7. panická porucha

Významně účinnější byla léčba kontrolující paniku a po 24 měsíční katamnéze bylo
bez panických záchvatů 81 % pacientů, zatímco u relaxace pouze 36%. Konsistentně
zjišťovaným závěrem o léčbě založené na expozicích je dlouhodobý, většinou letitý
efekt.
Kognitivní terapie
Kognitivní terapie je založena na ideji, že pacientova mylná katastrofická interpretace
tělesných senzací je hlavní příčinou jeho panických záchvatů a vyhýbavého chování
(Beck et al. 1974). Newman et al. (1990) porovnávali v kontrolované studii kognitivní
terapii kombinovanou s medikaci (imipramin) proti kognitivní terapii bez medikace.
Po 12 týdnech bylo zlepšení v obou skupinách stejné - u 87 % pacientů. Beck et al.
(1992) porovnávali 8 týdnů kognitivní terapie s podpůrnou psychoterapií. U
kognitivní terapie bylo 71 % pacientů významně zlepšeno proti 25 % u podpůrné
psychoterapie. Black. et al. (1993) porovnávali efekt fluvoxaminu, kognitivní terapie
a placeba u pacientů s panickou poruchou s agorafobií. Po 8 týdnech bylo
přinejmenším středně zlepšeno 68% pacientů na fluvoxaminu, 53% léčených
kognitivní terapii a 20 % léčených placebem.
Kognitivně-behaviorální terapie
Kombinuje jak postupy behaviorální terapie (expozice, relaxace, řízené dýchání), tak
kognitivní přistup (modifikace myšlenek a postojů) a více se zaměřuje na kognitivní
práci s pacientovou motivací k léčbě. Margraf a Schneider (1991) porovnávali
efektivitu kognitivně - behaviorální terapie se změnou stavu u čekatelů na terapii.
Během 12 týdenní periody došlo pomocí KBT k významnému klinickému zlepšení u
91 % pacientů, zatímco u čekajících se zlepšilo pouze 5 %. Telch et al. (1993) také
porovnávali kognitivně - behaviorální terapii s listem čekatelů na terapii. Po 12
týdnech bylo signifikantně zlepšeno 85 % pacientů léčených KBT a pouze 30 %
čekatelů. Côté et al.(1992) porovnávali v kontrolované studii kognitivně behaviorální
terapii s placebem nebo s alprazolamem. Po 8 týdnech byla signifikantně účinnější
kombinace KBT a medikace, ovšem již po 12 týdnech rozdíl nedosahoval
signifikantní úrovně. Po 12 měsících léčby bylo při kombinaci KBT s placebem 92 %
pacientů bez potíží, při kombinaci s medikací bylo bez potíží 100 % nemocných. Öst
et al. (1993) porovnávali kognitivně behaviorální terapii s aplikovanou relaxaci u
pacientů s panickou poruchou s nebo bez agorafobie. KBT se ukázala být
signifikantně účinnější jak po 12 týdnech tak po 12 měsících, kdy bez potíží bylo 89
% pacientů léčených KBT a 74% pacientů léčených aplikovanou relaxací. Oehrberg et
al. (1995) porovnávali paroxetin s placebem, přičemž obě skupiny pacientů byli léčeni
zároveň kognitivně-behaviorální terapií. Kombinace byla statisticky významná pouze
ve 12 týdnu měření v počtu záchvatu paniky a množství vegetativních příznaků,
nikoliv v rozsahu vyhýbavého chování. Craske et al. (1995) se pokusili snížit počet
terapeutických sezení v KBT ze 12 na 4. Tuto krátkodobou intervenci srovnávali s
nedirektní psychoterapii také ve 4 sezeních. Krátká verze KBT vedla ke zlepšení u 53
% pacientů, zatímco nedirektivní psychoterapie pouze u 8%. Gould et al. (1995)
porovnali efektivitu farmakoterapie, kognitivně-behaviorální terapie a kombinované
léčby v meta-analýze 43 kontrolovaných studií které zahrnovaly 76 různých
terapeutických intervencí. V této analýze měla kognitivně - behaviorální terapie
největší průměrné skóre účinnosti (ES=0,68). (Cohenenovo d = 0.25 znamená malý
efekt, 0.5 střední efekt, 0.75 značný efekt) Tento efekt byl vyšší než u farmakoterapie
(ES=0.47) i kombinace farmakoterapie a KBT (ES=0.56) – což je překvapivé neboť u
kombinace bychom očekávali největší ES. Dropout-ů při KBT bylo v průměru 5.6%,
23