Josef Macek - Jiří z Poděbrad - rosmus

přátelské svazky usiloval. Ovšem - byl příliš politikem, aby nadřadil tyto city nadmocenské zájmy.Vůbec - tu všude je třeba varovat před unáhlenými soudy. Jestliže pochopíme Jiřího zPoděbrad především jako politika XV."T století, vzdáme se zbytečných glorifikací aidealizací, jež starší historiografie s osobností Jiříkovou spojila. I jeho řečnické uměnístálo ve službách politiky. Praví-li Rabštejn, že král „uhlazenou—' výmluvností českouvynikal", nabádá nás zároveň, abychom byli obezřetní při interpretaci královských slov:byla součástí jeho politiky a navíc byla poplatná soudobému kodexu řečnického uměníse všemi formálními obraty a figurami.Z toho, co bylo řečeno o politickém talentu Jiříkově, plyne jeho zvláštní uzpůsobení prodiplomacii. Poznáme, že se na Jiříkovi" dvoře rozvíjela diplomatická činnost na nejvyššíúrovni. JettliŽC Prflha kdy zasahovala do světové politiky (a bylo tomu v podstatě jenněkolikrát ve světových dějinách!), bylo tomu rozhodně za krále Jiřího. Jiří spojoval vsobě schopnost tvorby dalekosáhlých diplomatických a politických plánů (například Mírovýmanifest aj.) se schopnostmi realizace každodenní zahraniční politiky, se znalostíosob, prostředí, s jemným porozuměním pro psychologické vlastnosti politickýchpartnerů. Dovedl prolomit provinciální uzavřenost Čech a nebál se obklopit chytrými,schopnými lidmi. A neměl-li jich doma dostatek, neváhal se obrátit do ciziny. Stačívzpomenout na trojici diplomatů-rádců: Němce Martina Maira, Itala Antonia Marinihoa humanisty Řehoře z Heim-burku, abychom pochopili vysokou úroveň Jiříkovydiplomacie.Řekl jsem, že politika byla smyslem Jiříkova života. Hned vzápětí je však nutno dodat,že to byla politika, rostoucí z vlastnosti střízlivého, praktického hospodáře. Dosavadníhistorické práce zapomínají, že dříve než se Jiří stal českým králem, stal se jedním znejbohatších šlechticů v zemi. Jiří dovede hospodařit, sleduje svou rodovou državu,přikupuje zboží, obchoduje, získává peníze válkou, výkupným, dary, výpůjčkami astřádá kus ke kusu. Je v tom nepochybně rys jeho povahy, je to součást jeho střízlivévěcnosti. Miluje jasnou řeč faktů - snad i cifer. Když k němu Albrecht Braniborskýposílá vyslance, klade jim na srdce: „Ač nejsem Čechem, vím, že král Jiří má rád,mluví-li se k věci a krátce. Z mála slov mnoho porozumí." Proto mají poslové být věcní!Ostatně královu střízlivost a šetrnost poznáváme nejlépe na vybavení Králova dvora vPraze. Panovník sídlí stále ještě ve městě, na Starém Městě pražském v Králově dvoře( na místě dnešního Obecního domu ). Pražský hrad nemá od husitské revoluce nemástále ještě opravené paláce k obývání. Jiří na přestěhování na hrad ani nepomýšlí.Třebaže mu tolik záleží na povznesení královské moci, třebaže vyniká vypjatýmkrálovským sebevědomím ) jako všichni povýšenci ) , třebaže se hlásí se zoufalouzarputilostí ke královské tradici Karla IV., nedá svému dvoru lesk někdejších králů.Navenek - při setkáních s cizími knížaty - je Jiří štědrý až do rozmařilosti. Lesk turnajůozařuje zvenčí jeho majestát. Avšak vnitřní zařízení paláce? Je pravda, že tu jsouprostorné komnaty a sněmovní sál, je tu i menší zvěřinec se lvy. Ovšem ani prorozvětvenou rodinu Jiříkovu prostoru k obývání není dost a královna Johana je nucenabydlet v měšťanském domě v Celetné ulici. Ve srovnání s královským dvorem polskéhoKazimíra a uherského Matyáše (s Francií a Itálií český dvůr vůbec srovnávat nelze ) jeJiříkovo sídlo vybaveno pro každodenní život střízlivěji, je tu méně zlatého náčiní,průvody nejsou tak vyšňořené, počet komonstva je vždy menší. Na pražskémkrálovském dvoře nejsou však ani například zvláštní sochaři, kameníci a architekti.Nenajdeme tam ani miniaturisty a malíře, chybí dvorský kronikář, nejsou tu básníci,není však ani hojnost komorníků, lovcích a jiného personálu pro ukrácení času,kratochvíli. Je to důsledek kališ-nické rigorozity mravů, nebo spíše projev panovníkovyšetrnosti? Král-hospodář vskutku nijak nevynikal štědrostí. Jako by se mu česká malost