Josef Macek - Jiří z Poděbrad - rosmus

Vilémem nadobro rozkmotřili a začali dokonce proti sobě zbrojit. Jiří z Poděbrad se v téchvíli sblížil s vévodou Vilémem a sjednal s ním příměří. Nalezl spojence vmarkrabatech braniborských, zejména v statečném markraběti Albrechtovi z roduHohenzollernského, zvaném současníky „německý Achilles". Rovněž u bavorskéhovévody Oty využil Jiří obratně odporu k císaři Fridrichovi III. a v březnu 1450 vytvořil snimi se všemi přátelský svaz. Smlouvy wunsiedelské spojily poděbradskou jednotu,Viléma Saského, markrabata braniborská a bavorského vévodu Otu proti FridrichoviIII., strakonické jednotě a Fridrichovi Saskému. České vnitřní rozbroje nabývaly takrozměrů mezinárodních a Jiří z Poděbrad se stal hlavní osobností těchto mezinárodněpolitických akcí.Teprve když zahraničním nepřátelům zcela svázal ruce, připravil Jiří úder protistrakonické jednotě. Rokycana z kazatelny vyzval pražský lid: „Vytvořte procesí apřijďte k staroměstské radnici, pan správce vám oznámí naléhavé věci." Stalo se. Zástupyse hrnuly na Staroměstské náměstí a pan správce pobídl Pražany do boje protipanské jednotě a saským vetřelcům. 18. května 1450 táhlo už vojsko pod velením panaJiřího z Poděbrad z pražských bran proti členům strakonické jednoty ve středníchČechách. Silná armáda záhy dobyla Kostelce a oblehla hrad Buštěves.Tady, ve vojenském ležení, vydal „pan správce" opovědný list panu Oldřichovi zRožmberka. Táhne proti němu vojensky proto, že Oldřich stále „pracoval k újmě chválybožie a k umdlenie obecnieho dobrého". Navíc k těmto výtkám náboženským přistupovalostrý moment národnostní. Jiří obviňuje Oldřicha, že „volá Němce, tj. Sasy doČech" a tím se proviňuje na českých národních zájmech. V tomto duchu i Pražanévypověděli strakonické jednotě nepřátelství a obžalovali jihočeského krále, že se vždy„spojoval s Němci, nepřáteli netoliko páně správcovými, ale i všeho královstvie našehoúhlavními". Nic panu Jiřímu a Pražanům nevadilo, že i oni měli za spojence Němce zeSaska, Braniborska a Bavor. Před českou veřejností zřejmě bylo vhodné uplatnit motivynárodnostní jako mocnou zbraň politické propagandy.Vojsko pana správce postupovalo do nitra území ovládaného strakonickou jednotou. URokycan se střetli s panskými žoldnéři a zahnali je - zejména dík účinné dělostřelbě - naútěk. Páni ustoupili k Plzni, „neb mdli biechu". Poděbradská jednota pak obrátila směrpochodu svých vojsk k Nepomuku a tu se sekala 8 posly strakonických, kteří přinášelinávrhy na příměří. Došlo k jednání na hradě Vildštejnč (mezi Plzní a Nepomukem) apříměří sjednáno až do jara 1451. Vyloučen byl z něho výslovně Fridrich Sasky, Koldaze Žampachu a Bedřich ze Strážnice. Už to naznačovalo vítězství Jiříkovo. Avšak idohoda vildštejnská o uznání kompaktát a listu mírného svědčila o převaze poděbradskéjednoty.Brzy po vildštejnských dohodách smířil se Jiří i s panem Oldřichem z Hradce. Obarivalové výslovně zdůraznili, že se už nebudou navzájem haněti, a prohlásili, že sinejsou v ničem vinni. Podobnou dohodu záhy poté uzavřel pan Jiří i s nejstarším synemOldřicha z Rožmberka, panem Jindřichem. Starý pán Krumlova už nebyl s to zadržetsvé vlastní potomky a ustupoval do pozadí. Ztráta Prahy a porážka strakonické jednotyzasadily těžké rány sebevědomí jihočeského krále, jeho sláva pohasínala a syn Jindřichjej začal zbavovat moci, ba dokonce i prostředků k živobytí. Generační výměna předákůnahrávala Jiřímu z Poděbrad a umožnila sjednat s jihočeským panstvem příměří adokonce i přátelské dohody.Uklidnění strakonické jednoty dalo panu Jiřímu možnost obrátit se plně proti saskémuvévodovi Fridrichovi. Bylo by chybou pohlížet na boj se Sasy jen z hlediskakrátkodobých rozmíšek. Pan Jiří nastupoval cílevědomě cestu za získání saských lén vČechách, za obnovu celistvosti teritoria Čech. Bylo vážné nebezpečí, že se cizí zástavypromění v severozápadních Čechách v trvalé cizí panství, jež změní staletou podobu