Josef Macek - Jiří z Poděbrad - rosmus

JOSEF MACEKJIŘÍ Z PODĚBRAD

JOSEF MACEKJIŘÍ Z PODĚBRAD1967SVOBODNÉ SLOVO PRAHA

UpozorněníChtěl bych touto cestou upozornit případné čtenáře následující knihy,že text včetně fotodokumentace (tato byla srovnána a popsaná zapomocí kamarádů ) jsem zpracoval pomocí skeneru jako nevidomý provlastní potřebu a další nevidomé zajímající se o tuto oblast. Protoprosím omluvte případné překlepy a rozdělovací znaménka v řádku,záměnu písmen jako z na s a chyb u některých jmen , originál bylv jiném formátu než je současný proto také případné odvolávky načíslo stránky neodpovídá skutečnosti. Kontrolu neskenovaného textuprovádím pouze pomocí hlasového výstupu v počítači .Dále upozorňuji že nemám souhlas autora (ů) o zpracování do tétopodoby.Jiří Rosmuswww.rosmus.cz

K tomu totiž jsou nám svěřenakrálovství a knížectví, aby všínám možnou starostlivostí a péčíslaven byl mír .. .a o tyto věci mají a musívšichni lidé, všechny národy avšichni králové a knížata s myslíradostnou a ochotnou usilovat./Z návrhu Smlouvy o nastolení míruv celém křesťanstvu - 1464/

Ať vie papež, žet já své viery neprodávám za královstvíe, ale což nám dalmilý buoh poznati, já teď, manželka má a děti moje, pro tu krev velebná ikrálovstvie i hrdel stále hotovi jsme složiti./Král Jiří na zemském sněmu v Praze 10. srpna 1462/(Úvodem)HUSITSKÝ KRÁL...Byl „postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskrných, mravů líbezných". Takviděl svého souvěkovce, Jiřího z Poděbrad, Eneáš Sylvius Piccolomini, pozdější papežPius II. Srovnáme-li Eneášův portrét s dochovanými obrazy krále Jiřího z dílensoudobých malířů, potvrdíme si přesnost údajů humanistického spisovatele. Vyvstávápřed námi postava ne příliš vysoká, zato však značně široká, až tlustá, na krátkém krkusedí masivní hlava s knírem pod nosem a s kulatýma temnýma očima.Tloušťka trápila krále Jiřího zřejmě už od dospělého věku a stupňovala se až v otylost.Když mu bylo pětačtyřicet let, psal papeži, že nemůže přijet do Říma, „neboť jsme nyníobtíženi nadměrnou tloušťkou svého těla". A tato vada fyziologická, kterou v Čecháchdodnes dovedeme bohužel velmi snadno pochopit, stávala se rok od roku Jiřímunepříjemnější metlou. Ke sklonku života mu oteklé nohy a nadměrná tloušťka takřkaznemožňují pohyb. Poslední týdny před smrtí už král tráví jen na lůžku a v křesle a posmrti lékaři při balzamování mrtvoly najdou břicho obrostlé na píď tukem.Odkud pramenila tato náklonnost k tloustnutí? Zasloužila se o ni česká krmě, české pivo(i Chelčický a jiní spisovatelé XV. století pranýřují vzdutá česká břicha!), nebo to bylanáklonnost vrozená? Zdá se, že souvisela i s uzpůsobením Jiříkovy povahy, s jehozálibami politika a hospodáře a s malým zájmem o výkony tělesné.Známe sice ze samého závěru Jiříkova života epizodu, jež by mohla svědčit o jehooblibě rytířského zápasu, avšak jde spíše o promyšlený akt mezinárodně-politický než oskutečný projev vnitřního 2aujetí. V červenci 1470 totiž ve vojenském ležení u Brnaposlal král Jiří králi Matyášovi nabídku k souboji. Jeho jménem oznámili čeští pánovéMatyáši, že „chce se Jeho Milost s Vaší Milostí sám a s Vámi samými bíti", dodaliovšem, že král „jest obtiežený tělem", a proto že chce souboj vybojovat ne v běhu, alena „úzkém miestě", aby „žádný jeden od druhého nemohl běhati ani utiekatí". Je toovšem jediný známý doklad o aktivní vůli Jiříkově utkat se s protivníkem v rytířskémsouboji. Jinak nevíme nic o jeho aktivním podílu na turnajích (byl vždy jen divákem - ikdyž ještě nebyl králem). Plyne z toho tudíž, že navrhovaný souboj před Brnem mělpovahu politickou, že měl působit k řešení složitých zahraničně-politických avojenských otázek, o nichž bude ještě řeč.Dokladem malého zájmu Jiřího o rytířské záliby tělesné je i skutečnost, že se český králmálo věnoval hlavnímu tehdejšímu sportu - lovu. Prohlédneme-li korespondencikorunovaných hlav XV. století, užasneme, kolik listů, poselství, porad a písemností setýká loveckých psů, sokolů, hajných, zvěře, lovu. Chtčjí-li si milánští vyslanci naklonitfrancouzského krále Ludvíka XI., darují mu chrty, koně, speciálně cvičené sokoly ajestřáby. Nevíme nic podobného o Jiříkovi, ačkoliv na jeho dvůr přicházela mnoháposelství. V Jiříkově korespondenci téměř nenajdeme zmínek o lovu, neslyšíme, že bykrál této zálibě holdoval. Je to vše příčinou nebo důsledkem Jiříkova tělesnéhouzpůsobení? Nevíme - souvislost však je nepochybná.Otylost králova ovšem, zdůrazňuji, byla spíše postupným projevem stárnutí. V doběplného rozkvětu sil mužného věku (v XV. století to bylo mezi třicátým až pětatřicátýmrokem života!) byl Jiří z Poděbrad „zpuosobné tvářnosti", zavalitý, mohutný, zkrátka,jak se tehdy říkalo, „úboreček".

Pohlédněme však podrobněji do jeho tváře, povšimněme si jiskrných očí a snažme seporozumět duševnímu ustrojení tohoto muže. Může se historik odvážit ponoru dopsychologie této osobnosti? Jsou vůbec po ruce dostatečně spolehlivé prameny, jež mohoubýt východiskem podobných úvah? Jití z Poděbrad nemá sice dvorního historika,který by byl zachytil podrobné a s důvěrnou zasvěceností běh jeho života, byl všakobklopen a znal se s tolika zběhlými spisovateli, že stojí v plném světle v průsečíkujejich pohledů. Mimo to jeho úřední a vladařská činnost, četné jeho listy, jehopolitické akce poskytují spolehlivou základnu pro posouzení jeho osobních vlastností.Slyšíme o něm v projevech přátel i nepřátel, nestranné relace vyslancůLze se tudíž pokusit o,postižení hlavních rysů jeho osobnosti.Není pochyb o tom, že můžeme charakterizovat krále Jiřího jako člověka pracovitého,přičinlivého. Stačí pohlédnout na jeho krátkou dobu vladaření (uvědomili jste si, ževládl pouhých třináct let?), na bohatství akcí, námětů, plánů a vladařských činů apochopíme, že tento vladař nebyl líný, že naopak sršel energií, že usilovně pracoval, žese plně vladaření věnoval. Svědčí o tom konec konců i jeho listy a listiny, jež zkrálovské kanceláře vycházely s takovou hojností (dnes je svědectví podobné aktivitySbírka zákonů a nařízení) a jež valnou většinou souvisely přímo s královou aktivitou.Kancelářská poznámka na Jiříkových listinách: „Z poručení Pana Krále" („Admandátům domini regis") jasně promlouvá o této pracovitosti, přičinlivosti a aktivitě.Ostatně i současníci vypovídají o těchto vlastnostech krále Jiřího. Jeho stoupenec CtiborTovačovský z Cimburka praví, že král Jiří byl „mysli ustavičné, v práci neustálý," aodpůrce, Pius II. nemůže neříci, že král Jiří vynikal „neuvěřitelnou pílí a neúnavnoupéčí, duchem nikdy neodpočívajícím".Málo by však byla platná přičinlivost a pracovitost, kdyby chybělo nadání, schopnosti,moudrost. I těmito dary vynikal král Jiří. Opět stačí poukázat na jeho činy - budeme onich ještě mnoho mluvit. Zde snad - v tomto medailónku jeho povahy — stačí uvéstněkolik hlasů současníků. Začnu protivníky, kteří v ohni útoků nemohli popřít, že protinim stojí nepřítel schopný, nadaný. Pius II. mluví o knížeti, „který svého vysokéhorozumu malicherně neužíval". Polský kronikář, katolík a odpůrce Jiříkův, Jan Dtu-goszpodal takovouto charakteristiku českého krále: „Vladař velmi zdatný a přičinlivý, znalýmnoha věcí doma i na válečném poli." Dokonce i zavilí nepřátelé Jiříkovi, patricijové zVratislavě, přiznávají: „Vždyť Tys ze všech nejchytřejší a nejmoudřejší!" a mluvčíVratislavských, kronikář Petr Eschenloer, praví o svém odpůrci: „Tento Jiří nikolivzbraněmi, nýbrž moudrostí a přičinlivosti, jež mu nechyběly, získal si přízeň co nejvícelidí." K zahraničním odpůrcům nechť se připojí i hlas odpůrce domácího, kleve-tivéhodomýšlivce, katolíka Pavla Zídka, jenž s takovou záští se vrhal proti kališnickému králi,avšak zároveň nemohl skrýt, že „Bůh obdařil Jiřího rozumem přejasným, výmluvností,zpuosobnú tvářností a jinými mnohými dary nebeskými i tělesnými, v kterých, bezpochybenstvie mluvě, okolní země neměly vyššieho ani rovného". Zněla-li chválaJiříkových schopností z úst nepřátel, je pochopitelné, že jej chválili i přátelé. Důležitéovšem je, že se shodovali s odpůrci v jednom: český král je nadán schopnostmi amoudrostí. Z knížat Albrecht Braniborský například vyzdvihuje, že Jiří „svého rozumumalicherně neužíval", a Ctibor Tovačovský upadá v nadšení nad vrozenými darykrálových schopností. Jiří mu je „vší múdrosti strom i s ratolestí zelený, na němž seusvadlost žádného listu najíti nemuože."Dosti chvál. Nás tu nezajímá ani rozpornost v názorech na Jiříkův talent (válečník?), anisrovnání s okolními vladaři, ani konec konců míra schopností Jiříkových. Připomněljsem hlasy současníků jen proto, že z nich lze uzavřít, že král Jiří vynikal schopnostmi,že byl nadán zejména schopnostmi rozumovými, že vynikal svou moudrostí.Je přirozené, že osobnost pracovrtá, přičinlivá, schopná, moudrá měla i určité rysy

ctižádostivosti. Odpůrci to měli králi Jiřímu za zlé, ovšem bez této ostruhy sotva by byldosáhl vysokých cílů. Průměrní duchové, kteří v ctižádosti vidí jen zhoubu a scestnouješitnost, nejsou s to se povznést vskutku k výšinám ideálů. Jde o to, jakým směrem sectižádost zaměřuje, k čemu se vzpíná, kde a jak hledá naplnění. Snoubí-li se s oddanostíke vznešeným ideálům, je zajisté ozdobou vladaře. Zdá se, že o takové ctižádosti lzemluvit u Jiřího z Poděbrad. Dejme slovo opět odpůrcům. Juan Karvajal, kardinál anepřítel husitů, vidí v Jiříkově ctižádosti jen démonii moci a mluví o jeho „vrozenévládychtivosti". Eneáš Sylvius, který lépe Jiříka poznal, modifikuje svůj soud jinak.Praví přímo, že Jiří „svou přirozenou povahou toužil po velkých věcech. Zdá se mi -zejména opět ve srovnání s činy českého gubernátora a krále – že tu italský humanistaJe blízko pravdě.Potvrzuje to ostaně i německý humanista Řehoř Heinburgu, po léta rádce Jiříkův kdyžmluví o králově touze po moci, touhy po poctách a po dosažení velkých cílů činil zJiřího z Poděbrad rozeného vůdce a vládce.Kam se zaměří kypící energie tohoto ctižádostivého, schopného šlechtice? Bude z něhovojenský hejtman, vášnivý lovec či nebezpečný lapka? Nic takového nebylo jeho cílem.Jiříkovo pole působnosti leželo jinde. Byla to politika. Jiří z Poděbrad je především ahlavně politik. Od nejútlejšího mládí až na práh smrti na vladařském stolci je pro něhopolitika náplní života. Dere se dopředu mezi šlechtické synky nejprve ve svém kraji,pak v oblasti východních Čech, sahá po správcovském žezle a nakonec zdobí své skráněkrálovskou korunou. Nemá zřejmě jiných zálib než politiku. Je jako ryba ve vodě,může-li konat porady, ustavovat nové instituce, promlouvat ke shromáždění, jednat scizími vyslanci a s panovníky. Zmínil jsem se už, že není vášnivým lovcem, uvidíme, ženení ani milovníkem umění, není vtažen do učených disputací, nežije vroucímnáboženským životem a theologickými spekulacemi. Jeho vášeň se jmenuje politika, tojest sledování a řízení veřejných věcí v nejširším slova smyslu. Této vášni podřizuje všeostatní, jí slouží všemi svými schopnostmi, jí podřizuje svůj čas, jí odevzdává svůjživot, pro ni však i šlechtí a pěstuje své způsobilosti.Politika je vždy ovšem spjata s určitými mocenskými aspekty. Kdo vládne, vládne iozbrojenou mocí, násilí je pevným atributem vladaření. Nedomnívejme se bláhově, žesnad středověcí politikové nežili těmito zásadami a že snad se oddávali službě víře,morálce, Kristovi, křesťanským ideálům. Padesát let po králi Jiřím florentský učenecNicolo Machiavelli zobecnil zkušenosti, jež lidé měli až dosud s politiky a s vladaři, aukázal, že politika má svou zvláštní morálku, že mocenské zájmy potlačují běžnémorální principy, že snaha získat moc a udržet ji mění vladaře v určitý druh šelem:„Protože je tudíž nutno, aby si Vladaři dovedli počínat jako šelmy, měli by si z nich vzítzejména za příklad lišku a lva: lev totiž se nedovede vystříhat nástrah a léček, a liška seneubrání vlkům. Je proto zapotřebí, aby Vladař byl zároveň liškou a tak aby poznalnástrahy a léčky a zároveň aby byl i lvem, aby dovedl rozsápat vlky."Je možno říci, že obraz lišky a lva se dobře hodí i na Jiřího z Poděbrad. Jeho osobnost,jeho vladařské dílo, jeho politika, jako by byly jedním ze vzorů, jež florentský učenec astátník studoval.Politik se realizuje jako vladař, a proto užívá všech prostředků k dosažení cíle. Jiří zPoděbrad právě proto je hned veselý a lidský, hned zase bouří hněvem a srší nenávistí,je hned připraven k válečnému měření sil, hned však smlouvá, chytračí, je lstivý. Dokudnepřevedeme všechny tyto vlastnosti na společného jmenovatele, jímž je politika,obávám se, že nepochopíme pravou podstatu Jiříkovy osobnosti.Hle - tu je svědectví současníků. Jeho rádce, který byl s ním déle než tři léta v úzkémstyku, Řehoř z Heimburka, praví: „Denně se přesvědčuji o jeho svrchované umírněnosti,avšak i o jeho chytrosti a lstivosti." Poznal-li tyto vlastnosti spolupracovník-pří-tel, tím

spíše si jich všimli odpůrci, kteří ovšem zapomněli, že sami nepostupují jinak a ženapříklad papežská kurie je přímo vzorem lstivosti. Kardinál Karvajal pokrytecky lkánad českým králem, že „je vždy připraven k přetvářce", a zatím sám neváhá užít všechuskoků v boji proti kacířům! Vratislavští, kteří se naoko smířili s Jiřím, za zády všakpřipravovali proti němu úder, nazývají Jiřího „liškou nejlstivější" a doznávají, že českýkrál „dovede vymyslet tisíc lstí". Přesvědčíme se ostatně, že politická činnost Jiříkovavskutku vynikala prohnaností, hýřila lstivostí, jíž předčila i velmisera uskoků a falšeOldřicha z Rožmberka. Dodejme však hned, že tato úskočná politika byla plně veslužbách obrany země před náporem křižáků a ku prospěchu výstavby centralizovaného,světsky orientovaného státu - tedy ve službách nesporného pokroku.Dobrý politik dovede ovládat své vášně a své city. Král Jiří měl jen málo okamžiků vesvé politické činnosti , kdy nedovedl zkrotit své vzrušení. Tehdy pak opíral ruce okolena, nebo je dával v bok, jako by je chtěl sebe samého, své rozložité tělo udržet nauzdě. Dosahovalo - li jeho rozčilení vrcholu , kousal se do prstů a ohryzoval si nehty.Stalo se i, že vybuchl hněvivými slovy a ze jeho tvář zbrunátněla a z očí sršely blesky.Pavel Zídek si stěžuje, že ve hněvu král „očima pro ukrutnost svítí jako lampami hořícími".Odpůrce pak „řečí jako mečem ostrým řeže a jako ostny bode". Zdá se však, že itu působil politik, který dovedl rozdmý-chat v sobě plamen hněvu jen proto, aby zesílilsvé zbraně proti odpůrcům. Mozek zůstával chladný, ve střehu. Vratislavský biskup Joštz Rožmberka, který rovněž velmi důvěrně Jiříka znal, mluví přímo o „rozmyšlenémhněvu, jenž jedny straší, druhé tuží". Dovedl-li vládnout svému hněvu, dovedl téžvykouzlit na tváři úsměv, byl milý k přátelům. Mluvčí panské jednoty si povzdychli, žeztratili svobodu uprostřed „veselých řečí králových". Znamená to, že Jiří dovedl jít zasvým cílem i uprostřed úsměvů a přátelských besed.Pečeť krále Jiřího z Poděbrad

Začátek textu mírového projektu krále Jiřího( Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu )Zejména se šlechtici král dovedl takto jednat a upevňovat svou královskou důstojnost.Nechci tím říci, že by veselí a přátelský tón, úsměv a žert byly jen nástroji schopnéhopolitika. Ctibor Tovačovský nazývá Jiřího „láskavcem lidským" a postihuje taknepochybně jeho umírněnost, shovívavost, toleranci, jimž se ještě budeme mít možnostobdivovat. Je též nepochybné, že si uměl udržet přátele, že byl obklopen lidmi, kteří i vtěžkých chvílích mu projevili přátelské city, a je zřejmé, že i on sám o takovéto

přátelské svazky usiloval. Ovšem - byl příliš politikem, aby nadřadil tyto city nadmocenské zájmy.Vůbec - tu všude je třeba varovat před unáhlenými soudy. Jestliže pochopíme Jiřího zPoděbrad především jako politika XV."T století, vzdáme se zbytečných glorifikací aidealizací, jež starší historiografie s osobností Jiříkovou spojila. I jeho řečnické uměnístálo ve službách politiky. Praví-li Rabštejn, že král „uhlazenou—' výmluvností českouvynikal", nabádá nás zároveň, abychom byli obezřetní při interpretaci královských slov:byla součástí jeho politiky a navíc byla poplatná soudobému kodexu řečnického uměníse všemi formálními obraty a figurami.Z toho, co bylo řečeno o politickém talentu Jiříkově, plyne jeho zvláštní uzpůsobení prodiplomacii. Poznáme, že se na Jiříkovi" dvoře rozvíjela diplomatická činnost na nejvyššíúrovni. JettliŽC Prflha kdy zasahovala do světové politiky (a bylo tomu v podstatě jenněkolikrát ve světových dějinách!), bylo tomu rozhodně za krále Jiřího. Jiří spojoval vsobě schopnost tvorby dalekosáhlých diplomatických a politických plánů (například Mírovýmanifest aj.) se schopnostmi realizace každodenní zahraniční politiky, se znalostíosob, prostředí, s jemným porozuměním pro psychologické vlastnosti politickýchpartnerů. Dovedl prolomit provinciální uzavřenost Čech a nebál se obklopit chytrými,schopnými lidmi. A neměl-li jich doma dostatek, neváhal se obrátit do ciziny. Stačívzpomenout na trojici diplomatů-rádců: Němce Martina Maira, Itala Antonia Marinihoa humanisty Řehoře z Heim-burku, abychom pochopili vysokou úroveň Jiříkovydiplomacie.Řekl jsem, že politika byla smyslem Jiříkova života. Hned vzápětí je však nutno dodat,že to byla politika, rostoucí z vlastnosti střízlivého, praktického hospodáře. Dosavadníhistorické práce zapomínají, že dříve než se Jiří stal českým králem, stal se jedním znejbohatších šlechticů v zemi. Jiří dovede hospodařit, sleduje svou rodovou državu,přikupuje zboží, obchoduje, získává peníze válkou, výkupným, dary, výpůjčkami astřádá kus ke kusu. Je v tom nepochybně rys jeho povahy, je to součást jeho střízlivévěcnosti. Miluje jasnou řeč faktů - snad i cifer. Když k němu Albrecht Braniborskýposílá vyslance, klade jim na srdce: „Ač nejsem Čechem, vím, že král Jiří má rád,mluví-li se k věci a krátce. Z mála slov mnoho porozumí." Proto mají poslové být věcní!Ostatně královu střízlivost a šetrnost poznáváme nejlépe na vybavení Králova dvora vPraze. Panovník sídlí stále ještě ve městě, na Starém Městě pražském v Králově dvoře( na místě dnešního Obecního domu ). Pražský hrad nemá od husitské revoluce nemástále ještě opravené paláce k obývání. Jiří na přestěhování na hrad ani nepomýšlí.Třebaže mu tolik záleží na povznesení královské moci, třebaže vyniká vypjatýmkrálovským sebevědomím ) jako všichni povýšenci ) , třebaže se hlásí se zoufalouzarputilostí ke královské tradici Karla IV., nedá svému dvoru lesk někdejších králů.Navenek - při setkáních s cizími knížaty - je Jiří štědrý až do rozmařilosti. Lesk turnajůozařuje zvenčí jeho majestát. Avšak vnitřní zařízení paláce? Je pravda, že tu jsouprostorné komnaty a sněmovní sál, je tu i menší zvěřinec se lvy. Ovšem ani prorozvětvenou rodinu Jiříkovu prostoru k obývání není dost a královna Johana je nucenabydlet v měšťanském domě v Celetné ulici. Ve srovnání s královským dvorem polskéhoKazimíra a uherského Matyáše (s Francií a Itálií český dvůr vůbec srovnávat nelze ) jeJiříkovo sídlo vybaveno pro každodenní život střízlivěji, je tu méně zlatého náčiní,průvody nejsou tak vyšňořené, počet komonstva je vždy menší. Na pražskémkrálovském dvoře nejsou však ani například zvláštní sochaři, kameníci a architekti.Nenajdeme tam ani miniaturisty a malíře, chybí dvorský kronikář, nejsou tu básníci,není však ani hojnost komorníků, lovcích a jiného personálu pro ukrácení času,kratochvíli. Je to důsledek kališ-nické rigorozity mravů, nebo spíše projev panovníkovyšetrnosti? Král-hospodář vskutku nijak nevynikal štědrostí. Jako by se mu česká malost

v této věci věšela občas na paty. Cíle jsou vysoké, nepřátel je mnoho, proto tím více jenutno počítat s každým grošem. Králova šetrnost se ke stáří nebezpečně blížila až klakomství. Na bavorském vévodském dvoře se vědělo, že „český král má rád peníze".Kdo by neměl? Řehoř z Heimburku už však naznačí, že Jiříkova láska k penězům jdesnad příliš daleko. „Král se stává čím dále tím lakotnějším," povzdechl si v roce 1470.A dokonce i Ctibor Tovačovský, jenž tolik chvály vzdal svému panovníkovi, šlehnekrále, „aby nelakoměli".Tato střízlivost, spořivost, hospodaření jsou něčím novým v mentalitě české šlechtyvzdalující se ryze středověkým rytířským ideálům. Je pravda, že hlavní květy tohotonového smýšlení se projeví až ví- století XVI., v osobnosti například Viléma z Per nitejnu a dalších šlechticů-podnikatelů, u krále Jiřího však již se zřejmé ohlašují. U něhose tento rys podnikatelství obrací ve tmyslu zvláštní situace do politiky, do boje opolitickou moc, proto není ekonomicky tak výrazný jako u šlechticů XVI. století, kteřínemohli na královský trůn aspirovat. Nicméně však obrat už nastal, svět peněz a trhu,svět měšťanský už se zabydlil v Jiřím z Poděbrad a nalezl příznivé prostředí v rodině a vmysli tohoto aristokrata, předního šlechtice.Ano - Jiří byl aristokratem - a nebudiž mi vytýkáno, že vyzdvihuji jeho třídnípříslušnost později než jeho jiné osobní vlastnosti. Je pravda, že mnohé z výšepřipomenutých schopností byly společné mnoha příslušníkům šlechtické třídy. Ovšem vmnohém se |in od svých spolubratrů odlišoval - a právě proto jsem se pokusil některéjeho osobní rysy zvýraznit. Co měl však se šlechtu 1 spoh-i ného, bylo ostře vyhraněnévědomí příslušnosti k privilegované, urozené třídě. Jiří je aristokrat každým coulem, a jenaprosto falešné a scestné považovat jej za lidového krále. Nebyl vůbec s to pochopit,že by lid (a vůbec ne lid v moderním slova smyslu!) mohl být subjektem politickýchpráv, že by mohl být něčím jiným než poddaným.Ani měšťané, mezi nimiž žil a jimž tolik přál, nejsou u krále Jiřího rovni šlechtě. Přejejim toliko jako svým poddaným, spojuje se s nimi jen jako se zámožnými partnery,podřízenými šlechtě. Eneáš Sylvius učinil zajímavý závěr ze své znalosti politikyčeských měst: „Je-li někdo, kdo města k jednotě může přivábiti, jest to Jiřík," napsal. Jeto nepochybně správný postřeh, vůbec však neznamená, že by se byl Jiří s městskoupolitikou ztotožňoval. Byl jí nadřazen, řídil ji, ovládal, získával si měšťanstvo svouvlastní politickou koncepcí.Nejinak je tomu se vztahem Jiříkovým k venkovskému lidu. Pán Poděbrad je feudálnímpánem a vystupuje vždy jako vrchnostenský vladař. Objevil se pokus interpretovatnapříklad označení krále Jiřího v Sibylině proroctví, kde se nazývá „králem Jiříčkem",jako lidovou zdrobnělinu, jako důkaz lidové lásky k Jiřímu. Nehledě na to, že samooznačení v širším kontextu spíše znamená ironizování, zesměšňování krále (podobnějako Zelivský nazýval Václava IV. králíkem!), není důvodů, proč považovat Sibylinoproroctví za dílo lidové, za projev smýšlení lidu.Král Jiří ostatně ani o podobné sympatie nestál. Velmi zřetelně bylo vidět aristokratickésmýšlení Jiříkovo v roce 1469-1470, kdy se do Čech valila křižácká výprava. Král Jiříani na okamžik nepomýšlí na lidový odpor celé země, nýbrž pečlivě organizujestavovskou zemskou hotovost. Slavný manifest k Čechům a výzva, aby se bili jakožižkovci proti křižákům, nejen že vychází z okruhu mimo krále, ale dokonce ani jednouJiříkovo jméno nepřipomene!Srdce Jiříkovo tíhlo k nejstarší a nejurozenější vrstvě šlechty, k panstvu. Sám Jiří - už zprestižních důvodů - se hlásil k nejstarším panským rodům a odmítal všechny útoky naneurozenost svého zrození. Zdá se, že zvláštní sympatie choval k šlechtě moravské,neboť jeho rod vzešel z Moravy. Není-li to politické lichocení, pak o sympatiích kmoravské šlechtě svědčí jeho vlastní slova: „Moravané jsou mi jakousi rodovou

příslušností zvláště blízcí."Mluvím stále o aristokratické mentalitě Jiříkově, nikoliv o jeho politické pružnosti.Politické nezbytí a zájmy vladařské vedly Jiřího dokonce zcela rozhodně proti panstvu.Jestliže nejprve byl první mezi rovnými, brzy se stával panovníkem nadřazeným panstvua celé stavovské obci. Opakuje svým stavům ustavičně, že není pro stavovskouobci a pro poddané vyšší cti, než slíbit králi poddanství a dodržovat je.Lze pozorovat, jak úporně Jiří bojuje o zvýšení královské prestiže. V korespondenci skorunovanými hlavami (hlavně s Ludvíkem XI.) hraje Jiří na strunu vypjaté královskésvrchovanosti, velebí královské důstojenství, jež je mimo dosah papežské zlo-vůle. Okrálovském sebevědomí Jiříkově svědčí i jeho sňatková politika. Jeho vyslanci dodávajítypy vhodných nevěst a ženichů pro početné Jiříkovo potomstvo (celkem devět dětí!).Příznačné je, že například na milánském vévodském dvoře shledává Jiříkův poiel srozpaky neurozenost některých dětí, neboť Sforza se stal vévodou teprve nedávno! Ačtedy milánský vévoda byl rovněž povýšencem jako Jiří, už nebyl rodově dost dobrý pročeského krále z boží milosti! Královým náladám zcela hověl Řehoř z Heim-burku, kterýradil, jak povznést královské důstojenství: „Král nedbá u vědomí svého majestátu křikunepřátel, je to pro něho pouhé kvákání žab, král bez ohledu na chvály i hany jako rytířKristův (»miles Christi«) jde kupředu a Slunce jej nespálí ve dne ani tma v noci." Bylozřejmé, že se Jiřímu z Poděbrad stalo vodítkem humanistické úsloví, že „králi sluší cestakrálovská".Velmi jasně vyložil král Jiří své názory na posvátné postavení krále ve společnosti vlistu francouzskému Ludvíku XI.: „Královské jméno je u všech, kdo jsou králové nebojako králové žijí v království, ale i u všech národů a kmenů považováno za svaté avelké." Věří v posvátnost královské koruny, vidí svůj majestát obestřen mystickýmzávojem, chápe ovšem i to, že právě tento mythus královské suverenity pomáhá muvládnout a ovládat poddané. Proto připravuje volbu i korunovaci jako působivé divadlo,proto pěstuje dávné královské tradice (zejména Karel IV. je jeho vzorem), a dokonce sei hlásí k starobylé tradici přemyslovské. Potvrzení výsad svobodníkům ve Stadicích jetoho zjevným dokladem.Běda těm, kdo se královského majestátu dotknou! Je nesmiřitelný k odboji panskéjednoty, je citlivý na každou urážku své vladařské důstojnosti. Svědčí o tom i anekdotazaznamenaná Václavem Hájkem z Libočan. Krále prý holil lazebník Janda a zeptal seho: „V čí moci jsi nyní?" „V tvé," odpověděl král Jiří. Sotvaže však byl oholen, udeřilkrál lazebníka do hlavy, až Janda upadl. Tak dal najevo, jak ztrestá i sebenevinnějšípohanění královské důstojnosti.Z tak vysokého pojetí královské hodnosti pramenila i Jiříkova péče o chudé a nuzné.Není to tudíž rys novodobé lidovosti, ale věrnost v podstatě středověkému atributukrálovského majestátu, která vedla Jiřího z Poděbrad k okázalé péči o chudé. Zídek námvypráví, že král míval „dobrý obyčej po jídle postáti a pře poslyšeti v tom miestě, kdechudí lidé mohu Vašie Jasnosti dojili ..." a uznává, že král tak skutečně činil.Stejně tak ovšem byl součástí vypjatého královského sebevědomí (jednota bratrská sidokonce stěžuje, že Jiří „počal běh svůj královský velmi vysoko vésti") odpor k šlechtě,která se zdráhala králi podrobit. Proto Jiří nalézá opory ve šlechtě nižší a v měšťanstvu aodtud upevňuje královský majestát, ohrožený vzpourou panstva. Opakuji však - je to jenpolitická nezbytnost, k níž realistický politik musel přihlédnout, není to naprosto výrazvlastního smýšlení Jiříkova, jež je stále panské, aristokratické.Přirozeně - tento aristokratismus má v sobě v XV. století ještě mnoho rysůpatriarchálnosti. Jiří z Poděbrad cítí se být hlavou rodiny nejen vlastní, ale cítí se být iotcem služebnictva a dvořanů. Proto pečuje o sirotky těchto služebníků, proto smlouvásňatky, hledá ženichy a nevěsty, aby své členy širší rodiny zaopatřil. A že to byl obecný

ys smýšlení doby, vidíme na poslední vůli i jednoho z Jiříkových dvořanů, který nasmrtelné posteli vyjadřuje víru, že jeho potomci a dědici dostanou od krále Jiříhonáhradu za zabitého koně.Je tedy spíše možno jako rytíře charakterizovat Jiřího z Poděbrad jako šlechticehospodáře,který zná cenu a význam peněz a vidí v nich základ politického zdaru a růstukrálovské moci.S tím vším je v souladu - a snad i s jeho tělesnou způsobilostí - nápadná nechuť Jiřího zPoděbrad k vojenství. Není zbabělý, nevyhýbá se zbraním. Je i v tom dítětem doby,zvichřené revolučním požárem a dlouholetými válkami. Ale snad i proto nepřičítá mečitakový význam jako jiní vladaři, například náš Přemysl II. Liška v něm přemáhá lva -abych se vrátil k známému přirovnání Machiavelliho. Slyšíme z úst Eneáše Sylvia, žebyl „velkým mužem a ve válečnictví slavným", víme, že byl nucen svésti ncjcdnu bitvua podstoupit několikaletou válku - ale to vše nevyvěrá z jeho bytostného založení, nýbržspíše je nezbytností, která jej zaskočila a k uchopení zbraně přinutila.Sledujeme-li Jiříkovu politickou činnost, pozorujeme naopak, že jejím zřetelnýmznakem je trpělivé hledání dohovoru, dohody, kompromisu a výrazné směřování ktrvalému a šťastnému míru. Nemyslím, že by v tom byl jen odlesk doby, úpěnlivětoužící po dlouhých letech bojů a krvavých zápasů po sladkém pokoji. Mírová politikakrále Jiřího je v souzvuku i s jeho hlubokou vírou v možnosti dorozumění, v přednostimírového života. Jestliže odkryjeme v Jiříkově mysli vrstvu tolerance, jestliže jinalezneme v sousedství trpělivého odhodlání k dohodám, pak s nimi dáme donejtěsnější souvislosti i jeho mírumilovnost.Mírumilovnou pochopíme z mnoha politických činů českého vladaře, poznáme ji ovšemi z hlasů jeho současníků. Jan Dlugosz jej nazývá mužem, „jež ku prolévání krvenebýval kvapným", Řehoř z Heinburgu ,, králem nejmírnějším‘‘ a králem velmilidským( rexhumanissimus ) , který jen z donucení sahá po meči a nade všechno milujemír. Starý letopisec se pak obdivuje, jak král Jiří okolní knížata ustavičně ,, míři vpokoj uvozoval". Sám král Jiří - podle záznamů Eneáše Sylvia - už v roce 1451vyslovil své krédo . „My j.sine míru žádostiví, aniž válčíme, abychom válku měli, aleabychom dobyli pokoje. Bezděky nosíme zbraň, ,, bezděky uvodíme boj." Jsou toslova zaznívající předtuchami slavných mírových programů, jež Jiří později rozvine,jsou to však zároveň' myšlenky, jež téměř doslova opakují slavnou řeč ProkopaVelikého o válce a míru husitů. . Když se pak Jiří na českém trůně mohl ujmout péče omír, neustupuje nikterak od starších předsevzetí. „Nejžhavější horlivec pro pokoj a klid"volá na samém prahu nové války : ,, My hned, jakž jsme k duostojenství královskémpozdvižení, nic viece v kralovstvie se nenadieli jsme než pokoj. ‚‘‘A mírumilovnost jeho ocenil po smrti současný veršovec, kdzž napsal epitaf na jehohrob: „Jasný králi Jiří, příteli míru, odpočívej' pokojit"Jako zrcadle vidíme Jiříkovu povahu v portrétu jeho šaška |tna Palečka. Každá panskárodina měla tehdy „blázna muzik, i". Intelektuálové XV. století stále ještě v Čecháchmuseli oblékat šat bláznů a šašků, aby se mohli uplatnit. Vtipem a po-•k lehkém, vstravitelné podobě anekdot a šprýmů, podával ■ liek svému pánovi filosofické drobty,své politické rady, své názory na svět, na lidi. Šašek zpravidla zapustil kořeny hloubějijen v té rodině, kde pán byl naladěn zhruba v téže tónině. Jan Paleček byl snadnejslavnějším šaškem v české historii a vešel do lidové tradice. Nepochybuji, že v němje skryt i nejeden rys Jiříkovy povahy. Paleček je svrchovaně tolerantní k náboženskýmni ničím, a dokonce i pronásledovaná jednota bratrská vzpomíná, /e ..sklíčeným Bratřímnemálo ducha dodával i k potěše jim byl". ' .mi byl - jako jeho pán - kališníkem, mělvšak blízko k prostým lidem. Jeho srdce soucítilo s chudáky, jeho kapsář byl otevřennuzným, jeho ruce se nebály nádenické práce. Snad tu Paleček otevíral aristokratickému

Jiříkovi cesty do lidového prostředí, snad i proto lnul král k šaškovi, protože byl vmnoha otázkách jeho opakem a cítil potřebu konfrontace s ním. Vcelku však vše, covíme o Palečkovi, potvrzuje základní strukturu Jiříkovy osobnosti.Snažil jsem se nahlédnout v portrétu Jiříkově do jeho nitra, do mnoha vrstev jehopovahy, do tajů jeho osobních vlastností. Sluší se ještě dodat, že Jiří z Poděbrad právětak jako většina jeho současníků trpěl strachem z neznáma, věřil na předpovědiastrologů a věřil v zázračnost alchymie. Tato obava z hrozeb budoucnosti a víra vnadpřirozenou sílu hvězd se mísila s vírou v boží prozřetelnost, s vírou v zásadyutrakvistické církve. Budeme mít možnost tuto oblast Jiříkovy osobnosti podrobnějipoznat zejména v jeho činnosti. Zde stačí zatím snad jen upozornit, že Jiříkova víra,jakkoliv zjevná a ryzí, nebyla nijak přepjatá, nebyla nesnášenlivá, nebyla sveřepěbojovná. Král „dvojího lidu", to jest král kališníků a katolíků, respektoval přílišpolitickou realitu a natolik se dovedl vymaňovat ze sféry kněžského vlivu, že ze svénáboženské víry nečinil nástroj zatvrzelého a fanatického boje. Spíše lze říci, že i voblasti náboženské stály politické zřetele v popředí, politik v Jiříkovi vítězil nadkališníkem, politika vládla víře.A tím se opět vracíme k základním rysům Jiříkovy osobnosti. Úvodní meclailónek, jímžtato kniha začíná, chtěl naznačit jen některé klíče k pevnosti ducha a srdce Jiřího zPoděbrad, měl načrtnout plán hlavních přístupových cest k němu. Poznali jsme, doufám,alespoň v hrubých obrysech pracovitého, přičinlivého, schopného politika, který jezároveň dobrým hospodářem a usměrňuje svou ctižádost, své velké plány cílevědomě kdosažení politické moci, k vladaření. Další kapitoly ukáží, jak se postupně tyto rysyJiříkovy osobnosti formovaly, ovšem jak se i ve střetávání s dobovými podmínkamiměnily a přizpůsobovaly. Zároveň nám ovšem další obsah knihy prověří, zda úvodníkapitola je vskutku závěrem rozboru Jiříkovy činnosti a zda slovo a skutek byly u Jiříhoz Poděbrad v náležité rovnováze.Kapilola 1.NA LIPANECHLipany, 30 května 1434. V táboře panské jednoty se vše připravuje k boji. Strategickýplán byl dávno a podrobně rozpracován, taktika je známa. Šlechtici se radí, poslednípříkazy dávají lakům, poslední úpravy zbroje před bitvou. Početná je skupina kolemstanu a vozů, jimž velí moravský pán Heralt z Kunštátu. Pod erbem se třemi černýmipruhy řadí se zbrojnoši, v čelo se jim stavějí rytíři, panoši, po boku Heraltově se k bojichystají jeho příbuzní, členové rozvětveného rodu, a mezi nimi se chystá okusit svůdnouvůni bitvy čtrnáctiletý sirotek, svěřený do péče poručníka-strýce, ještě ne jinoch, spíšechlapec, Jiří z Kunštátu a na Poděbradech.Je symbolické, že prvé historické vystoupení Jiříkovo je spjato bitvou na Lipanech. Nesnad proto, že by determinovalo jeho budoucí vývoj či snad dokonce celoživotní cestutím, že Jiří byl ' iboře panské jednoty. U čtrnáctiletého jinocha smíme snad hledatpříčiny jeho účasti ve vojenském ležení spíše v dětské touze po vojenských hrách a podobrodružství, anebo ve vůli strýcově, rozhodně však nikoliv v rozvaze chlapcově.Proto je také nepravil podobné, že by v Lipanech bylo možno najít klíč k Jiříkovuživotnímu dílu. Symbolická je účast Jiříkova na Lipanech spíše proto, že poznamenalacelý život našeho hrdiny: jeho věk jinošský i dospělost proletí v epoše poraženérevoluce, v epoše obno-rován! předrevolučního stavu, v období návratu starých řádů azvyklostí.Revoluce otřásla všemi složkami českého života. Změnila velmi podstatně majetkovoustrukturu, svrhla nejbohatšího feudála, rozděla valnou část jeho majetku, povzneslaměšťanstvo, oslabila panstvo. Jako by se otočilo kolo Štěstěny a ti, co byli nahoře,

spadli dolů a na jejich místa usedli ti, kdož až dosud byli níže anebo dokonce hlubokona nejnižších loukotích.Avšak nešlo jen o změny sociální a hospodářské, jež husitská revoluce české zemipřinesla. Uvolněny byly veškeré dosavadní zvyklosti náboženské, rozsypala se pevnáhradba dogmat, povážlivě se zakolísala pyramida věroučných a mravních hodnot. Zřítilse středověký svět privilegií, nevytvořil se však ještě nový svět reformované církve -teprve se začínaly rýsovat prvé jeho tvary. Co se zdálo být od věčnosti a na věky,ukazovalo svou pomíjivost a přechodnost, co bývalo zdánlivě naprosto jasné a jednoznačné,zářilo novými významy a temnými složitostmi.V roce 1434 na Lipanech revoluce krvácela. Nevíme, zda Jiří z Kunštátu byl svědkemposledních záchvěvů bitvy, nevíme, zda i on se ponořil do válečné vřavy, nevíme, zdapřihlížel k pobíjení posledních zbytků vojsk táborsko-sirotčího svazu na bojišti, nevíme,zda se hřál plameny u zapálených stodol se zajatci, jisté však je, že Lipany poznamenalycelý jeho život, neboť jej postavily do zcela nového období vývoje české společnosti.Na místo revoluce nastupovala reakce, po letech revolučních změn vracela se plíživěkonservativní snaha o pořádek a řád, kolo Štěstěny se po-otáčelo zpět a s ním sepootočil i směr života české šlechty.Jiří z Kunštátu a na Poděbradech sdílel už svým zrozením, svou rodovou příslušnostítento nový pohyb doby. Víme jen bohužel velmi málo o jeho dětství. Ani přesné datumnarození nelze určit. Přesně lze říci jen to, že to byl druhý rok revoluce, rok 1420, kdyspatřil světlo světa. Kde stála jeho kolébka, nedovedeme však s určitostí říci.Kdybychom věřili pozdní legendě, museli bychom ji umístit někam do jižních Čech.Vypráví se totiž, že kmotrem při křtu syna pana Viktorina z Poděbrad byl prý sámjednooký hrdina Jan Zižka z Trocnova. Jiné zprávy pozdní tradice kladou zrozeníJiříkovo do Hořovic a tím snad opět spojují kmotrovství Zižkovo s radostnou událostí vrodině Viktorina z Poděbrad. Do Hořovic je totiž od Strakonic či od Milevska, kde je ksv. Jiří 1420 dosvědčena přítomnost vojsk Zižkových, zhruba sedmdesát kilometrů.Nebylo by tedy vyloučeno, že mohl jízdní oddíl v čele s Janem Zižkou ke kolébcepřítelova syna a na oslavu křtu dorazit. Je tu však i dávná tradice poděbradská, jež kladenarození chlapcovo do rodinného hradu nad Labem. Zdá se mi být ovšem stejněneprokázáno, že se Jiří narodil na Poděbradech. Naproti tomu nutno asi uznati, že Zižkanestál ani u jeho kolébky, ani jej nedržel na rukou při křtu.Poděbrady – celkový pohled podle rytiny z r 1660

.Pravděpodobný portrét krále Jiřího z Poděbrad na obtaze archy z Zátoni(Salome přináší hlavu Jana Křtitele králi Herodesovi )Kmotrovství Zižkovo spíše se známou příchylností a s přátelstvím pánů z PoděbradK táborskému vojevůdci..Svým původem byl rod pánů Poděbrad z Moravy. Hrad Kunštát byl pevným sídlem,z něhož se početní synové od XIV. století rozletěli jako orlové na všechny strany.Pravím orlové, a chci tím naznačit, co dravé energie dřímalo v těchto potomcíchmoravské panské rodiny. Ve třech generacích se synové a vnuci pánů z Kun?tátuvyšvihli do čela českého panstva a v osobnosti Jiříkově dokonce do čela království.

Musí nás proto zajímat alespoň ve zkratce cesta praděda Jiříkova k vlastnictví prvýchstatků v Čechách.Boček z Kunštátu se jako prvý začíná psát „na Poděbradech" a klade základy rodovémoci uprostřed Čech. Nezajímá nás tu, co později Jiříkovi budou vytýkat odpůrci, zdausedl na Poděbradech právem či úskokem. Skutečností je, že se těžisko moci tétorodové větve přesouvá z Moravy do Čech, do pevného hradu nad Labi ni, do středužírné roviny poděbradské.Páni z Kunštátu a na Poděbradech měli náležitý původ, patřili k starobylé šlechtě, knejvyšší vrstvě panstva a vynikali úpornou energii. V čem však zcela předčili mnohésvé spolubratry, byla láska k rodné řeči, k rodné zemi. Jsou rodem ryze českým, ba lzeříci bojovně vlasteneckým. Pan Boček z Kunštátu a na Poděbradech je jedním z prvýchšlechticů, který už v roce 1370 dává psát své listiny a listy česky. Je zřejmě spjat sčeským národním hnutím. Stejnojmenného syna Bočkova najdeme dokonce mezistoupenci Husovými a otce Jiřího Viktorina známe už jako přítele Źižkova. Rodovátradice tedy byla vyhraněně česká a reformační. Viktorin z Kunštátu a na Poděbradechbyl spojencem pražanů, tviak v roce 1424 doslova zachránil Zižkovi život, když jejprážané pronásledovali. Byl stoupencem radikálů z husitského středu. Umírající Zižkavzpomíná jen na několik svých nejvěrnějších přátel. Pan Viktorin byl mezi nimi aumírající vojevůdce svěřil svůj odkaz do jeho rukou. Svědčí o tom slova Staréholetopisce: . Tu bratr Jan Zižka roznemohl se nemocí smrtedlnú od hliz a poučenstvieučinil svým milým věrným bratřím a Čechuom, panu V II torinovi z Kunštátu aPoděbrad ..."Už tu se zastavme u zjevu, který často ani v historickém vyprávění nepostřehneme.Když Jan Zižka umíral, bylo Viktorinovi z Poděbrad teprve jedenadvacet let. Tak rychlese tehdy dospívalo! Záhy se však i umíralo. Smrt zastihla Jiříkova otce v necelýchčtyřiadvaceti letech, v roce 1427. Tehdy už se ovšem pan Viktorin rozešel s radikály,vrátil se k pražanům a octl se dokonce v rozepři s tábory.Není snad ani nutno zdůrazňovat, co znamenala rodová tradice pro malého chlapce, jakformovala jeho představy, jeho zrání. Předpokládejme spíše, že v tomto duchu rostlnejen péčí otce, příbuzných, ale i kněží-učitelů. Tragický osud páně Viktorinův asi ještěznásobil oddanost chlapce a jinocha k ideálům, za něž položil otec život. Revolta dětíproti názorům rodičů se zpravidla rozvíjí v podmínkách klidu, šťastného, nezkalenéhoživota rodiny. V klidu a blahobytu zostřuje se generační vzdor dětí k otcům. Sirotekvšak sotva mohl ze vzdoru oponovat ideálům, za něž otec položil život. Ba naopak - zdáse mi, že už zde, v rodové tradici, je položen základ obdivuhodné stálosti a věrnostiJiříkovy k myšlenkám církevní a společenské reformy. Památka dědova a otcova bylastrážcem věrnosti, pomáhala překonávat lákadlo slibů i temné hrozby Říma. Pohled nastůl, za nímž sedal děd, pohlazení meče, jehož jílec svírala ruka otcova, probouzely vchlapci věrnost k rodové tradici a pobízely jej k oddanosti k rodovému odkazu.Být v sedmi letech sirotkem v zemi, kde zuří každodenní válka, být vyrván z rodinnéhotepla v době ustavičných bouří, to jistě nebylo nijakou slastí ani pro syna z předníurozené rodiny. Zdá se totiž, že Jiří už tehdy neměl ani otce ani matku. Stín záhad serozprostírá kolem Jiříkovy matky. Dlouhá léta o ní vůbec neslyšíme, ani rodinná tradicena ni nevzpomíná. Až teprve po smrti krále Jiřího objeví se poprvé její jméno. Zato všakještě za života českého krále nechybějí hlasy, jež si tropí posměšky z krále, zrozeného„z poběhlice". Už v roce 1450 satirické písně mluví o Jiřím jako o „snopkovi", tj.člověku zrozeném v nemanželských poměrech, a později Brněnští neskrývají svéopovržení nad „králem doškem". Po ulicích města je v duchu dobové symboliky vláčensnop slámy a veřejně se vyhlašuje, že na českém trůně sedí člověk nemanželskéhopůvodu. Je pravda - nepřátelé se často v boji proti Jiřímu uchylovali k nadávkám a k

nepravdám. Avšak ve věci Jiříkovy matky se nápadně setkává mlčení pramenů sveřejnými pochybami nepřátel. Nebylo by ostatně nic mimořádného, kdyby si bylvzal pan Viktorin za ženu neurozenou milenku, anebo kdyby se byl dokonce dědicpoděbradského panství narodil dívce či paní, jenž se vůbec nestala zákonitou manželkoupáně Viktorínovou. Nezapomínejme, že tehdy, v roce 1420, bylo otcisedmnáct let a že se rozvíjela revoluce, která otřásala staletými řády a zvyklostmi která,uvolňovala tradiční vazby.Kdyby byla kolébka nestála v Poděbradech, bylo by dobře možné si představitmladého válečníka v objetí měšťanské dcery či jiné neurozené paní. Ve válcenastupuje ostych z porušení aristokratických zvyklostí , mladému vojákovi se ve válcepromine leccos, co by jinak vzbuzovalo hněv a rozhořčení. Dlouho také proto nikomuani nenapadlo vytýkat nemanželský původ mladému pánu z Poděbrad.Postupně se však i v manželských vztazích rodových upevňovaly tradiční panskézásady, postupně vycházela hvězda poděbradského vladaře na politické nebe, a tak to,to co se dříve přecházelo mlčením, nabývalo podoby společenského nedostatku,poklesku, hříchu. Avšak ani výtky neurozenosti nemohly lu i překážkou vzestupu Jiříhoz Poděbrad.Sirotek, vydaný všanc kořistníkům, kteří sahali po jeho jmění, .i pod chatrnýmpřístřeším příbuzných, záhy pocítil nepřízeň osudu. V tedmi letech ztratil otce, matkusnad ani nepoznal a v deseti letech ztratil strýce-poručníka pana Bočka z Kunštátu a naPoděbradech. Válečná litice si vyžádala další krvavou daň kunštátského rodu. ZPoděbrad se chlapec stěhuje na Moravu pradědů, na hrad Kunštát, a poručníkem se mustává vzdálený strýc pan Heralt z Kunštátu. S ním v jeho čeledi přichází čtrnáctiletýchlapec na Lipany.Stojí tam dítě válečných let, bitvě přihlíží dítě poražené revoluce a rodící se reformace.V jeho životě je od kolébky vepsáno nesmazatelné znamení husitské revoluce, jejípočátek, její sláva i její pád. Přímo v nejbližších příbuzných Jiříkových můžemestopovat cestu české šlechty, zapálené Husovými výzvami, oddané /pivu revolučnímuhnutí, zároveň však i šlechty, bojící se skutečně revolučních důsledků a nakonecspokojující se s mírnými husitskými reformami. Husitská šlechta se zasloužila oporážku revoluce a snažila se proměnit drobné reformy v trvalé hodnoty svéhoprivilegovaného života. A to byly i meze Jiříkovy osobnosti, jež mu byly rodinnýmivztahy dány a jež také nikdy nepřekročil. V tomto smyslu byly Lipany alfou a omegoujeho politického působení.Husitská revoluce však nedala mladému šlechtici jen pocity válečných hrůz akonservativní směr v sociálně-politickém zaměření. Rozmach husitské vzdělanosti apéče o znalost bible spolu s rozvojem českého písemnictví byly východiskem Jiříkovavzdělání. Mladý pán Poděbrad nebyl zapsán na universitě, nestudoval, pokud víme, nažádné z městských škol. Je autodidaktem v nejlepším slova smyslu. Smímepředpokládat, že i v rodině pánů z Kunštátu působil kališnický kněz, který chlapcenaučil číst, psát a počítat. To však je asi vše, co mohl domácí učitel dát žáčkovi. Ovšechno ostatní se musel chlapec postarat sám.Co četl, nevíme. Jistě to však byly české kroniky a základní náboženská literatura českypsaná. Do konce života se Jiří z Poděbrad nenaučil latinsky a uměl jen velmi máloněmecky. S bídou se dorozuměl s německými vyslanci, nebyl s to však vést odpovědnéjednání a diktovat dopisy. Jak při latině, tak i při němčině se musel opírat o překladatele.I v tom byl vskutku dítětem husitské revoluce, jež spolu s bojem proti církvi zatlačilalatinu a vyzdvihla do popředí češtinu. Hned je však třeba upozornit, že čeština nebylatehdy jazykem sevřeným jen do hranic Čech a Moravy. Česky bylo možno se dorozumětnejen ve vedlejších zemích koruny české (Lužice, Slezsko), ale i v okolních

státech - v Polsku, v Uhrách; Matyáš Korvín například psal české listy nejen českýmadresátům, ale i německým patricijům do Jihlavy. Čeština byla tudíž ve střední Evropědiplomatickým jazykem, a proto české vzdělání Jiříkovo nebylo snad jen projevemprovincialismu a místní zabedněnosti, nýbrž umožňovalo pohledy za hranice rodnékrajiny i Českého království.Ale i tak - škola a samostatné vzdělání dalo Jiřímu z Poděbrad vcelku chatrnou výzbroj.Tím více však vynikají jeho přirozené schopnosti, jeho vrozená genialita, která dovedlapřekonat ' nepřízeň osudu a vedla malého sirotka kupředu. Kde by byli jiní, slabší améně talentovaní, ustrnuli a zdivočeli, dědic poděbradského panství prodíral se kpoznání vyššímu a dokonalejšímu, přetvářel se v mladíka s pozoruhodným rozhledem as pronikavými názory.Král Jiří z Poděbrad – ( Colec Hasenburgiens )

Venkovské procesí z XV. století - podle soudobého vyobrazeníKapitola II.MLÁDÍJ. Huizinga napsal překrásné rozjímání o vyhraněných protivách středověkého života ajeho postřehy jsou východiskem i úvahO mládí Jiříkově. Zima byla v XV. století třeskutější než dnes, chladno doléhalo drsnějina lidi - už proto, že člověk neměl proti živlům vybudovanou obranu - vytápění hradů,paláců, domů nemohlo být zdaleka tak účinné jako dnes. Stejně ovšem i žár slunce vlétě, prašnost cest a únava z cestování, temnoty noční, hrůza bídy a chudobymnohonásobně předčily naše dnešní představy či zážitky. Protivy přírody i života lidí sevyhrotily proti sobě v divoké nespoutanosti.Mezi štěstím a neštěstím, mezi bolestí a radostí byly ve středověku mnohem hlubšípropasti než dnes. A jako by prudkost přírodních živlů a vyhraněnost rozporů nalézalaozvěnu i v lidských povahách. Zahořel-li kdo nenávistí k druhému, neměl daleko kzločinu. Krvavá stopa značila srážku vzteku a msty, dokonce i právní řády udivujínás dnes neuvěřitelnou krutostí.1 nevinné theologické diskuse o mešních obřadech končívaly krvavými bitkami právětak jako politická jednání na hradech a radnicích. Čtvrcení lidského těla, smýkání

koňmi, zahrabávání do země zaživa byly běžnými podobami trestů a současníci v nichneviděli nic mimořádného. Početní knihy zaznamenávají obnosy za pamlsky a za pití,jež spotřebovali konšelé přítomní ve věži krvavým výslechům na mučení. Pedagogickétraktáty neskrblily radami, aby otec kyjem rovnal mravy nezvedeného pacholete.Došlo-li k hádce, tekla krev. Lidské vášně nebyly ještě zkroceny rozumem, divoká láskabyla rubem krvavého záští. Nechci říci, ř.c člověk XX. století dovedl už zvládnouttemné síly lidských pudů (nacismus například je ještě v příliš živé paměti!), nepochybnévšak je, že vnitřní napětí středověkého života bylo prudší .\ mohutnější než dnes,protiklady stály vzpurněji a ostřeji proti sobě.Soudím, že i v politickém životě XV. století lze sledovat projevy těchto divokých vášní.Šraňky byrokracie a diplomatického protokolu nesvíraly tehdy ještě politiky,bezprostřední afekt vladařův nebyl ještě potlačován složitým mechanismem státního života.Nezdá se mi ovšem, že by úporná, nezkrocená dravost mnoha politických činůmohla být vysvětlena jen jako plod obecného stavu vývoje středověkého státnictví,civilizace a kultury. Už dříve jsem poukázal na udivující mladost tehdejších vojevůdcůa politiků, a domnívám se, že i v ní je třeba spatřovat zdroj mnoha bouřlivých střetnutí asršících protikladů.Jak mladí byli ve XIV. a v XV. století političtí vůdci! Karla IV. vyslal otec do Itálie, dostředu složitých sporů, ve věku patnácti let, a když bylo Karlovi sedmnáct, vládl užprakticky království jako markrabě. Ladislav Pohrobek byl korunován ve třinácti letecha sedmnáctiletý umírá. Podobně i jiní vladaři začínali svůj politický život velmi záhy. Vrodě Habsburků se plnoletost počítala od 14-16 let, a stejně tak tomu bylo i v Cechách.Zlatá bula Karla IV. sice požaduje, aby dospělost byla počítána od 18 let života, praxevšak soustavně tuto hranici snižovala. I v českém panstvu vidíme čtrnáctiletépředstavitele rodu (například Oldřicha z Rožmberka) vstupovat do čela dominií i dopolitického života.Také Jiří z Poděbrad patří mezi předčasně dozrálou generaci vladařů. Když mu bylosedmnáct, zasedal už jako kmet na zemském soudě, v osmnácti stál v čele vojenskéhooddílu, a když dospěl dvaceti let, byl už jedním z předních politiků království. Žilo setehdy rychle, rychle se dospívalo - zvláště v době, kdy revoluce a válka smetla takřkacelou střední generaci a kdy se obnovovala činnost zemských stavovských institucí sprázdnými křesly pro šlechtice. Strmé stezky kariéry byly po Lipanech otevřeny i promladíčky. Zdá se mi nepochybné, že mladý věk politiků byl i příčinou ostrých konfliktůa střetání, že často radikalizoval jejich názory, vyhrocoval rozpory mezi politiky až v divokounenávist a dával jejich činnosti až nádech dobrodružnosti. Jsem přesvědčen totiž,že jinak se staví k radikálním návrhům dvacetiletý začátečník, a jinak čtyřicetiletýzkušený muž.Lze předpokládat, že i Jiří z Poděbrad měl nejradikálnější chvíle svého politickéhoživota v letech dospívání. Jeho mladická divokost ho však nevedla k politickýmúvahám, nýbrž do války. Tehdy jej též poprvé a naposledy vidíme v čele vojenského oddílu.V roce 1438 nová válka pustošila České království. O trůn zápasil zeť císařeZikmunda, tuhý válečník a schopný politik Albrecht Rakouský, a mladý polský princKazimír Jagellonský. Země byla opět rozdělena na dva tábory a mladý pán Poděbradnemohl být jinde než jeho příbuzní: mezi straníky polské kandidatury. K Polsku téžsměřovala jeho rodová tradice, neboť kolem polského prince se opět formovala mezišlechtici strana národní a reformní. Došlo nejen k sněmům, jež vzájemně popíraly platnostkandidatury a korunovace (Albrecht II.) soupeřů, nýbrž i k šarvátkám a k válce.V čele polské strany stanul pan Hynce Ptáček z Pirkštejna, který se spojil s císařovnouvdovouBarborou a s bývalým hejtmanem táborským, nyní už katolíkem, panemBedřichem ze Strážnice. V současné alegorii pějí písně o válce havrana (= táborský Petr

Polák), vrány (= císařovna Barbora), kukačky (= Ptáček) a supa (= Bedřich zeStrážnice) proti papouškovi (= Albrecht Rakouský). Na straně papouškově je bílý holub(= dcera Zikmundova a manželka Albrechtova Alžběta) a s jeho pomocí prý papoušekusedne na trůn osiřelý po orlovi (= císař Zikmund). Proti papouškovi však bojuje mladýjestřáb z Poděbrad se znaky tří černých pruhů na štítě.Hlavním bojištěm se stalo okolí Tábora. Král Albrecht oblehl husitskou pevnost amarně se ji snažil dobýt. Táboru ku pomoci přispěchala polská a česká vojska ajednomu z oddílů velel Jiří z Kunštátu a na Poděbradech. Došlo k bitvě a oddíl Jiříkůvzvítězil. V celkovém měření sil byla bitva pod Táborem jen drobnou epizodou. Teprvepozději byl její význam zveličován, aby se veliteli dostalo proslulosti vojenskéhoodborníka. Protože však drobná srážka v době odboje proti Albrechtovi stojí v análechJiříkova života osamoceně, nemůže být než výjimkou, jež nám potvrzuje pravidlo:nevalnou chuť mladého šlechtice bít se v čele vojsk. Mnohem více zpráv z Jiříkovamládí se ostatně týká mírové politické práce a hospodářského života.Poprvé vystoupil dědic Viktorina z Poděbrad na veřejnost na zemském soudě v Brně vroce 1435. Je to také svědectvím o jeho pobytu na Kunštátě. Ostatně nehájil na souděsebe, nýbrž zastupoval v majetkové rozepři svou příbuznou Žofii z Kunštátu. Co senepodařilo patnáctiletému chlapci, podaří se snad později. Ani v mužném věku neváháhájit své příbuzenstvo a dbá o čest rodu.Dospělosti dosáhl Jiří z Kunštátu a na Poděbradech, když dospěl k sedmnáctému rokusvého života. Tehdy též asi už natrvalo přesídlil na otcovské Poděbrady a z titulu vládcestarobylého rodu usedl na počátku roku 1437 do lavic zemského soudu jako kmet. Právosedět na zemském soudě bylo dědičné a na sklonku vlády císaře Zikmunda v Čecháchbylo opět obnoveno. V době revoluce zemský soud nekonal zasedání a ztratil svůjvýznam. Nyní opět povstával k životu jako jedna z významných stavovských institucí,jako nástroj panstva. Činnosti zemského soudu bylo zapotřebí zejména pro rozsouzenímajetkových rozepří, jež po tolika hlubokých zásazích v době revoluce dopozemkového majetku byly na denním pořádku. Panstvo ovšem přikládalo zemskémusoudu i význam politický, neboť z něho činilo protiváhu královské moci a odraziště prosvé mocenské choutky.Ovšem i zemský soud potřeboval krále, aby vůbec mohl žít. Po smrti Zikmundově sekrálovská vláda v Čechách nestačila upevnit. V roce 1438 zuřila válka mezi dědicemčeského trůnu králem Albrechtem a polskou stranou, jež toužila po královské volbě a pouplatnění svých politických práv. Ukázalo se, že Albrecht přemůže své odpůrce.Podařilo se mu získat Lužici i Slezsko a nepochybně by byl rozdrtil i odpor části českéstavovské obce. K závěrečné fázi boje o českou korunu však už nedospěl. 27. října 1439tento drsný lovec mohutné postavy zemřel na úplavici v Uhrách. Zavřely se jeho žhoucíoči, v rakvi spočinula jeho hlava s dlouhým černým vlasem. Žezlo sotva ohřáté jehosilnýma rukama vypadlo na zem a nebylo nikoho, kdo by je byl dovedl zdvihnout.Vdova Alžběta neměla dostatek přátel a peněz a nadto byla těhotná - syn Ladislav,řečený Pohrobek, se narodil až téměř pět měsíců po smrti otcově. Český královskýstolec byl opět prázdný - jako by byl připraven pro polského prince. Opakovala se - surčitou obměnou - situace z doby husitské revoluce, kdy několikrát političtí předácinabídli český trůn polskému králi.V roce 1439 však opět polská kandidatura neuspěla. Jednak proti ní stála téměř všechnakatolická šlechta a města, jednak .mil dosavadní polská strana neplanula nadšením pronového Českého krále z rodu Jagcllovců. Mimoto Polsko bylo příliš likna-;i velmi sirozmýšlelo, zda má uchopit vládu země uvnitř rozdělené, zbídačené dlouholetýmiválkami, ovládané hrozivou mocí stavovské obce i stíhané nepřízní církve.Pověděl jsem již, že Jiří z Poděbrad stanul v řadách polské strany, a naznačil jsem tím

už vnitřní rozdělení Českého království. Je třeba pochopit, že se velmi uvolnily vztahyvedlejších zemí (Dolní a Horní Lužice, Slezska, Lucemburska a říšských lén) k jádrukoruny, k Čechám a k Moravě. Některé z těchto I zemí byly vlastně nadobro ztraceny(Lucembursko a některá léna), jiné souvisely s českým státem jen zcela volně, baformálně. Bylo zapotřebí, aby se obsadil český trůn, aby se konstituovalo opět Českékrálovství - jinak hrozilo nebezpečí, že česká koruna bude jen prázdným pojmem.Bezkráloví se často v Čechách rovnalo bezvládí a probudilo k životu nová politickáseskupení. Užívám-li pro jejich označení pojmu strana, nechci vyvolávat představumoderních politických stran, nýbrž jen naznačit, že tu určitá souvislost byla. Šlo všakvždy spíše o embryonální stav, o zárodky pozdějších politických stran, šlo o seskupeníbez pevné organizace a bez promyšleného programu a vedení.Polská strana se seskupila ze šlechty vyšší i nižší a z královských měst kolempožadavků umírněných kališníků. Nejvýraznějším znakem a páteří jejich koncepce bylabasilejská kompaktáta, přijatá Zikmundem i Albrechtem jako zemský zákon. Kompaktátabyla kompromisem mezi husity a církví a redukovala někdejší čtyři pražskéartikuly na jediný: na kalich. Pro českou stavovskou obec ovšem neměla jen vyznámnáboženský. V kompaktátech nalézali šlechtici a měšťané právní záruku, ochranu svéhomajetku - neboť mnoho z nich bylo pány statků a vesnic kdysi církevních. Tytosekularizační aspekty kompaktát byly doplňovány i nároky stavů na určitou nezávislost,na privilegia vůči panovníkovi. Ve volební kapitulaci Zikmund i Albrecht byli nuceniposkytnout českým stavům značná práva politická (až k právu volit panovníka!) apolská strana všechny tyto svobody spojovala s uznáním kompaktát. Co se týče církve,snažili se členové polské strany prosadit do čela církve v Čechách jako arcibiskupa Janaz Rokycan a neskrývali své představy o nadřazenosti laiků nad osobami církevními.Protože všechny tyto a další části politického programu těsně souvisely s českoureformací, vynikala polská strana ostrým nacionalismem. Její manifesty se hlásily kvlasteneckým tradicím husitským a její prohlášení planula odporem k cizákům - hlavněNěmcům, kteří obklopovali krále Albrechta II.Proti polské straně stanula jako druhá nejmocnější politická složka v zemi stranarakouská. Jejím jádrem bylo katolické panstvo, jež si během husitské revoluce dovedlozachovat svůj majetek i víru. I několik měst (zejména města moravská: Brno, Olomouc,Jihlava a Znojmo, z českých měst především Plzeň), která si uchovala vládu patriciátu akatolictví, hlásilo se k rakouské straně. Politické požadavky této strany směřovaly kplné obnově dávných řádů, k návratu šlechty a patriciátu k starým privilegiím. Členovétohoto seskupení byli poslušnými syny církve a uznávali dokonce i dědičná právaHabsburků, nástupců Zikmundových. Přední pánové rakouské strany se ovšem též chtělivýrazně podílet na zemské vládě a hájili tradiční práva stavovské obce, jak se vytvořilazejména za Václava IV.Uprostřed mezi těmito dvěma velkými bloky těkala skupina táborská, k níž se vedleTábora hlásilo několik šlechticů a na čas i města Louny a Slaný. V mnoha otázkáchvěroučných byla táborská strana radikálnější než kališníci, v politických spletitostechvšak se často ocitala na krajní pravici. Jenom jménem už táborská . strana připomínalasvé revoluční předchůdce. Nejlépe o hluboké i proměně Tábora vypovídal jeho městskýznak. Na místě, kde ■ : stával v revoluci rudý kalich, rozpínala křídla černá císařská Iorlice - dar a privilegium „šelmy ryšavé" císaře Zikmunda. Noví patricijové a šlechtici(někteří z nich se dokonce postupně stali katolíky!) hned se přimykali ke kališníkům,hned zase se pakto-vali se stranou rakouskou a hledali volnost pro své akce. Nebylodivu, že byli často předmětem útoků zprava i zleva, zejména když po smrti Albrechtověnebylo ústřední vlády a země se rozpadla v několik vzájemně soupeřících oblastí.Lze-li vůbec vést dělicí čáry mezi jednotlivými stranami, jež měnily spojence a

členstvo, pak strana rakouská měla středisko34v jižních a západních Čechách a v okolí královských měst moravských. Východní astřední Čechy byly jádrem strany polské, kališnické. Tak se proti sobě vyhrocovaly pólyčeské společnosti, území dvou nejsilnějších politických seskupení. Rovněž vůdcovéobou stran, Oidřich z Rožmberka a Hynce Ptáček z Pirkštejna, jako by ztělesňovalipříbuznost i protikladnost strany rakouské a polské.Oldřich z Rožmberka byl zářivým aristokratem a nekorunovaným králem jižních Čech.Od narození měl kratší nohu, kulhal a souvěkovci srovnávali jeho tělesnou vadu snestálostí charakteru Byl pravým synem doby plné zmatků a náhlých obratů, bylšlechticem , který znal silu peněz a nezřízeně toužil po moci. Už ve čtrnácti letech seujal vlády nad rozsáhlým rožmberským dominiem a brzy usedl na prvé místo v řadáchčeské šlechty. Byl pyšný na svůj rod a pečoval o lesk svého vladařského dvora. ČeskýKrumlov mu vděčí za bohatý rozkvět. Na krumlovském hradě často pobývala královskáposelstva, papeži i koncil tam vysílali legáty, přední knížata byla hostem u pyšnéhovladaře, který dokonce shledával příbuzenské nitky se starobylým římským rodemOrsini. Z Itálie vanul na Krumlov nejen dech této víry v proslulost rodovou, ale odtudpronikaly i mravy renesančních signorů a zášlehy humanistické vzdělanosti.Ještě když kulhavý stařec odcházel na odpočinek, vymínil si na svém synovi neméněnež třináct komorníků a několik jízdných sluhů k osobní obsluze. Samozřejmě že trvalna tom, aby mu syn tuto apanáž zajistil smluvně a se zárukami - příliš dobře znal svélstivé plémě! Syn mu však oplácí přesně stejnou falší a uskoky, jakými vynikal otec.„Král jižních Čech" na stará kolena pak žebrá o groš, stýská si na nevděk dětí a prosí opomoc a slitování. Zapomněl už, že právě tak krutě, jako s ním teď jednal syn, jednal onsám předtím se svými sousedy a přáteli. Jeho přítel Eneáš Sylvius o něm napsal, že ječlověkem, „jenž se vždy své době přizpůsobí". Bylo by možno ovšem charakterizovattohoto bezohledného egoistu i drsnějšími slovy. Souvěkovci jej zvou zlodějem atravičem, podvodníkem. Známe jeho rady, jak otráviti soupeře jedem zapečeným doperníku či rozpuštěným ve víně. Zachovány jsou padělky listin, jež dal vyrábět apomocí nichž se zmocňoval jmění, statků, osob. Známe však i oslavné básně, jež bylynapsány na jeho dvoře, známá je jeho záliba v astrologii a v alchymii, nelze opominoutani jeho péči o krumlovskou knihovnu. „Sloup království tohoto a úd nejmocnější"jedná s králi a s knížaty jako s osobami sobě rovnými, dovede měnit názory na obrtlíku,klame a řeční. Do omrzení opakuje svou péči o království - a přitom touží po bezvládí abezkráloví, neboť to jsou živly, jež mu dávají volnost a sílu. I jeho političtí přátelé munemohou nevytknout: „Vy pro své zvláštní věci a užitky jednáte a nedbáte, staň se zemi,jakž staň, leda vy byste svú vuoli vyvedli."Podobně tomu bylo i s jeho vztahem k církvi. Je hlavou českých katolíků, Krumlovje nejpevnější katolickou pevností. Papež, legáti, koncil udělují „věrnému amilému Oldřichovi z Rožmberka" církevní milosti, odpustky, privilegia. V Římě jekrumlovský pán symbolem věrného a pevného českého katolictví. Zároveň však tentooddaný syn církve zabírá církevní majetek, horlivě se prohlašuje za ochránce klášterů akostelů a neváhá odřít své chráněnce, zmocní se dokonce i církevních klenotů a šperků.Je okázale zbožný. O velikonocích například ze zásady neúřaduje, odmítá poselstva,dodržuje přísné posty. K stáru na čas i propadne askesi a chce jít na poušť, tj. do pustinylesů a skal jako poustevník. Zároveň však schraňuje církevní peníze, volá po subsidiích,jež papež určuje na válku proti husitům, a když je dostane, užívá církevních peněz jenpro sebe, pro své rozkoše a pro přepych. I Eneáš Sylvius si stěžuje, že se Oldřich zRožmberka obohacuje církevními subsidiemi. Je nevypočítatelný, vždy ve střehu, vůdcea pán.

Proti němu v čele polské strany stojí Hynce Ptáček z Pirk-štejna. Je též členemstarobylého rodu, zdaleka však neoplývá onou skvělostí a leskem, jímž září „jihočeskýkrál". V tlusté, malé postavě Ptáčkově je něco staromódního, ale i seriózního. Patří kešlechticům, kteří zdatně hospodaří a kteří mají obzor poněkud uzavřen českýmihraničními horami. Jejich vlastenectví voní starobylostí a tuhou vírou v tradici. Je oddánkalichu, není však fanatikem. Okolní svět je pro něho spíše jevištěm nepravostí, hemžíse tam nepřátelé. Proto je nutno být opatrný, uvážlivý. Ne že by byl asketicky přísný.Náboženství i u něho ustupuje politickým zájmům. Lysá hlava Ptáčkova se objevuje přivšech důležitých jednáních, jeho věčný úsměv mate a odzbrojuje soupeře. Na sněmechvévodí jeho hlas, jeho řečnické umění. Nemá dravosti Oldřichovy, vyniká však nadněho obezřetnou opatrností a promyšlenou lstivostí. Netouží po válečnickýchstřetnutích, rád by smířil kališníky s katolíky. Umí počítat a hospodařit a každý projevsvých politických sympatií si dá zaplatit, neboť si umí spočítat nesporné jistoty.I letmý portrét páně Ptáčkův napovídá, proč byl Jiří z Poděbrad stoupencem Ptáčkovystrany. Víme, že se Jiří k Ptáčkovi hlásil jako k svému učiteli a vzoru, a postřehli jsme,tuším, jak se obé povahy přibližovaly a doplňovaly. Politická linie Hynce Ptáčka zPirkštejna byla základnou politické činnosti Jiříkovy. U pana Ptáčka se mladík učilpolitické abecedě, na jeho osobnosti studoval znaky úspěšného politika. Po smrti panaPtáčka se Jiří z Kunštátu a na Poděbradech dostal do čela polské strany a sral seprotiváhou Oldřicha z Rožmberka. Nestalo se to ovšem oaráz a politickému vzestupupředcházelo zpevnění a zmohutnění rodové majetkové základny. Dříve než se z jinochavyklubal zdatný politik. osvědčil se jako rozvážný a přičinlivý hospodář.Kapitola III.PŘIČINLIVÝ HOSPODÁŘKdyby se byly zachovaly účetní knihy Jiřího z Kunštátu a na Poděbradech, nalezlibychom tam asi tyto zápisy:Po smrti pana Viktorina z Poděbrad a bezdětného strýce Hynka a Bočka ujal se v roce1438 syn Viktorinův správy otcovských statků, zejména hradu a panství Poděbrady aLitice. Na Moravě zůstávala jeho majetkem část panství Kunštát a Boskovice.Rok 1437. Císař Zikmund zapsal do vlastnictví Jiřího z Kunštátu a na Poděbradech12 vesnic a městeček (Libice, Osek, Pecky atd.), jež kdysi patřily pražskému klášterusv. Jiří a dalším církevním institucím. Císař Zikmund sice praví, že tato milost se Jiřímudostává „za věrné slúženie", avšak je to spíše prázdná formule než zhodnocení činnostisedmnáctiletého šlechtice.Rok 1445. Císařovna vdova Barbora, někdejší manželka Zikmundova, postupuje Jiřímuz Poděbrad město Jaroměř. I na Mělníce, kde se krásná a stále ještě k rozkoším životanáchylná císařovna usídlila, mladý poděbradský pán získává nová práva: ustavuje tukonšely.Rok 1450. Koupě rozsáhlého panství Visemburského. Pražští měšťané opatřují panuJiřímu peníze, hlavním věřitelem je boháč Antonín od Oslů, někdejší purkmistr.Rok 1452. Koupě hradu Vclišc s městem Jičínem. Dobyt hrad Navarov, získánaZásadka, Studénka, Libňoves, Zacléř.Rok 1454, 16. květen. Koupě obrovského panství Castolovického za 23.400 kop grošů.Celou sumu pan Jiří vyplatil hotově dědici Vilémovi z Lichtenburku. Pokladna většinučástky uvolnila, zbytek půjčili židovští finančníci z Prahy a /. Budějovic.Rok 1454. Koupeny vesnice u Nové Paky. Zboží Velišské bylo tak spojeno s panstvímZacléřským v jeden celek. Císař Fridrich III. postupuje zápisy na 16.000 dukátů. KrálLadislav daruje Jiřímu knížectví Lehnické.

Rok 1455. Koupen Skuhrov, Náchod, Homole, Richenberk.Koupeno hrabství Kladské, město a hrad Kladsko. Stavba rybníku, prodej ryb. KrálLadislav dává Jiřímu jednu třetinu pokuty / 15.000 zlatých, jež mu mají zaplatitVratislavští.Kok 1456. Koupě knížectví minsterberského ve Slezsku. Pán Poděbrad je hrabětemKladským a knížetem Minsterberským. V Kladsku začíná razit vlastní minci. Aleš zeŠternberka prosí Oldřicha z Rožmberka, aby znemožnil Jiřímu z Poděbrad koupiKladska: „Ruš to, jakož muožeš, neboť z toho vznikne pro nás mnoho zlého!"*A opravdu - zápisy příjmů, soupis majetku, to jsou stupně politické kariéry Jiřího zPoděbrad. Po bohatě vydlážděném schodišti vystupuje vzhůru politik. Kdybychomzapomněli, že se Jiří postupně stal nejbohatším feudálem v zemi, nepochopili by-chom„zázračný" vzestup šlechtického sirotka z Poděbrad na český trůn.I mezi šlechtici polské strany roste záhy vážnost představitele starobylého rodu adobrého hospodáře. Jedním z prvních politických dokumentů, v nichž najdeme jménoJiříkovo, je listina / roku 1439, obracející se k Oldřichovi z Rožmberka a k rakouskéstraně. Jiří je už v pořadí na třetím místě za vůdcem Hyncem Ptáčkem a Alešem zeŠternberka. Kališničtí páni navrhují panu Oldřichovi jednání, neboť „mnoho škodlivéhotomuto království stalo se jest a to milý bóh vie, že nám jest sprvu i vždycky toho želbylo". Mír, pokoj - to je jádro politického programu, ke kterému se hlásí i mladý Jiří.Přivěsil svou pečeť k. návrhu, připojil se pak i k dohodě, jež mezi stranou rakouskou apolskou byla uzavřena.Název obou stran se ovšem začíná měnit. Souvěkovci spíše mluví o straněrožmberské a Ptáčkově. Osobnosti se začínají zřetelněji prosazovat v politickém vakuuČeského království, pro mírová náplň se začíná měnit. Pan Ptáček opouští polskoukanku uru a pan Oldřich nemá zájem o rakouské dědice Albrechtovi.29. ledna 1440 uzavřeli Ptáček a Oldřich z Rožmberka spolu se členy svých stranpříměří a dohodu. Obě strany přivěsily pečetě k listině , která dostala název „list mírný".V podstatě lze nazvát mírný list vítězstvím Ptáčkovy strany. I Jiří z Poděbrad jel vprosinci 1439 na Mělník, kde se konal sjezd polské strany. Na Mělníce se setkal mimojiné i s Janem z Rokycan a všichni společně připravili návrh dohody s katolíky. Listmírný obsahoval hlavní body, sjednané na mělnickém sjezdu. Do čela společné úmluvypostavili kompaktáta a obě strany se zavazovaly je dodržet. Kompaktáta a volbaRokycany za arcibiskupa měly být vloženy do volební kapitulace novému českémukráli, kterého měl v roce 1440 zvolit zemský sněm. Obě strany se dohodly na obnoveníčinnosti zemského soudu, kam vyslaly své zástupce. Hlavním smyslem dohody všakbylo odstranit válečné běsnění. Shodli se všichni na zásadě, že veškeré spory napříštěbudou obě strany řešit jednáním, v míru. Proto též zvána tato smlouva listem mírným.Leč - nepřeceňujme dosah listin a dohod v době, kdy politikové ovládají už dobřevšechny podoby přetvářek a uskoků a kdy se na hradech i v hlubokém míru ježí zbraněžoldnéřů. Těžko vinit též jednu či druhou stranu z porušení dohod. Ani Ptáček aniOldřich nebyli andělé - zdá se však, že spíše pan Hynce opravdověji lnul k myšlencepříměří, k pokojnému řešení sporů a k míru.V jeho straně měli též větší slovo měšťané (už v počátcích se k němu hlásila města:Mělník, Hradec Králové, Chrudim, Nymburk, Vysoké Mýto, Jaroměř, Dvůr Králové,Polička a Trutnov). Řemeslníci a obchodníci trpěli spolu s poddanými nejvíce neklidema každodenní válkou. Obchodní spoje byly zpřetrhány, trhy zakrsly, válečný požár dusilvšechny pokusy o rozvoj směny. Snad i hlasy těchto vrstev pronikaly do politickýchúvah páně Ptáčkových a posilovaly jej v odhodlané péči o uklidnění země.Jak křehká byla síla mírového života, dosvědčuje vznik landfrídů. Nebylo totiž v

království záruky pokoje, nebylo vladaře, který by zkrotil drsné válečníky a vtiskl zemipečeť míru. „Potom lidé porozuměvše tomu, že se těmi válkami země velme kazí a nalidech i na statcích hyne: i chticcc těch válek prázdni býti, zdělali sobě po krajíchlantfridy, volivše sobě v každém kraji hejtmana." Starý letopisec pěkně naznačilsouvislost vzniku landfrídů s touhou po míru. Jednotlivé kraje vytvořily správní avojenské rady a soudy, které měly za úkol urovnávat spory, smiřovat nepřátele, chránitpokoj a klid a trestat lapky a vzpurné buřiče. Šlechtici vyšší i nižší spolu s městydelegovali zástupce do rady landfrídů a rada volila do čela hejtmany. Vznik českýchlandfrídů byl asi dílem Ptáčkovým, neboť zejména východní Čechy se staly prvouoblastí, kde landfrídy začaly konat své dílo.Jiří z Poděbrad byl od samého počátku stoupencem myšlenky landfrídů. Byl ostatně vroce 1440 zvolen spolu s panem Janem ze Smiřic do čela landfrídů boleslavského.Boleslavský kraj ovšem se připojil k nejtěsnější spolupráci s landfrídemvýchodočeským, jemuž v čele stál Hynce Ptáček z Pirkštejna. Pod Ptáčkovým vedenímtak stanulo Hradecko, Chrudimsko, Čáslavsko, Kouřimsko a Boleslavsko.Východočeský landfríd se stával nejmocnější a nejlépe organizovanou politickou silou vzemi. Dostávali se tu ke slovu především nižší šlechtici a rytíři, ale i měšťané mělizastoupení v radě landfrídů. Celkově v těchto pěti krajích vedoucí místa obsadilo 20zemanů-rytířů, 3 páni a 6 měšťanů. Proti panskému táboru rožmberskému začal sevyhrocovat výrazněji profil rytířsko-měšťanského svazu Ptáčkova.Landfrídy (vznikly postupně i na Plzeňsku a na Litoměřicku) měly rozvíjet svou činnostjen do zvolení nového krále. Byly projevem přirozené decentralizace, ba roztříštěnístátní moci. Sám Jiří po letech vzpomíná na období vlády landfrídů a připomene, že tobyla doba, kdy „jen zbraň měla všude váhu" a že „ten měl více práva, kdo byl zbranímocnější a myslí divočejší". Cekalo se, že budou v činnosti jen několik měsíců — azatím se staly nositelem místní vládní moci po několik let. Královská volba totiž v roce1440 nenalezla žádného kandidáta, který by byl ochoten usednout na český trůn.Volba se konala v Praze na červnovém zemském sněmu v roce 1440. Příznačné bylo užsložení volitelů. Vedle panstva (18 voli-telů) a rytířů (14 volitelů) dostalo volební právoi měšťanstvo (14 volitelů). Byly tu ještě výrazně zřejmé důsledky husitské revoluce,šlechtě se dosud nepodařilo zatlačit města do pozadí poli- ' tii kého života.Na volební sněm do Prahy spěchal i Jiří z Poděbrad a účastnil ic i vleklého zákulisníhojednání. Nakonec ve shodě s veškerým volebním výborem dal na pražské novoměstskéradnici hlas synovci české královny Žofie (někdejší manželky Václava IV.) AlbrechtuBavorskému. Albrecht proslul jako schopný a bohatý kníže, dobrý vladař a milovníkumění. Rozhodovala i jeho náklonnost k Čechám. Uměl obstojně česky a za pobytu natetině dvoře v Praze si prý osvojil i české mravy a zvyklosti.Volbou Albrechta za českého krále však neskončila činnost volebního výboru. Bylotřeba nyní Albrechta získat, aby se české koruny ujal. Nic necharakterizuje lépeneutěšenost českých poměrů než tyto královské námluvy. Nebylo problémem králezvolit, nýbrž přesvědčit, že stojí za to vládnout v Čechách! Málokdy se v historiipřihodilo, aby deputace sněmovní obce musela několik dní přemlouvat kandidáta, abyse ráčil státi králem. Ve volebním poselstvu, jež směřovalo do bavorské Kouby, byl iJiří z Poděbrad. I on jako by se byl stal trhovcem a nabízel české zboží bavorskémuknížeti. Slibovali hory doly, lákali nového krále, nepořídili však.Bylo obecně známo, že královský majetek roztál v revoluci jako z jara sníh na slunci.Petr Chelčický napsal, že „zde v českém kraji ve mnoho mílech jediné vsi nemá král ksvému panování". Není prý divu, že se stavové ohlížejí po bohatém cizinci. „Nebo oni,osáhše královo panstvie, nepustí se jeho, než by chtěli králi tomu, aby jim přidával,nadera na jiných zemiech." Chelčický viděl za slova. Jiří z Poděbrad a ostatní členové

poselstva (v čele byl Oldřich z Rožmberka a Hynce Ptáček ) slibovali, jejich sliby všakbyly prázdnými slovy. Královská moc v Čechách byla zcela na dně, majetek bylrozchvácen, královský majestát bez autority, neuznáván. Naopak - nový český král mohlčekat, že se rozkmotří s církví, jež nepřála těm, kteří uznávají zvláštní práva husitskýchČech - a kompaktáta byla součástí volební kapitulace. Albrechta nelákala ani představa,že bude nucen respektovat rozhodnutí stavovské obce, jež v době bezkrálovi upevnilasvou vzbujelou moc.V Koubě se o těchto věcech jednalo několik dni. Nakonec 24. srpna 1440 AlbrechtBavorský nabídky zdvořile odmítl. Nechtěl poselstvo urazit, proto volil mírná slova,avšak jedno bylo jasné: o českou korunu zájem nemá. Eneáš Sylvius poznamenal o jehoodmítnutí: „Věřím též, že zamítl království vyčerpané. Kdyby bývalo jako kdysi bohaté,snad by byl jinak odpověděl." S nepořízenou se vracelo volební poselstvo do svýchdomovů. Země opět bude bez krále, váha a moc landfrídů vzroste, roztříštěnost královstvíse bude zvyšovat.Co následovalo po nezdaru královské volby v roce 1440, nelze nazvat jinak než létazmatků a rozbrojů. Klid byl jen tam, kde v čele landfrídů stály skutečné osobnosti, ježdovedly mečem hájit mír. Východočeské landfrídy patřily mezi oblasti nejlépe spravovanéa stávaly se oázou klidu a pokoje v poušti rozbrojů. Jiří z Poděbrad se osvědčovaljako obezřetný hejtman, který po boku Ptáčkově začal hrát ve východních Čecháchprim.Vidíme jej nejen mezi členy rady landfrídů, nýbrž i jako organizátora boje proti lapkůma zemským zhoubcům. Tehdy zejména pán Náchoda Jan Kolda ze Zampachuzneklidňoval východočeské pomezí svými neurvalými nájezdy na sousedy. Vojskavýchodočeského landfrídů oblehla proto v květnu 1441 Náchod a zahájila válku protitomuto spojenci táborského svazu. Pro pana Ptáčka je Kolda „zhúbcem koruny našie" a„hlavou všech těchto zlostí".I Jiří z Poděbrad vyhlašuje boj Koldovi a vyznává, že nedopustí „svévolně tuto korunuhubiti". Výraz „koruna" naznačuje zájem Jiříkův nejen o regionální spory, nýbrž i oprospěch celé země. I do celozemských záležitostí začíná Jiří zasahovat jako jeden zpředních mluvčích Ptáčkovy strany.V popředí politických úvah stála nová královská kandidatura. Zdálo se být vyloučeno,že by Čechy mohly žít bez krále. Politické myšlení si tehdy ještě v Čechách nedovedlovůbec představit, že by se snad z Čech mohla stát šlechtická republika, odliv revolučnívlny odplavil husitské ideály obce bez pomazaného krále. S návratem feudálů k mocizaujalo království a monarchie znovu vedoucí místo v hierarchii politických hodnot. Ponezdaru volebního sněmu vracely se znovu představy o dědičnosti českého trůnu.Zejména rožmberská strana v duchu církevního učení a pod vlivem přímluv a subsidiípostavila před stavovskou obec otázku dědičnosti Českého království v roděhabsburském. Na čas se uvažovalo o kandidatuře císaře Fridricha III., nakonec se všakustálil názor, že česká koruna dědičně přísluší synovi Albrechta II., I ,adislavuPohrobkovi.Ani Ptáčkova strana neodmítala Ladislava, hájila však právo volby, jež příslušístavovské obci. Ladislav se měl stát českým králem nikoliv proto, že zdědil po otcičeskou korunu, nýbrž proto, že bude českými stavy svobodně zvolen. Ožívaly taktoalespoň zčásti husitské představy o právech zemské obce, ke slovu se hlásily běžnétradice stavovského života. Již od XIV. století česká šlechta zápasila s králi o podíl namoci. Nyní byla posílena měšťany a hodlala vítězně dovršit svůj zápas.Nelze říci, že by tyto stavovské zájmy hájila proti královské moci toliko stranaPtáčkova. Opět šlo o rozpor slov a skutků. Oldřich z Rožmberka, ačkoliv tak vášnivěproklamoval svou úctu ke králi a touhu po obnovení království, ve skutečnosti nešetřil

sil, aby obnovu královlády znemožnil. Obesílal sněmy, vysílal ke králi poselstva,sepisoval manifesty o potřebě nového krále, potají však oddaloval chvíli, kdy královskávláda bude obnovena. Dokud byla země bez krále, on sám mohl vládnout jižnímČechám jako král. Dokud byl prázdný královský stolec v Praze, každý šlechtic se mohlna svém hradě zvát králem. Nebylo proto mezi panstvem přílišné chuti po obnověkrálovství.Konec bezkráloví mizel do nedohledna i proto, že se královské děcko octlo v zajetípříbuzných. 19. prosince 1442 zemřela v Rábu Ladislavova matka Alžběta. Hájila vUhrách své nároky proti polskému králi Vladislavovi a nedočkala se konce boje.Povídalo se, že prý její smrt souvisela s dočasným usmířením s polským soupeřem.Vladislav prý jí daroval kožich, který byl napuštěn jedem. Jakmile jej královna oblékla,zemřela. Dvouletý Ladislav se stal úplným sirotkem.Císařský strýc Fridrich III. byl si vědom, jaký prospěch mu toto děcko přináší. Začínánechutná licitace. Císař nabízí chlapečka na královský stolec do Cech, žádá všakodměnu za péči a za výchovu. Ladislav Pohrobek se stává drahocenným zbožím.Ukazují jej spolu s klenoty poselstvům, jež žádají návrat mladičkého kralevice do Cecilči do Uher. Když se ukáže nebezpečí, že by snad princ-chlapcc mohl být vyrvánporučníkům násilím, stává se ze synovce vězeň, jako byl kdysi Václav II. vězněm naBezdězi, a Ladislav putuje z jednoho štýrského hradu na druhý. „Na pomezí vlaskémzemě rakúské" tráví dny svého života chlapec, který má být zvolen českým králem.Aby se volba uskutečnila, je ovšem třeba, aby se král východočeský a jihočeskýdomluvili. Jednání jsou vleklá, dohoda je hudbou budoucnosti, neboť jak Oldřich tak iPtáček nechtějí nic slevit ze svých cílů. Uprostřed rozepří pak východočeský král umírá.Smrtí pana Ptáčka z Pirkštejna a na Ratajích 27. srpna 1444 uvolnilo se vedoucí místove východočeských landfrídech. Strana Ptáčkova opět změní své jméno se změnouvůdce. Kdo se ujme hejtmanského žezla? Budou v účetních knihách Jiřího z Poděbradvedle položek hospodářských zapsány i prvé zisky politické?Kapitola IV.V CELE LANDFRÍDÚV září 1444 sjížděli se členové východočeských landfrídů do Kutné Hory. Konal se tusněm, který měl zvolit do čela politického svazu nového vůdce. Po smrti Hynce Ptáčkaz Pirkštejna se ujal poručnictví nad jeho dětmi rytíř Jan Čabelický ze Soutic, mincmistrkutnohorský. Už tím, že zvolil pan Ptáček pana Čabelického za poručníka svých dětí,naznačil, koho považuje za svého nástupce. Sněm, zdá se, respektoval vůli zesnuléhovladaře. Prvé zprávy kronikářů mluví o straně Čabelického. Zároveň se však po bokuporučníka Ptáčkových dětí objevuje u Starého letopisce osobnost „páně Jiřieho".Jiří z Kunštátu a na Poděbradech dovršil právě čtyřiadvacátý rok svého života. Byl užalespoň dvě léta ženat. Někdy v letech 1441-1442 konala se totiž na Poděbradechsvatba. Nevěstou byla šestnáctiletá Kunhuta ze Šternberka, dcera pana Smila zeŠternberka. I volba nevěsty naznačuje aristokratismus Jiříkův. Sňatkem se spojily dvastarobylé rody. Zlatá hvězda v modrém poli (znak šternberský) a tři pruhy poděbradskéoznačovaly dva přední šlechtické rody, které si byly blízké nejen sousedstvím, nýbrž ismýšlením. Strýc Kunhutin pan Aleš ze Šternberka byl vedle pana Ptáčka předníosobností východočeských landfrídů. Příbuzenské svazky pomáhaly upevňovat politicképostavení Jiříkovo.Proč spočinula volba na mladém vládci Poděbrad? Jistě to nebyl jen vliv příbuzných,který nakláněl Jiřímu z Poděbrad přízeň voličů. Snad už tehdy padaly na váhu osobnívlastnosti boleslavského hejtmana a dobré zkušenosti z. jeho dosavadní veřejné činnosti.

Nebylo tajemstvím, že si pan Ptáček oblíbil svého mladého společníka a projevoval muzřetelně důvěru. Nepochybujme ani, že vzrůstající majetková základna a dostatek penězv pokladnicích usnadňovaly při volbě rozhodování těm, kteří váhali a byli nerozhodní.Přízeň šlechtických a měšťanských voličů získal si Jiří z Poděbrad ovšem i tím, že bylvýrazným stoupencem kalicha a měl tudíž plnou podporu kališolcké církve.Náboženství a politika byl) \ tehdejších Čechách spolu úzce spjaty. Věroučné spory sestával) kardinálními politickými otázkami a politikové užívali k prosazování svých cílůkazatelny .1 církevní organizace, Platila tu do písmene slova císaře Zikmunda: „Věcivírv a království jsou těsně spjaty a tak to, co se týče víry, nemůže byt uskutečněnobez toho, co se týče království."Dodal bych jen naopak.České království vyšlo z husitské revoluce se zcela novým systémem církevníorganizace, Zatímco ve vedlejších zemích konin 6 ilci katolická církev udržela svépozice, v Čechách a na Moravě její výhradní panství zmizelo. Odhaduje se, že vČechách katolíci tvořili jen asi jednu čtvrtinu, všeho obyvatelstva. Jejich teritoriálnírozložení bylo zhruba shodné s pozicemi rožmberské strany v západních a jižníchČechách. Většina obyvatelstva se v Čechách hlásila ke kališníkům.Kališníci - to nebyl jednoduchý a jednoznačný pojem. Zahrnoval všechny někdejšíhusitské strany, jež se hlásily k reformě církve a společnosti. Pravé křídlo kališníkůtvořili pražští universitní mistři a šlechtici, radikální skupinu a levici tvořili členovétáborského svazu, měšťané. Nejmocnější část se však mezi kališníky seskupila ve středukolem osobnosti Jana z Rokycan a byla páteří formující se kališnické církve.Nevíme, kdy se Jiří z Poděbrad setkal poprvé s Janem z Rokycan. Nevíme, od kdy sedatuje přátelství a spolupráce obou mužů, kteří svým dílem poznamenali celou epochučeských dějin. Určitě však víme, že byli pospolu na mělnickém sjezdu v roce 1439 apozději na sněmu v Čáslavi 17. srpna 1441. Tehdy byl Jan Rokycana zvolen „najvyššímúředníkem v duchovném právě" pro oblast východočeských landfrídů. Politická liniePtáčkova se ztotožnila s církevní politikou Jana z Rokycan.Osobním heslem Rokycanovým bylo: „Daj nám, milý bože, v prostředek uhoditi!"Nedovedu lépe postihnout charakteristiku tohoto muže i veškeré kališnické církve, nežže znovu a znovu vyzdvihnu toto heslo Rokycanovo. Ideovou základnou kališníků bylakompaktáta. Byla to ne jedna, nýbrž několik listin z let 1 133-1436, jež vymezovalyprávo českých věřících a zajišťovaly jim určité výsady v církvi. Církevní universalismusse v XV. století nakláněl k pádu. K životu se hlásily národní celky a církev nebyla s topotlačovat národní zvláštnosti jednotlivých zemí. Francie například získala od počátkuV. století několik privilegií, jež umožňovala francouzskému králi zásahy do církevnísprávy i obranu před římským fiskalismem. Nikde však církevní universalismus nebyltak hluboce poderván, jako tomu bylo v Cechách. V husitské revoluci si ústupky Římavynutil nikoliv král a stavové, nýbrž ozbrojený lid. Kompaktáta pak nezaručovalačeským věřícím jen určitou autonomii správní, nýbrž i poprvé jim poskytovala ústupkyv dogmatech. Kalich byl výrazným symbolem porážky církevního universalismu a tuhépapežské nadvlády nad křesťany.Kompaktáta ovšem nebyla důsledným revolučním programem, byl to výsledek politiky„zlaté střední cesty", byl to kompromis. Formulace v kompaktátech jsou pružné,nepřesné, otevřené. Proto mohli představitelé církve nazývat kompaktáta svýmvítězstvím, zároveň však i kališníci mohli v nich spatřovat svědectví svých úspěchů.Například o kázání kněží se tu pravilo, že má být dovoleno „ne však všudy, ale zřiezeněa věrně". Kdo však rozhodne, co je „zřiezené" a co je „věrné"? Podobně o církevnímmajetku. Statky církevní nemají být „nespravedlivě" od jiných osob drženy. Co to všakznamená „nespravedlivě"? Kdo určí, co je spravedlivé a co nespravedlivé? Na tyto

otázky kompaktáta neodpovídala a přenechávala řešení věkům budoucím.Ccští radikálové nemohli být s kompaktáty spokojeni. Viděli v nich jen „drobečky",jimiž se prý hltavý Rokycana dal uchlácholit. Lidé, kteří snili o ztroskotání hříšné církvea o pádu feudálního řádu, nemohli se přimknout k programu, který ponechával českéhusity v lůně katolické církve a poskytoval jim jen nepatrné úlevy a privilegia. Táboři adalší stoupenci radikálního kališnického křídla žalovali, že Rokycana zradil husity jenproto, aby mohl být arcibiskupem. Pozdější jednota bratrská se vyjádřila lapidárně: „Atak Rokycana tomu svolil a pro kus kožicha zapřel božího kalicha." Byl v tom kuspravily. Období odlivu revoluční vlny poznamenalo mnohé kališníky. Jejich elán byl tentam, zamlžily se revoluční perspektivy, navracely se staré obyčeje a s nimi se vracely istaré touhy po majetku, po pohodlí, po moci. A toho všeho bylo možné dosáhnout jetikompromisem, jež kompaktáta sankcionovala.Navenek se čeští kališníci hlásili za vzorné – ba nejvzornější a nejhorlivější - synykatolické církve. Víme, že se v husitské revoluci jen duchové nejrevolučněji odhodlalina Táboře zpřetrhat církevní a kněžskou postoupnou a zničit obyčeje římské církvena podkladě důsledného biblicistu. Kališníci nebyli schopni schopni tohoto činu, neboťneboť ustavičně věřili v posvátnou moc kněžství a v posloupnost církevního svěceníjenž z biskupů přechází na kněží.Bude třeba ještě pozorného bádání, aby se objasnilo, proč ustrnulo teologické myšlenímezi kališníky, proč kališníci nepostoupili dál ve vývoji názorů na církev. Jan Husvytvořil svým dílem teoretický základ zcela nového pojetí církve. Církev není Husoviorganizaci papeže, biskupů a kněží, nýbrž obcí věřících, kteří jsou charakterizovánizvláštní milostí boží. Husova eklesiologie dávala možnosti k úplnému osamostatněnícírkve české, k vytvoření svébytné církevní organizace všech věrných věřících - a to itřeba mimo římskou církev a proti ní. U Rokycany a kališnických teoretiků se nejednouv náznacích s takovýmto pojetím setkáváme. Církev je - podle těchto názorů - rozlita pocelém světě a není jen v papeži a v kardinálech. Mělo by z toho vyplynout, že lzebudovat kališnickou církev - nedá-li k tomu Řím souhlas -i třeba proti papeži akardinálům. Tak daleko se však kněží „zlaté střední cesty" neodvážili. I tu „uhodili vprostředek" a požadovali pro české kališníky jen určitá privilegia v rámci katolickécírkve. Chtěli být jen zvláštním údem římské církve. Teprve nesouhlas koncilu a papežes kompaktáty hnal kališníky k svébytné církevní organizaci. Právě tak jako byli v roce1420 universitní mistři neústupností Zikmundovou donuceni přitakati válce, právě taknyní kališníci pod tlakem Říma budují samostatnou církevní organizaci.Stále ovšem nemají dost odvahy k tomu, aby zpřetrhali kněžskou poslušnost, onen„provázek", který spojuje kališnické kněze i církevními kazateli, s církevními otci a sapoštoly. Proto tak usilovně stavějí do popředí volbu pražského arcibiskupa, v němž byobec věřících dostala svou hlavu i zdroj mystické svatosti pro kněze. Od té doby, kdyarcibiskup pražský Konrád z Vechty přestoupil k husitství a zemřel, byl pražskýarcibiskupský stolec neobsazen. Bczkráloví mělo tak i svou obdobu v roztříštění církevníorganizace. Volba Jana z Rokycan za pražského arcibiskupa byla součástí užvolební kapitulace císaře Zikmunda. Ani papež ani koncil však k ní nesvolili. Ostatněsama „liška ryšavá", Zikmund jen naoko souhlasil, aby synek z kovářské rodinyrokycan-ské uchopil moc arcibiskupskou. Potají nepřestával císař vzkazovat do Basilejei do Říma, že nelze dopustit, aby se kacíř stal hlavou církve v Čechách. Zikmund pánůmneskrýval, že zároveň navrhuje Rokycanu za arcibiskupa a zároveň je proti. „Panna,kdyby dvěma slíbila, čí má z těchto dvou býti?" tázal se poslů českého panstva. A pániodvětili: „Toho, komu nejprve slíbila." Nato císař: „Vám sem slíbil a oněmno [tj. papežia koncilu] sem přisáhl." Podobně si pak vedl i Albrecht a tak Rokycana nemohldosáhnout jmenování a potvrzení.

Byl zvolen za arcibiskupa. Ale kým? Stavovskou obcí a duchovenstvem. 21. října 1435šlechtici a měšťané spolu s kněžími zvolili Jana z Rokycan pražským arcibiskupem ajemu po bok postavili jako biskupy Martina Lupáče a Václava z Chocně. Byla to volbavpravdě revoluční. Hlavu církve v Čechách tu volili především laikové, nekněží. Nebylodivu, že vyznavači kompromisu a umírněnosti se tato volba nezdála být dostačující.Vždyť na sněmu vlastně kališníci překročili Rubikon církevní posloupnosti. Zalekli sepozději a couvali. Vraceli se zpět a žádali, aby církev římská s volbou projevila souhlasa Jana z Rokycan potvrdila v hodnosti arcibiskupské. Jen tak se bude „provázekKristův" rozvíjet nerušené dál, jen tak božská moc přejde i na hlavu českých kališníků.Katolická církev však nemohla nikdy s volbou Rokycanovou projevit souhlas, právě vakjako nemohla přiznat právoplatnost kompaktát. Církevní poslové, kteří smlouvu s Cechysjednávali, považovali ostatně kompaktáta jen za ohlávku, ve které dovedou Ivzpurného českého hřebce do římské stáje. Proto též povolili . kalich jen dospělým,nikoliv však dětem. Znamenalo to, že až vymře současná generace husitů, bude konec skališnictvím a s husitskými zvláštnostmi. Odpor proti kompaktátům v církvi sílil poroce 1436 úměrně s růstem papežské moci. Konciliární hnutí, jež v Kostnici a v Basilejiotřáslo papežskou svrchovaností, doznívalo ve čtyřicátých letech XV. století a prohrálosouboj s papeži. Papež Eugen IV. dovedl zkrotit vzpurné basilejské otce a uměl jedokonce získat pro sebe. Kuriální strana se stávala stále mohutnější a s jejím vítězstvímsouvisel i návrat starých představ o monarchickém principu v ustrojení církve. V církviřízené monarchicky a podle jednoho řádu a pravidla nebylo místa lokální vzpoury anipro lokální autonomii. Jeden bůh, jeden papež ,jedna církev – to heslo vyžadovalonaprostou uniformitu dogmat a církevních řádů. V takovéto církvi' nebylo místa prokompaktáta a pro svévolnou volbu arcibiskupa bez souhlasu ŘímaUstavičný církevní tlak a nezdary kališníků v jednání s církví o kompromisechprohlubovaly zvláštnosti, zdůrazňovaly svébytnost českého kališnictví. Nešlo jen oorganizaci a pojetí církve, nýbrž i o otázky věroučné. Zmínil jsem se už o kalichu, slušíse však upozornit i na myšlenku trestání hříchů, jež výrazně odlišuje kališníky odkatolíků. I celková mravní rigorozita, zákaz přijímání a vymáhání platů za posluhovánísvátostmi, odsouzení nemístné žádostivosti kněží po farách - to vše oddělovalokališnickou církev od katolické. Rozdíl spočíval i v poměru k laikům. V katolické církvise kněz stavěl zcela rozhodně nad laiky. V kališnické církvi tomu bylo téměř opačně.Velký důraz byl kladen na obce věřících a laikům bylo dáváno právo ustavovat kněžík hodnostem. Viděli jsme. že dokonce i volba arcibiskupa a biskupů byla svěřenanekněžím, laikům. Světské osoby rozhodovaly > majetkovém a finančním zabezpečeníkališnických kněží. Kališnická církev - zvlášť vezmeme-li v úvahu i zjednodušeníbohoslužeb a zavedení češtiny do chrámových zpěvů, modliteb i do mše - tak mělanápadnou podobnost s pozdější církví protestantskou. Česká reformace jevila rysyrozvinuté později v reformaci německé a švýcarské.Věrným ztělesněním kališnické církve byl sám její tvůrce a přední organizátor JanRokycana. V něm jako by nové reformační hnutí nalezlo ideál a vzor. Zmínil jsem se užo jeho náklon-losti ke kompromisům, o jeho kultu „zlaté střední cesty". V Rokycanovise tato pozice středu snoubila s pozoruhodnou dávkou tolerance. Vedl například prudkéspory s Táborem, hádal se s táborskými kněžími o sedm svátostí, o svátost oltářní, obohoslužbu. Zdůrazňoval však ustavičně: „A tak, co vede k pokoji, následujme, a co jek vzdělání, navzájem ostříhejme!" Není fanatikem ani ve vztahu ke katolíkům. Odmítáproto ovšem též upalování kacířů. To neznamená, že by se byl dovedl zbavit vůbec víryv existenci kacířství. Odsuzoval kacíře, chtěl vyvracet kacířství - nikoliv však násilím.Netřeba snad zdůrazňovat, že tato umírněnost a tolerance Rokycanova byla ve shodě snázory Jiříkovými. Společným rysem obou mužů je i vyslovená nechuť k teologickému

hloubání, odpor k platným teoriím a spíše smysl pro praktické potřeby života. VýzvaRokycanova: „Netaž se, kterak to móž býti, věř tomu prostě a nechaj toho ptanie,"mohla by být i výzvou Jiříkovou. I odpor k mnišství a důsledný irenismus vyznačujísmýšlení obou osobností.Rokycana je ovšem především církevní činitel, je kněz. Proto je jeho víra hlubší a prudšínež Jiříkova. „Všakť jest víra křesťanská nad veškerý rozum" - tuto větu by mohlvyřknout spolu s Rokycanou jeho učitel Jan Hus, nemohla být však vyslovena Jiřím zPoděbrad. Poděbradský šlechtic lne samozřejmě více k pozemským ideálům než knězRokycana, který zuřivě odmítá „ho-vadské milostnosti" a radí, aby věřící „to tělo, jež sehanebně bouří" zmrskali metlou. „Vezma metlu zmrskaj a studené vody kbel vlí, ať seto tělo biedné skrotí a hanebné!" Jiří z Poděbrad nezná - pokud víme - návaly tétovzrušené askese, stojí příliš pevně na zemi. Proto také by asi nemohl doslova býtzajedno s Rokycanovými názory na ženy, které prý jsou „pravá osidla ďáblova".Poznáme-li podíl Jiříkovy manželky na vladařské činnosti, pochopíme, že mu cizemusela znít Rokycanova these: „Muž značí dílo dobré, mužské, dívka však dílo slabé achabé."V Rokycanovi se středověký asketismus snoubí s mystickou vírou v eucharistii a sodporem k pohanům. Antika je pro hlavu kališnické církve zbytečnou marností, stejnějako byla pro mnohé katolíky. Nad „umění Aristotelyšova" vysoko ční umění Kristovo azbytečné je snažit se poznat svět. Hlavní je, aby byl člověk spasen, a ne aby věděl, „cojest v sobě múcha a proč jest." Tento transcendentalismus a odpor k racionálnímúvahám zněly asi cize Jiřímu z Poděbrad, v jehož okolí najdeme později slovutné humanisty,milovníky a vášnivé obhájce antiky.Byl to asi právě středověký asketismus a touha po mravní rigorositě, jež vedlyRokycanu k ostré kritice mocných a bohatých. Samozřejmě že odmítal, aby se prostílidé - „lecjaká baba šmu-chavá" - pletli do výkladu bible. Zároveň však „povětří křikemchudých lidí plní se, země krví a peklo dušemi". Soucit s bídou a utrpením kladeRokycanovi do úst přísné odsudky pyšných boháčů a velebení prostoty a chudoby, ježnení ve shodě s názory velmože-aristokrata pána z Poděbrad.V jedné věci dokonce později došlo mezi Rokycanou a Jiříkem k neshodě. Slo o úlohuknězi ve společnosti. Kališníci vložili církevní správu pod dozor laiků. Neznamená tovšak, že by se kališničtí kněží smířili s podřízeným postavením. Rokycana byl kněz.tíhnoucí k politice, a proto nezanedbal jediné příležitosti, aby neuplatnil svůj hlas i vrozhodování o čistě světských záležitostech. Soudil, že kněz má dbáti o zboží, „dokudby nedusilo duše". Právo rozhodovati o smrtelných hříších pojímal pak přímo jakonástroj politické moci. Nejednou zasahuje do voleb konšelů a do městské politiky aneváhá dokonce uplatňovat své vlivy i v celozemských záležitostech. Stal se prototerčem ironických šlehů Vaňka Valečovského, byl kritizován za to králem Jiřím aslyšel v pražských ulicích zpívat písně, jež odsuzovaly jeho i oststní kalíšnické kněze:Již – li Pražané, vietea nic řéci nesmiete,že vládnu kněží vámi,činie z vás, co chtie sami.Toť jsú vaši páni!"Mnohé odlišovalo Rokycanu a Jiřího z Poděbrad, avšak více bylo shodných rysů obouosobností. Jestliže jsme se dotkli kališnického programu a porovnali Rokycanu sJiříkem, vnikli jsme i hlouběji do nitra politického programu Jiřího z Poděbrad, octlijsme se ve světě jeho náboženské víry. V Kutné Hoře v roce 1444 ujímal se hejtmanskéhodnosti v čele východočeských landfrídů mladý kališnický pán, který věrně ve stopách

odinné tradice dal kompaktáta a zájmy kališnické církve do základů své politickéčinnosti. Osvědčil se už po boku Ptáčkově, brzy se osvědčil i po boku Jana Čabelického.Ba lze říci, že svého kolegu zcela zastínil. Do dvou let už nikdo nenazve východočeskélandfrídy a jejich spojence jinak než „strana poděbradská". „-, - Místní koncentracemoci ve východních Čechách byla ukončena. (V Východočeský král Jiří z Poděbradchystal se k zápasu s králem jihočeským Oldřichem z Rožmberka. Výsledek soubojenapoví, kdo ovládne v době bezkráloví Čechy. Kdo se však chtěl postavit do čela Čech,musel předtím ovládnout hlavu a srdce království, Prahu. Bojem o Prahu začíná dalšíkapitola života a díla Jiřího z Poděbrad.Kapitola V.,,Praga, Caput Regni …."Temná noc z 2. na 3. září 1448. Ještě se neohlásil úsvit, když se k pražským hradbám zjihu a z východu blížila vojska. Nejmocnější houfy se seskupovaly k Vyšehradu, kdedřímala posádka pod velením pana Jana z Rabštejna, klidným a bezstarostným spánkemspali na Hradčanech hejtman pan Hanuš z Kolovrat a na Starém Městě pan Menhart zHradce, nejvyšší purkrabí pražský, skutečný pán Prahy. Na Vyšehradě se přiblížilineznámí ozbrojenci k fortně u královského paláce a Michal, branný, na pohybující sestíny zděšeně zavolal: „Kdo tu?" Odpověd zněla: „Já jsem!" „A čí jsi?" „Svoji jsme."Více se už branný a jeho čeleď neptali a utekli pro posily. V té chvíli však už prvníútočníci zlézali hradby a vskočili do vyšehradské pevnosti. Rozlehl se bojový pokřik:..Zabi. hr! Kunštát a Hradec hr!" Teprve tehdy se rozplynulo a obráncům bylo jasno:Vyšehradu se zmocnila vojska Jiřího z Poděbrad.jako na Vyšehradě probíhal útok proti Praze i u Botiče kde vskočili do města „tú děrú.kudy voda tekla". Na Karwrč rovněž zlezla vojska poděbradské jednoty bez odporuhradby se po Novém Městě pražském ozývalo volání: „Kunštát, hr, hr!'" Ze všech stranse k útočníkům připojovali měšťané a vítali osvoboditele. K boji téměř nedošlo.Několikatisícová armáda [iříkova ztratila jediného muže, který padl při šarvátce nahradbách: měšťana Bělíka z Hradce Králové. Nepřátelé, obhájci Prahy, se vzdávali,anebo utíkali „a co kozelci zmietajíce se po hlavě padáchu". Bez boje obsadilapoděbradská vojska i pražský Hrad.Měšťané obklopili Jiříka, který vstoupil do Staroměstské radnice, a „hned sě k němuochotně přivinu". Představitelé panské vlády a katoličtí preláti utekli z města. Do Plzněsměřovali členové pražské kapituly a ostatní katolíci v čele s Janem Papouškem zeSoběslave, na hrad Žebrák utíkal v přestrojení pan Hanuš z Kolovrat, hejtman pražsképosádky. Útok byl tak nenadálý, že mnoho členů rožmberské strany padlo do zajetí.Menhart z Hradce se ukryl v měšťanských domech, byl však vyzrazen, zajat a vsazen dovězení. Setkal se tam s purkmistrem Pesíkem z Kunvaldu. Druhý člen nerozlučnédvojice „svatých Petra a Pavla", Pavel Dětřichovic přece jenom nakonec z Prahy unikl.Praha padla Jiříkovi clo dlaně jako zralé ovoce a mnozí souvěkovci hovoří přímo ozázraku. Bylo však vskutku dobytí (či lépe obsazení) Prahy zázrakem?Útok proti Praze a získání hlavního města království je svědectví výjimečnéhoorganizátorského a politického talentu Jiřího z Poděbrad. Vůdce poděbradské stranydovršil obsazením Prahy široce rozehranou partii šachu, v níž nakonec odpůrcůmnezbylo nic jiného než kapitulace.Praha od doby Zikmundovy patřila panstvu a katolíkům. V čele městské vlády sezabydlil nový patriciát, jehož hlavními představiteli po léta byli Pavel Dětřichovic naNovém a Pesík z Kunvaldu na Starém Městě pražském. To byli oni „slavní apoštolověPetr a Pavel", kteří tyransky ovládali hlavu království. Katolická Praha se přirozeně

hlásila k rožmberské straně a pan Menhart z Hradce byl představitelem tohotopolitického seskupení. Zprvu se hlásil ke kalichu, postupně však splynul s katolíky.Řídil z pozadí oba „apoštoly" a pečoval o tuhý pořádek. Několikrát pražský lid povstal apokusil se setřást konservativní samovládce. Všechny revoluční pokusy, naposled ještěv roce 1440, byly však krvavě potlačeny.Katolická církev považovala Prahu za výchozí bod k rekatolizaci země. V tom seshodovali papež i basilejský koncil, ač jinak se v mnoha otázkách nepřátelskyrozcházeli. Otcové basilejského koncilu zrušili v roce 1440 volbu Rokycany zapražského arcibiskupa a jmenovali arcibiskupem Mikuláše Jindřichova, potomkapražské patricijské plátenické rodiny, přítele Oldřicha z Rožmberka. V lednu 1441 novýarcibiskup už bydlel v domě U slona na Staroměstském náměstí a snažil se upevnitcírkevní řády. Kališníci byli samozřejmě jeho odpůrci, mnoho spojenců však nenašelani mezi katolíky. Bylo totiž zřejmé, že Mikuláš Jindřichův je exponentemkonciliárního hnutí, a zatím většina českých katolíků se klonila spíše ke straně kuriální,papežské. Už tyto rozpory v katolické církvi podlomily postavení nového arcibiskupa.Navíc on sám nebyl mužem činu a dával najevo, že nechce svádět s protivníky zápas opochybné hodnoty. Statky arcibiskupské byly rozchváceny, pokladny zely prázdnotou anikdo z předáků netoužil po obnově církevního zřízení. Mikuláš Jindřichův opustil protoPrahu a jeho titul zanikl.Do uspořádáni náboženských poměrů začal výrazněji zasahovat papež a konciliárnístrana v Cechách postupně zmizela. Když se v roce 1445 Jiří z Poděbrad z pověřenívýchodočeských krajů měl potvrzení volby Rokycanovy. obrací se už do Říma, k papežiEagenovi IV. Papež však odkládal rozhodnutí a zdů-»v»I to neznalostí situace. Nemělovšem ani chuti rozdmýchávat spor s Cechy, neboť by je byl mohl opět vehnat donáručíPprověřováním stavu v církvi v Cechách papež pověřil španělského kardinála JuanaKarvajala. Slavný kurialista se obrací nejprve na „muže číslo jedna" v Čechách, naOldřicha z Rožmberka. Na obědě s ním je na krumlovském hradě přítomen i dalšíkardinál Tomáš Parentucelli. který si zakrátko nasadí tiaru a přijme papežské jménoMikuláš V. Ani zde však nepadlo rozhodnutí. Do je vyslán Karvajal. aby zjistil přesnépodmínky pro řešení otázky. Rozhodl tak nový papež Mikuláš V. a oznámil to českémuposelstvu, jež i Jiří v cestě do Říma podporoval. Reč papežova už je smělejší. VČechách není arcibiskupa, vládnou tam i vydá papež. Nemá smyslu, aby se Čechovéobraceli ke koncilu a k vzdoropapeži Felixů V. „U Felixe nic nenedostanete protože sámnic nemá," oznamuje poselstvu Karvajal v roce 1447.1. května 1448 ve tři hodiny odpoledne týž Karvajal vjíždí do Prahy. Doprovází jejOldřich z Rožmberka se svými syny, Menhart z Hradce a šlechtické vojsko v síle 500koní. Zvony _ .. procesí kněží zpívá litanie, cechy jsou v pohotovosti, jejich korouhvevlají v jarním slunci. Pražští konšelé v pestrém průvodu vyšli kardinálovi vstříc až doKrče. Tam nad vzácným hostem --zprostřou baldachýn a zanotují církevní hymnus:„Zavítal jsi, otče najmilejší, kterého jsme očekávali v zármutcích našich ..." Prvé dnyKarvajalova pobytu slibují splnit naděje, vyřčené r uvítacích proslovech. 4. květnanavštíví Rokycana spolu s universitními mistry Karvajala v domě „U slona", kde poselpapežův bydlí. S díkem papeži za potvrzení universitních privilegií spojují prosbu, abybyla potvrzena znovu kompaktáta. I Jiří z Poděbrad je v Praze a jedná s legátem. NaStaroměstské radnici se sně-movníci zapřísahají, že budou hájit kompaktáta a žádat, abybyl Rokycana potvrzen k arcibiskupství. Když však sněmovní deputace předloží návrhyKarvajalovi, slyší jen vytáčky, výmluvy. Radostné naděje v kardinála-legáta blednou,květy iluzí opadávají.O svatodušních svátcích udeří mrazy „ledových mužů", jež každoročně ohrožují jarní

zeleň. Letos však je náraz mrazivého větru zvlášť silný. Lidé si říkají: „Hle, boží trest zato, že jednáme s proradným kardinálem! Bůh nás varuje před uskoky Říma." Zakrátkovystřídá nedůvěru nenávist. Karvajal nic nedbá na výstrahy. Usmívá se povýšeně, kdyžjej svědek posledních dnů Husových v Kostnici, Petr z Mladoňovic varuje: „Panelegáte, ne-potvrdíte-li nám přijímání pod obojí a Rokycany za arcibiskupa, dříve nežpřijedete do Říma, uslyšíte divné věci o tomto království."Karvajal ostatně nemá pověření k tak dalekosáhlým ústupkům. Má jen pozorovat apodpořit katolíky. Podléhá iluzím o síle pražské katolické církve, neboť je magnetempro členy svatovítské kapituly, pro universitní mistry, pro stranické informátory.Opovrhuje kališníky-kacíři a pochybuje o věrohodnosti kompaktát. Obrací se k Jiřímu zPoděbrad s prosbou, aby mu zapůjčil originály těch slavných listin. Ví, že hlavapoděbradské jednoty je i hlavou českých kališníků a že u něho lze nalézt i archivkališnické církve. Jiří vyhovuje prosbě a odevzdává legátovi jeden z drahocennýchdokumentů. Karvajal se však nedá přesvědčit ani originálem, proskakují pověsti, že sedívá dál na kališníky jako na kacíře. Ulice už vře nenávistí k proradnému papeženci.Lidé se srocují pod okny jeho příbytku, v noci zmizí kola od jeho vozu „a mezkyni té,na kteréž on jezdíval, vocas uřezali".O Božím těle 23. května 1448 znenadání kardinál chystá odjezd. Posměšky lidu jejvyprovázejí. Novoměstští řezníci se sekyrami ohrožují rožmberské pacholky, kteří tvoříozbrojený průvod Karvajalův. Posměšky, kletby, kamení. Odjezd se mění v útěk.Teprve v té chvíli se na radnici rozpomenou, že kardinál dosud nevrátil kompaktáta.Ozbrojená jízdní hlídka pronásleduje legáta a žádá vrácení dokumentů. Až v BenešověPetr ze Sternberka a Přibík z Klenového vypáčí z Karvajala listinu, jež už je obestřena vČechách mýtem svátosti. „A takž ten legát nic jest při tom nesjednal, ale k většiemurozbroji dal příčinu ..."Návštěva Karvajala v Praze byla bohatou lekcí pro pana Jiřího z Poděbrad. Poprvévstoupil ve styk s význačným představitelem římské kurie, poprvé jednal s věhlasnýmdiplomatem. Poprvé však i zcela jasně poznával složitost české otázky, problematičnostkompaktát a tuhou proradnost papežské politiky. Když byl mezi svými, mohl věřit, žeboží pravdy, vyjádřené v kompaktátech, zvítězí samy o sobě. Nyní však si uvědomoval,že česká otázka je toliko součástí rozsáhlých evropských politických vztahů, že dosporu o kompaktátech zasahuje a vniká cizina, Rím, papež a že tudíž nelze spoléhat jenna sílu vlastních argumentů, jen na výsledek zápasu v Čechách. Soudím, že právěKarvajalův pobyt v Praze se vší naléhavostí ukázal panu Jiřímu světovost problémukompaktát a potřebu mobilizace všech sil k jejich obhajobě. Plynuly z toho závěry promezinárodní politiku Českého království, nabízela se však i poučení pro politiku vnitřní.Především se znovu osvědčila nespolehlivost pražského patriciátu. Jiří z Poděbrad nebylv Praze nováčkem nebo snad jen občasným hostem. Dědictvím v rodu byl výstavnýdům, spíše snad bychom jej mohli nazvat palácem, v Liliové ulici. V Bočkově domě,jak toto sídlo zvali souvěkovci, bydlel už v září roku 1445, kdy jednal jménem svéstrany s Pražany. Dohodli se tehdy o kompaktátech i o míru v zemi a vyhlásili společně,že „spolu pro dobré královstvie chtie státi". Pražská oligarchie však něco jiného vyhlašovalaa něco jiného podnikala. Za zády Jiříkovými se utužovalo spojenectví Pražanůs Rožmberkem. Praha se stala jevištěm útoků proti kališníkům. Už tehdy se soudilo, ževálka mezi jednotou poděbradskou a Prahou „na niti visie a toliko o počátek jest".Přeběhlictví dalších kališníků ke katolicismu, paktování konšelů s Karvajalem arostoucí vliv Rožmberkův v Praze utvrdily pana Jiřího v rozhodnutí ovládnout hlavu asrdce království.Stále zřetelněji se před Poděbradskými vznášela možnost vlády nad celou zemí. Kjednotě se dík obratnému veliteli hlásili další členové, rostl zástup šlechticů, množila se

řada měšťanstva. Vábila je všechny představa, že povládnou zemi právě tak, jako nyníspravují střední, část severních a východní Čechy. I sám Jiří nepochybně byl pobízenostruhou své ctižádosti a touhou po moci. Zdědil ve vší složitosti českou při, dostal dovínku kompaktáta a volbu Rokycanovu jako jádro politického programu. List mírný 7.roku 1440 byl dlouhodobým programovým manifestem. Jiří z Poděbrad nebyl aniautorem ani průkopníkem tohoto programu. Byl dědicem povinností, jež mu odevzdalapředcházející generace, byl spíše zrozením a dospělostí vržen do dravých vod, jež buřičskouzemi odnášely z husitské revoluce.Jiří z Poděbrad převzal odkaz a přilnul k němu. Odpovídal totiž jeho niternýmpředstavám, byl ve shodě s jeho tužbami i s potřebami přátel, známých, okolí. Čím vícevšak Jiří přemýšlel o svých povinnostech, tím častěji se mu obhajoba kompaktát -zejména po zkušenostech s legací Karvajalovou - promítala do celozemskýchsouvislostí. Je to zemský zákon a jeho uskutečnění se může dít jen v měřítcíchveškerého Českého království, ba všeho křesťanstva. I proto bylo třeba dobýt Prahy aod hlavy uskutečňovat boží pravdy i pravdy politického programu jednoty poděbradské.Nejprve nastoupilo jednání. Únavný je výčet sjezdů, sněmů, smluv, vlekléhodohadování. Sjezd poděbradské strany v Nymburce (1444), rožmberské strany v Praze(1444), nový sjezd Poděbradských v Kutné Hoře (1445), jednání v Praze (1445), sněmpelhřimovský v roce 1446, kde jednaly obě strany, pak opět Praha, Jindřichův Hradec aopět Praha. To vše jsou zkratky složitých a úporných pokusů o usmíření protivníků. Načas se zdálo (zejména po pelhřimovském sjezdu), že vítězí Jiřík, pak však Oldřich zRožmberka rozehrál svou škálu diplomatických lstí a stav se vracel do let před rokem1440. Spory poděbradské jednoty s Rožmberskými zostřovaly napětí, vedly k posilováníhradních posádek i k dalším šarvátkám. Ve hře byla už nejen kompaktáta, volbaRokycanova a zemský mír. nýbrž i kandidatura Ladislava Pohrobka.Jiří z Poděbrad se vyslovil pro Ladislava už na nymburském sjezdu své strany v říjnu1444. Prohlásil tam sice, že se zasadí o zabezpečení zemské správy béz ohledu na krále,že uklidní spory a dá české koruně lesk míru, zároveň však vyhlásil, že nemá námitek„proti tomu dietěti". Usnesení nymburského sjezdu ovšem dodalo, že je třeba, aby bylLadislav vydán do Čech ihned. Už v tom se Jiří rozcházel se stanoviskem Rožmberků.Pan Oldřich byl příliš těsně spjat s císařem Fridrichem III., aby se odvážil vzítdrahocenné děcko z císařského poručenství. Rožmberská strana proto podporovalakandidaturu Ladislavovu na český trůn, chtěla však ponechat chlapce v péči císařově.Prakticky to znamenalo, že by se byl vlády v Čechách ujal Fridrich III.Poděbradská strana nechtěla ani slyšet o tom, že by se císařský poručník zmocnil taksnadno české koruny. O Fridrichovi nebylo totiž v Čechách známo nic dobrého. Vědělose o jeho tuhém katolictví, proslulá byla i jeho lenivost a neschopnost. Více strachu všakčeským stavům naháněla císařova lakota. „Svatá matka lakota" byla hlavní osobností nacísařském dvoře. Oplatky byly běžným doprovodem veškerého jednání a sám císařhltavě bral peníze ze všech stran. Jak by si asi vedl nenasytný lakomec v Čechách? Napelhřimovském sněmu Jiří z Poděbrad v červnu 1446 přiměl sněmovníky poděbradské irožmberské k přijetí společného usnesení. České poselstvo se odebralo k císaři a žádalovydání šestiletého prince. Za královy nedospělosti se měli stavové postarat o správuzemě.Už v Pelhřimově se objevila i myšlenka volby zemského správce. Současně totiž tehdyv Uhrách stavové zvolili pana Jana Hu-nyadiho zemským gubernátorem a svěřili muvládu v království až do příchodu krále Ladislava Pohrobka. Uherské zkušenostinesporně podnítily podobné názory i v Čechách. V listopadu 1446 na sněmu v Praze užse mnoho jednalo o povaze správcovského úřadu a o jeho mocenské sféře. Zároveňovšem sněmovníci prohlašovali, že Ladislav má být co nejdřív korunován, aby nebyl

toliko „v řeči a hlasu pánem".Ke všem těmto návrhům pan Oldřich přitakával, současně však vysílal tajné posly kFridrichovi III. a varoval jej před vydáním královského děcka do rukou českých buřičů.Císař, poslušen těchto rad, ochotně odmítal Ladislava vydat a odpovídal českýmposlům, „že jen proto Čechové o mladého pána stojí, aby pod jeho mladostí svú voliměli a pod ním činili, cožby chtěli..." Jednalo se, jednalo, čas utíkal a v zemi se nicneměnilo k lepšímu. Království i nadále bylo bez hlavy a všechny zmáhala únava. „Imyslili sú sobě o gubernátora do královstvie," tak končí výklad Starého letopisce otehdejších neutěšených poměrech v zemi.Ačkoliv bylo zřejmo, že v pozadí blížícího se střetnutí stojí Jiří z Poděbrad a Oldřich zRožmberka, navenek o sobě oba soupeři rozsévali jen dobrá slova a ladili tvář kúsměvu. Ujišťovali se navzájem o dobré vůli ke smíru, psali o touze po blahu země a pomíru. Hlava poděbradské jednoty ukázala se být mazaným diplomatem. Stáleopakovaná ujišťování o dobré vůli ke smíření ukolébala krumlovskou lišku. Pan Oldřichdospěl k závěru, že Jiří z Poděbrad není s to zvrátit násilím stav věcí v Čechách a žetudíž je nutno jej udržovat v dosavadních přátelských šraňcích. Jihočeský král netušil,že se potají a nepozorovaně chystá vojenský úder, i přiléval medu do svých listů kJiříkovi. Vyznal později, že věřil „v dobru vuoli, kteráž mezi mnú a jím byla jest", anemáme tentokrát důvodu mu nevěřit. V době, kdy Jiří už verboval vojsko, pan Oldřichbezstarostně jednal s Karva-jalem a s Fridrichem III. V jednání s nimi viděl rozhodujícísílu budoucnosti a mávl rukou nad zprávami špehů o vojenských opatřeních jednotypoděbradské. Naopak - nastavil přátelskou tvář panu Jiřímu a otcovsky mu radil: „Ataké, milý příteli, měj sě opatrně v svých jiezdách: nebť neviem, komu v této mieřečlověk věřiti má."Zlatá slova! Pan Oldřich však velmi pochybil, soudil-li, že lze důvěřovati Jiřímu zPoděbrad. Ve chvíli, kdy předstíral zájem o jeho bezpečnost, byly už v proudu přípravyvojenského zákroku, který svrhl pana Oldřicha z čela země, z panství v Praze.Co zahrál pan Jiří jihočeskému králi, byla vskutku velkolepá lišácká lest. Nebylo možnoutajit, že poděbradská jednota sbírá vojsko. Jiří se ani nemohl pokoušet něco zatajit.Předstíral jen, že vojsko má táhnout za hranice, aby pomstilo křivdy, jichž se českýmhejtmanům a žoldnéřům dostalo od vévody saského Viléma a Fridricha. V červnu 1447totiž saský vévoda zverboval v Cechách více než 5000 žoldnéřů a táhl s nimi protiměstu Soestu ve Vestfálsku. Vojenské tažení bylo špatně připraveno a ztroskotalo asaští vévodové odmítli vyplatit českému vojsku žold. Vznikla z toho v Cecháchnespokojenost a říkalo se, že Vilém zradil Cechy „opustiv je u veliké chudobě aúzkosti". Čeští hejtmane žádali výplatu zadrženého žoldu a hrozili, že si ušlou mzdunahradí vojenským plenem. Jiří z Poděbrad vyhlásil solidaritu s ošizenými žoldnéři aujal se jich. Přesvědčoval přátele i nepřátele, že je nutno sebrat vojsko a potrestat zrádnésaské vévody. I Oldřich z Rožmberka uvěřil slovům Jiříkovým, uvěřil předstíranémurozhořčení zastánce ukřivděných. V létě 1448, kdy se už šikovaly prvé oddílypoděbradské jednoty, odjel jihočeský král z Krumlova za kardinálem-legátemKarvajalem do Vídně.Zdá se, že do poslední chvíle jen několik nejdůvěrnějších přátel vědělo o pravýchúmyslech Jiřího z Poděbrad. Na sněmu v Kutné Hoře 24. června 1448 alespoň nikdenezaznělo ani slůvko o tom, že by cílem útoku svolávaného vojska byla Praha. Stále sejen hovořilo o proradných Sasících.Kutnohorský sněm byl významným stupněm v Jiříkově politické kariéře. Sněmovníci tuzvolili pana Jiřího správcem (dříve byl zván toliko hejtmanem) „všech obcí českýchpříchylných k zákonu božímu". Znamenalo to, že se kališníci představili celé zemi jakomohutný politický blok, vedený gubernátorem-správcem, tedy činitelem, který měl být

od doby pelhřimovského sjezdu zvolen do čela všeho království. Mohutnostpoděbradské jednoty byla i zřejmá z toho, že se k ní už veřejně hlásili i četní katolíci. Zpřed-// nich vůdců katolické šlechty přijeli do Kutné Hory mladý Zdeněk ze Šternberka,Jindřich z Michalovic a na Mladé Boleslavi, Mikuláš z Lobkovic a mocný západočeskýpán Burian z Gutštejna. Celozemský ráz jednoty byl zřejmý i z pravomoci, která byla„panu správci" poskytnuta. Správce jednoty poděbradské mohl jménem členů přijímatdomácí i zahraniční poselstva, klást sjezdy, svolávat brannou hotovost, přijímat novéčleny i vybírat daně. K ruce měl pan správce radu šlechticů a měšťanů a pověření proněho platilo až do volby nového krále. Programem jednoty poděbradské i nadálezůstávala kompaktáta a list mírný.Moc Jiříkova po kutnohorském sněmu vzrostla a bylo těžko si představit, že by byl„východočeský král" nesáhl po klíčovém postavení v Českém království. Pan Jiří sevšak stále tvářil, jako by vůbec nešlo o české vnitřní záležitosti, nýbrž jen a jen o ošizenéčeské žoldnéře. Proto dál svolával hotovost a zároveň uzavíral s jednotlivými členyrožmberské jednoty přátelské smlouvy a příměří. Hodlá táhnout s vojskem za hranice, aproto potřebuje mít krytá záda - vysvětloval nedůvěřivým. A katoličtí páni jeden podruhém přijímali nabídky příměří. 26. srpna 1448 například • Teplé dojednal přátelskousmlouvu s panem Hynkem Krušinou ze Švamberka a na Krasíkově, hejtmanem krajeplzeňského a vůdcem západočeského landfrídu. V době, kdy podepisovali tuto dohodu omíru a přátelství, stála už u Kačiny a u Kutné Hory několikatisícová armáda, jež se dalana pochod ku Praze.Koncem srpna 1448 byla vojska Jiříkova u Plaňan a plenila statky nepřátel poděbradskéjednoty. Počítalo se, že pod velením pana Jiřího stálo na 9000 mužů. Neslyšíme nic ovelitelských akcích Jiříkových, zato však se vypráví e vojenské zdatnosti výkvětupanstva, jež táhlo v čele armády. Početnými vojenskými jednotkami přispěla i města:Hradec Králové, Kutná Hora, Vysoké Mýto, Chrudim, Čáslav, Český Brod a Polička.Od Plaňan vyslal pan Jiří do Prahy poselstvo. Vedl je Zdeněk Kostka z Postupic a jehočleny byli rytíř Jan Malovec z Pacova a měšťané Anděl z Českého Brodu a Duršmid zČáslavě. Ještě v této chvíli se pan Jiří stále tvářil, jako by táhl do Saska, a přál si jen,aby mu Pražané dovolili projít městem a aby se k němu připojili. Další body poselstvíovšem už naznačovaly, oč panu správci jde: v Praze měly být zaručeny svobodykališníkům a potrestáni měli být ti katolíci, kteří pod vedením konvertity Jana Papouškaze Soběslave uráželi „pana Jiříka". Poprvé tu slyšíme oficiálně nazývat Jiřího zPoděbrad „panem Jiříkem". Stačilo jen křestní jméno a v Praze věděli velmi dobře, kdoje tím míněn.Poselstvo předložilo návrhy, avšak konšelé na Staroměstské radnici nejevili ochotu jesplnit. Byli zřejmě zcela mylně informováni a příliš si už zvykli na bezpečí podochranou panského vojska. Netušili, že vojska poděbradské jednoty jsou už předbranami. Navíc pak Jiříkovo poselstvo správně rozpoznalo labilní postavení patriciátu vpražských městech. Slyšíme totiž, že poslové „sšedše doluov z radnice i metali listy pořemeslech". Teprve nyní chápeme, proč byli v poselstvu dva měšťané. Ti zřejmě znali vPraze své přátele a na ně se obraceli s připravenými listy a výzvami. V těchto listech,jež poselstvo přivezlo s sebou do Prahy, pan Jiří z Poděbrad „píše službu svú ke všemřemeslem, ševcóm, koželuhem, krajčieřóm etc." a vysvětluje program poděbradskéjednoty i činí výtky oligarchii; o hříších aristokracie napsal „dlúhú kroniku". Útokzvnějšku byl tudíž doplněn útokem zevnitř. Nepochybně hlavním cílem poselstva bylopovzbudit kališníky a vyzvat je k boji proti radnici. Pravdu měl Jan z Rabštejna, kdyžnapsal Oldřichovi z Rožmberka: „I beru sobě, že chtěl zbúřiti obec proti konšelóm."Nevíme, zda pan Jiří dodržel rytířské zvyklosti a zda poslal opovědný list Pražanům.Stalo-li se tak, byla to stejně jen formalita, neboť 1. září 1448, kdy podle kronikáře

opověď vydána, dorazila vojska až ku Praze. Marně patricijové volali o pomoc. Oldřichz Rožmberka byl v Rakousích a ostatní katolické panstvo buď s panem Jiřím sjednalosmlouvy o příměří, nebo nemělo dostatek žoldnéřů po ruce. V noci ze 2. na 3. září Prahabez boje padla do rukou pana správce. Nestalo se tak zázrakem, nýbrž vše bylo dílemchytře promyšleného plánu, v němž se liška spojila se lvem. Jiří z Poděbrad ukázal vzáří 1448 celému světu své výjimečné schopnosti politické a otganizátorské. Praha,hlava království, měla nového pána, pan správce přesunul těžisko své moci zvýchodních Čech do hlavy a srdce země.Kapitola VI.DO CELA ZEMĚZískání Prahy v roce 1448 mohlo by být svědectvím jistých revolučních prvků v politiceJiřího z Poděbrad, mohlo by však i svádět k mylným představám o lidovosti správcepoděbradské jednoty. Prvé kroky Jiříkovy v Praze přesvědčily každého, že nový pánPrahy není ani revolucionář ani lidový politik. Nevstoupil do Prahy, aby, bořil staréřády, či aby lidu svěřil vládu města, nýbrž užil jen prostě pro své politické potřebyvšech zdravých sil, jež byly pohotově.Všimněme si nejprve Jiříkova vztahu k pražské městské vládě. Ptáme se jistě právem,proč už dříve nevzbudil a nepomohl zorganizovat mezi měšťany povstání protipatricijské oligarchii? Proč už dříve neotřásl zevnitř vládou katolického panstva vPraze? Proč nebyl útok zvenčí podepřen otevřeným revolučním povstáním pražskéholidu? Není pochyb o tom, že v Praze nálož třaska-viny byla už dlouho připravena.Několik povstání z posledních let naznačovalo, kolik síly a nenávisti dříme v pražskémměšťanstvu. Nebylo by tedy bývalo nijak obtížné potají dodat zbraně, posílit pomocíkališnických kazatelů vůdce povstalců a otřást mocí samolibých aristokratů.Všechny podobné úvahy byly ovšem zcela cizí politickým: názorům Jiřího z Poděbrad.Počítal s pražskými měšťany - ovšem jen jako se spojenci, kteří měli předem vyhrazenépole působnosti. Byl natolik aristokratem, že nemohl projevit souhlas s povstáním, ježby svrhlo dosavadní vládu. V jeho politické představě mohli se měšťané jen připojit kvítěznému novému pánovi města. Proto také neslyšíme nic o výtržnostech a o násilnémvyrovnávání účtů: s dosavadními vládci. Prvým příkazem pana Jiřího je: udržet klid apořádek. Mění se vládci, ovládaní nemají než vzít změnu na vědomí a přidat se kjednotě poděbradské. Jen na jednom místě, zdá se, vymkla se situace z rukou novéhopána Prahy: v židovském ghettu. Překvapuje nás to tím více, že známe finanční pouta,jež poutala židovské věřitele k panu Jiřímu. Anebo snad právě proto bylo dovolenozchladit si žáhu žoldáků-vítězů na bohatých finančnících v pražském Židovském městě?Jinak však nás udivuje, že zásadní politický převrat proběhl v roce 1448 v Praze vnaprostém klidu, bez bouřlivých scén drancování a bez pouličních bojů. bez veřejnéhoúčtování s dosavadními vládci. Pan Jiří dal ostatně výmluvný vzor, jak on sám sipředstavuje změnu pražské vlády. Ačkoliv purkmistr Pesík z Kunvaldu byl proslulýmstoupencem katolického panstva i vděčným cílem satirických šlehů kališ ní ků, nestrávildlouhou dobu ve vězení. Vítěz jej propouští na svobodu, neboť jinak by pan Pesík ztratilsvé statky - a to pan Jiří nechtěl dopustit. Měl asi hmotný zájem na osobní svoboděbývalého rivala. Zato však pana Menharta z Hradce nehodlal pan Jiří nechat volného.Věznil jej jako záruku klidu katolického panstva, jeho životem mohl hrozit, mohl zajeho vydání a osvobození žádat Karlštejn a zemská privilegia, jež tu Menhartovi stranícihlídali.Jestliže pan správce postupoval tak rozvážně a obezřetně, tím rozšafnější byli pražštípředáci na něm závislí. 3. září 1448 obnovil pan Jiří městskou radu a písař poznamenallakonicky: „Tak se štěstí proměnilo." Skutečně - šlo o změny, avšak změny byly řízené

a svrchu uskutečňované.Nechci tím říci, že by vše zůstalo při starém, že by se byl změnami uchovával dosavadnístav věcí. Pan Jiří byl příliš těsně spjat s novými politickými silami, zejména směšťanstvem, aby mohl nedbat přání řemeslníků a drobných obchodníků, věrnýchvyznavačů kalicha. Viděl naopak v těchto vrstvách záruky svého bezpečí, opory svévlády. Proto vcelku přál výměně konšelů a postaral se o to, aby čeští řemeslníci měli odté chvíle významnější postavení v městské vládě.V této péči o povznesení řemeslnických vrstev byl panu Jiřímu pomocníkem Jan zRokycan, který vjel už 5. září 1448 do Prahy a usídlil se v Týně. Před Staroměstskouradnicí čekalo voleného pražského arcibiskupa na 400 jezdců, kteří mu spěchali vústrety spolu s houfy Pražanů. Už 6. září Jan Rokycana poprvé po letech exilu kázal u P.Marie v Týnu a velebil pana Jiřího, chválil jeho moudrost, rozvahu a obhajoval novýpolitický systém, který se v Praze začal ustavovat. Došlo i k jednání s kališníkykonserva-tivcize skupiny mistra Jana Příbrama. Pan Jiří, pan Aleš a Zdeněk zeŠternberka, Jan Hertvík z Rušinova, Jan Čabelický ze Soutic a další laikové předsedalináboženské synodě v koleji Karlově v Praze. Obě kališnické skupiny se shodly naspolečném vyznání, jež vyplývá z kompaktát, a na bohoslužebných řádech zavedenýchv Praze.Dvě důležité rituální otázky zůstaly však otevřené. Rokycana hájil proti Příbramoviprávo dětí přijímat svátost oltářní pod obojí způsobou a české kostelní zpěvy. Rozhodčí- laikové doporučili, aby kněží rozsoudili tento spor v duchu soudce chebského, tj. napodkladě interpretace bible. Spory však nevyřešil soudce chebský, nýbrž smrt, jež sklálana konci roku 1448 Jana Příbrama. Rokycana zůstal sám v čele kališnického kněžstva astával se stále významnějším pomocníkem Jiřího z Poděbrad.V cizině přijímali pražské události z roku 1448 s napjatou pozorností. Ne nadarmo se veFrancii začala povstání nazývat „pra-guerie" - „pražanství", pouhé jméno „Praha" sestalo synonymem vzpoury, rebelie, revoluce! Vstup kališnického pána Jiřího z Poděbrada voleného arcibiskupa Rokycany do Prahy jako by byl mnohým zahraničnímpozorovatelům připomínal roky 1419 a 1420. Opět prý Praha padla do rukou buřičů,opět jest třeba obávati se pražské rebelie. Eneáš Sylvius si všiml zejména, že z Prahybude vládnout opět „zhoubný syn temnot a vyznavač ďáblův" Rokycana. O Jiřím zPoděbrad nedovedl říci nic jiného, než pozastavit se nad „jeho šibalstvími", jež slavilytriumf nad silou katolíků.Nic z obav ciziny se však nesplnilo. Nový vládce Prahy držel městskou obec pevně nauzdě a nepřál bouřím a revoluci. Postaral se především o obranu pražských měst, posílilposádky v branách a na Hradě a zavedl přísnou kontrolu příchozích do Prahy. Jmenovali nové zemské úředníky, jako by už byl nejen správcem poděbradské jednoty, nýbržpřímo zemským správcem. Nejvyšším purkrabím pražským se stal pan Zdeněk zeŠternberka, katolík, který výrazně navenek svědčil o smířlivosti, ale i politickérozvážnosti a toleranci Jiřího z Poděbrad. Za konšely vybral pan Jiří osobykonservativnl a dal jim do čela své věrné přívržence. Na Starém Městě pražském se stalpurkmistrem Vaněk Valečoyský, na novoměstské radnici byl purkmistrem zvolen JanVelvar, oba kališníci. Jak smýšleli tito předáci o lidovém hnutí, ukazují jejich výtkyRokycanovi. Týnský kazatel totiž hodlal zdvihnout kališnické hnutí četnými procesími.Purkmistr a konšelé se však postavili proti Rokycanovi: „Mistře, mohl bys též naříditi,aby nás obec svrhla s radnice, jak se kdysi stalo konšelům novoměstským." Revolučnírok 1419 byl tudíž pro nové vládce Prahy stejným strašákem, jakým byl stále ještě prozahraniční odpůrce husitů.Jiří z Poděbrad rozvíjel v Praze tutéž politickou linii, kterou uplatňoval vevýchodočeských městech a v Kutné Hoře. Vystupoval vžily jako suverén, který

ozhoduje o složení městské rady, o jmenováni purkmistrů. Zároveň se však s tímtoomezováním samosprávy, vzbujelé za bezkráloví, staral o povznesení řemesel aobchodu. I v Praze zasáhl do cenové politiky a snažil se stabilizovat míry a váhy, abytak trh měl pevnější řády a bezpečnější základnu rozvoje. V tom nesporně pan Jiřínapomáhal rozvoji výroby i obchodu, přičiňoval se o posílení pokrokové složky českéspolečnosti, měšťanstva.Obezřetný postup shledáváme i v podpoře vypuzených měšťanů, kteří se po roce 1448navraceli ke svým majetkům. Jiří z Poděbrad dal všechna práva těm, kteří buď pro víruči pro své politické smýšlení utrpěli újmu za vlády panské jednoty v Praze. Restitucemajetku se však dala pozvolna a postupně. Nový pán Prahy netrpěl překotných změn,obávaje se bouří a neklidu. Jednotlivě, v určitých intervalech a s veškerým právnímzabezpečením bral domy a statky svým politickým odpůrcům a dával je měšťanům,kteří se po září 1448 vraceli z emigrace jako stoupenci jednoty poděbradské. I tu Jiří zPoděbrad osvědčoval spíše umírněnou rozvahu, úctu k legalitě a vyzrálou politickoumoudrost než revoluční lidovost.Ruku v ruce s panem správcem postupovali předáci kališnické církve. Jejich vliv cítímeze zápisů městské rady, která klade důraz na klid a pokoj a zakazuje jakékoliv schůzky atajné spolky. V pražských městech mají zavládnout přísné mravy podle biblickýchpříkazů. Opět jsou z Prahy vyhnány nevěstky a z hospod ležáci, kteří byli bizarnímdoprovodem středověkého práva a živili se vlastně lenošením na účet strany, ježprohrála soudní při. Mezi smrtelné hříchy městští vládcové zahrnuli hry v kostky,vrchcáby a v karty a jakékoliv hry o peníze. Rigorozita mravů a určitý asketismus čiší zpředpisů o povinnosti paní a panen varovat se frejů a mužské společnosti. Městskézákonodárství například zakazuje, aby při procházkách v zahradách a na vinicíchdoprovázeli muži dívky. Panny a paní se mají varovati „zvláště lidí mladých,rozpustilých, leč by jich muži s nimi šli nebo jich přietelé a příbuzní". Život se asi nedalzkrotit podle přísných pravidel, jistá péče o zjednodušení a zpřísnění běhukaždodenního života je však v Praze po roce 1448 zřejmá.Jestliže jsme nemohli najít žádné známky revolučnosti a lidovosti v Jiříkově postoji kměšťanstvu, tím méně je shledáváme v jeho vztahu k poddanému lidu. Jiří z Poděbradbyl feudálním pánem, který žádal od poddaných pravidelné konání povinností, platy,dávky, roboty, jak to bylo v XV. století v Čechách běžným jevem. Jeho vztah kvenkovskému lidu se v ničem neliší od Oldřicha z Rožmberka či ostatních rivalů. Cosnad bylo poddaným ku prospěchu, byla Jiříkova důsledná péče o klid a mír, snaha onávrat právních řádů a právní jistoty, lze-li o ní vůbec ve věku meče a místní zvůlemluvit.O potřebě klidu a pokoje na české vesnici vypovídá výmluvně epizoda o vladařenístadického krále, jež zároveň svědčí o vznícené víře poddaných v blaho a v zázračnoumoc královlády. Nemáme sice přímo doloženo, jaké stanovisko k stadickému králizaujal sám Jiří z Poděbrad, smíme však usuzovat, že reagoval shodně se svými druhy atehdejšími osobními přáteli a kolegy, jako byl například Jan ze Smiřic.Porážka lidu v husitské revoluci a zmar nadějí poddaných, že se zbaví úplně všehoútisku, vedl přirozeně český venkov do hlubin tupé resignace a temné beznaděje.Zmizela víra ve vítězství selských zbraní, nastupovala víra v boží zázraky, v mystickévladaření Kristovo, jež přinese úlevu a bezpečí. Vznícené sny o božím míru mohutnělyzejména v dobách anarchie, bezkráloví a bezvládí. Páni se střídali, strany sepřeskupovaly a všichni chtěli těžit jen z díla sedláka a nádeníka. Zatímco v době upevněnéhopořádku biřic vymáhal platy dvakrát ročně, v době místních vájek noví vítězovéje žádali čtyřikrát i více. Války pustošily pole, plenění úrody a požáry dřevěnýchselských chalup byly doprovodem šlechtických půtek a rozbrojů. Nebylo bezpečí na

cestách k městským trhům, lapkové se množili a týrali český venkov. Zmizely,pravda, v mnohých oblastech církevní dávky a platy, místo nich však tím brutálnějidoléhaly na poddané hrůzy válek a zmatky bezvládí.Sibylino proroctví, tehdy v Čechách velmi živé, podává nám obraz představ, směsicinázorů, jež vířily v hlavách venkovského lidu. Hrůzy a utrpení jsou prý jen důsledkybožího trestu za hříchy lidí. Nadějí „lidu země" je příchod krále, ochránce slabých anuzných. Sibyla vypráví dychtivě naslouchajícím sedláčkům, že „páni a rytíři v hanbuupadnou", nastoupí-li nový král. Blíží se dokonce den, kdy jim „črvie zemští (totižsedláci) za dluhu chvíli panovati budu". Podobné obrazy rozvíjelo i proroctvíRupercissovo, jež se objevilo v Čechách už v době předhusitské. Po Lipanech znovuožilo a nabylo na významu. Prorok osvícený božskou prozřetelností vyprávěl o příchodu„krále tichého a beze lsti'', který sejde „s hor vysokých a dúpnatých" a pomůže „lidemdrobným, červům, roztrhati medvědy, orlice, sokoly". Každý rozuměl, že jména dravcůjsou symboly lačné a dravé šlechty, vrchností.Novým prvkem těchto starobylých proroctví je přemyslovská > tradice, která se v nichspojuje s prvky chiliasmu kdysi táborského. Podivuhodně ožívá s nadějí v příchod králevíra v obnovu starobylého panovnického rodu Přemyslovců. Báje o Stadicích a lísce, ježvzrostla a vykvetla na místě, odkud Přemysl Oráč odešel za Libuší, nabývají novéhovýznamu. Král, který přijde jako vyslanec boží, bude selským králem a ujme sepřemyslovského dědictví. I místně se proroctví o selském králi spojují se Sta-dicemi, ježleží v území prosáklém horlivou činností táborských chiliastů ze Zátce a z Loun.Po svatém Jiří roku 1445, v samém nástupu jara, objevil se ve Stadicích tajemný stařec.Byl poddaným z jedné vsi u Teplic na panství bývalého táborského hejtmana Jakoubkaz Vřesovic. Utekl z vesnice a odešel „na poušť". Konal jako poustevník pokání spolu sjinými podobnými horlivci (jako byl například poustevník Matěj). A „na poušti" mělstařec vidění. Zjevil prý se mu svatý Václav a Jan Křtitel a vybídli jej, aby se stalkrálem českého lidu. Proto přišel do Stadic a usadil se „ve kři pod lískou" kdysiPřemysla Oráče, na místě, jež bylo nasyceno lidovým kultem a přemyslovskýmipověstmi. Byl to stařec krásné postavy, s dlouhým vousem, oděn byl v hrubé, lněnéroucho, jaké tehdy nosili sedláci.Netrvalo dlouho a tajemný stařec u Stadic přilákal k sobě prvé stoupence. Lidé záhypřicházeli v procesích a pokládali jej za nového Přemysla Oráče, za hlasatele boží vůle.Skládali mu slib poslušnosti, přinášeli dary a ustavili mu k ochraně i ozbrojenou stráž.Houfy poutníků rostly a stávalo se, že jich přišlo naráz i dva tisíce. To už měl stadickýkrál po boku radu čtyř starců, písaře a kancléře. Kronikář vypráví, že se v těchto listech,jež šly i do ciziny, zval nejen králem českým, ale i bájným králem Artušem a králempolským. Hlavním smyslem listů „stadického krále" byly však výzvy, aby se lid dostavildo Stadic. A pod stadickou lísku přicházely stále větší zástupy nejen z venkova, ale i změst, a přišli i prví šlechtici.Okolní šlechta i sám pán „stadického krále" Jakoubek z Vře-sovic se zprvu smáli apovažovali starce za neškodného blázna. Když se však z poutí do Stadic stávalo lidovéhnutí, začali se zabývat otázkou, jak zničit toto možné středisko rebelie. Jan Smiřický,pán na Roudnici, svolal k sobě sjezd svého landfrídu a tu dohodli jednotný postup.Ustavili šlechtické vojsko, jež přepadlo Stadice a starce i jeho radu odvedlo v poutechdo vězení v roudnickém hradě. Stadický král se octl v žaláři, kde trpěl před více neždvaceti lety Martin Húska. Starce však nestihl trest smrti upálením, který ukončil živottáborského revolucionáře. Jan Smiřický správně odhadl, že stadický král není tak nebezpečný.Držel jej delší dobu za mřížemi a posléze jej poslal pro obveselení do Prahypurkmistrovi Pesíkoví z Kunvaldu. V Praze pak stopy po tajemném starci mizejí.Stadický král se nezmocnil královského žezla.

Jiří z Poděbrad byl v té době kolegou Jana Smiřického, spolu se Smiřickým stál od roku1440 v čele kraje boleslavského, a není proto vyloučeno, že se účastnil i sjezdu naRoudnici, kde padlo rozhodnutí o stadickém králi. Jiří z Poděbrad ovšem nepochopilhnutí kolem stadického krále jen jako pokus o přípravu rebelie, nýbrž viděl tu ipotvrzení své představy o nezbytnosti ústřední zemské vlády. Volání venkovského lidupo králi naznačovalo a potvrzovalo Jiřímu obecnou platnost jeho politické koncepcepevné ústřední Vlády v Českém království.Obsazení Prahy v září 1448 bylo důležitým krokem k realizaci takových plánů. Byli tuvšak mocní odpůrci, nepřátelé z panské jednoty rožmberské. Mezi nimi byl v popředíOldřich z Hradce, syn zajatého a uvězněného pana Menharta. Jiří z Poděbrad vědělpříliš dobře, jakou vzácnou kořist má v osobě starého pána Hradce Jindřichova adonedávna i pána Prahy, proto se snažil uvěznit jej tak bezpečně, aby ho nemohlinepřátelé vyrvat. Odvezl pana Menharta na poděbradský hrad. Pan Oldřich z Hradce senejprve dotazoval, zda se jeho otci i ve vězení prokazuje rytířská úcta. I Oldřich zRožmberka byl pln zájmu o svého starého přítele a vyzvídal, zda jej na Poděbradech„pansky chovají, jest-li který komorník při něm a blázen mužík". Až do žaláře tehdy totiždoléhaly šlo-1 i o šlechtice - rytířské mravy a zvyklosti. Vězeni pro šlechticezpravidla nebylo smrdutou dírou - jakou bylo u „obyčejných lidí" - nýbrž jen místemhlídaným a omezením pohybu, separací. Tak také chápal své rytířské povinnostivěznitele Jiří z Poděbrad. Odpovídá na všetečné" dotazy, že panu Menhartovi bylo naPoděbradech zaručeno veškeré pohodlí a že se k němu „dobrá vole okázala i ještě seokazuje viec, než bych já s přáteli byl povinen".Slova nestačila. Syn a přátelé pana Menharta cítili pohanu svého rodu, své urozené cti, ažádali, aby Poděbradští pustili vězně na svobodu. Pan Jiří byl ochoten, žádal však zakořist výměnou hrad Karlštejn se zemskými privilegii a s korunou, neboť jen tytostarobylé klenoty dávaly lesk hlavě království a znásobovaly význam české koruny ajejího vladaře. Pan Oldřich z Hradce nechtěl na obchod s korunními klenoty a s otcempřistoupit a soudil, že bude mít dost zbraní, aby jimi vězně osvobodil. V zimě 1448, ježbyla velmi tuhá a už 5. listopadu se ohlásila hlubokými sněhovými závějemi, vypuklaznovu v zemi válka.Jiří z Poděbrad přijal výzvu k boji, zároveň však nabídl jednání. Prostředníkem bylOldřich z Rožmberka, který krutě procitl ze sna o neškodném Poděbradském. 11. ledna1449 se oba předáci setkali a hledali kompromis. Katolíci neskrývali, že je pan Oldřichjejich jedinou záštitou. Věří „v mocného zastánce lidu katolického" a nepochybují otom, že „květy růží", tj. rod rožmberský, zahubí kacíře. .Ale jak? V jednání nedovedlpan Oldřich Jiřího přelstít a k válce mu chyběly síly. Pokus o dohodu ztroskotal.„Všechen rozstrk" se prý stal vinou Rožmberkovou. Tak alespoň soudil pan Jiří a s ními jeho stoupenci, kteří sdělují, že o nechuti Oldřichově k smíření „všudy řečí hřmí vnašich krajích".K usmíření nepřispěl ani osud poděbradského vězně. V lednu 1449 pan Menhart zHradce onemocněl. Jiří z Poděbrad si uvědomil, jakých pomluv se může nadíti, zemře-limu urozený pán v žaláři. Po celé zemi poletí zvěsti, že vůdce poděbradské jednotysvého rivala umořil anebo dal otrávit. Málo znamenalo pro po-mlouvače, že věznitelnepotřeboval mrtvolu, nýbrž spíše živého vězně, o němž by mohl jednat, kterého bymohl posléze výhodně prodat. Nepřátelské hlasy pomluv tato strohá logika nemohla zastavit.Proto se Jiří z Poděbrad rozhodl raději se vzdát nemocného starce a tím si zajistitvýhody při sjednávání dohod a kompromisů. Na voze a v doprovodu stráže opouští panMenhart na počátku února 1449 Poděbrady. Smutný průvod však nedojde do místaurčení - na Karlštejn. V Říčanech se starci přitížilo a tam také 3. února 1449 zemřel.Jiří z Poděbrad ztratil drahocennou kořist, získal však prvé označení podlého vraha. Do

světa se šíří pomlouvačné zvěsti o podlém šlechtici, který se zbavuje svých soupeřůzákeřnou vraždou. Katolický svět může prezentovat pana správce jako lstivého traviče.Pověst letí zemí, lži se hromadí. Co na tom, že jsou v rozporu s pravdou? V politickémboji o moc málo soupeřům záleží na pravdivých argumentech. A hlavním cílemkatolického panstva je zničit vítěze nad Menhartem z Hradce, pošpinit pány Prahy.Jak široce se rozestřela síť pomluv o vraždě pana Menharta, je patrno i z toho, ženěkolik dní po smrti někdejší hlavy Prahy sešla se ve Strakonicích skupina katolickýchšlechticů a založila jednotu strakonickou. V provolání se praví, že přímým popudem ksemknutí sil panstva byla potupná smrt Menhartova. Páni si prý jsou vědomi nebezpečí,jež jim hrozí, a vytvořili novou jednotu, „abychom sebe nedali po jednom tisknuti".Strakonická jednota se tudíž tvářila, jako by se bránila útoku, a zapomněla, že se kolemRožmberků seskupovala tato část české šlechty již déle než deset let. Pravda - veStrakonicích byly dány přísnější organizační řády, jež měly pevněji skloubit katolicképány ze západních a z jižních Cech. Novinkou bylo též, že se k strakonické jednotěpřipojil Kolda ze Zampachu a Bedřich ze Strážnice, straníci táborští, kteří měli osobníúčty s Jiřím z Poděbrad.Bojovná provolání nové panské jednoty dávala tušit blízkost válečného střetnutí sPoděbradskými. Rovněž útoky katolických kazatelů zesílily a připravovaly „církvivěrné" cestu k novému boji s kacíři. Jiří z Poděbrad je prý „jako had jedovatý a pesvzteklý" a jest nutno proti němu vésti „boží válku". Bůh přispěje „božím bojovníkům"svrhnouti „onoho mladičkého Faraóna do hlubin pekelných". Staré obrazy - novíprotivníci! Nové je ovšem jenom to, že katoličtí kazatelé zesměšňují mladost Jiříkovu.„Sám ještě ani žákem nejsa, již chce býti učitelem," praví jedno kázání oosmadvacetiletém pánu Poděbrad a naráží snad i na obecně známý nedostatek školskéhovzdělání Jiříkova. Poděbradská jednota je toliko houfem kacířů, jež je nutno pobít azmocnit se jejich majetku, jehož hříšně nabyli.Válka se na jaře 1449 skutečně rozhořela. Horkokrevný pan Kolda rozdmýchal novéšarvátky, z nichž se vyvinul pravidelný válečný boj. Vojska poděbradské jednotyoblehla Koldovy hrady a zápas se přesunul z východních Čech i na Moravu. Pari Zampachuse osvědčil v těchto půtkách jako tuhý a schopný válečník. Podařilo se mu získatpomocné sbory proti Jiřímu a všem, „kteří chtie panu Jiříkovi jeho tance pomáhati", a uMoravské Třebové porazil poděbradské houfy.Jiří z Poděbrad opět kombinuje boj s jednáním o příměří. Jsou zvoleni zprostředkovatelémíru, ubrmani, a jedná se o usmíření obou jednot. Avšak záští je příliš mocné a oběstrany ještě příliš věří v argumenty svých děl a mečů. Několikeré pokusy o mírztroskotaly i proto, že do české vnitřní politiky opět dolehly vlivy ze sousedního Saska.Zmínil jsem se už o nešťastném tažení českých žoldnéřů proti Soestu a o nepřátelství,jež se z toho vyvinulo mezi saskými vévody a poděbradskou jednotou. Nešlo však jen okřivdu, spáchanou na českých bojovnících. Saští vévodové se za bezkráloví umocnilipohraničních oblastí na českém severozápadě a zasahovali odtud stále neomaleněji dočeské vnitřní politiky. Počítalo se, že saští vévodové jsou zástavními pány více nežšedesáti hradů, měst a panství v Cechách. Sašové ovládali například města Most aDuchcov, Osek, Rýzmburk a další významné pohraniční hrady a panství. Členovépoděbradské jednoty s nevolí pociťovali tlak saské državy v Cechách a viděli v níprávem nebezpečné ohrožení celistvosti Cech. Navíc se pak nenávist k saským vetřelcůmzvyšovala, když vešlo ve známost, že se Fridrich Sasky sblížil s Fridrichem III. aspojil se s Oldřichem z Rožmberka a se strakonickou jednotou.Jiří z Poděbrad poprvé osvědčil plně své schopnosti diplomatické a svůj rozhled pomezinárodní politice. Snažil se především rozdělit saské bratry a využít rozmíšek, ježmezi nimi propukly. Ve sporu o dědictví po Gůntherovi ze Schwarzburku se Fridrich s

Vilémem nadobro rozkmotřili a začali dokonce proti sobě zbrojit. Jiří z Poděbrad se v téchvíli sblížil s vévodou Vilémem a sjednal s ním příměří. Nalezl spojence vmarkrabatech braniborských, zejména v statečném markraběti Albrechtovi z roduHohenzollernského, zvaném současníky „německý Achilles". Rovněž u bavorskéhovévody Oty využil Jiří obratně odporu k císaři Fridrichovi III. a v březnu 1450 vytvořil snimi se všemi přátelský svaz. Smlouvy wunsiedelské spojily poděbradskou jednotu,Viléma Saského, markrabata braniborská a bavorského vévodu Otu proti FridrichoviIII., strakonické jednotě a Fridrichovi Saskému. České vnitřní rozbroje nabývaly takrozměrů mezinárodních a Jiří z Poděbrad se stal hlavní osobností těchto mezinárodněpolitických akcí.Teprve když zahraničním nepřátelům zcela svázal ruce, připravil Jiří úder protistrakonické jednotě. Rokycana z kazatelny vyzval pražský lid: „Vytvořte procesí apřijďte k staroměstské radnici, pan správce vám oznámí naléhavé věci." Stalo se. Zástupyse hrnuly na Staroměstské náměstí a pan správce pobídl Pražany do boje protipanské jednotě a saským vetřelcům. 18. května 1450 táhlo už vojsko pod velením panaJiřího z Poděbrad z pražských bran proti členům strakonické jednoty ve středníchČechách. Silná armáda záhy dobyla Kostelce a oblehla hrad Buštěves.Tady, ve vojenském ležení, vydal „pan správce" opovědný list panu Oldřichovi zRožmberka. Táhne proti němu vojensky proto, že Oldřich stále „pracoval k újmě chválybožie a k umdlenie obecnieho dobrého". Navíc k těmto výtkám náboženským přistupovalostrý moment národnostní. Jiří obviňuje Oldřicha, že „volá Němce, tj. Sasy doČech" a tím se proviňuje na českých národních zájmech. V tomto duchu i Pražanévypověděli strakonické jednotě nepřátelství a obžalovali jihočeského krále, že se vždy„spojoval s Němci, nepřáteli netoliko páně správcovými, ale i všeho královstvie našehoúhlavními". Nic panu Jiřímu a Pražanům nevadilo, že i oni měli za spojence Němce zeSaska, Braniborska a Bavor. Před českou veřejností zřejmě bylo vhodné uplatnit motivynárodnostní jako mocnou zbraň politické propagandy.Vojsko pana správce postupovalo do nitra území ovládaného strakonickou jednotou. URokycan se střetli s panskými žoldnéři a zahnali je - zejména dík účinné dělostřelbě - naútěk. Páni ustoupili k Plzni, „neb mdli biechu". Poděbradská jednota pak obrátila směrpochodu svých vojsk k Nepomuku a tu se sekala 8 posly strakonických, kteří přinášelinávrhy na příměří. Došlo k jednání na hradě Vildštejnč (mezi Plzní a Nepomukem) apříměří sjednáno až do jara 1451. Vyloučen byl z něho výslovně Fridrich Sasky, Koldaze Žampachu a Bedřich ze Strážnice. Už to naznačovalo vítězství Jiříkovo. Avšak idohoda vildštejnská o uznání kompaktát a listu mírného svědčila o převaze poděbradskéjednoty.Brzy po vildštejnských dohodách smířil se Jiří i s panem Oldřichem z Hradce. Obarivalové výslovně zdůraznili, že se už nebudou navzájem haněti, a prohlásili, že sinejsou v ničem vinni. Podobnou dohodu záhy poté uzavřel pan Jiří i s nejstarším synemOldřicha z Rožmberka, panem Jindřichem. Starý pán Krumlova už nebyl s to zadržetsvé vlastní potomky a ustupoval do pozadí. Ztráta Prahy a porážka strakonické jednotyzasadily těžké rány sebevědomí jihočeského krále, jeho sláva pohasínala a syn Jindřichjej začal zbavovat moci, ba dokonce i prostředků k živobytí. Generační výměna předákůnahrávala Jiřímu z Poděbrad a umožnila sjednat s jihočeským panstvem příměří adokonce i přátelské dohody.Uklidnění strakonické jednoty dalo panu Jiřímu možnost obrátit se plně proti saskémuvévodovi Fridrichovi. Bylo by chybou pohlížet na boj se Sasy jen z hlediskakrátkodobých rozmíšek. Pan Jiří nastupoval cílevědomě cestu za získání saských lén vČechách, za obnovu celistvosti teritoria Čech. Bylo vážné nebezpečí, že se cizí zástavypromění v severozápadních Čechách v trvalé cizí panství, jež změní staletou podobu

české země, sevřené ze všech stran pohraničními horami. U Mostu a Duchcova vnikalacizí država přes Krušné hory do údolí řeky Ohře. Bylo proto nezbytně nutné vytlačitsaské vévody z českého území a utužit znovu příslušnost tohoto území k Čechám.Jiří z Poděbrad měl na paměti celistvost české koruny a v duchu těchto dlouhodobýchplánů zahájil na podzim 1450 válečné tažení proti Fridrichovi Saskému. Nestavěl ovšemještě tehdy do popředí svou vůli, získat saská léna v Cechách, nýbrž vystupoval jakospojenec vévody Viléma a stále ještě jako mstitel ukřivděných českých žoldnéřů. Stanulv čele 15 000 bojovníků a 1 200 válečných vozů pod Mostem. Nevíme však, zda velel ipozději české armádě, jež se přesunula přes zemskou hranici do Saska. Spolehlivě jeznámo, že vojska poděbradské jednoty dobyla Duch-cova a Oseckého kláštera ještě předpříchodem páně Jiříkovým. Rovněž zprávy o útocích proti saským městům (Pegov) a odobytí Gery se nezmiňují o osobním podílu Jiřího z Poděbrad při velení vojskům. Českéoddíly se u Gery spojily s ozbrojenci Viléma Saského a s vojsky AlbrechtaBraniborského. Spojené armády slavily 15. října 1450 triumf: pevné město Gera se stalojejich kořistí.I pan Jiří se podílel na ziscích, jichž se vítězům dostalo. Slyšíme, že mu bylo vyplaceno„holdunku" 300 kop grošů českých. Byla to obrovská suma peněz a stačila například kzakoupení menšího panství. Saské tažení bylo mimo jiné pro pana správce i výnosnýmpodnikem. Další zisky slibovalo zajetí hraběte Jindřicha mladšího z Gery, jenž byldopraven do poděbradského vězení, a věznitel čekal, že příbuzní jej vyplatí dalšímidesítkami kop grošů. Pokladna pana Jiřího se tehdy naplnila i 1000 zlatými rýnskými,jež poslali ustrašení Chebští, bojící se, že by na území jejich města mohla vstoupitobávaná vojska českých vítězů.Co slyšíme o činnosti českých armád v Sasku, nezní vůbec ve shodě s báchorkami očeské holubicí povaze. Cechové předčili Sasy a Branibory v drsnosti válečných krutostí.Kronikáři cizí i naši vyprávějí o pálení chalup, o usekávání rukou, o nemilosrdnýchloupežích, o loupení, jež mělo zchladit žáhu vítězů a zároveň žoldáků ošizených z taženík Soestu před třemi lety. Do Prahy se v listopadu vracela česká vojska obtížena kořistí.Války byly vždy pro útočníky i jistým druhem obchodu, zbožím byla nejen věcnákořist, ale i zajatci. I nyní se rozradostnění vítězové vraceli s kořistí, v níž bylo„najviece zvonuov a dobytka, koní a roucha krásného množství veliké".Dokonce i kališničtí kněží byli pohoršeni nestydatým lupem / církevních zvonů aobřadního náčiní, jež Češi ze Saska přivezli. Rokycana horlil z kazatelny: „Vy, bídníČechové, ješto ste brali kostelní věci, kalichy, ornáty, ubrusy, zvony, shledáte,nebudete-li se káti, což vás proto potká! Potom přijevše, dělali z kalichuov pasy, zvornátuov kabáty, z ubrusuov košile, čechle ... A vy, ješto kostelních věcí chovátenepoctivě, kalichuov a jiných věcí, tu, kdež s svými manželkami svú vuoli pášete, bědabude, nastoj-tc." Mentalita doby: mravokárce odsuzuje toliko loupeže církevníhomajetku, ani slovo výtky proti loupežím selského, měšťanského zboží. A ještěmaličkost: Rokycanovi stačí výzva k pokání. Učiní-li hrabiví kořistníci pokání vkostele, jejich hříchy bůh smaže, odpustí jim všechny zločiny.Jiří z Poděbrad se vrátil do Prahy už 27. října 1450 a využil triumfu v Sasku kpovznesení své moci. Na konci roku 1450 a v lednu 1451 jej vidíme v čele zemskéhosněmu, který potvrdil smír s Oldřichem z Hradce a jednal znovu o králi. Nové poselstvomá požádati Fridricha III., aby vydal Čechům Ladislava Pohrobka. Na sněmu se dohodlišlechtici i o majetkových sporech a posílili správu země. Vzestup Jiřího z Poděbrad dočela země je zřejmý i z toho, že se na sněmu projevily prvé známky neklidu i mezi členypoděbradské jednoty. Někteří páni se závistí pohlíželi na politické úspěchybohatnoucího pana správce a obávali se, že by další růst jeho moci mohl být na škodujejich vlastních zájmů. V čele nespokojenců vidíme pana Aleše ze Šternberka, druha

kdysi pana Ptáčka z Pirkštejna. K závisti Alšově přistupovaly jistě i rozdíly generačnímezi váženým starcem a mužem v nejlepších letech, jímž tehdy Jiřík byl; svou úlohujistě však měla i skutečnost, že zemřela manželka Jiříkova Kunhuta ze Šternberka a s nízmizely ohledy příbuzenské, jež by byly mohly přispívat k utlumení sporů.19. listopadu 1449 zesnula ve věku 26 let manželka Jiřího z Poděbrad paní Kunhutaze Šternberka. Zanechávala manželovi sedm dětí. Nejmladší, dvojčata Zdeňka aKateřina, byly, zdá se, •■ příčinou její smrti bezprostředně po porodu. V Kunhutěodcházela paní, jež si v rodinné tradici získala jméno dobré hospodyně,tiché družky aochránkyně chudých. „Byla všech chudých máti a milovala vše dobré," praví o ní nápisna hrobě v Poděbradech. Byla to asi starost o děti, jež vedla pana Jiřího k brzkémusňatku. Do roka po pohřbu slaví se na Poděbradech svatba. Nevěstou je dcera z dalšíhostarobylého panského rodu Johana z Rožmitálu, sestra předního představitelekatolického panstva, Lva z Rožmitálu. Paní Johana je však ženou zcela jiného typu, nežbyla zesnulá Kunhuta. Je to žena energická, schopná porozuměti složitým politickýmotázkám, ba přímo vášnivě oddaná hlavní zálibě manželově - politice. Brzy vystoupí zpřítmí rodiny Jiříkovy a postaví se mu po bok v záležitostech vladařských. Svatbou naPoděbradech tak vzniká manželská dvojice, jež předčí soupeře schopnostmi, vznikávšak i dvojice, jež je výrazným symbolem nových poměrů v Čechách. Paní Johanazůstává katoličkou a nic jí víra nebrání ve shodě s manželem-kališníkem. Naopak - zdáse, že sňatek s dcerou z rodu tradičně katolického pootevřel nové brány porozuměnímezi Jiřím z Poděbrad a katolickými šlechtici. Přiblížila se chvíle, kdy z vůle kališníků ikatolíků ujme se pan Jiří úřadu správce Českého království.Stará románská síň Bočkova dvora v Praze na Starém Městě v Liliové a Řetězovéulici, již bylo užíváno za Jiříka

Jiříkova manželka Kunhuta ze Štemberka

Kapitola VII.ZEMSKÝ SPRÁVCEPrvé setkání Petrarkovo s Colou di Rienzo se odehrálo v Avignone na troskáchněkdejšího antického chrámu. Jiří z Poděbrad se setkal s Eneášem SylviemPiccolominim na troskách minoritského kláštera v Benešově, zničeného tábory v roce1420. Dvě různé scény, dvě rozdílné epochy.. Scéna, jež byla pro prvou dvojici základnouspolečného názoru a postupu, byla pro druhou dvojici překážkou dorozumění,východiskem různosti, ba protikladnosti smýšlení.Červencový den roku 1451 v ruinách benešovského kláštera. Benešov žije mimořádnýmruchem, koná se tu zemský sněm. Měl se sejít původně v Praze, avšak křídla morovépříšery se rozepjala opět nad Čechami a tisíce mrtvol vyznačovalo směr jejich letu.Na Mělníce se stala obětí morové nákazy císařovna-vdova Barbora, obletovanákrasavice a ctižádostivá vladařka. Nezůstala nic dlužná svému ryšavému manželovi aoplácela nevěru nevěrou. V houfu jejích milenců bylo možno nalézt kulhavého mladíčkaOldřicha z Rožmberka, statné uherské rytíře i mnohého českého pána. I jako vdovavábila k sobě muže, politiky, z Mělníka vytvořila mocné centrum politické strany. Jiří zPoděbrad v mládí též byl stoupencem krásné císařovny a počítal se mezi oddané jejípřívržence. Smrt Barbořina přispěla k dalšímu zjednodušení politické situace v Čechácha vehnala poslední její přátele do náručí poděbradské jednoty.Morová rána však nehubila jen nemocné poddané Českého království, nýbrž nahánělahrůzu všem zdravým. Platila tehdy lékařská zásada, že města jsou nejpříznivějšímprostředím pro rozmach morové nákazy, a venkovský vzduch naopak že je spolehlivouobranou proti ní. Proto sněmovníci spěchali do Benešova a tam hodlali rokovat onaléhavých otázkách české země.Do Benešova zamířilo i slavnostní poselstvo císaře Fridricha III. Jeho hlavou bylcísařský sekretář a biskup Eneáš Sylvius Piccolomini, člen starobylého rodu ze Sieny,vzdělaný humanista a politik. Měl po boku českého humanistu Prokopa z Rabštejna,rytíře Jindřicha Truchsera a Albrechta z Ebersdorfu. Poslové měli ukonejšit netrpělivéčeské stavy a odpovědět na prosby země, aby císař poslal do Čech Ladislava Pohrobka.Poslové císařovi jednali se zástupci šlechty a měst a vysvětlovali, proč císař nemůžeusadit na český trůn jedenáctiletého chlapce. „Cekejte trpělivě ostatku času, nebo brzoběžie léta a míjie i zklamává běžný věk," poučoval shromáždění Eneáš. Habsburský roduznává plnoletost až od čtrnácti let, a dříve lze jen stěží počítati s příchodemkrálevicovým do země. Nedošlo ke shodě, většina sněmovníků však uznala pádnostargumentů císařského poselstva. Sám Eneáš se chlubí: „Divoké mysli Čechů ukonejšiljsem, že oni prohlásili, že si již jiného za krále nepovolají." Italský humanista ovšemneskrýval, že uklidnění sněmu přivodil zejména Jiří z Poděbrad, s nímž dlouze apodrobně jednal.Trosky kláštera zničeného husity a v něm dva mužové, o nichž do deseti let budehovořit celý svět. Dnes jsou ještě v pozadí a jen bystří pozorovatelé vědí, že českýšlechtic se zvolna stává českým vladařem a italský biskup že míří tvrdošíjně knejvyšším místům církevní kariéry. Dva mužové, v nichž jsou ztělesněny protikladyhistorické epochy, dva světy, jež se hrozivě proti sobě vztyčují. Za Jiřím z Poděbradvyvstává přízrak husitské revoluce a jeho ústy promlouvá česká reformace, jež změnilav Čechách církevní řády a chce reformu upevnit a rozšířit. Za Eneášem Sylviem serýsuje stín církevní inkvizice, strnulých dogmat a papežského universalismu, jeho ústypromlouvá církev žárlivě střežící papežskou svrchovanost a vyžadující bezpodmínečnouposlušnost všech křesťanů. Je přirozené, že rozhovor je pln blesků a střetání protikladnýchidejí čelem proti čelu. Zápasí tu slovy mužové, kteří se po letech proti sobě postavíse zbraní v ruce, jsou tu už dnes nepřátelé na život a na smrt, neboť taková je logika

věcí, jež jsou za osobnostmi. Jsou to ovšem protivníci, kteří dovedou ocenit význam acenu jeden druhého. Jiří z Poděbrad se může mlčky obdivovat humanistickévýmluvnosti Eneášově, břitkosti jeho soudů a úderům jeho argumentů. Eneáš Sylviuspak neskrývá obdiv k českému šlechtici, k jeho politickým schopnostem, k upřímnéoddanosti a víře v kalich, k statečnosti a zároveň k rozvaze.Nemohou se dohovořit latinsky, a proto je přítomen tlumočník, Prokop z Rabštejna,který po letech přestoupí ze služeb císařových k Jiříkovi. Získal jej, anebo zaujal jej užv Benešově přirozený talent páně správcův? Poměrně lehce se shodnou obě strany navolbě Ladislavově, nemohou se však vůbec dohodnout, do-tknou-li se kompaktát. EneášSylvius vysloví názor, že kompaktáta ztratila svou platnost, žádný z papežů jenepotvrdil. Jiří z Poděbrad odporuje, nepovažuje potvrzení papežovo za důkazneplatnosti, neboť vyšší orgán církevní, než je papež, - církevní obecný koncil - jeČechům vydal. Papež by měl proto respektovat tuto skutečnost a potvrdit ji. Češi sekompaktát nevzdají a budou za ně bojovat. „Statečný, udeří-li na statečného, obapadnou!" Ve slovech Jiříkových jako by už znělo řinčení zbraní křižáckých válek, ježpo letech vzplanou, zní tu však i odhodlanost hájit kompaktáta, jež Jiřího z Poděbradneopustila do smrti.Eneáš Sylvius si byl vědom toho, že názor Jiřího z Poděbrad může ovlivnit smýšlenícelé země. Zdá se, že dokonce přeceňoval osobní možnosti Jiříkovy a spojoval s jehorozhodnutím důsledky příliš dalekosáhlé. Plyne to z poznámky, kterou Eneáš napsal oJiřím: „Shledám-li tohoto významného a mocného muže, kterého následuje většinakrálovství, žádostivého shody s církví, ostatek Čechů bude snadno k tomu získati." PanJiří vskutku projevoval ochotu ke smíru s církví. V rozhovoru naznačil, že by souhlasil svrácením církevních statků a že ani volba Rokycanova za arcibiskupa nejeví se munepřekročitelnou překážkou. Nebylo divu, že Eneáš Sylvius mylně pochopil ochotu kjednání jako náznak ústupků a posílil se ve víře, že stačí, aby se Jiří včlenil docírkevního ovčince a ostatní Čechové že za ním půjdou jako poslušné ovečky. Protobudoucí papež vyzývá svého soupeře: „Ty tedy, pane, jenž táhneš za sebou lid kamkolichceš, udělej sobě jméno veliké, hleď získati lásku stolice apoštolské. Navrať jí syny,kteréž ďábel od ní odvedl. Nabírejž ze zdroje potok vody své, aby - odsečen jsa -nevyschl. Vrátí se všichni a vzývati budou církev římskou, budeš-li Ty chtíti."Řeč Eneášova je vyšperkována rétorskými figurami a očividně přehání. Císařskývyslanec soudil, „že Jiřík je spíše svedený touhou po vládě než kacířstvím", a hrál právěproto na strunu správcovy samolibosti. Nikdo nepochyboval o tom, že správcepoděbradské jednoty je nejmocnějším mužem v zemi, všem moudrým však zároveňbylo jasno, že Jiří z Poděbrad nemůže nedbat politické reality. Politika se nevytvářípouhým součtem individuálních přání vedoucích osobností, nýbrž ve vzájemnémstřetání vůle politiků a podmínek, zájmů osobností a veřejnosti. Pan Jiří si byl dobřevědom těchto zásad a nedal se oklamat lichotkami Eneášovými. I po skončeníbenešovského sněmu ponechává ve zbrani jádro svého vojska i s bojovými vozy.Vojenská síla dodává jeho snahám říz, hrozby zbraněmi stále platí víc než přátelskédomluvy; mocenské aspekty politiky pochopil Jiří z Poděbrad velmi přesně.Cesty obou diskutujících se z Benešova rozešly. Jiří z Poděbrad se odebral ke svéarmádě a Eneáš Sylvius Piccolomini se vracel na císařský dvůr. Cestou neodolal puzenísvé zvědavosti a zastavil se v „sídle satanově", „v chrámu Belialově" a „v královstvíLuciferově" - na Táboře. Nedejme se mýlit těmito hanlivými označeními Tábora. Eneášpsal o své návštěvě příteli-kardinálovi a nemohl než odít svou reportáž do tradičníhoroucha pomluv a nadávek. Bystrý pozorovatel však nemohl též nepřiznat některépřekvapující přednosti „sídla kacířského". Udivilo jej především přátelské přijetí, a tonejen konšely, nýbrž i širšími kruhy obyvatelstva. Překvapila jej vysoká úroveň

vzdělanosti, „neboť nešlechetný ten lid to jediné dobré má do sebe, že vzdělání miluje".Avšak i to, co Eneáš odsuzoval, zní nám spíše jako chvála. Diskutovalo se velmi úporněa italský humanista se na Táboře setkal s neobyčejnou názorovou svobodou. „Kolikhlav, tolik kacířstev, a volno je tu, cokoli chceš, věřiti!" poznamenal. Když opouštělTábor, netušil, že toto místo zakrátko ztratí všechny náboženské svobody právě díkkališnickému panu správci.Od benešovského sněmu bylo každému v zemi zřejmo, že Jiří z Poděbrad je už veskutečnosti zemským správcem. Chybělo jen právní potvrzení této jeho vladařské moci.Pan Jiří se nespokojil tím, že mu Fridrich III. v roce 1451 svěřil správcovství země „dosvé milosti". I když mu snad blahovůle císařova mohla lichotit, věděl, že je zapotřebívolebního aktu stavovské obce, aby i on se stal správcem-gubernátorem, jako už bylHunyadi v Uhrách. Odpor Rožmberků proti němu byl ochromen a definitivní odchodOldřicha z Rožmberka v listopadu 1451 na výměnek výhodně nahrával Jiřímu. Synovéa dědici Oldřichovi - Jindřich, Jan a Jošt - se spíše snažili smířit s mocným soupeřemnež riskovat, že se otec s ním spojí a vyrve jim vrchnostenskou vládu. V únoru 1452sjezd poděbradské strany znovu vyzdvihl kompaktáta jako bojový program. „Ježtonechybí útočník, nebude chybět ani obrana," tak kvalifikovali Poděbradští pokusypapežské kurie o zrušení kompaktát. Sjezd poděbradské jednoty byl přípravou celozemskéhosněmu, který se sešel o sv. Jiří v Praze.23. dubna 1452 sjeli se do Prahy ve velikém množství představitelé stavovské obce.Byli tu páni, rytíři a města bez rozdílu vyznání a bez ohledu na to, zda se hlásili kjednotě poděbradské či strakonické. Strakonická jednota ostatně už od vildštejnskýchsmluv de facto přestala existovat a rozpadla se. Mezi sněmovníky chyběli tolikoRožmberkové a jejich nejbližší přátelé, nedostavili se ani zástupci Tábora, Budějovic,nepřijel ani Bedřich ze Strážnice a Kolda z Zampachu. Na sněmu nebyli ovšemzastoupeni ani představitelé moravských stavů, ani stavové z Lužice a ze Slezska.Hlavním bodem jednání byla volba zemského správce. 27. dubna 1452 „z daru božísvaté milosti" zvolil sněm zemským správcem pana Jiřího z Kun státu a na Poděbradechna dobu dvou let. K ruce správcově ustavil sněm správčí radu, v níž byli 4 páni, 5 rytířůa 2 měšťané, páté místo bylo rezervováno Rožmberkům. Pan správce dostal pravomoctakřka královskou. Měl právo osazovat úřady a soudy, spravoval královské důchody,jednal jménem země a pečoval o veřejné bezpečí. Dlouhá Jiříkova cesta zvýchodočeských landfrídů a z čela poděbradské jednoty vrcholila nyní v Praze na stolcizemského správce. Jiří dosáhl, po čem toužil. Volebním aktem mu bylo svěřeno vedoucípostavení v zemi, stal se legitimním vladařem v Cechách, stával se nekorunovanýmkrálem Čech.Měl však stále ještě v zemi mocné odpůrce. Sněmovní usnesení pamatovalo na ty, kteřína svatojiřský sněm nepřijeli. Měli se do 15. srpna rozhodnout, zda se poddají panusprávci, či zda s ním podstoupí boj. Prvé rozmíšky se objevily i v správcovské radě. Jiříbyl zřejmě příliš silnou a autoritativní osobností, aby se podřídil vůli svých rádců. Mezičleny rady byli však například i Aleš ze Šternberka a Jan Smiřický, s nimiž měl pan Jiřísvé starší spory. Ti zřejmě užili členství v radě k znásobení svých výtek panu správci. Zjejich řad slyšíme, že „pan Jiřík chce a stojí o to, aby si tuto zemi podřídil tak, jako toučinil v Uhrách pan Jánuš Hunyad".Do domácích poměrů opět doléhaly mocné podněty ze zahraničí, tentokrát z Rakous.Rakouští stavové nebyli spokojeni s po-ručnickou vládou Fridricha III. a opětovněusilovali, aby jim císař vydal Ladislava Pohrobka. V roce 1452 byl dlouho císař nepřítomenv rakouských zemích. Jel si totiž do Říma pro císařskou korunu a přivezl si imanželku, sličnou, drobnou černovlásku, Eleonoru, princeznu portugalskou.Šestnáctiletá hbitá císařovna přišla do Štýrska, do ospalého prostředí čpícího lakotou a

I tak ovšem vzbudil proti sobě odpor a nenávist nejen u kališ-níkú. nýbrž u všechrozvážných lidí, kteří viděli v náboženské toleranci lék na bolest země rozdělenénáboženskými spory. Zivo-topiscc Kapistránův píše, že „Češi chrochtají jako kanci askřípou zuby proti Kapistránovi, nemohou jej však zabít, ač by chtěli, protože věrníkatolíci jej ochraňují jako oko v hlavě". Příznačný styl Kapistránova legendisty uvádínás do arsenálu nadávek, jimiž kazatel šermoval v soubojích s českými kacíři. Zároveňvšak naznačil i nezdar Kapistránovy mise. Nadávky a fanatické projevy nebyly ani vXV. století žádným přesvědčujícím argumentem. Kapistrán nikoho z vážných osobnepřesvědčil, získal jen odpadlí-ky od kalicha a popudil proti sobě většinu obyvatelstva.Proti neurvalému nepříteli kalicha zpívali lidé posměšné písně a v Kroměříži dokoncenamalovali na zeď k jeho potupě obraz. Kapistrán tu visel za nohy mezi čerty a nahými,rozpustilými ženami. . .Nezdar Kapistránovy misie v Čechách naznačoval, že není naděje na změnu vesmýšlení kališníků. O násilném obrácení na víru katolickou mohli v roce 1452 v Římějenom snít, neboť možná opora papežské kurie, císař, bojoval zoufale o svou vlastnímoc, ba sám projevil souhlas s platností kompaktát. Tehdy se papežská kurie přiblížilavelmi těsně k stanovisku českých stavů. Dohnala ji k tomu ovšem zoufalá politickásituace, a nikoliv vlastní přesvědčení. 22. dubna 1452 napsal Mikuláš V. Jiřímu zPoděbrad, „synu milému, urozenému muži", aby nepomáhal od-bojníkům proti císaři, aza to mu poslal apoštolské požehnání. Tehdy ještě neznaly vševědoucí hlavy církvepodrobně smýšlení Jiříkovo, a proto posílaly požehnání muži. proti němuž do deseti letvyšlou klatbu a za ní křižácké agresor}'.Jiří z Poděbrad zachoval i v poměru k rakouským zmatkům svrchovanou obezřetnost.Viděl správně, že se lze nadíti zisků z války, jež rakouské země zachvátila. Stavovskévojsko rakouské (bylo v něm i mnoho oddílů z Čech!) oblehlo v srpnu 1452 císaře veVídeňském Novém Městě. 28. srpna 1452 dokonce se po úspěšné dělostřelbě vojskašturmem valila na hradby a donutila císaře k pokorné prosbě o příměří.Krvavá válka, a jaký byl její smysl? Co bylo cílem dvacetitisí-cového vojskarakouských stavů? Dvanáctiletý chlapec, vězeň, „neb Ladislav u ciesaře, svého strýce,jako vězeň bieše, svobody své nepožívaje". 1. září císař Fridrich III. podepsal smlouvu,v níž se zavázal vydat vítězům vznešeného svého vězně. 4. září 1452 vyjel průvod sLadislavem Pohrobkem z obleženého města. U kamenného kříže převzali sličnou kořistpředáci rakouské šlechty. Oldřich Celský plakal radostí, Eicinger a jiní šlechticiradostně objímali vyděšeného prince, který prý získal svobodu, ve skutečnosti však jenvyměnil poručníky a velitele. Podle jejich rad odjel okamžitě do lázní Baden a tam jejlazebnice pečlivě omyly, aby prý se sebe spláchl s prachem a potem i všechno štýrské,co na něm uvízlo za pobytu na císařském dvoře . . .Jiří z Poděbrad přihlížel zoufalému zápasu císaře se stavy a zachovával neutralitu.Oslyšel prosby Fridrichovy a neposlal mu posily. Měl jiné plány. Stále ještě se protiněmu stavěl rod Rožmberků a mocná pevnost táborská. Proti nim zaměřilo na koncisrpna 1452 vojsko v síle 17 000 mužů. Opakovala se do značné míry situace z roku1448. Čekalo se totiž, že pan správce táhne do Rakous, kam Rožmberci poslali rovněžsvé žoldnéře. Znenadání se však 30. srpna 1452 zaleskly zbraně Jiříkova vojska navýšinách u Chotovin v těsné blízkosti Tábora. Tam armáda rozbila ležení a chystala se kútoku proti městu. K boji však vůbec nedošlo. 1. září 1452 se Tábor vzdal a poddal sepanu správci. Jiří ponechal soupeři všechna privilegia a svobody, vymínil si však, abykněží táborští, kteří stále byli odpůrci kališníků a pana správce, byli vyhnáni z města adáni do jeho moci.Pokoření Tábora bývá líčeno jako porážka či tupá resignace revolučního hnízda. Obojívýklad je zcela nesprávný a nedbá skutečnosti, že město se vůbec nebránilo a že

okamžitě došlo mezi ním a panem správcem k dohodě. Před čtrnácti lety si Jiří zPoděbrad pod Táborem získal prvé válečnické ostruhy jako vítěz nad císařskýmvojskem, jež se marně pokoušelo ztéci hradby táborské pevnosti. V roce 1452 všaknebylo třeba zbraní. Město Tábor se už zcela připodobnilo ostatním kališnickýmměstům svou sociální strukturou, svými hospodářskými a politickými zájmy. Pohlédneme-lido táborských ulic a domů, najdeme v nich tytéž přičinlivé řemeslníky aobchodníky, s jakými se setkáme například v Hradci Králové, v Chrudimi či vpražských městech. Tito táboři neměli důvodů stavět se proti novému zemskémusprávci, ba naopak, mohli se s ním v jeho politice ztotožnit.Proč se však až dosud vzpírali jednotě poděbradské a jejímu vůdci? Na Táboře seuplatňovaly jednak vlivy spojenců-šlechticů (zmínění Kolda ze Zampachu a Bedřich zeStrážnice), na Táboře měli značný politický vliv kněží a kazatelé, kteří zastávali jinénázory než ostatní kališníci. Lze-li mluvit o porážce ve střetnutí Tábora s panemJiříkem, pak poraženi byli především představitelé táborské církve.Na Táboře zůstali v čele náboženského života kněží a kazatelé, kteří pomáhali osazovata budovat revoluční středisko od roku 1420. Stále ještě žil a působil tu biskup Mikuláš zPelhřimova a jemu po boku radikální Václav Koranda, kdysi chiliastický kazatelplzeňský. Byli tu i kněží němečtí, jako byl Vavřinec Němec z Reichenbachu, a dalšípředstavitelé chiliasmu a radikálního kališnictví. Všichni tito myslitelé nemohli zapřítsvou revoluční minulost, neměli dost ohebnou páteř, aby se mohli dohodnout s nenáviděným„obojetníkem" Rokycanou a s jeho universitními druhy.Na Táboře zhasla dávno naděje na uskutečnění ráje na zemi* říše svobody a rovnosti,obce bratří a sester. Nezmizely však z táborských srdcí revoluční naděje, nevyhaslanenávist k „římské nevěstce", neotupily se hrany radikálního náboženského učení.Všechny pokusy o zbabělé smiřovačky s katolickou církví jako zlověstný meč nadáleroztínaly táborské myšlenky a hrozily přísným evangelismem všem přeběhlíkům azrádcům kalicha. Tím přispívali táborští radikálové k posilňování svébytnosti českéhokališnictví a bránili sbližování katolické církve s Rokycanou. Zároveň však tentoradikalismus byl v rozporu s politickou situací v zemi, tíhnoucí spíše k smíru auklidnění než k rozdmýchávání nových, bouří. Táborští radikální kazatelé ztratili uždávno podporu šlechty (jen skuteční dobrodruzi koketovali s jejich přátelstvím), ztrácelipostupně sympatie měšťanstva a nedovedli si získat plnou; podporu venkovského lidu,který v mystické lethargii odpadl od aktivní spolupráce s radikálními kazateli. Byť sesebevíce obdivujeme smělosti a věrnosti táborských kněží, byť v nás vzbuzují hluboképohnutí a soucit s revolucionáři s pevnou páteří a oddanými svému přesvědčení,nemůžeme nevidět, že upadli do značné izolace společenské a politické a že propadli vezkoušce politické prozíravosti. Mluvili spíše k budoucnu a chovali věrně odkaz:minulosti, přítomnost se jich však zřekla.Prohráli svou při už před lety na kutnohorském náboženském sněmu v roce 1444. Tehdytáborští teologové projevili nesouhlas se stanovisky Rokycanovými. Zastávalirozhodnější odpor k římské církvi a lišili se od kališníků pražských a východočeskýchsvými názory na svátost oltářní. Zatímco Rokycana vyznával eucharistii naprostoshodnou s katolíky a věřil v skutečnou a pravou přítomnost těla a krve Kristovy v hostii,táboři neskrývali pochyby v tuto víru. V jejich smýšlení se uplatňovaly materialisticképrvky a tendence racionalistické. „Kristus není ve svátosti podstatně přítomen" - to bylatáborské these, kterou většina kališníků odsoudila jako kacířskou, pikartskou. Tábořipozorovali svátost oltářní, přemýšleli o její podstatě, a proto v ní viděli spíše symbol nežmystické bytí Kristovo. Rokycana však a jeho druhové se řídili zásadou: „Netaž se,kterak to móž býti, věř tomu prostě a nechaj toho ptanie!"

Tadeáš Sylvius Piccolomini v Římě přivádí Eleonoru, princeznu portugalskou

(Císař Fridrich III. (portrét z císařova pozdního věku)Na prvý pohled je zřejmé, že eucharistické názory Rokycanovy byly poplatný katolictvía středověkému transcendentalismu, kdežto v táborském pojetí se ohlašoval nesmělenový- svět empirie a racionálních úvah. V Kutné Hoře v roce 1444 však táborští kněžízůstali v menšině a byli nakonec odsouzeni nejen kněžstvem, ale i laiky. Členovésněmu, šlechtici a měšťané, přijali eucharistii Rokycanovu a vyhlásili ji zemskýmzákonem. Kdo se stavěl proti svátosti oltářní, byl tudíž zločincem, který mohl být stíhánzemským právem. Táborští kazatelé si v Kutné Hoře uvědomili, co znamená

Rokycanovo vítězství, že je to konec táboritského církevního učení. Šedivý VáclavKoranda „zaplakal, že se jim veliká křivda stala, neb pře jich není souzena, kde pravísou a kde nic . . ."Známe-ii už politické pozadí kutnohorské synody, pochopíme, proč se poděbradskájednota tak horlivě ujala Rokycanova učení. Jiří z Poděbrad potřeboval pro své politickécíle kališnické kazatelny, a Rokycana by bez pomoci pana správce nemohl zorganizovatkališnickou církev. Tím ovšem bylo už předem rozhodnuto o porážce táborů.Náboženská tolerance musela ustoupit politickým potřebám. Rok 1452 byl pak jentečkou za vývojem, nastoupeným kutnohorskou synodou v roce 1444. Zemský správcev těchto osmi letech dovedl získat na svou stranu i táborské měšťanstvo a spojenceTábora.18. září 1452 se poddali panu Jiřímu měšťané z Písku, Klatov, Domažlic a Sušic a týdenpoté následovali své druhy Lounští a Žatečtí, někdejší členové táborského svazu. Už vlétě se přihlásil k novému zemskému správci katolický Cheb a pán hradu a panstvíLokte pan Mates Šlik.Od Tábora zaměřila Jiříkova vojska proti Rožmberkům a položila se pod hrademHlubokou. Pan Jindřich z Rožmberka, hlava rodu, neměl už sil, aby vzdoroval. Slíbil, žepřijede na sněm a uzná svrchovanost pana správce. Brzy nato se i západočeští katoličtíšlechtici v čele s panem Hynkem Krušinou ze Švamberka poddali panu Jiřímu. Když sevrátil 30. září 1452 Jiří z Poděbrad do Prahy, byl už obecně uznávaným vládcem všechčeských oblastí.Rychlé a nekrvavé sjednocení a stmelení země bylo výrazným úspěchem novéhozemského správce. Stalo se, co nikdo nečekal. Po letech bezvládí měly Čechy opětpevnou ústřední vládu a s ní i vytoužený klid a mír. Vynikající vlastnosti Jiříkovyosobnosti zaskvěly se v plném lesku. Energie, moudrost a důvtip pana gubernátorazískaly si obecné uznání i obdiv. V Čechách nebylo síly, jež by se mu byla mohlapostavit na odpor.Tím více však překvapuje krutost, s jakou naložil se zajatými táborskými kněžími. Jakse dalo očekávat, táborští měšťané se okamžitě a bez zdráhání zřekli svýchnáboženských vůdců a vydali je bez rozpaků vítězům. Na Tábor přišli kališničtí kněží zokruhu Rokycanova, v čele s Janem ze Stakor, farářem od svatého Štěpána na NovémMěstě pražském. Jeden zemský správce v Čechách měl od té chvíle jedinéhoduchovního správce ka-lišnických věřících, Jana Rokycanu. Už tehdy se ovšem Jiří zPoděbrad neomezoval ve své vládě jen na kališníky, nýbrž měl podporu i katolíků.Začíná se vytvářet koncepce vladaře dvojího lidu, katolíků a kališníků.Bohužel tolerance páně Jiříkova nepojala do sebe i táborské kněží. Snášenlivost se častonesnáší s politickými zájmy. Snad v táborech viděl pan správce příliš živě připomínkyrevoluce, snad jej rozčilovaly vzpurné a drsné řeči Korandovy, snad se dal zviklatRokycanou a jeho touhou po sjednocení kališníků, snad chtěl zabránit dalšímnáboženským třenicím. Neznáme přesně motivy, jež vedly pana Jiřího k brutálnímuzákroku proti Mikuláši z Pelhřimova, Václavu Korandovi a dalším táborům. Víme jen,že „Jiří kněží z Tábora pobral a do Prahy na rathouz do vězení dal". Z Prahy pak ještěpřed příchodem krále Ladislava do země (snad aby nemohli dostat milost amnestie?) dalpan správce vězně odvézt do žalářů na svých hradech. Mikuláš z Pelhřimova a dalšíkněží byli uvězněni na Poděbradech, na hradě Liticích hnil ve věži Václav Koranda a naPotštejne další jeho druhové. „Co následovalo dále, jest pokryto tmou a zármutkem."Krásná slova Palackého platí dodnes. Víme jen, že nikdo z táborských kněží už nevyšelživ z vězení, že postupně všichni v žalářích zahynuli. Jejich smrt vrhá stín na krutostJiřího z Poděbrad a naznačuje nám, že se pan správce dovedl zbavit soupeře bezrozpaků a bez milosrdenství! V politice neplatí soucit. Machiavelli by Jiříka pochválil

za to, že chladnokrevně dovedl odstranit každého, kdo se dotýkal vladařské autority.Nemilosrdná krutost pana správce vyniká zejména, uvědomíme-li si, že dal vězně dorukou bývalého rožmberského služebníka a pochopa Václava Hrůzy z Chelčic. Tentopovolný žalářník změnil pána a sloužil nyní na Poděbradech, „kdež vězně zmořil".Hrůzovo jméno připomíná hrůzný čin pana Jiřího z Poděbrad. Pan zemský správce sibyl dobře vědom toho, že nemůže být vladařské moci bez krutosti a násilí.Kapitola VIIIKRÁL PŘICHÁZÍ A ODCHÁZÍO jablko Paridovo vedly podle mythologie spor tři bohyně. O králevice LadislavaPohrobka zápasili stavové tří zemí: Rakous, Uher a Cech. Ze zajetí lakotného strýcepřešel pod poručen-ství Oldřicha Celského. Tento bledý, hubený padesátník obcházelvelmi obezřetně tenkýma nohama svého pána a staral se všemožně, aby sám byl conejdéle jeho pánem. Hrabě Celský věřil, že se mu podaří s chlapcem dobýt Uher i Cecha že v Ladislavově stínu bude on skutečným vládcem obou království.Jiří z Poděbrad už po léta byl stoupencem Ladislavovým, zdůrazňoval však stále - azískal k tomu souhlas české stavovské obce - že nový král musí být zvolen. V rozporu spožadavky rakouské šlechty přál si Jiří, aby volený král český připojil ke koruně i zeměrakouské, aby sídlil v Cechách a nic neodcizoval z korunního majetku. Samozřejmě žesoučástí volební kapitulace zůstala kompaktáta a potvrzení Rokycany za pražského arcibiskupa.K projednání těchto českých návrhů vyslal do Rakous pražský sněm v říjnu 1452poselstvo. Obecně se očekávalo, že v čele bude stát nový pan správce, který by sCelským vyjednal i odchod Ladislavův z Vídně do Prahy. Jiří z Poděbrad však doRakous neodjel. Říkalo se, že prý se bál Kapistrána, anebo že se nechtěl pokořovat přednovými pány královského sirotka, před Celským a Eicingercm. Soudím, že příčinuJiříkovy neúčasti v poselstvu nutno hledat jinde, především ve vypjaté ctižádosti panasprávce. Cleny poselstva byli Aleš a Zdeněk ze Šternberka i Jindřich zRožmberka, tudíž pánové, kteří nepřirostli Jiříkovi k srdci, ba spíše byli jeho odpůrci.Kdyby se s nimi Jiří vydal na cestu, byl by toliko jedním z mnoha, ztrácel by se v kruhupředních pánů. A to bylo pomyšlení, které musel muž, aspirující na rozhodující místo vzemi, odmítnout. Zemskému správci bylo zřejmo, že už prvé setkání s budoucímčeským králem musí Ladislavovi výrazně naznačit, kdo před ním stojí. Jiří Poděbradskýse už tehdy považoval nikoliv za jednoho z mnohých, nýbrž za prvního muže v zemi.Proto též nepřijal vídeňské smlouvy, jež české poselstvo s poručníky králevicovýmidojednalo. Čekal jen na vhodnou příležitost, aby sám jménem země dojednal podmínkykrálovské volby.Na jaře 1453 odebral se Jiří z Poděbrad do Znojma, kde se sešel s Celským a sEicingerem, a odtud zaměřil do Vídně, ke dvoru Ladislava Pohrobka. 29. dubna 1453předstoupil český * zemský správce před třináctiletého chlapce. Setkaly se dvě osobnosti,jež v příštích letech upoutaly pozornost celé Evropy. Před budoucím králemklečel podle dvorního rituálu muž v nejlepších letech a skládal mu osobní hold. Tři dnysetrval Jiří ve Vídni, tři dny mohl pozorovat Ladislavovo okolí, mohl však chápat i jehopovahu. Hostina stíhala hostinu, vyjížděli na výlety, pro- I cházeli se spolu v zahradách.Jaro rozkvétalo a pan Jiří hledal cesty k srdci budoucího panovníka. Podařilo se muzískat Ladislavovu náklonnost, králevic prý nazýval pana Jiřího otcem. Bylo tovyznamenáním, projevem zvláštní přízně chlapce vláčeného vírem radovánek a hlukemslavností.

1. května konala se ve svatoštěpánském dómu ve Vídni slavnostní mše. Když skončila,nastal nový obřad. K trůnu Ladislavovu předstoupil Jiří z Poděbrad a složil budoucímukráli rytířskou přísahu věrnosti. Vyzvánění zvonů oznámilo konec ceremoniálu anásledoval nový řetěz hostin ve vídeňském hradě. Ladislav se zavázal panu Jiřímu, žebude na hranicích přísahat na zemské svobody a že uzná kompaktáta a bude se v Římě„anebo jinde, kdež by užitečné bylo" starat o potvrzení Rokycany za arcibiskupa.Vidíme, že to byly tytéž podmínky, s nimiž přijelo do Vídně poselstvo stavovské obce.Pro pana Jiřího však se volební kapitulace stala závaznou teprve po osobním projednáníu Ladislavova dvora. Ladislav též výslovně potvrdil Jiříka zemským správcemN atajnou listinou mu 2. května 1453 prodloužil pověření na dalších šest let. Jiří z Poděbradtudíž nebyl už jen zvoleným zemským správcem, nýbrž i gubernátorem, ustavenýmbudoucím českým králem. Dohodli se též o dni královské korunovace, která právněměla dovršit volbu. Ukázalo se však, že Ladislav není s to splnit v termínu svůj slib.Neměl totiž dostatek peněz na uspořádání korunovační jízdy do Čech, a bez lesklénádhery se král nechtěl vlády v Praze ujmout.Jiří z Poděbrad se navracel z Vídně do Prahy spokojen. Dosáhl u krále všeho, po čemtoužil. Stál nyní v čele země nejen z vůle stavů, ale i z pověření panovníka. Potvrdil si,že mládí Ladislavovo mu vlastně dává práva nevoleného a nekorunovaného krále.Postřehl dobře, jak Čelský a Eicinger prosazují svou vůli, a uvědomil si, že i on sámbude zakrátko mít chlapce ve svém poručenství.Ještě jeden významný zisk si Jiří přivážel z Vídně. Sblížil se s rakouskými poručníkykrálovými, zejména s panem Celským, a to byl dobrý příslib do budoucna.Nešlo jen o dělbu moci nad králem-chlapcem. Ve hře byly i zárodky odporu, jež protizemskému správci kvasily v Cechách. Pan Aleš neustal ve své nenávisti k bývalémudruhovi, který se vyšvihl nad své kolegy a nechtěl se dát jimi ovládat. K šternberskémurodu vedly i nitky rebelie, jež se organizovala potají v Praze a do níž zasahoval i vůdcepovstání z roku 1440 pražský měšťan Zikmund Sláma, uteklý na Tábor. Pan Alešpodporoval Slámu a další měšťany a připravoval potají vzpouru, jež měla zemskémusprávci podrazit nohy přímo v sídelním městě. Jiří z Poděbrad a jeho přátelé se všakdověděli o povstání dříve, než mohlo vzplanout. Sláma neuskutečnil, co sliboval vletácích, a musel z Prahy uprchnout, Václav Duršmíd byl jat, vyslýchán na mu-čidlech apopraven v dubnu 1453.Výslech Duršmídův dal panu správci do rukou i mnoho důkazů o proradnosti přítele akolegy Jana Smiřického. Tento hejtman boleslavský a pán pevné Roudnice už dříve vesprávčí radě neskrýval svůj nesouhlas s postupem ctižádostivého a sebevědoméhodruha. Snad sám aspiroval na místo správcovské, snad byl jen neopatrným mluvčímnespokojenců ve stavovské obci. Rozhodně však podceňoval pana správce a neosvědčilani přílišný důvtip a znalost tajů mezinárodní politiky. Bláhově se domníval, že budemožné vyhodit rivala ze sedla nejen pomocí pražského puče, ale i zákrokem LadislavaPohrobka. Za zády pana správce poslal do Vídně list, ve kterém osočoval svého kolegua upozorňoval na jeho ambice. Varoval dokonce mladého krále, aby se měl před panemJiřím na pozoru. Nemá-li Ladislav dvě hlavy, a£ raději do Prahy nejezdí, mohl by prýpřičiněním pana zemského správce být o hlavu kratší. Jan Smiřický podepsal tímtolistem sám nad sebou ortel smrti. Netušil totiž, že pan Celský odevzdá udání svémunovému příteli a spojenci.

Ladislav Pohrobek – Z rukopisu ve Vatikánské knihovně v Římě

Pravděpodobné vyobrazení Ladislava Pohrobka v modlitební knizeJiřího z Poděbrad z roku 1466Opis udavačského listu byl už v létě 1453 v rukou Jiřího z Poděbrad, který zachovávalstále chladnokrevnou duchapřítomnost a sehrál s nic netušícím Smiřickým dramatickouscénu. Svolal pravidelné zasedání správčí rady a mimo jiné promluvil i o piklech, kterése dějí za zády správce a jeho druhů. Poté vyňal opis listu Smiřického Ladislavovi apřečetl několik vět, aniž prozradil, kdo je jejich autorem. Otázal se pak svých rádců,jaký trest by navrhli pro člověka, který si takto zrádně počíná. Ať to bylo smluveno, či

ať skutečně přítomní reagovali na zprávu poprvé sdělenou, volali všichni, abypomlouvač pana správce byl potrestán smrtí. V té chvíli teprve označil pan Jiří JanaSmiřického za autora a okamžitě jej dal zatknout a uvěznit.Spolu se Smiřickým usedli do pražského žaláře i další šlechtici, mezi nimi i bývalývelitel Vyšehradu Jan z Rabštejna. Potrestána byla však jen hlava tajného spiknutí.Horlivý kališník Jan Smiřický přihlásil se v poslední vůli znovu věrně ke kalichu aprojevil přání, aby na všem jeho panství byly zrušeny radovánky a známky přepychu arozmařilostí (například ozdoby šatů a „krumplovanie"). Vězeň tušil, že jej čeká smrt aže nemůže od pana Jiřího očekávat žádné milosrdenství. 7. září 1453 dal pan správcevyvést Jana Smiřického na pranýř na Staroměstském náměstí a tam kat vzpurnémušlechtici uťal hlavu.Boj o mocenské pozice se neštítí krve, meč je hrozbou všem opovážlivcům aprostředkem k upevnění vladařské moci. Jiří z Poděbrad opět o těchto pravdáchpřesvědčil své přátele i nepřátele. Praha byla nyní znovu naprosto pevně v jeho rukou, vjeho rukou spočívala po smrti Smiřického veškerá vláda Čech. Praha byla připravenapřijmout nového krále, scéna byla připravena pro korunovaci.Ladislav Pohrobek překročil hranice Českého království už v červenci 1453, kdy odjel zVídně do Brna. Moravští stavové totiž byli přísnými legitimisty a přijali krále jakosvého dědičného pána, bez volby a bez volební kapitulace. Pod nebesy vedli kněží ašlechtici nového krále do chrámu a holdovali mu příštího dne jménem veškeréstavovské obce. V Brně strávil Ladislav celé léto a usilovně sháněl peníze nakorunovační jízdu do Prahy, jeho komorníci zastavovali u židovských věřitelů rodovéklenoty a šperky a vypůjčovali si peněžní hotovost u norimberských kupců. Nedostatekpeněz roztrpčoval krále a neladil jej přátelsky k Cel-skému. Dvorní kamarila v zákulisízatím urputně bojovala o pozice na výsluní královy přízně. Obětí těchto intrik se stalvšemocný pan Ceiský a jeho místo zaujal Eicinger. Pan Jiří z Poděbrad ještě v posledníchvíli stačil navázat přátelské styky s novým po-ručníkem a milcem královým a udrželsi tak přízeň dvora.Do Brna však pan Jiří za králem nejel. Bránila mu v tom jednak hrdost zemskéhosprávce, jednak urážka rodové cti, jíž se dopustili „zlí chlapi Brněnští". Od roku 1444byl potomek kunštátského rodu v boji na život a na smrt s brněnskými konšely, kteří vdohodě se zemskými úředníky vylákali Jiříkova strýce a poručníka Heralta z Kunštátudo města a tam jej v noci za svitu v > pochodní popravili, přestože mu předtím glejtemzaručili bezpečnost. Jiří tehdy přísahal pomstu zrádným měšťanům a jako poračníkstrýcových dětí se mstil pálením a pleněním na brněnském zboží. Odmítal se s nimismířit, neboť prý „jen král může dát jim právo za jejich zradu". Nenávist a spory trvalyještě v době Ladislavova příchodu do Brna a vysvětlují nezájem Jiříkův o dlouhý pobytkrálův v nenáviděném městě.Teprve na konci září 1453 se pokladna Ladislavova nasytila a skvělý dvůr se dal napochod ku Praze.Zde je několik údajů z deníku cesty nového krále za českou korunou:29. září 1453 vyjeli čeští stavové vstříc zvolenému králi na zemskou hranici do Jihlavy.V čele výpravy tří tisíc ozbrojenců a skvělého průvodu byl pan zemský správce.5. říjen. Do Jihlavy vjíždí Ladislav Pohrobek. Doprovází jej / výkvět panstva a čtyřitisíce rytířů na koních. V králově průvoduvidíme vévodu Albrechta Rakouského, markraběte Albrechta Braniborského, biskupavaradinského Jana Viteze, králova rádce Eicingera. Později dorazil do Jihlavy i uherskýgubernátor Jánoš Hunyadi.

6. října. Čeští stavové holdují novému panovníkovi, klekají a slibují věrnost zvolenémukráli. Na jihlavském náměstí vyrostly šraňky a kolbiště. Rytíři se předstihují v turnajích,král je ponořen do her a kratochvílí.19. října. Přiblížila se chvíle, kdy král vstoupí na posvátnou českou půdu. ŘíčkaJihlávka je hranicí mezi Moravou a Čechami, král ji přebrodí a sestoupí na louce s koně.Předstupuje před něho pan Jiří v čele stavovské deputace a podává králi evangelium.Ladislav položí prsty na bibli a německy přísahá, že zachová jako ; volený český králčeské stavy při jejich právech a že nezmenší území Čech ani dary ani zástavami. Češtístavové na závěr slavnostní přísahy volají do podzimního vzduchu: „Přijměte, Čechové,krále Ladislava za zvoleného krále dědičně!" Průvod pak pokračuje v cestě do KutnéHory.24. října. Do pražských bran konečně po tolika letech bezkráloví vjíždí nový český král.Jede na pozlaceném voze, na každém rohu překrásného kočáru stojí rytíř v lesknoucí sezbroji. Všichni však obracejí pohledy na hlavní osobu skvělé podívané, na krále. DoPrahy vjíždí „mládeneček pěkný, kadeřavý". Je mu třináct let a na prvý pohled zaujmediváky svým vlnivým zlatým vlasem. Je štíhlé, jemně rostlé postavy, pod světlými vlasyse usmívá „andělsky sličná" tvář, zbarvená do růžová, v ní zaujmou černé oči, nos márovný, pravidelný. Přiváží do přísné, poněkud smutné a jednotvárné Prahy novou módu.Je po způsobu burgundském oděn do řasnatého bílého kabátce se špičkovitč pytlovýmirukávy a do hnědé sukně - vše je zhotoveno z nádherné flanderské látky, jež se vČechách platí zlatem.Mladičký král udiveně pozoruje své nové poddané. Vidí davy jásajícího lidu, pozorujestřídmé ošacení, všímá si cechovních korouhví, nerozumí, co lid volá. Královskýprůvod se v bráně zastaví a konšelé odevzdají Ladislavovi klíče od pražských bran, králje hned odevzdá svému společníkovi panu Jiřímu a ten zase zpět purkmistrům.Královský průvod nesměřuje na Hrad, jenž je stále v rozvalinách, nýbrž do Královadvora na Starém Městě pražském (dnes stojí na tom místě Obecní dům).28. října, den korunovace. V předvečer se Ladislav přestěhoval na Hrad, jak vyžadujekorunovační ceremoniál Karla IV. Tu jej vyhledá deputace prelátů a šlechty a kněžívykropí svěcenou vodou ještě v loži uchazeče o královskou korunu. Z královskéhopaláce pak vysvěcence vedou k svatému Vítu. V katedrále je hlava na hlavě. Keknížatům, jež přijela s Ladislavem z Brna, přibyli vévodové bavorští Ludvík a Ota, je tuJánoš Hunyad a arcibiskup ostřihomský Diviš. V chrámu je Rokycana a Jiřík, jsou tuvšichni čeští předáci, přijeli sem však z Plzně i členové pražské kapituly a další katoličtípreláti v čele s děkanem Václavem z Krumlova. Korunovační akt vykonal po slavnostnímši olomoucký biskup Jan Ház. I další noc byl povinen korunovaný strávit na Hradě.Teprve nazítří po korunovaci se vrací do svého sídla.29. října. Korunovaný král se vrací za zvuku trub a ve středu jásajících zástupů z Hradudo Králova dvora. Sjíždí Ostruhovou, nynější Nerudovou ulicí na Malou Stranu, jede pomostě a projíždí dnešní Karlovou ulicí na Staroměstské náměstí, odtud pak průvodsměřuje Celetnou ulicí k Odrané (nynější Prašné) bráně a do Králova dvora. Po cestěkrálovi komorníci rozhazují do davu peníze.Praha a České království má tedy opět po patnácti letech korunovanou hlavu. Jakévlastnosti má nový král? Jaké je povahy? Co lze od něho očekávat?Už zevnějšek napověděl, že Ladislav je veden záměrně ke slávě a lesku královskéhomajestátu. Svědčí o tom nádhera jeho oděvu, ale i bohatý ceremoniál jeho dvora.Královská tabule musí mít alespoň dvanáct chodů oběda, při stole stále hodovníky bavíšašci, zpěváci, tanečnice i zpěvačky. Už ve Vídni poručníci naučili chlapce taktostolovat. Po obědě je na programu spánek, pak vyjížďky po městě, hry, turnaje. Králijsou však záhy k dispozici i krásné paní, jež zasvěcují třináctiletého chlapce do tajů

lásky a uvádějí ho do zahrady rozkoší. Praha musí napnout všechny síly, aby mohlanabídnout královskému dvoru radovánky, na něž byl ve Vídni zvyklý.Král je mlád, zažil však víc než leckterý stařec. Zdá se, že dozrává dříve než ostatníchlapci. Příliš brzy poznal, že je v bezpečí jen tehdy, nasadí-li si masku přetvářky.Usmívá se stále a nikdo neví, co se za tím úsměvem skrývá. Právě tak jako umí hrát nastruny královského majestátu všemi svými pohyby, řečí, gesty, ovládá záhy i bohatouškálu falše. Mezi jeho andělským zjevem s nevinnou tváří a jeho činy je zjevný rozpor.Současníci o něm mluví jako o „mladém starci."Je katolicky zbožný, v tom jej posilují vychovatelé, v tom jej utvrzuje rodinná tradice.Při návštěvě v Římě jej nezajímá pohanská antika, nýbrž církevní památky. Je protonesprávné jej; považovat za renesančního vladaře či za humanisticky orientovanéhopanovníka. Vypůjčuje-li si od krále neapolského Alfonse římské dějiny, jde mu spíše ohistorii císařského majestátu a o poznání rodové tradice. Antická literatura byla četbou ive středověku a sama o sobě nemůže ještě svědčit o humanistickém smýšlení.Ladislavův zájem o četbu římských dějin není proto v rozporu ani s jeho středověkýmpostojem k císařskému univer-salismu ani s jeho okázalou zbožností. Král neopominejediné příležitosti k návštěvě poutních míst. V Praze denně dojíždí z Králova dvora kesvatému Vítu, aby tam vykonal modlitby. Kapitulu svatovítskou vyznamenával vůbecsvou přízní. Po korunovaci například dal do pokladu svatého Víta svou červenou čapkus perlami a zlatý kříž s drahokamy. Setká-li se s papežem, obrací se k němu „ne jakopán, ale jako syn církve, podrobený vládě kněží v tom, co je boží." Ostatně i proto volívýmluvný ideo-gram A(mans D(eum) C(lerum) I(ustitiam P(acem). Zkratka ADCIPznamená, že král je milovníkem boha, kněží, spravedlnosti a míru - a to je heslo čiřestředověké.Je produktem svého prostředí, rodinných vlivů, vychovatelů. Byl to přece sám EneášSylvius, jenž napsal pro královského prince pedagogický spis, jakési zrcadlo knížat „Ovýchově dětí". Tu Eneáš uložil tradiční soubor moudrých rad, k nimž se vladaři postaletí slovy hlásili, jež však nikdy nedodržovali. Zajímá nás však zejména, že Eneášzde i zanechal část svého humanistického přesvědčení. Radí proto, aby se Ladislav učillatině i národním jazykům zemí, jež spadají pod jeho žezlo. V tomto duchu též pečovalio výchovu krále vychovatelé, kteří přišli s dvorem do Prahy, Kašpar Wendel a JanHinderbach.Jakého národního cítění byl Ladislav? Tuto otázku si kladli mnozí historikové a vnášelido odpovědí své vlastní nacionální názory. V XV. století nestála národnostní otázka takv popředí jako později - počínajíc stoletím XIX. - a vlastenectví se chápalo spíševzhledem k teritoriu. Proto mohli rakouští stavové považovat - vzhledem k rodovémupůvodu - Ladislava za Rakušana (Ladislav to sám vyhlašoval), Uhři pak zase vzhledemk místu narození za Uhra a Češi při dlouhém pobytu v Praze za Čecha. Benátskývyslance však zcela jednoznačně považoval Ladislava za „čistého Němce". 1národnostní sympatie ovšem v Ladislavově vladařské činnosti byly součástí politickéhozaměření a podléhaly pravidlům rétoriky. Smíme-li však posoudit vnitřní ustrojeníkrálovo, pak jeho cítění národnostní bylo nejspíše německé, rakouské. Němčina bylataké jeho mateřským jazykem, němečtí byli i jeho vychovatelé.Příchodem do Prahy však se vynořila otázka, zda by se nový král neměl učit česky.Vypjaté české sebevědomí a mezinárodně-politické uplatnění češtiny byly východiskempožadavků českých stavů, aby si král osvojil i jazyk země, v níž bude jeho sídelníměsto. Hrála tu jistě i úlohu skutečnost, že se pan zemský správce těžko s králem mohldohovořit. Proto pan Jiří i další představitelé české stavovské obce vynakládali značnéúsilí, aby se Ladislav naučil česky. Eneáš Sylvius pozoroval tyto snahy: „Jsou lidé, kteřísoudí, že král nevyjde z Čech dříve, dokud se nenaučí mluvit česky a pít medovinu,"

napsal. Tehdy ještě zřejmě medovina charakterizovala v cizině českou povahu spíše nežpivo a čeština byla projevem sebevědomých politiků, kteří nechtěli mít krále neznaléhočeštiny.Proto povolili stavové dokonce i vybírání zvláštní daně, aby byly vytvořenypředpoklady, „aby se král českému jazyku mohl naučiti". K čemu zvláštní berně? Kedvoru byli přijati noví čeští úředníci a dvořané a plat dostávali ze zemské berně. „ONěmcích také rač věděti, žeť již žádného při královské Milosti v pokoji nenie," psalzasvěcený informátor z Prahy v prosinci 1453. Čeští dvořané nahradili německé aRakušani se z Prahy vraceli do Vídně. Snahou páně Jiříkovou bylo obklopit Ladislavačeskými komorníky, utrakvisty. Nepodařilo se to úplně, stále v radě králově byli Němcikatolíci,ráz královského dvora se však proměňoval. Panovník se začal přibližovatznalosti českého prostředí a začínal se učit česky. Svědectvím o jeho jazykovýchstudiích je i srovnávací slovník latinsko-německo-český. Pořídil jej pro krále JanHolubář z Náchoda, který snad též učil Ladislava češtině. Po několika měsících králučinil určité pokroky a byl s to se česky dorozumět se svými dvořany i s panemsprávcem.Jiřík věnoval všechnu péči královu pobytu v Praze. Získal si postupně jeho srdce. Dalpro něho nově upravit zašlé komnaty v Králové dvoře, zřídil tu i zahradu a dal postavitnové křídlo paláce. Na jaře 1454 už mohl Ladislav pobývat v nových pokojích. Péčípáně správcovou se rozrostl i počet dvořanstva, roztávala v Praze mrazivá mravnípřísnost, jako by s králem zavanulo . v Praze slunné počasí. Jiří byl neustále vespolečnosti králově a z počátku dokonce spali spolu oba v jednom pokoji, snad i proto,že chlapec byl zvyklý z Vídně na přítomnost poručníkovu. I zavilí Jiříkovi nepřátelévyprávějí o naprosté shodě panovníka a pana správce. Jiří jej oslovoval „synu" a králpanu správci říkal „otče". . Jiřímu bylo jasno, co znamená králova přítomnost v Praze.On ; sám mohl vykonávat v Čechách vladařské povinnosti ve stínu královskéhomajestátu a dokonce i mohl zasahovat do vlády v Rakousích a v Uhrách. Eneáš Sylviusnapsal tehdy, že „pan Jiří všechno ovládá a sám vládne".Toho všeho si ovšem byli vědomi i Rakušané a naléhali, aby se Ladislav vrátil doVídně. Jakmile však pan Jiří jednou lapil drahocennou kořist, nehodlal se jí vzdát.Nejprve varoval krále před morem, který zachvátil Vídeň, pak zase bylo třeba královypřítomnosti v Praze, aby přijal vasalské přísahy leníků, aby vybral berni, a potom zasenaň čekal zahájený zemský soud.Korunovační sněm vskutku poskytl novému králi neobyčejně vysokou berni. Každávrchnost měla zaplatit berníkům polovinu ročního poddanského úroku či jiných platů,„aby král mohl své duochody královské vyplatiti a mezi námi tím lépe pobýti a.českému jazyku se naučiti". Šlo o mimořádnou finanční pomoc a král "j se zavázal, žedá berní registra spálit, aby do budoucna už neměl — podklad k tak vysokým nárokům.Nepochybně i dostatek peněz, jisté uvolnění napjaté finanční situace královy komorypřispívaly ke králově spokojenosti v Praze. Pan Jiří byl mistrem v hospodaření a dovedlkráli vždy opatřit zásobu zvonivé mince. Konec konců Jiří i ostatní stavové dobřevěděli, že se jim péče o královy finance vrchovatě vyplatí.Korunovační sněm též rozhodl, aby byla provedena revize pozemkové držby. Od dobyhusitské revoluce vládly totiž právní /' zmatky ve vlastnických právech. Mnohošlechticů a měst ovládalo někdejší církevní statky a vesnice a nemělo svou držbupodloženu právními opatřeními. V době, kdy nepracoval zemský soud, nebyly zapsányv zemských deskách ani majetkové převody, zástavy, dědictví, koupě a prodeje. Sněmproto rozhodl, aby každá vrchnost předložila písemné doklady o svých majetkovýchprávech. Zvláštní komise zkoumala pravost listin a legitimitu majetkových nárokůjednotlivých držitelů. Jiří z Poděbrad stál v čele těchto prací a využil revize pozemkové

držby nejen k posílení svého vlivu ve stavovské obci, nýbrž i k upevnění své rodovédržavy.Pan Jiří nevyšel naprázdno ani při obnově zemských a dvořských úřadů. Byl veřejněpotvrzen v úřadě zemského správce a stal se i hlavní osobností králova dvora, bylustaven nejvyšším hofmistrem. Král Ladislav svolil i k ostatním návrhům na obsazenífunkcí v zemské vládě, jak je předložil pan správce. Zdeněk ze Šternberka se stalnejvyšším purkrabím a do hodnosti nejvyššího kancléře byl povýšen Prokop zRabštejna, tlumočník při rozhovoru Jiříkově s Eneášem Sylviem v Benešově. I správukrálovských měst mohl Jiří ovládat prostřednictvím oddaného Vaňka Valečovského,který se stal nejvyšším podkomořím. Zemský správce vjel už v listopadu 1453 naKarlštejn, obsadil tento nejpevnější hrad v zemi a uložil tam královskou korunu. Provedlna Karlštejně i kontrolu zemských privilegií a dal tak najevo, že je skutečným pánemČeského království.I poděbradská država utěšeně vzrůstala za pomoci Ladislavovy. Pan Jiří pečoval o to,aby jeho majetková práva byla králem potvrzena, aby byl vskutku legitimním vladařema legitimní vrchností. Král Ladislav potvrdil panu Jiřímu především koupi častolovickéhopanství a stvrdil držení Náchoda, Homole a Opočna. Od roku 1454 pakkrálovská privilegia usnadňovala Jiříkovo pronikání do Slezska. Ve zmatcích a sporecho vládu ve slezském knížectví lchnickém pan zemský správce začíná uplatňovat svénároky. Třebaže je Fridrich Lchnický malým chlapcem, sjednává pan Jiří svatbu se svoudcerou Zdeňkou, které ještě není pět let! A král Ladislav ochotně dává své jméno a svůjmajestát na váhu sporů o Lehnici ve prospěch svého drahého „otce". V dojemné shoděvládne „otec" a „syn" Českému království. Začíná se doba vlády „krále Holce".Kapitola IX.ZA KRÁLE HOLCE...Dodnes známe úsloví: „Za krále Holce byla v Cechách za groš ovce." V lidové pamětise uchovala vzpomínka na léta vlády mladičkého nedospělého krále Ladislava jako naobdobí prosperity, obecné láce. Vše, co víme o životě Cech v době správcování panaJiřího z Poděbrad, potvrzuje hodnocení vyřčené v lidovém úsloví. Starý letopisecnapříklad napsal k roku 1453: „Neb ze všech zemí okolních kupci jeli sú a zbožievšelikteraká nesechu, když se již Cechové byli pospokojili. A všechno jest lacino bylo."Mezi klidem v zemi a blahobytem byla zřejmě přímá souvislost. Po letech válek,zmatků a rozbrojů se zdálo, že přišel věk hojnosti a spokojenosti. Slovům kronikářenelze rozuměti tak, že by byly nastoupily v Cechách rajské poměry, že snad by sebohatství hrnulo na obyvatele jako kaše z čarovného hrnce. Spíše šlo o relativníspokojenost země, okoušející slasti míru po tolika letech krvavých zápasů, šlo oblahobyt upevňující se v zátiší sladkého uklidnění.Léta krále Holce jsou obdobím triumfu Jiřího z Poděbrad. Lépe by - a výstižněji - bylo,kdyby lidové úsloví mluvilo o době dobrého pana správce než o vladaření bezvouséhomládenečka, který jen přitakával ke všemu, co mu „pan otec" předložil k rozhodnutí.V čem se však Ladislav nedal změnit, bylo jeho náboženské cítění. Nevynechal jedinépříležitosti, aby nedal najevo své horoucí katolictví. Ačkoliv přísahal, že bude dodržovatkompaktáta, neskrýval svou nechuť ke kališníkům. Zřejmě tu působili jeho vychovatelé,zpovědník a i vliv českých katolíků, kteří upínali naději ke katolickému králi. Zemskýsněm sice nabádal stavovskou obec, „aby se všichni zachovali podle kompaktát v láscea svornosti, duchovní i světští", pro krále však jako by tato zásada neplatila. Ani jednouza pobytu v Praze, trvajícího více než rok, nevstoupil Ladislav do kališnického chrámu,naopak okázale projížděl každodenně Prahou na Hrad k svatému Vítu a účastnil se tam

katolických obřadů. O velikonocích dokonce na čas přesídlil na Hrad, aby mohl býtstále přítomen mším a pobožnostem u svatého Víta. O velikonocích 1454 také došlo kprvému veřejnému střetnutí krále s kališníky. Ladislav poručil, aby v kapli Všechsvatých, jež byla vyhrazena korunovanému králi, katoličtí kněží sloužili mši. Královskýkaplan však nemohl přistoupit k oltáři, bránil mu v tom kněz kališnický, který až dosudv kapli konal pobožnosti. Tehdy zasáhl osobně král. Ve vzteku vyhnal kališnické knězeod Všech svatých a poručil dvorskému maršálkovi, aby kapli vyklidil pro katolíky.Neposlechne-li kališnický kněz, „ať jej svrhnou se skály, jež strmí blíže kaple". 1 Dalšínenávistný čin králův proti kališníkům pozorovala ve-( řejnost o Božím těle. Bylo vPraze zvykem slavit tento církevní svátek okázalými procesími. 20. června 1454 šlyPrahou elva průvody. Nejprve se ubíralo kolem Králova dvora procesí katolické.Ladislav přihlížel slavnosti v okně svého paláce, poklekl, křižoval se a vzdal úctusvátosti oltářní. Za katolíky následovalo procesí kališnické. Vedl je Rokycaaa a drželvysoko vztyčenou monstranci. Král dál přihlížel, nepoklekl a nekřižoval se, dávajeostentativně najevo nezájem o kališníky a odpor k jejich obřadům. Čeští dvořané sedovolili otázat, proč Jeho Milost nepoklekla. Ladislav rozdurděně vysvětlil, že „nekleká,je-li svátost oltářní v rukou zlých lidí". Pražská veřejnost se samozřejmě okamžitědověděla o králově antipatii ke kališníkům. Katolíci se radovali, mezi utrakvisty však sevzmáhalo znepokojení.Jiří Poděbradský pozoroval katolické bojovné smýšlení Ladislavovo s jistoushovívavostí. Sám byl natolik tolerantní, že se neznepokojoval chlapeckými vrtochy, avěřil, že čas vyléčí panovníka z neduhů nesnášenlivosti. Spatřoval v soužití katolíků a.ka-lišníků základní podmínku úspěšného vladaření v Čechách; u:ž tehdy se v jeho myslizřetelně rýsovala představa krále „dvojího lidu". Stále byla ve hře kompaktáta a boj osouhlas papežské kurie. Eneáš Sylvius Piccolomini vyzýval tehdy znovu Jiříka, abysmířil Čechy s Římem, a naznačoval, že „toho může dosáhnout toliko pan Jiří". Ivědomí zájmů papežské kurie o Čechy vedlo pana správce k umírnčnosti a k trpělivéshovívavosti vůči výbuchům nesnášenlivosti katolického srdce Ladislavova.Méně porozumění pro královy sympatie ke katolíkům projevilo utrakvistické kněžstvo akališničtí stavové. Na sněmu 19. března 1454 dokonce i věrný přítel Jiříkův BenešMokrovouský z Husti-řan se ozval s protestem proti zdvíhající se víně rekatolizace.Beneš chválil hospodářský a politický vzestup Čech, velebil zásluhy pana správce oblaho země. Zároveň se však s chválou mísila i kritika. Pan správce by neměl opomíjetvěci hlavní: kalich a kompaktáta. Pan Hustiřanský dokonce žádal, aby se ve všechkostelích v Čechách začala podávat svátost oltářní jen pod obojí způsobou.Samozřejmě, že s tímto rozšířením kalicha by! spojen i návrh, aby byl Jan z Rokycanpotvrzen k úřadu pražského arcibiskupa.Jiří z Poděbrad ocital se tak v tlaku ze dvou stran a nastupoval cestu, jež jej provázelado konce života. Leckterým kališníkům se zdá a bude zdát pan správce příliš mírným, aněkterým katolíkům pak se jeví a bude jevit zatvrzelým odpůrcem, kacířem.V roce 1454 však ještě obě tyto krajnosti byly v zárodku a ustupovaly do pozadí přednespornou autoritou Jiříkovou. Sněm zemský, v němž dleli svorně vedle sebe kališníci akatolíci, zvolil pana Jiřího 19. března na další tři roky zemským správcem a složil mu upřítomnosti krále slib poslušnosti. Král Ladislav už pět dní před sněmovním usnesenímustanovil Jiřího z Poděbrad „pro jeho vieru, statečnost i upřímnost, ktcrúž k NašíVelebnosti i témuž království okázal jest a okazuje," zemským správcem na další třiléta, ponechávaje v platnosti tajné pověření Jiříkova správcovství, vydané ve Vídni nadobu šesti let, tj. do roku 1459. Pan Jiří měl tudíž důvěru a potvrzení od obou složekčeského státu, od krále i od stavovské obce.Pozornost páně správcovu upoutaly v roce 1454 opět vztahy k Sasku. Jiří se sbližoval

stále důvěrněji s prudkým a vášnivým vévodou Vilémem, který zapudil tehdy svoulegitimní manželku a žil s půvabnou milenkou, lehkomyslnou Kateřinou z Brandenštejna.Pan správce zavřel obě oči nad pohoršlivým manželským životem vévodovým,který vzbuzoval nevoli bratra Fridricha, šlechty a především církve. Sledoval úporně vespojenectví s Vilémem myšlenku návratu saských lén na severozápadě Čech, a protoprojevoval okázalou slávu svému spojenci. Jednal s ním v Lounech i v Praze a nedal seodradit průtahy a nesouhlasem.Se stejnou houževnatostí sjednával i spojenectví s řádem německých rytířů, ježslibovalo českému spojenci mimořádné zisky peněz. Vůbec panu správci nevadilo, žeřád hledá pomocníky do války proti „slovanskému bratrovi", polskému králi. Islovanství bylo často v politických plánech toliko řečnickou ozdobou. Nakonec však sepřece jenom České království sblížilo s Polskem. Zásluhy o to měla Ladislavova sestraAlžběta, jež se v únoru 1454 stala nevěstou polského krále Kazimíra. Rodové vztahybyly - jak se ukázalo - i tentokrát mocnějším politickým činitelem než příbuzenstvíjazyka a kmene.Jiřík věnoval velkou péči Ladislavovu pobytu v Praze a prodlužoval jej, seč byl s to. Nasklonku podzimu byl však v úzkých a nemohl už déle odolávat králi a jeho vůli.Korunovace v Praze nezaručila Ladislavovi vládu nad vedlejšími zeměmi české koruny.Lužičtí a zejména slezští stavové žádali, aby král přijel k nim a přijal od stavovské obcehold - teprve pak bude jejich skutečným pánem. Zejména Slezsko odpíralo holdovatLadislavovi mimo slezské území a poslové Vratislavských se chovali tak zpupně aurážlivě, že král na ně zanevřel a odsoudil je k pokutě 30.000 zlatých dukátů zapohanění královského majestátu. Pře krále s vedlejšími zeměmi se protahovala aposelstvo za poselstvem navštěvovalo Prahu, vábíc Ladislava do Zhořelce a doVratislavě. Z pozadí králi radili k odjezdu čeští katolíci a rakouští rádci, kteří s nelibostímohli v Praze jen přihlížet, jak pan správce vládne Ladislavovi.Ke konci listopadu nadešla chvíle králova odjezdu z Prahy. Dříve než se Ladislav vydalna cestu, provedli jeho komorníci zúčtování s panem správcem. I tentokrát se Jiříkosvědčil jako spolehlivý věřitel, který králi poskytl žádané sumy peněz v hotovosti (sámje vzal z berně a vypůjčil si je od Židů). Ladislav byl však nucen potvrditi kvitanci apřiznat, že dluží panu Jiřímu obnos 340 kop 41V2 grošů a 300 zlatých rýnských. Teprvepo finančním zúčtování dal se královský průvod s 2000 koňmi na cestu. Pan správcedoprovázel panovníka se svými 300 zbrojnoši přes Zitavu do Zhořelce a vjel po králověboku do hlavního města Lužice. Ladislav byl na výsost spokojen s uvítáním, těšila jejpozornost hostitelů. S věncem na hlavě přijímal městské klíče a hold měšťanstva.Lužičtí stavové holdovali Ladislavovi - podobně jako to učinili Moravané - jakožtodědičnému králi, neuznávajíce pražskou volbu.I do Vratislavě jel pan Jiří po boku králově. Český zemský správce vstupoval do vosíhohnízda, jež už delší dobu sršelo nenávistí k českým kališníkům a k jejich hlavě, panuJiřímu. Vratislav byla mocnou obchodní metropolí, jež na sebe strhla v době husitskérevoluce výhradní právo styků mezi polskými a ruskými obchodníky a městy v Sasku, vBavorsku a v Porýní. Už tím byly dány předpoklady k nenávisti k Pražanům a k českévládě. Navíc se mísily do sporu s Čechy motivy sociální (vratislavští patricijové neměliv lásce šlechtice), národnostní a náboženské. U vlády ve Vratislavi byli němečtípatricijové, kteří byli i bojovnými katolíky. Ne nadarmo si Kapistrán před lety zvolilVratislav za své sídlo a papež vyznamenal Vratislavské zvláštní přízní. Nezmizelo ještěz lidské paměti, že ve Vratislavi vyhlásili císař a papežský legátvroce 1420 křížovouvýpravu proti Čechům, že ve Vratislavi tekla už v roce 1420 krev pražských měšťanůhusitů,že ve Vratislavi žili stále ještě katoličtí emigranti z Čech. Tyto historické sílyvytvořily z Vratislavě středisko odporu proti kališníkům i proti Jiřímu z Poděbrad.

Osobně pan Jiří popouzel zpupné patricije i svou rodovou državou, jež se přes Kladskoposouvala do Slezska. Hrabě kladský, který usiloval o knížectví můnsterber-ské alehnické, byl pro Vratislavské nepříjemným vetřelcem a nenáviděným knížetem, kterýmůže mařit obchodní styky a zmenšovat městské svobody patriciátu. Proto se zkazatelen už v roce 1454 ozývaly útoky proti kacíři, který v Praze vězní královskéhomládence, na vratislavských ulicích se objevily kresby rohatého kacíře a v hospodáchzněly posměšné písničky o Jiřím z Poděbrad.Krále Ladislava Vratislavští přijali s otevřenou náručí a s okázalým leskem. Pro králeměsto připravilo rytířské turnaje, lovy, vyjíždky na saních a rozmanité kratochvíle. Anivratislavské nevěstince nebyly zavřeny před mladíkem, dychtivým rozkoše. Octa kekráli šla tak daleko, že se patricijové odhodlali zaplatit pokutu a pokorně se Ladislavoviomluvili za urážky, jež mu způsobili. Neskrývali však před ním, že projevovalinedůvěru nikoliv králi, nýbrž zemskému správci. Nenávist Vratislavských k Jiříkovistoupla, když vešlo ve známost, že plnou třetinu z pokuty, tj. 10.000 dukátů, dostaldarem od krále český zemský správce. Kacíř, který se obohacuje vratislavskými penězi -to bylo nestravitelné sousto pro německé patricije. Nenávist k Čechům se vybíjela vkrčmách i na ulicích, šarvátka stíhala šarvátku. I rytířské turnaje poskytly příležitost kvyřizování účtů. Jako dnes na fotbale, v roce 1454 při rytířském klání rozvášnění diváciporušovali pravidla zápasu; ze soubojů se staly rvačky a nakonec se dav německýchdiváků vrhl s tasenými meči na české rytíře. Z oken se na zlý konec turnaje dívali králLadislav a pan Jiří a mohli přemýšlet o svízelích vlády nad zeměmi rozdělenými vírou,jazykem a trpkým dědictvím minulých let.Jiří z Poděbrad využil vratislavského pobytu k novým pokusům o dohodu se Saskem.Opět však ztroskotala jeho snaha, získat léna v Podkrušnohoří zpět k české koruně. Poboku Ladislavově se snažil Jiří zmocnit Lehnicka, kde se vdova Hedvika stavěla protijeho nárokům. Mezi uchazečem o knížectví lehnické a dosavadní držitelkou vypuklodokonce ozbrojené nepřátelství. Pevnou oporou Jiříkovou se ve sporu o Lehnici staloKladsko, kam často Jiří zajížděl a kde obnovil činnost i samostatné mincovny.S králem Ladislavem odjel z Vratislavě pan správce do Vídně. Chtěl být panovníkovistále na očích, neboť se obával vrtkavosti jeho přízně i vlivu našeptavačů, kteří přivedlik pádu Eicingera. Hlavním královým oblíbencem se stal ve Vídni opět pan OldřichCelský. Jiří chtěl zabránit tomu, aby i jeho postihla nepřízeň Ladislavova, a proto sedržel zuby nehty jeho doprovodu. Pokoušel se i úspěšně navázat přátelské styky spanem Celským a dorozumět se s ním v naléhavých věcech zahraniční politiky.Se sympatiemi sledoval Jiří Ladislavovy pokusy, připoutat opět k české koruněvzdálené Lucembursko. Matka Ladislavova Alžběta totiž v roce 1439 postoupiladočasně práva k Lucembursku dceři Anně, manželce Viléma Saského, který pozdějiprodal Lucembursko vévodovi Filipovi Burgundskému. Vévodství burgundské,zajímající tehdy vedle Burgundska i Flandry a Brabantsko, bylo jedním z nejmocnějšícha nejbohatších evropských států. Vévoda Filip obsadil hrabství Lucemburské a dohoda sVilémem Saským byla pouhým formálním potvrzením skutečného stavu. Z téže příčinyobracel se Filip Burgundský i na císaře a žádal, aby příslušnost Lucemburska kBurgundsku byla stvrzena říšským privilegiem. Ladislav Pohrobek však protestoval ucísaře a hledal ochranu i u říšských stavů, prohlašuje, že nevyhasla práva českého králek Lucembursku, a popíraje právoplatnost dohody Filipa s Vilémem Saským. Teoretickyměl český král pravdu, zastavený majetek nebylo možno bez vůle českého králezcizovat, avšak skutečným pánem Lucemburska zůstával mocný boháč Filip Burgundský.Jiří Poděbradský podporoval krále Ladislava ve snahách0 získání Lucemburska a pečoval o to, aby česká koruna zazářila leskem všechvedlejších zemí, jako tomu bylo za Karla IV.

Jménem královým jednal Jiří z Poděbrad i v otázce turecké. 29. května 1453 padl podlouhém obléhání Cařihrad. Ačkoliv křesťanští vladaři popsali hory papíru a pergamenuvýzvami k jednotě proti Turkům, ačkoliv slibovali peníze a ozbrojence, nechali nakonecrozchvácenou říci byzantskou zcela na pospas Turkům. Vynikající vojenská a správníorganizace ottomanské říše, moudrá politika osvícených sultánů, jako byl napříkladMohamed II., slavily triumfy. Turecká vojska po pádu Cařihradu obsazovala ostrovy vEgejském moři a na pevnině postupovala až za hranice uherského království.Dobytí Cařihradu probudilo svědomí křesťanských mocnářů a přimělo je k úvahám okřižácké výpravě proti pohanskému Turkovi. I Ladislav Pohrobek měl přispět penězi avojskem. O tureckém nebezpečí se jednalo na nekonečných sněmech, kde se ozývalomnoho slibů, avšak nikdo nebyl ochoten doprovodit slova skutky.I na sjezdu u císaře ve Vídeňském Novém Městě stála turecká otázka v popředí.Jménem Ladislavovým jednal s císařem Jiří z Poděbrad a naznačoval možnosti, jež se vČechách naskýtají pro křižáckou výpravu. Osobně pan Jiří sliboval, že je ochotentáhnout vojensky proti Turkům, lépe však je uzavříti s nimi pří---' měří a zahájit mírovájednání. Nepochybuji, že spíše mírová varianta odpovídala pravému smýšlení Jiříkovu.U císaře se pan Jiří opět sešel s Eneášem Sylviem, který usiloval o to, aby mohl projednatse zemským správcem naléhavé problémy, „neboť Jiří jest jediný, kteréhovšichni Čechové uznávají". Ve Vídeňském Novém Městě diskutoval pan Jiří s Eneášemo kompaktátech a o Rokycanovi. Eneáš měl zprávy o oživení katolické aktivity vČechách a živil se nadějí, že snad pan Jiří couvne od svých ideálů, anebo že už opustilpod vlivem královým své starší názory. Shledal však, že zemský správce nadálevyznává víru v platnost kompaktát a v potřebnost potvrzení Rokycany k úřaduarcibiskupskému. Diskuse tedy navazovala na jednání benešovská a nemohla pokročitdále, neboť přilétla zpráva o smrti papeže Mikuláše V. (f 24. března 1455) a sjezd veVídeňském Novém Městě se rozešel.Jiří zůstal ovšem v Rakousích až do května 1455 a pokoušel se zejména stabilizovatpoměry na královském dvoře. Ladislav planul nenávistí k svému strýci, bývalémuporučníkovi, císaři Fridrichu III. Obratný pan správce se však snažil tlumit nenávistsvého krále a zavděčit se tak císaři. Podařilo se mu vskutku zabránit výbuchunepřátelství. Méně úspěšné byly však Jiříkovy pokusy usmířit spory mezi OldřichemČelským a uherským guber-nátorem Hunyadim. Rovněž marně usiloval pan správcepřemluvit Ladislava, aby odjel z Vídně do Prahy. Král se cítil bezpečen pod ochranouCelského a nejevil ochotu vrátit se do středu kališníků.Po návratu od krále věnoval Jiří všechno úsilí přípravě válečného tažení protiFridrichovi Saskému. Vyčerpal už zcela všechny diplomatické možnosti a dospěl kpoznání, že krušnohorská léna saský vévoda dobrovolně nevydá. V září 1455 táhla protočeská vojska k Mostu a bez boje se zmocnila města. Měšťané se předem domluvili sčeskými veliteli a dobrovolně otevřeli zemskému správci brány. Jenom saská posádkana mosteckém hradě se bránila a vynutila si příměří. Na jaře 1456 se však i hrad vMostě vzdal a saská država byla zcela v rukou pana Jiřího.Veškerou energii věnoval tehdy zemský správce zabezpečení vnitřního klidu v Čechách.Ujal se předsednictví zemského soudu a rovnal spory šlechticů. Obratně a promyšleněpečoval o uklidnění svých soupeřů, užívaje k tomu zájmů české koruny. Připoutánívedlejších zemí k Čechám dávalo mu možnost uspokojovat ctižádostivé choutky rivalů.Pan Jindřich z Rožmberka se stal přičiněním páně správcovým slezským hejtmanem,nejvyšším představitelem královské moci ve Slezsku. Dalšího syna Oldřichova, Jošta,prosazoval pan Jiří za biskupa vratislavského a v roce 1456 se vskutku pan Jošt usadil vbiskupském paláci ve Vratislavi. Pro soupeře z rodu šternberského vyhlédl si pansprávce Lužici. Po smrti Alešově (19. března 1455) usiloval o to, aby se pan

Pamětní medaile sultána Mohameda II z dílny Bertholda di GiovanniVe Florencii z r.1480

Prázdný výklenek na štítě Týnského chrámu v Praze, kde bylaDo XVII stoletíZdeněk ze Šternberka stal fojtem dolnolužickým, tj. nejvyšším královským úředníkem vDolní Lužici. Jiří se i zde osvědčil jako výborný taktik. Jeho soupeři dostávali hodnosti,rostlo jejich uspokojení i materiální zisky. Přitom se utužovaly vztahy vedlejších zemí kčeské koruně a - co bylo nejdůležitější - pan zemský správce měl volné ruce v Čechách,jeho soupeři se vrhli na tučná sousta a opustili české bojiště.Přišla i chvíle ukončit starý spor s panem Koldou. 22. dubna 1456 Jiříkova vojska

dobyla Náchod a vyhnala pána ze Zampa-chu z hradu Rychemburka a ze všech jehovýchodočeských držav. Otcovské dědictví se po letech úporného zápasu vrátilo do soustavydržav poděbradského vladaře. Pan Jiří i v Náchodě zachoval umírněnost a neváhalponechat v městské radě i některé z konšelů, kteří vládli městu za pana Koldy. Podobytí Náchoda rozprostírala se poděbradská država jako kompaktní území od Poděbradaž do Kladska.Jiří z Poděbrad věnoval velkou pozornost rozvoji obchodu i hornictví. Královskákancelář obnovila tehdy mnoho obchodních privilegií a zemská bezpečnost sloužilapravidelnému obchodování. Kutná Hora začala opět intenzivněji těžit stříbro a měď,poměry se vracely do starých kolejí. V době správcovství Jiřího z Poděbrad došlo veměstech k obnově úřadu královského rychtáře. Městská vláda se tak znovu octla jako vdobě předhusitské pod dozorem královského úředníka, vybaveného zejména soudní pravomocí.Zároveň však s obnovou úřadu královského rychtáře dovolil pan správce, aby siměstská rada zakoupila práva k úřadu rychtáře. Prvé privilegium tohoto druhu získaloStaré Město pražské a po pražském vzoru vykupovala úřad královského rychtáře i dalšíkrálovská města. Tento postup výmluvně dokumentuje městskou politiku Jiříkovu. Pansprávce nedovolí, aby tradiční úřad byl zrušen proto, že jej revoluce smetla. Jelegitimistou každou kapkou své krve, a proto trvá na obnově úřadu královskéhorychtáře. Zároveň však je natolik prozíravý, aby rozpoznal, že se tento úřad přežil a ženeodpovídá potřebám zdravého rozvoje měst. Dává tedy svolení ke změně, spojuje všakprospěch města se zisky královské pokladny.V letech 1455-1456 došlo k postupnému ochlazení vztahů mezi Ladislavem a Jiříkem.Král byl stále mimo Cechy a stál pod vlivem rakouského dvora, zejména panaCelského. Katolíci varovali mladíka před kacířským jedem, rozlitým v Čechách,rakouští vládci pak upozorňovali na ambice páně správcovy, na jeho vladařské touhy.Jaký div, že mladý král uvěřil pověstem a našeptavačům, jaký div, že pan správceztrácel důvěru v přízeň králova okruhu a že se snažil vytvořit obranu pro svůj úřad.Zatímco až dosud pan Jiří stál v čele všech snah, jež vedly k upevnění ústřední mocikrálovské, v letech 1455-1456 věnuje velkou péči povznesení pravomoci stavovskéobce. Sblížil se právě proto s Rožmberky a odklízel z cesty vše, co mu bránilo vdorozumění se šlechtou a s městy. Zároveň vyvíjel pozoruhodné akce k vytvořeníjednoty stavovské obce všech zemí, jimž král Ladislav vládl. Udržoval proto styky sCelským a s rakouskými stavy a zejména se snažil získat ke spolupráci uherskéstavy a především Jánoše Hunyadiho. V lednu 1457 se dokonce měli stavové čeští,moravští a rakouští sejít ve Znojmě, aby se prý poradili o společném postupu. Přirozeněže král Ladislav cítil v postupu Jiříkově útok proti své vlastní pravomoci. Nakrálovském dvoře se už začalo o českém zemském správci mluvit jako o zrádci.Propukající spor Ladislava s Jiříkem byl však přehlušen událostmi uherskými.Uherský gubernátor Jánoš Hunyadi byl schopným válečníkem a výtečným politikem.Podařilo se mu zmobilizovat celou zemi a dát ji pod žezlo Ladislavovo. Mladý král pováhání a přes varování rozhodl se odjet do Uher. Cekala jej tam svatoštěpánská koruna,čekala jej země, chvějící se pod údery nových útoků tureckých vojsk. Sotvaže však králpřijel k panu gubernátorovi, stal se jeho zajatcem. V Praze králi vládl pan Jiří, ve Vídnibyl jeho pánem Celský a v Budapešti se Ladislav stal loutkou v rukou energického panaHunyadiho.Nebylo však mnoho času na spory, neboť Mohamed II. postoupil až k Bělehradu a pangubernátor mu táhl v ústrety. V červenci 1456 odrazila uherská vojska turecké útočníky,vítězství však brzy potom pan gubernátor zaplatil životem. Na jeho místo nastoupilnejstarší syn Ladislav*, který však považoval za svůj prvý úkol vyrovnat se se zrádci,kteří prý byli vinni otcovou smrti. . Lstivě se zmocnil pana Celského a dal jej v

Bělehradě zavraždit. Hned nato se ujal ochrany Ladislava Pohrobka. Mladičký král mělopět nového pána a poručníka.Šestnáctiletý Ladislav Pohrobek ukázal se v Budíně mistrem přetvářky. Děkoval dojatěLadislavovi Hunyadimu, že ho zbavil pana Celského, který prý krále jen utiskoval azrazoval. Zároveň král vyhlašoval, že se dobrovolně a rád dal v ochranu novéhouherského gubernátora. Jiří z Poděbrad, podrobně informovaný (i krvavých zmatcích vUhrách, dozvídal se na počátku roku 1457, že „král je zcela v moci Uhrů a gubernátorJánoš Hunyadi jím vládne" Ladislav Pohrobek se stal opět zajatcem. Neměl dostatekpeněz, o každý groš musel prosit svého pana gubernátora, neměl volnost pohybu a bylzcela zbaven práva rozhodování. Naučil se však už zatnout zuby a usmívat se, i kdyžtrpěl. Pod pláštíkem přátelství rodilo se nové krveprolití.14. března 1457 uspořádal pan král slavnostní večeři pro své drahé přátele, panagubernátora a jeho mladšího bratra Matyáše. Tabule zářila svícemi a hojností jídla a pití,král zářil žerty a úsměvy. Když se večeře blížila k vyvrcholení, zavolal Ladislav českyheslo veliteli královské stráže, panu Jiskroví z Brandýsa, starému příteli Habsburků aochránci práv matky Ladislavovy v Uhrách. Čeština, jíž se naučil v Praze, byla vUhrách taj-emným heslem krvavé pomsty. Rázem se z hostí stali zajatci a čeští žoldnéřibez prodlení na pokyn králův sťali panu gubernátorovi hlavu. V tajnosti byli popraveni idalší uherští pomocníci gubernátorovi, ostatní v čele s Matyášem Hunyadim byliodvlečeni do vězení ve Vídni. Do Vídně zakrátko ujel i král Ladislav. Necítil se nabudínském hradě v bezpečí a doufal, že je najde ve Vídni.Krvavá pomsta nad vrahem pana Celského ukázala celému světu, že Ladislav dospívá aže pod andělskou tváří se skrývají vlčí zuby. Stále ovšem neměl král dostatekprostředků, aby se ubránil tolika nepřátelům. Z Balkánu hrozily armády tureckéhosultána, v Uhrách se zdvíhala proti králi strana hunyadovská a v Rakousích stavovskáobec byla trvale neklidná. Ladislav Pohrobek proto musel obezřetně hledat nejpevnějšízákladnu pro svůj královský majestát. Našel ji v Čechách u Jiřího z Poděbrad.Ať měl český pan správce jakékoliv cíle, ať i on toužil vládnout a rozhodovat, mělmnoho předností před ostatními. Nejevil dobrodružné snahy o ztenčení královské moci,ba vybudoval v nepřítomnosti králově v Čechách účinný systém ústřední vlády. SnahyJiříkovy směřovaly ustavičně k povznesení české koruny, k povznesení královskéhomajestátu. Nad ostatní soupeře vynikal pak český gubernátor zejména schopnostíobstarat peníze a pečlivě hospodařit. Ani osobně Ladislav necítil k Jiříkovi nevůli,podléhal jen na čas víře ve zprávy stranických informátorů a našeptavačů. Jedinounadějí na pevné, klidné zázemí královského dvora se tak stala Praha.Nejprve ovšem Ladislav povolal pana zemského správce k sobě do Vídně. V létě 1457Jiří uposlechl výzvy, přišel však před krále v čele vojska. Už to naznačovalo, že vRakousích je opravdu neklidná půda. S vojskem přinesl Jiří Ladislavovi i žádost, abykrál přesídlil do Prahy. Eicinger však nehodlal panovníka vydat. Teprve když Jiřípohrozil, že „mocí požádá krále od těch, kteří ho mají a jím vládnou", přislíbil král, žedo počátku listopadu přijede do Prahy. Už tehdy Ladislav znovu jednal s francouzskýmkrálem Karlem VIL o Lucembursku a sjednával i svůj sňatek s Karlovou dcerouMagdalenou. Svatba se však měla konat už nikoliv ve Vídni, nýbrž v Praze.29. září 1457 vjížděl král Ladislav do pražských bran. Hned od počátku svého pobytuještě výrazněji prokazoval svou přízeň katolíkům. Hlásil se ke členům svatovítskékapituly, seskočil s koně a zbožně líbal vystavené ostatky světců. Ačkoliv byl mezivítajícími i Rokycana, obrátil se k němu, až když jej výslovně pan Jiří na arcibiskupaupozornil.Příchod Ladislavův povzbudil v Čechách katolíky, kteří už od královské korunovacezdvíhali hlavu. Množily se posměšné písně a verše proti „těm komprdátům", jak se

žertovně přezdívalo kompaktátům, a útoky se zaměřovaly proti „doktorovi Rozkydalovi"(Rokycanovi). Katoličtí veršotepci věřili v mladého krále:„Ať to husovské plémě všechno zahyne! Amen, všichni díme."S aktivizací katolíků souvisely i stížnosti, že kalich přináší jen potíže a trampoty. Stojívůbec za to, rvát se o právo kalicha?, ptali se mnozí unavení kališníci a upozorňovali ina materiální ztráty, jež kompaktáta způsobují. V odlivu revoluční vlny často lidéztrácejí páteř, hra s kompromisy pak vede často k prohře zásad. 1 čeští kališnícipodléhali těmto nemocem. Zejména někteří obchodníci si stýskali, že kalich přinášízemi „hlad, chudobu a všechno zlé." Mnozí už zapomněli, že jim kalich dřívezabezpečil církevní majetek a konfiskace domů, zahrad i polí německého patriciátu.Nyní viděli jen nechuť katolických zemí k obchodu s Čechy a lkali: „Byste neměli těchkněží a té pravdy kalicha, vlak jiné řemě by neliknovaly se vás a vezly by vám hojnězboží."Rokycana a jeho druhové čelili jen s námahou těmto odpadlíkům a připomínaly. že„pravda boží vítězí". Zvítězila nad vojsky, zvítězí i nad svody kupeckého zisku. „Většieviera i než statek i než hrdlo tak znělo kališnické heslo. Rokycana hněvivě káralvšechny, kteří za mísu čočovice jsou ochotni prodat své přesvědčení, svou viru. „A jižzpět lezou, odstupují! A co jimi k tomu hnulo? Vobrokové, úřadové, krásná jména, onodoktor, ono kanovník." Za peníze, za zisk, za politickou kariéru, za osobní pocty lidé i vXV. věku zrazovali své názory, měnili svou víru i své zásady.Jiří z Poděbrad se v té době nezasazoval příliš energicky za zájmy kališníků. Hlavníjeho starostí bylo získat si plně srdce královo a bdít nad směry jeho politiky. Odpříchodu Ladislava do Prahy se opět zlepšily vztahy pana správce ke králi. Ne^ýt panaJiřího, stěží by odjelo včas svatební poselstvo z Prahy do Paříže - protože nebylo peněza jen energický zásah páně správcův a i osobní půjčka hotovosti 6 000 zlatých umožnilyodjezd slavného průvodu 700 jezdců a 26 vozů (na ukázku vezli s sebou i vozovouhradbu!) do Francie.Pan Jiří dbal, aby se Ladislav seznamoval s činností vrcholných úřadů královské rady azemského soudu. Výmluvná je, tuším, i epizoda z jednání králova s Vratislavskými.Král byl velmi laskav na posly Vratislavských a málem porušil královský ceremoniál,když chtěl poslům podat ruku. Pan správce včas krále zadržel. Ladislav se jen lehceuklonil a posly propustil. I v těchto maličkostech poznáváme péči Jiříkovu o královskýmajestát i jeho vliv na krále. Po celou dobu pobytu Ladislavova v Praze neslyšíme nic,co by nasvědčovalo, že mezi králem a panem správcem vládlo napětí či rozpory.Pohoda, jež vládla v Králově dvoře, je důležitým zjištěním, jež vrhá světlo na tajemstvíLadislavovy smrti.Události následovaly ráz na ráz.Neděle, 20. listopadu. Ladislav s Jiřím slaví křest synka pana Zdeňka ze Šternberka,který v té chvíli byl u francouzského dvora jako člen svatebního poselstva. Po návratudo Králova dvora bolí krále hlava, má zvýšenou teplotu.Pondělí, 21. listopadu. Lvi podrážděně řvou ve zvěřinci, na noční nebe vychází kometa„barvy krve". Ladislav pozoruje tyto úkazy a vztahuje je k sobě, k svým bolestem.Účastní se sice komorního soudu, horečka jím však začíná třást. Proto - ačkoliv je zima- přehodil jen šubu přes lehký oděv, nechutná mu jíst. Ví, co nevědí ostatní: v rozkrokuse mu objevily boule. 2ádá k večeři ředkvičky a pivo. Věří, ve smyslu středověkýchreceptur, že ředkvičky pomohou zahnat nemoc, která se mu zjevuje stále hrozivějidalšími příznaky: mor.Úterý, 22. listopadu. V noci se nemocný probouzí. Ani tehdy ještě neřekne, že máoteklé slabiny. Bojí se, že by všichni od něho utekli, neboli mor je nebezpečnánakažlivá choroba. Ráno vstane a jde na mši - snad modlitby a bůh pomohou. Pak však

už klesne do postele a lékaři ordinují: vyzvracet, pouštět žilou, potit se.Středa, 23. listopadu. Nemoc zachvacuje tělo, je to dýmějový mor, a už není, čím se mubránit. Nastávají poslední chvíle Ladislavova života. Král volá k sobě pana správce.Děkuje mu za všechnu péči a za lásku, prosí, aby bděl nad osiřelým královstvím. Jiří sesnaží vyvrátit smrtelné předtuchy královy. Sedmnáctiletý ženich má však už smrt najazyku. Přichází zpovědník, kněz dává králi poslední pomazání. Ladislav vzpomíná nasvé předky, odevzdává k svatému Vítu své šperky, klenoty, dává si ustřihnout i dlouhézlaté vlasy. Bere do rukou rozžatou svíci a rty počnou šeptat Otčenáš. Při slovech „Aneuveď nás v pokušení" král Ladislav umírá. „Zhasl jest jako jasná svíce, kdyžtemnosti osvěcuje, a jako veslo kdyby od lodi na hluboké vodě ztratil a jako huol,podpory všech klecavých ..."Kapitola X.„ŽIV BUĎ JIŘÍ, KRÁL ČECHŮ..."Zpráva o králově smrti vzbudila v Praze pláč a nářek nad zmarem mladého života, nadtragickým skonem jinocha, vláčeného až dosud tolika ranami osudu. Místo s nevěstouzasnoubil se se smrtí. Byla to především tato lítost nad nenadálým odchodem mladéhokrále, jež halila i Prahu do smutku. Zároveň se ozývaly pochyby. Nenastane opět dobakrvavých zmatků a anarchie? Není smrt Ladislava začátkem nových běd a utrpení?24. listopadu byla nakrátko mrtvola králova vystavena v Královském dvoře na márách azástupci stavovské obce vzdávali panovníkovi poslední hold. Pozorní návštěvníci sivšimli, že královo břicho bylo odulé, že ztemnilo oční bělmo a že mu začal černat nos.Komorníci stěží dovedli skrýt černé skvrny na boku a na páteři a zejména boule, jež seuž provalily v slabinách a z nichž se šířil zápach. Všechna tato znamení byla prozasvěcence svědectvím, že to byl vskutku mor, který zahubil další lidský život.V Praze sice tehdy nezuřila morová epidemie, avšak nositelé nákazy, krysy, hemžily sena místech, kde často Ladislav prodléval. Vědělo se, že král často zašel k lazebnicím, av Staroměstských lázních o krysy nebyla nouze. Ačkoliv byla zima a napadl už sníh,spěchalo se s přípravou pohřbu. I tento spěch ukazuje obavy, že by se snad mor mohl zkrálovy mrtvoly rozšířit po městě.V pátek 25. listopadu se konaly pohřební obřady. Utrakvističtí kněží provedli ránovýkrop a rakev nesli dvořané do Týnského chrámu. Zde kázal Rokycana a rozloučil se spanovníkem. Na Staroměstském náměstí se seřadil smuteční průvod. Domy bylyzahaleny černým suknem, pochodně čadivě hořely. V čele pohřebního průvodu šlipředstavitelé cechů s rozžatými svícemi, za nimi žáci a studenti, pak mniši, universitnímistři a korouhevníci s prapory všech zemí, jimž Ladislav vládl. Deset černě oděnýchpážat na koních vroubilo korouhevníky a nosiče odznaků královského důstojenství. Zanimi kráčeli utrakvističtí kněží s Janem Rokyca-nou a dvorští rytíři odění do černéhoroucha s kapucemi. Teprve pak se objevil vůz s rakví. Král se vyhaslýma očima díval naplačící zástup. Kolem hlavy jej zdobil pozlacený věnec. Čestnou stráž kolem rakvetvořili páni čeští, rakouští a uherští, kteří nesli odznaky Ladislavovy královské moci. Zarakví v prvé řadě kráčel pan Jiří, zástupci stavovské obce rakouské a uherské, hosté anepřehledné davy lidu.Před lety jel v korunovačním průvodě Ladislav z Hradu do Králova dvora. Nyní sezástup ubíral obráceným směrem. Na Malé Straně se k průvodu připojili malostranštíkonšelé a na Hradě katoličtí kanovníci. Utrakvisté i katolíci stáli svorně kolem královymrtvoly a manifestovali znovu náboženskou toleranci. U svatého Víta sloužili kněží.zádušní mši a Rokycana se opět na kazatelně ujal slova na téma: „Smrt přichází a

nestará se o královská privilegia." Mluvil a mluvil a lidé byli netrpěliví, katolíci hlasitěreptali.Nastala chvíle uložení mrtvoly do královské hrobky v kryptě u svatého Víta po bokupraděda císaře Karla IV. Zemští úředníci začali ničit odznaky královského důstojenství.Zničili královské pečetidlo, poškodili jablko, zlomili žezlo a meč a položili troskysvětské moci po bok královské mrtvole. Uplatnila se symbolika středověkýchpohřebních ceremoniálů. Pan Jiří třikrát obešel v kruhu hrob a roztrhl nejprve českoukorouhev. Poté roztrhal i korouhve ostatních zemí, zlámal žerdě a pohodil je na zem.Šlapal po těchto vnějších symbolech zaniklé vlády svýma těžkýma nohama a posléze jevhodil k rakvi. Zanikl život, zhasl královský majestát, zmařena byla moc a vládapozemská . . .Pohřební obřady ukázaly, že se pan správce rázně ujal řízení běhu veřejných věcí posmrti králově. Měl k tomu pověření stavovské obce, měl však zejména tajné pověřeníkrálovo, jež počítalo se správcovským úřadem až do roku 1459. I poslední rozhovor skrálem utvrdil Jiřího v správcovském úřadě, ba naznačil mu i povinnosti ujmout sekrálova odkazu. Proto už v den královy smrti svolal Jiří zástupce stavovské obce (snadčleny správčí rady?) a sjednal s nimi podmínky vlády v době nového bezkrá-loví.Výmluvné je, že prvou deputací, která přišla panu správci osvědčit svou věrnoupoddanost, byli pražští konšelé. 23. listopadu se pan správce a stavové dohodli, že se vprosinci sejde zemský sněm, který připraví volbu nového krále.Nebylo totiž v Čechách pochyb o tom, že český král bude volen stavy. Jestliže svéhočasu čeští stavové trvali na zásadě, že neuznají dědičné nároky Ladislavovy a že jejpřijmou toliko jako krále voleného, tím spíše volitelnost českého krále byla samozřejmostínyní. Zdůraznil to s jistou nadsázkou i Jiří z Poděbrad: „Koruna a království jsoutakovými právy nadány, že mají podle bully císaře Karla svobodnou volbu, a od té dobyžádný král nedošel koruny ani jinak nebyl přijat než volbou . . ."Pan Jiří se začal zajímat i o ostatní země Ladislavovy, zejména o Uhry. Právě v den,kdy král naposledy vydechl, vjížděl do Prahy Matyáš Hunyadi. Vedli jej v poutechžoldnéři a uvrhli jej do pražského vězení. Ladislav chtěl mít při sobě vznešeného věznějako rukojmí a jako záruku proti vzbouřencům, členům Hunya-dovy strany v Uhrách.Po Ladislavově smrti pan Jiří sedmnáctiletého Matyáše vysvobodil ze žaláře a ubytovaljej dokonce ve svém rodovém paláci v Bočkově dvoře. Obdivujeme se znovu jasnozřivéprozíravosti Jiříkově, jež se dovedla správně orientovat v uherských poměrech apochopila, že mladý Matyáš může být význačnou osobností, že se může stát uherskýmkrálem. Pan Jiří už na konci roku 1457 konal přípravy k tomu, aby si získal budoucíhokrále svatoštěpánské koruny. V prostředí Jiříkovy rodiny mladý Matyáš okřál a sblížilse s panem správcem. Už tehdy se oba dohodli, že toto sblížení posílí i příbuzenskýmivztahy. Devítiletou dceru Kateřinu zasnoubil pan Jiří synovi bývalého uherskéhogubernátora a smluvil se s ním i o prostředcích k volbě Matyášově.Jiří měl přátele mezi uherskou šlechtou a mohl přispět i vojenskou silou uchazeči ouherskou korunu. Neposkytoval budoucímu zeti pomoc z lásky či z příbuzenskéoddanosti. Když chystal volbu Matyášovu, myslel už na volbu českou. Mimoto budoucíkrál Uher se zavázal splatit Jiříkovo pohostinství a dobrou vůli zlatem a stříbrem, ježuherské komoře štědře dodávaly doly v Kremnici a v Báňské Štiavnici. Pan Jiří dostal„darem" 60 000 zlatých, dále pak převzal 14 centů stříbra, několik set volů a několiksudů J vína.A nezůstalo jen při slibech. Matyáš se skutečně stal 24. ledna 1458 uherským králem apanu správci splatil čestný dluh. Setkal se s ním brzy po volbě ve Strážnici a potvrdil izásnuby s pannou Kateřinou. Dohoda s Matyášem, jenž se podle rodového znaku(havran v erbu) začal zvát Matyášem Korvínem, a množství hotových peněz, jež získal,

yly pro pana Jiřího důležitým úvodem k boji o českou korunu.Ještě totiž královo tělo na márách nevychladlo, a už se rojily dohady, kdo usedne načeský trůn. Ve hře o českou korunu bylo několik kandidátů: Vilém Sasky (jemužzapuzená manželka Anna, sestra Ladislavova, najednou přišla vhod!), císař Fridrich III.,král polský Kazimír, vévoda Albrecht Rakouský, Albrecht Braniborský a francouzskýkrál Karel VII. O kandidatuře francouzského krále jednalo hbité svatební poselstvo, ježve Francii dostalo zprávu o ženichově smrti. Stoupencem francouzské kandidatury sestal zejména člen poselstva Zdeněk ze Šternberka.Nakonec ze zahraničních uchazečů zůstali jen dva nejvýznamnější: Karel VIL a saskývévoda Vilém. O volbě jednal prosincový sněm, který se sešel za předsednictví panasprávce v Praze. Stavové tu přijali zákony o zachování klidu v zemi a připravili na únor1458 svolání volebního sněmu, kde zvolí krále všichni, „kdož právo a hlasy k voleníkrále od starodávna mají". Mezi voliteli byli i zástupci měst, kteří se v hojném počtuprosincového sněmu účastnili.Ještě ke konci roku pan správce veřejně nevystoupil se svou kandidaturou. Zezkušenosti věděl, že je nutno nejprve pracovat v pozadí. Na počátku roku 1458 konalčetné porady s českými šlechtici, sliboval, získával je, kupoval si hlasy. Současněvydával za vzor volbu v Uhrách, kde se králem stal domácí, uherský šlechtic. Volbačeského krále dostávala stále mocnější nádech národní, vlastenecký. Znovu veveřejnosti kolovalo „Krátké se-bránie z kronik českých k výstraze věrných Cechóv", ježuž v roce 1438 hájilo národní či slovanskou kandidaturu proti cizincům. V únoru bylove veřejnosti známo, že se pan správce uchází o českou korunu. 9. března už o tom vŘímě věděl bývalý císařský sekretář, nyní už kardinál Eneáš Sylvius Piccolomini.Sotva vešly do světa první zprávy o kandidatuře Jiřího z Poděbrad, začali pracovat jehonepřátelé a začali se obracet k příčinám Ladislavovy smrti. Jak to, že tak znenadánímladý, zdravý král zemřel? Jak jej mohl zahubit mor, když v Praze epidemie neřádila?Kdo měl nejvyšší zájem na jeho smrti? Kdo mohl krále zahubit? Kdo měl blíže ke králinež Jiří z Poděbrad?Odpovědí na všechny tyto pochyby je prvé podezření, že král Ladislav byl obětí vraždy.Pověsti víří hlavně ve Vídni, kam se vrátili z Prahy královi lékaři a komorních Nejprvekrčili rameny a významně naznačovali tajemnosti královy smrti. Pak už neskrývalipodezření a vypovídají hlasitě: vrahem je pan správce. Nebylo to nic podivného vtehdejších poměrech, když jed a dýka často řešily spory o trůn. Lidé se ptali, zda jemožné, že by pan Jiří. . .? Ach ano - vždyť se „zbavil" pana Menharta z Hradce, vevězení mu umřel hrabě z Gery, na popraviště dovlekl svého přítele Smiřického.Pomluvy rostou úměrně s růstem nadějí pana správce stát se českým králem. Postupnénabudou obludné povahy a bude v nich obestřena pověstí vražednic? i královna Johana.Pějí se písně o králi, vydaném na pospas podlému kacíři, vyprávějí se podle antickýchvzorů pohádky o otráveném jablku, jež z rukou vilné Johany přijal andělský král.Pomluvy proti Jiřímu sílí s útokem katolického světa proti kališníkům, kacířský králmůže, ba musí být podlým vrahem, boj proti kalichu je svatou válkou proti zločincům.Co na tom sejde, že pomluvy nemají reálný podklad? Co se ohlížet na rozpaky EneášeSylvia, který nejprve mluví o moru jako záhubě králově, a teprve později poví, že jenejasné, proč král zemřel? Vždyť teprve papežská tiára a válka s českými kacíři ukážePiovi II., že krále Ladislava jedem zahubil kacířský vyvrhel Jiří, „jenž se zove králemčeským ..."Pomluvy nemohly ovšem odvrátit pana správce od boje o českou korunu. Jako vždybojuje pan Jiří argumenty, sliby, kompromisy, dary, hodnostmi, penězi. Poslední baštou,kterou je třeba dobýt, je pan Zdeněk ze Šternberka. Francouzské peníze a sliby mohoubýt překonány jen promyšleným úsilím Jiříkovým. Nakonec i pan Zdeněk kapituluje a

uzavírá přátelskou dohodu s panem správcem. Na sněmu sice ještě mladý Šternberkzpočátku předstírá zájem o francouzskou kandidaturu, nakonec však právě on 2. března1458 pokleká před panem Jiřím a volá: „Ať pan správce je králem naším!"Volba Jiřího z Poděbrad za krále je od doby Brožíkovy a Jiráskovy parádním kouskemčeské historie. Známe onu slavnostní chvíli, vidíme lesk a vnější formy volby. Méněvšak víme o detailech v jejím pozadí. Skutečnost, že pan správce obklopil Staroměstskouradnici ozbrojenci, naznačuje, že uvážil všechny okolnosti a naznačil těm,které nepřesvědčily peníze, že by mohly vstoupit do hlasování i jiné síly. Volbarozhodně nebyla dílem oněch několika dní, jež zabralo sněmovní jednání od 27. únorado 2. března 1458. Ukazují to i projevy deputace francouzské a saské, jež proběhly vevší formálnosti, bez opravdového zájmu české stavovské obce. Páni, rytíři a města bylivalnou většinou rozhodnuti už dříve, než vstoupili do radniční síně. Těch několikváhavců se dalo získat. Působila tu nepochybně vlastenecká hesla, vládlo obecnévzrušení, jež hýbalo Prahou od nenadálé smrti Ladislavovy. Objevovala se totiž stálepodivná znamení na nebi, ve dne prý viděli lidé v duhovém oblouku dokonce tři slunce.Astrologická proroctví sytila hladové představy, lidu se znovu zmocnily královsképověsti, šířila se báje o zmrtvýchvstání Ladislavově. Ještě v únoru 1458 přišlo na 300lidí v jediném dni ke královu hrobu a „čekali, kdy král vstane z mrtvých".V den volby shlukovaly se zástupy na Staroměstském náměstí a v ulicích a trpělivěčekaly nového krále. Konečně se 2. března ze Staroměstské radnice ozval křik. Tosněmovníci volali jeden přes druhého: „Ziv buď Jiří, král Čechů!" V té chvíli zaznělyzvony, radostné volání hřmělo i zvenčí a mísilo se se zpěvem písně „Tebe, boha,chválíme . .."Byl to slavný den pana Jiřího. Když stavové vyjádřili svou volbu, ujal se slova zvolenýkrál. Hlas se mu třásl dojetím a vzrušením. Král Jiří poděkoval nejprve za důvěru, bohuděkoval za přízeň a sliboval, že bude ochraňovat kališníky i katolíky, že bude dodržovatkompaktáta a zemské zákony. Poté vyšel z volební síně a přijal hold pražského lidu.Jásavé volání doprovázelo nového krále na cestě do Týnského chrámu. V ústřednímchrámu utrakvistické církve přijal Jiřího arcibiskup Rokycana. Sloužil slavnostní mši apoděkoval stavům, „že sú zvolili od milého boha krále českého k posile a k udrženívíry". Obřad v Týně naznačil, že utrakvisté spojují s volbou Jiříkovou pevnou naději vpodporu a v pomoc své víře. Houfem lidu a za zpěvu starobylé písně, tehdy hymnyčeské země, „Svatý Václave, vévodo české země", ubíral se král Jiří do Králova dvora,do svého sídla.V Králově dvoře složil nový král též tajnou přísahu do rukou uherských biskupůAugustina z Rábu a Vincence z Vácova. Král Jiří se zavazoval spolu s manželkouJohanou, že budou poslušní příkazů papežské stolice a že budou zachovávat jednotuvíry. Zároveň královští manželé slíbili, že budou bránit poddaným v kacířství a žebudou hájit čistou víru křesťanskou. Tajné přísaze přihlíželi i další katoličtí preláti azejména olomoucký biskup Tas. Ti všichni chápali tajný akt jako prvé výraznésvědectví přechodu královských manželů od utrakvismu ke katolicismu. Pod označením„kacíři" totiž rozuměli kališníky. Král Jiří však nikdy neztotožňoval utrakvisty s kacíři avykládal si svůj závazek jako povinnost boje proti sektám lidového kacířství. Tajnápřísaha též vůbec nepamatovala na rozsudí a vykladače, kteří ji budou interpretovat.Král Jiří viděl v tajné přísaze jen stvrzení závazku, že bude vládcem katolíků a kališníkůa že docílí potvrzení kompaktát papežem a tím úplné církevní jednoty. Katolíci však odpočátku vykládali tajnou přísahu jako slib, že se král zřekne kalicha, vrátí se do lůnakatolické církve a bude hubit kacíře-kališníky. Není vyloučeno, že král Jiří záměrněsouhlasil s nejasnými formulacemi tajné přísahy, domnívaje se, že budoucnost vyjasníspory a pravý význam dohody. V katolickém světě však přísaha nabyla podoby králova

závazku zříci se kalicha a vrátit se do lůna katolické církve, do papežské poslušnosti.Ačkoliv byla tajným dokumentem a byla určena papeži, záhy kolovala v opisech avyvolávala mylný dojem, že král Jiří opustil kalich a že čeká jen na vhodnou příležitost,aby se mohl i veřejně vrátit pod papežskou nadvládu do řady ostatních korunovanýchhlav.Král Jiří ovšem rozuměl tajné přísaze zcela jinak. Nevykládal si zmínku o kacířích jakovýzvu k boji proti kališníkům. Soudil naopak, že přísaha nemůže rušit ani kompaktátaani kalich. Tajná přísaha mu byla spíše náznakem smíru církve s kališníky. Nechtěl siceveřejně vyznat, že bude usilovat o smíření papeže s kališnic-kou církví, potají však žilnadějí, že dosáhne usmíření a církevní jednoty. Neviděl v odlišnostech českýchkališníků nepřekročitelnou překážku a věřil v možnost usmíření a sjednocení pomocívzájemných ústupků. Ve chvíli, kdy stvrzoval tajnou přísahu, nemyslel na to, že vbudoucnu církev úmluv zneužije a bude je jednostranně vykládat jako králův ústup odkalicha jako doklad přeběhlictví ke katolické církvi.Při sjednávání tajné přísahy obě smluvní strany taktizovaly a snažily se porazitprotivníka nejasnými, mnohoznačnými formulacemi. Král Jiří i katoličtí prelátiodkládali řešení sporu církve s Čechami do budoucna a svorně soudili, že formulace jimoběma dává klíč k řešení. Netušili asi, že tajná korunovační přísaha bude balvanem,který v příštích letech bude nepohnutě stát v cestě jednání papeže s českým králem.7. května 1458 konal se u svatého Víta korunovační obřad podle ceremoniáluustanoveného kdysi Karlem IV. Tajná přísaha umožnila slavný korunovační obřad, bylapodmínkou, kterou si kladli uherští biskupové. Krále Jiřího uvedli k oltáři oba dva,Augustin i Vincenc. Za nimi přední zemští úředníci, představitelé stavovské obce, neslikorunovační klenoty. Pan Zdeněk ze Šternberka držel Karlovu korunu, Jan zRožmberka žezlo, Jindřich z Michalovic jablko a Jindřich z Lipého meč. Oba uherštíbiskupové celebrovali před králem a před honosným průvodem slavnostní mši. Při mšisložil král Jiří přísahu a čekalo se, že bude zahájen korunovační obřad.Organizace korunovačního obřadu však poněkud selhala. Astrologové totiž vypočetli zpostavení hvězd, že královská koruna má býti Jiřímu vložena na hlavu přesně o půldvanácté před polednem. Mše však skončila dříve, a proto král i shromážděné zástupy vchrámu čekaly, až se čas naplní podle astrologické předpovědi. Teprve úderem půldvanácté začal korunovační obřad. Představitelé stavovské obce odevzdali králi Jiřímukorunovační klenoty a vstavili mu na hlavu královskou korunu.A znovu se dal slavnostní průvod na cestu z Hradu do Králova dvora známou„korunovační cestou". Davy jásajícího lidu provolávaly slávu králi Jiřímu, zvonyvyzváněly, hřměla dělostřelba. Pištci a bubeníci hráli do kroku, komorníci sypali penízena cestu, po níž do svého sídla kráčel korunovaný král Jiří. Starobylá koruna mu zářilana hlavě, jarní slunce slibovalo jas a pohodu. Nazítří při mši vstavili korunu na hlavu ipaní Johaně a slavnostní hostiny ukončily dny radovánek.Česká koruna spočinula opět po letech na hlavě krále z českého rodu, poprvé však zářilana hlavě muže zvoleného českou stavovskou obcí z rodu panského, nikoliv královského.Jiří byl prvým králem kališníkem, poprvé český král se lišil svou vírou od běžnéhokatolického ritu. Král Jiří byl i výrazným představitelem národního českého hnutí. PoAlbrechtovi a Ladislavovi, kteří nezapřeli své německé srdce, usedl na starodávnýstolec českého království český šlechtic, předák českého reformního hnutí. Českáveřejnost viděla ve volbě Jiříkově nejen vítězství kalicha, nýbrž i další doklad síly amohutnosti českého národního : hnutí. „A mnozí sú plakali pro radost, že milý buohvysvobodil je z toho, že sú již vyšli z moci německých králuov, kteří sú myslili zléučiniti lidu českému ..."

Kapitola XI.NA VRCHOLU SLÁVYPražská korunovace dala králi Jiřímu v moc českou korunu, neučinila jej však ještěpánem všech zemí koruny české. Po dnech jásavé radosti nastaly na jaře 1458 dnypříprav na získání obecného uznání. První na řadě byla Morava, kde měl král Jiří užtradičně stoupence ve šlechtě spřízněné s jeho rodem pánů z Kun-štátu a kde tudížnejspíše mohl očekávat podporu. Až dosud však stála v odporu proti němu moravskákrálovská města, v nichž němečtí patricijové tradičně hájili politiku katolickou a vždypro-habsburskou. Po volbě a slavné korunovaci nebylo však v zemi jiných uchazečů otrůn, a proto bez rozpaků Znojmo i Brno otevřelo brány novému českému králi. Tehdyuž se král Jiří usmířil i s Brněnskými, vjel do města a přijal hold konšelů i moravskýchstavů. Do léta 1458 přihlásila se slibem poslušenství i ostatní moravská města. JenJihlava vzdorovala kališnickému panovníkovi. Král Jiří volil proti jihlavskémupatriciátu osvědčenou taktiku válečných hrozeb a mírového jednání. V listopadu 1458pak i jihlavští konšelé poklekli před králem a podrobili se. Dostalo se jim za topotvrzení privilegií, jak tomu bylo i u ostatních moravských měst.Po Moravě se pod žezlo Jiříkovo přihlásila Horní Lužice a holdovala králi právě takjako hrabství Kladské. Král Jiří ovládl tak už v roce 1458 i vedlejší země koruny české svýjimkou Slezska, kde zejména Vratislav dávala najevo svůj nesouhlas s volboukališnického krále; na jeho rukou prý jsou stopy vraždy Ladislavovy. Bylo zřejmé, že sikrál Jiří po dobrém hold ve Vratislavi nevynutí a že bude nutno odbojné Slezáky pokořitvojensky. Král Jiří se rozhodl souboj s Vratislavskými odložit a zajišťoval si zatímuznání své královské moci v zahraničí.Nejprve se nabízelo jednání s císařem, který stále nebyl ještě s to osvobodit se z tlakurakouských stavů, a proto byl ochoten k dohodě s novým českým králem. Na ostrově vřece Dunaji před Vídní sešel se král Jiří 25. září 1458 s císařem Fridrichem III. Jiřípoklekl před císařem a vzdal mu hold jakožto vladaři říše římské národa německého.Formálně byl totiž císař stále vrchním lenním pánem, jemuž byl i český král povinenúctou, poslušenstvím a vasalskými sliby. Třebaže mocenské poměry spíše Jiříkanadřazovaly nad Fridricha a císař úpěnlivě volal po ochraně a pomoci českého krále,Jih' neváhal splnit formálně svou povinnost a získal si tak císařovu přízeň. Slíbil mupřispět vojskem v boji s rebely a odvážel si od Vklnč nejen císařské uznání korunovaceale i přislib odmčny 16 000 zlatých.Teprve po sjednáni přátelských úmluv s císařem snažil se král |ni ukončil svůj spor seSaskem. Osvědčil v jednání se saskými vévodj dokonalou znalost diplomacie a udržel sipřátelství s Vilémem Saským, ačkoliv ještě nedávno s ním soupeřil o přízeň českýchvolitelů na volebním sněmu v Praze. 7. dubna 1459 došlo k slavnému sjezdu v městě,jež projevovalo zvláštní přízeň Jiříkovi, v Chebu. Do města přijela četná říšská knížatase svými doprovody. Bylo tam možno vidět. Fridricha Falckého, Otu Bavorského,Albrechta Braniborského, Fridricha kurfiřta braniborského, arcibiskupa magdeburskéhoFridricha a s nimi další knížata, hrabata, šlechtice, ale i kapely a šašky. Nejdůležitějšímiosobnostmi chebského sjezdu byli však bratří Fridrich a Vilém Sasky, kteří přijeli, abyse smířili s novým českým králem.Jiří přijel do Chebu v doprovodu 900 jezdců, 100 vozů, s celou svou rodinou a v kruhupředního českého panstva. Zachované městské účty umožňují nám poznat prostředí,četné rytířské turnaje, slavnosti, hry, hostiny, jež byly rámcem sjezdu. Uprostředslavností král Jiří jednal neúnavně celé dny a hledal možnosti dohody se saskýmivévody. Chtěl mít za severní českou hranicí spojence a přitom doufal, že se mu podařízískat saská léna v Čechách. Trpělivé jednání nakonec opravdu přineslo ovoce. VilémSasky se vzdal všech nároků na český trůn a nabídl se jako prostředník ke smíru s těmi

Slezáky, kteří už do té doby neuznávali Jiřího králem. Oba saští vévodové se pak vzdalinároků na území kolem Mostu a Duchcova a stáhli se za zemskou hranici. Král Jiří senaproti tomu zřekl nároků na česká léna v Sasku a podržel k nim jen teoretický právnívztah lenního pána. Za město a i nad Pcrno, jež král Jiří odstoupil Sasům, měl dostat 20000 zlatých rýnských - tedy částku, kterou slíbil věnem své dceři Zdeňce. Dohoda seSaskem totiž byla provázena jednáním o vzájemných sňatcích dětí. Syn FridrichaSaského Albrecht byl ustanoven ženichem Jiříkovy dcery Zdeňky, jež měla přinéstmanželu věnem zmíněných 20 000 zlatých. Znamenalo to, že král Jiří ušetřil věno azavázal si saské vévody příbuzenskými svazky. Syn krále Jiřího Hynek byl pakzasnouben s Kateřinou, dcerou Viléma Saského. Dohoda o saská léna spolu spřátelskými úmluvami o míru mezi šlechtici na česko-saském pohraničí byly dalšímtriumfem Jiříkovy zahraniční politiky. Poznali jsme, že už od roku 1448 Jiří z Poděbradcílevědomě promýšlel možnosti návratu odtrženého českého území. Jednal, hrozilvojsky, dobýval hrady a města, a opět nabízel jednání. Více než jedenáctileté úsilípřinášelo nyní úspěchy. Nedovedeme si snad ani představit, co by bylo následovalo,kdyby i nadále zůstali pány v severozápadních Cechách saští vévodové. Nepochybněby byla tato oblast zůstala zcela a na věky mimo Čechy. Král Jiří zachránil celistvostčeského území a posilnil přirozenou hranici české země v Krušných horách. Byl toodkaz, který přetrval staletí, a jeho význam sahá až do našich dnů.Chebský sjezd byl ovšem i jevištěm dalších mezinárodně politických akcí českéhokrále. Vznikla tu přátelská smlouva česko-braniborská, jež získávala české politicenové spojence. Vedle saských vévodů i knížata z mocného rodu Hohenzollernů stálapřátelsky po boku českého krále. V Chebu se ovšem definitivně ztratilo s obzorureálných nadějí české politiky Lucembursko. Král Jiří správně odhadl své možnosti,nevzdal se sice titulu lucemburského, podporoval však převod práv k Lucembursku nafrancouzského krále Karla VIL Tím se snažil vytvořit ve Francii příznivou půdu prodalší spolupráci, usmiřoval někdejšího uchazeče o českou korunu a zároveň jejstavěl proti skutečnému držiteli Lucemburska, proti vévodovi burgundskému FilipoviDobrému. V Chebu se zrodil i prvý velký plán, prvý z těch, jež budou takcharakteristické pro politiku českého krále, plán na římské království Jiříkovo.Říše římská národa německého neměla nikdy podobu jednotného státu a byla spíšezmětí států a státečků, volně sdružených pod císařským žezlem. Poznali jsme uždostatečně neschopnost lenivého Fridricha III., a proto i pochopíme, že pod vládoutohoto rtu úpadek Říše nabyl hrozivé povahy. Nevládl císař, nýbrž .111.mlíie ajednotliví suveréni. Současníkům se německé kraje id Německu bychom nikdy až doXIX. století v historických publikacích neměli mluvit!) jevily jako „peleš lotrovská, kdemezi knížaty ten je slavnější, kdo je hltavější". Dobrý znalec německých poměrů, EneášSylvius Piccolomini, sluha císařův, postihl stav Říše takto: „Rozklad Říše je působenbezohledným rozkoš-nictvím, jež dává přednost zkáze státu a nechce ustoupit od ukojenísobeckých choutek. Ničivé kořistnictví doprovází rozmrzelá těžkopádnost a vedeŘíši do záhuby." Císař si pěstoval zahrádku ve Štýrsku a německé kraje byly ponořenydo nekonečných válek a sporů. Co jsme viděli v Cechách před nástupem Jiřího z Poděbrad,platilo ve velkém i o německých krajích. Nebylo ústřední vladařské moci, nebylonikoho, kdy by dal řád a klid zmučeným krajům.A přece idea římské říše nezahynula a ožívala zejména v ti-ehých studovnáchhumanistů, kteří věřili, že nástupci římských císařů povznesou Říši ke slávě Caesarů,Augustů, Hohenštaufů, Karla IV. Jedním z těchto humanistů byl i Martin Mair, právníka buditel německého vlastenectví. Osobně se znal s Jiřím z Poděbrad již od roku 1455,kdy Jiří jednal na císařském dvoře, tehdejším působišti Mairově. Už tehdy zanechalJiřík v německém humanistovi nejlepší dojem a tento obdiv rostl úměrně s úspěchy

českého zemského správce a krále. Do Chebu přijel v roce 1459 Martin Mair veslužbách Fridricha Falckého, přihlásil se však do služby k českému králi. Chtěl králiJiřímu sloužit nejen jako poradce při styku s německými knížaty, nýbrž i jako inspirátorv boji o římskou korunu. Už v Chebu totiž Mair navrhl, aby se český král, přední volitel,kurfiřt Říše, ucházel o římské království. Idea humanistova byla ve shodě s mluvoulidových proroctví, která předpovídala, že Říše dojde blaha, „až orel bude hnízditi velvím doupěti". Lev byl erbem českého krále, a proto se starobylé proroctví vykládalo vevztahu k Čechám. Král Jiří však odmítl návrhy, ovšem nepohřbil zcela myšlenku anezatratil humanistického rádce. Třebaže Mair vstoupil do služeb Jiřího přítele, I udvíkaBavorského, zvaného Bohatý, český král mu platil pravidelně roční stipendium a počítals jeho službami. Plán na římské království Jiříkovo se vynořuje ovšem jen zpovzdáli acouvá zejména proto, že císař Fridrich III. chtěl si stůj co stůj získat přátelství českéhokrále.Nepochybuji o tom, že král Jiří spíše jen nadhazoval možnosti stát se pánem Říše anepovažoval tento plán za realistický. Spíše šlo o ideu než o skutečnou politickou akci,spíše šlo o vábení a varování. Vábení pro přátele, varování císaři. Císař Fridrich III.nacházel tím větší zalíbení v českém králi, který neskrýval své možnosti, naznačovalvšak, že chce míti v císaři raději přítele a ochránce než rivala. Snad se navenek mohlozdát, že český král stojí už pevně v čele říšských knížat, král Jiří však sám dobře věděl,že zdání klame. Slezáci nadále neuznávali jeho královský majestát a v pozadí číhalapapežská kurie. Proto se Jiří snažil získat co nejvíce spojenců a přátel a mezi nimi icísaře Fridricha.Nebylo tajemstvím, že mezi císařem a uherským králem Matyášem vládne napětí. Císařostatně se v únoru 1459 dal zvolit od části odbojných uherských stavů králem Uher avypověděl Matyášovi nepřátelství a válku. Ke komu se za této situace připojí českýkrál? Bude věrně podporovat svého zetě Matyáše, anebo se přikloní k císaři? Zvítězípřátelské city či prospěch politický? Zdá se však, že tyto otázky krále Jiřího přílišnetrápily. Byl duší a tělem politikem, a proto se nedal vést moralizováním a citovýmivztahy. Neutralita byla pro něho nejvýhodnějším postojem. Usmívá se na svého zetě,slibuje mu tajně pomoc. Současně však i při jednání s císařem mu září na tváři úsměv av tajných dohodách slibuje, že Fridrichovi dopomůže k uherské koruně „buďtosmlúvami nebo mocí". Zrádce? Falešník? Lstivý přítel? Nikoliv - jen politik, jenžsleduje své cíle, jen politik, jenž je zván „obratným a schopným", jenž ví, že by padl,kdyby nebyl zároveň lvem i liškou.Věrnosti politická! 20. července 1459 nazývá Matyáš Korvín krále Jiřího „otcemnejmilejším" a slibuje hory doly za přátelství, pomoc a přispění v boji s císařem. 30.července však král Jiří se slávou přijímá v Brně vzácnou návštěvu, císaře Fridricha,„přítele milého". 31. července sedí císař v majestátu na trůně na brněnském náměstí aodevzdává „milému svakovi a kurfiřtovi" regalia, pocty a hodnosti, jež císaře nicnestojí, českému králi však jsou milé a potřebné. Povýšenec vždy musí usilovat o leska starobylost svého majestátu, musí schraňovat tituly a pocty, jimiž vstoupí na toužúroveň se svými korunovanými sousedy. Proto klečí před císařem na brněnskémnáměstí a přijímá korouhve korunních zemí a přísahá svému lennímu pánovi, císařiřímskému, vasalškou věrnost. Slyší břeskný jásot trub a lahodí mu hlas heroldů, kteříprovolávají slávu „králi českému, pravému a nepochybnému a korfeřtunajdóstojnčjšímu". Je blažen a s pýchou pozoruje, jak císař povyšuje syna Viktorina naříšského knížete a vyhlašuje jej hrabětem kladským a vévodou můnsterber-ským.Napíše-li v té chvíli král Jiří, že „naše věci zde ščastně jdú", věříme mu zcela. Radost aštěstí září přímo z českého krále a z jeho rodiny. Jaký div! Dostává se mu v Brněnejvyšších poct a lesku, jakých vůbec může smrtelník v tehdejších poměrech dosáhnout.

Nevyprchala totiž z lidských srdcí ještě víra v božskou záři císařského majestátu,nemohl ji zahubit ani reálný pohled na osobnost císařovu, tak malou a nízkou vesrovnání s nebetyčnými ideály Říše římské a císařského jména.Císař si předchází českého krále a štědře rozdává milosti a privilegia. Je to od dobyZikmundovy poprvé, kdy se český král tak maniřestačně hlásí ke svým vasalskýmpovinnostem a uznává nadřazenou moc císařovu. Není to svědectvím slabosti čineprozřetelnosti Jiříkovy? Nesnižuje se v Brně v roce 1459 váha a význam českékoruny? Král Jiří je příliš opatrným politikem, aby nepochopil, že hold císaři můžečeské koruně dodat jen záři a lesk, nebude však k újmě české svrchovanosti. Nikdo, kdopoznal osobně císaře, nemohl propadnout obavě, že by tato nicka byla s to reálněumenšit práva českého krále, anebo že by forma vasalské přísahy mohla přivést českoukorunu ke skutečnému poddanství. Lenní sounáležitost Čech k Říši byla spíše lesklouformou a okázalou reminiscencí než politickou realitou. O tom ostatně sám král Jiřípřesvědčí císaře a křesťanstvo během několika příštích let.Nyní však v Brně vládne pohoda a vrší se důkazy přátelství. Císař nemůže bez pomocičeského krále vůbec pomyslit na to, že by se utkal s Matyášem Korvínem. Tak málo sílymá muž, jenž je obklopen tolika milostmi, privilegii a hodnostmi! Slibuje 8 000 dukátů,pomůže-li mu Jiří zmocnit se Uher. Připravují dokonce společnou vojenskou výpravu adohodnou se, že se sejdou znovu u Prešpurka (Bratislavy). Císař však nedává králiJiřímu jen hodnosti, privilegia a sliby dukátů. Zaváže se také, že v Římě budepodporovat české požadavky, a vyzve ze své císařské pravomoci odbojné Slezáky, abyse pokorně pokořili před jejich dědičným pánem, českým králem. Tyto zisky stojí zapokorné schýlení hlavy, za vasalský poklek a za zradu přátelství s Matyášem, o němž seostatně ještě neví, bude-li z něho mocný král či nešťastný štvanec.Z Brna vede šťastná Jiříkova cesta do Slezska. V roce 1459 už má český králspojenectví s vévody saskými, bavorskými a braniborskými, má za sebou císařskýmajestát. Znamená to prakticky, že slezští odbojníci nemají už nikoho, kdo by se jichzastal. V Římě se nikdo neopováží pochybovat o právech českého krále k Slezsku.Nový papež, který odhodil antické jméno Eneáše, trojského hrdiny a přijal jméno„Zbožného" Pia II., má dosud jisté iluze o Jiřím a nevzdává se naděje, že získá českéhokrále po dobrém. Z Říma proto radí Vratislavským, aby se spíše dohodli s Jiřím v míru apokoji. Král Jiří ostatně už získal slezské stavy a přijal od nich přísahu věrnosti. JenVratislavští 24. srpna křičí do světa, že nikdy nepřijmou kacířského pána za svého krále.Postupně však i hrdopýšci ve Vratislavi blednou v tváři. Přicházejí zprávy, že se blížímohutné české vojsko, a v září už je Vratislav obleženou pevností. Král Jiří váhá sútokem proti městským hradbám a čeká na další posily i na den, kdy seskupení hvězdbude nejpříznivější. Není spokojen s domácím astrologem a posílá spěšného posla kDětřichovi, arcibiskupovi v Kolíně nad Rýnem, s prosbou, aby se z Porýní do Cechvydal nový znalec hvězdných tajemství. Avšak dobrý astrolog je nad zlato. Panarcibiskup nemůže odolat prosbě přítele, doprovází však svého hvězdopravce listem:„Raději bych Jiřímu cos mnoho lidí chtěl poslati na svój groš než toho hvězdáře, avšakponěvadž král jeho tak velmi žádá, chciť mu jeho za chvíli pójčiti." Astrolog tedy jetoliko zapůjčen, aby naznačil den, kdy hvězdy zaručují válečný úspěch českého vojska.V Kolíně prorokoval tento kouzelník, že „vskuoře ma vyjíti voheň a má zhořeti města",nyní ve vojsku Jiříkově má určiti datum šturmu proti Vratislavi. Porýnský astrologvypočítal, že Vratislav padne pod údery oblehatelů 1. října, zmýlil sě však v odhadupostavení Jupitera a Marsu. České vojsko zaútočilo, hradby se nezřítily a obráncinecouvli. . .

Eneáš Syvius Piccolomini zvolen v Římě r. 1458 papežem jako Pius II

Papež Pius II na kongresu v Mantově vyhlašuj křižáckou výpravu proti TurkůmV té době už ovšem dávno král Jiří nepobýval ve vojsku. Vůně pušečného prachu a pachkrve nelákaly trpělivého vyjednavače. Dává přednost schůzce s bavorským vévodou vPlzni před šturmováním slezské metropole. Bavorští Wittelsbachové uzavírají s českýmkrálem přátelskou smlouvu a půjčují svému novému spojenci 30 000 zlatých rýnských.Půjčka je vlastně prodejní sumou, neboť český král postoupil bývalá česká léna vBavorsku vévodovi Ludvíkovi. Prodává ideální práva skutečnému držiteli lén, právě takjako koupil od císaře ideální pocty a hodnosti a zavázal se k imaginární protislužbě.Cení si reality 30 000 zlatých více než pomyslných vlastnických a lenních práv. Ku

prospěchu Čech budou nejen peníze a klid spojenců na hranicích, nýbrž i rozvojobchodních styků mezi Bavorskem a Čechami. V Plzni též učiní dohody o zlepšeníkvality mince, neboť rozvoj obchodu si toho žádá.Dílo vladařské se daří, úspěchy se vrší jeden za druhým jako hřbety hor se zlatonosnýmižilami. Ani Řím se neodváží pohlédnout úkosem na mocného českého krále. Novýpapež a starý Jiříkův známý Pius II. žije představou obrovské křižácké výpravy, která sezdvihne proti Turkovi a zažene agresory z křesťanské Evropy. Snad dokonce i vítěznávojska katolické církve osvobodí Svatou zemi a v Jeruzalémě vztyčí kříž nadpamátkami Kristova života a smrti. Boj proti Turkům by ostatně byl dobrou příležitostípro papeže, aby semkl kolem Říma opět všechny světské vladaře. Je čas tudíž, aby sepapež opět ujal vlády nad světem -tak vyzývají Pia II. jeho rádci a pomocníci. Doseveroitalské Mantovy svolává proto „svatý otec" sjezd knížat, kde hodlá připravitkřížovou výpravu proti Turkům a upevnit své vedoucí postavení v křesťanstvu. VMantově bude též možno skoncovat jednou provždy s myšlenkou, že vedoucí silou vcírkvi je obecný koncil. Papež, který kdysi v Basileji byl předním hlasatelemkonciliarismu, stává se hlasatelem monarchického principu v církvi, požaduje propapeže absolutní moc a vztahuje ji - jako by se inspiroval duchem světovládce BonifáceVIII. - nejen na duchovní, nýbrž i na světské vladaře.Na mantovský kongres pozval Pius II. krále Jiřího už v říjnu 1458 a pozvání opětoval vroce 1459. V těchto listech nazýval papež Jiřího králem a projevoval mu přízeň i úctu.Ostatně výmluvným svědectvím papežovy vůle ke smíření byly i výzvy Vratislavským,aby zanechali odboje a v klidu se poddali českému králi. Pro papeže nebyla volbaJiříkova za krále překvapením.V Itálii na vlastní oči viděl mnohokrát, že se „i ze sluhů stávají knížata", proč by mělstát v rozpacích nad volbou krále Jiřího či krále Matyáše, kteří oba vzešli z předníchpanských rodů? Piovi nevadilo ani to, že si Jiří zachovává víru v kalich. Od Korvínadostal záhy opis tajné korunovační přísahy Jiříkovy a pochopil ji jako dobrou vůličeského krále, zříci se postupně kalicha a podřídit se oddaně papežovi. Pius II. bylpřesvědčen, že lépe je počkat a nenaléhat, snažit se spíše trpělivou dohodou dospět kcíli. Proto také osvědčoval vůči králi Jiřímu shovívavost a smířlivost. Prví legátipapežovi v Praze v říjnu 1459 výslovně králi o tom podali zprávu. Arcibiskup KrétskýJeroným Laudo, bývalý kupec benátský, jednal z pověření „svatého otce" s králem Jiřímv obecné shodě a přislíbil, že přiměje Vratislavské ke složení zbraní. A skutečně - kekonci roku 1459 požádala Vratislav krále Jiřího o příměří a zahájila jednání o mír.Jediným rušivým momentem ve vztazích českého krále k Římu byla neúčast Jiříkova nakongresu v Mantově na konci roku 1459 a v lednu 1460. Nevíme, proč Jiří oslyšelpapežské pozvání. Snad si ani neuvědomil význam sjezdu, snad záměrně nechtělprojevit podřízenost světské moci moci církevní, snad byl zavalen vlastními starostmi anebyl s to se odpoutat od vladařských povinností v Čechách. Skutečností se však stalo,že český král do Mantovy nejel a že neposlal ani důstojné poselstvo k papeži. PozdějiPius II. vytkne králi Jiřímu tuto neúčast jako projev neúcty a pohrdání k autoritěnáměstka Kristova na zemi.Král Jiří v roce 1459 ovšem neměl snad ani chvíli oddechu na promyšlení všechdůsledků své neúčasti v Mantově. Byl stále ve spěchu, hýřil energií a rozvíjel jednupolitickou akci za druhou.V listopadu 1459 už opět navštívil Cheb, z něhož vytvořil přímo tribunu pro svouříšskou politiku. Jako na jaře, byl i v listopadu 1459 Cheb vyšňořen pro královský sjezd.Konšelé nově zasklili okna radnice a na vížce umístili železné, pozlacené slunce. V nociosvětlovaly ulice louče a svíce a vrhaly bláznivé stíny hodujících a veselících sedvořanů. Král Jiří s královnou Johanou a s dětmi vítal tu opět saské vévody, oba

představitele rodu hohenzollernského, arcibiskupa magdeburského a další říšskáknížata, hrabata a poselstvo. Staří přátelé se sešli, aby oslavili svatbu šestnáctiletéhoAlbrechta Saského s desetiletou Zdeňkou z Poděbrad a v zastoupení pak i sňatekšestileté Vilémovy dcery Kateřiny a sedmiletého Hynka z Poděbrad. Už mládísvatebčanů naznačuje, že šlo o svatby politické, jež zpečetily jarní chebské smlouvy astvrdily návrat saských lén do lůna Českého království. Tehdy konečně se též VilémSasky zavázal zaplatit odškodné českým rotmis-trům z doby tažení k Soestu. Tvrdošíjnývyjednavač král Jiří konečně se i tu dočkal vítězství. Odvážel si z Chebu do Prahy přátelskésmlouvy se Saskem a mladou snachu Kateřinu, která se měla v Praze naučitmravům a jazyku české země. Současně do Saska odjížděla Jiříkova dcera Zdeňka, abysrostla se zvyklostmi země svého manžela. Po letech spočine Zdeňka v hrobce katedrályv Míšni a náhrobní kámen s jejím vytesaným portrétem bude trvalou připomínkoupolitického sňatku mladičké české princezny.Z Chebu vedly krále Jiřího politické zájmy do Prahy, neboť tu se měla uzavřít posledníkapitola krvavého souboje s pyšnou slezskou metropolí. Po delším jednání smířili seposlové Vratislavských s králem Jiřím a přijali jej za krále. Sám Jiří si později vykládaltoto smíření jako úplnou kapitulaci odbojného města a líčil, že „přijali nás jako pánasvého a klečiece před námi, milost na nás obdrželi". Budoucnost však ukázala, žeVratislavští nepovažovali dohodu pražskou za své pokoření a za poddání se králi, nýbržjen za taktický odklad dalšího souboje a za prodloužení příměří. Král Jiří netušil v lednu1460, že právě tito reprezentanti vratislavských patricijů zanedlouho budou prvými,kteří zdvihnou znovu meč ve jménu víry a rozdmýchají plamen válečného požáru.Stejně tak důvěřivě král Jiří pohlížel i na náboženské roz-míšky v Praze. Věřil, že se mupodaří uskutečnit soužití mezi kaíišníky a katolíky a že nejsou nebezpečné pokusynového administrátora pražského arcibiskupství Václava z Krumlova o rozšířenípravomoci i nad kaíišníky. Na sněmu vyložil Jiří znovu, že hodlá ochraňovat jakkatolíky, tak i kaíišníky, a zdůraznil, že nestrpí, aby jedna část poddaných utiskovaladruhou. Výmluvným gestem vůči katolíkům bylo královo potvrzení privilegií pražskékapitule. O přízni Jiřího ke katolíkům svědčí i jeho dary svatovítské kapitule: ornát spurpurovou kápí, nebesa z červeného aksamitu a kříž posázený drahokamy. Nezůstávalotajností, že si král dobře rozumí i s katolickými mnichy, zejména s přísnými minorityobservanty.I rodový klášter ve Zďáru nad Sázavou opatřil novými místy pro mnichy.Navenek pak král zdůrazňoval svou toleranci účastí na procesích o Božím těle. Srdce jejpřirozeně táhlo ke kališnickým procesím, politický rozum jej však včleňoval i do řadkatolíků. „Někdy bývá tuto, někdy ondeno," praví současník a upozorňuje, že u katolíkůkrále častěji zastupovala manželka Johana. Jiří sám však hleděl získat pro svou politikui katolické předáky. Král se proto stavěl za přední katolické preláty a manifestoval svoupolitiku krále „dvojího lidu".Nedivme se, že mnozí horlivci nepochopili taktiku královy politiky a začali Jiříkapodezřívat, že umdlévá ve věrnosti ke kalichu a že se pomalu, ale přece přesouvá kpapeži a k Římu. Obavy o osud kalicha rostly i proto, že se král Jiří zcela rozhodněstavěl proti vměšování kališnických kněží do světských záležitostí. Jeho vypjatévladařské sebevědomí nechtělo trpět ani poručníkování Rokycanovo a tím spíšeodkazovalo ostatní kněží do sféry náboženských záležitostí. Král Jiří byl v názorech naúlohu laiků ve společnosti a na zesvětštění života ve shodě s pojetím, jež vtipně vyjádřilkrálův oddaný přítel, podkomoří královských měst Vaněk Valečovský z Kněžmosta.Protiklerikální smýšlení Vaňkovo bylo zřejmé už z obrazu na domu pana podkomoříhov Dlouhé třídě na Starém Městě pražském. „Církev rytěřující" tu malíři vymalovali vpodobě vozu směřujícího do nebes. Ovšem kněží, kteří byli vozataji a kočími na voze„rytěřující církve", zapřáhli koně obráceně a hnali je právě opačným směrem, od

nebeských výšin. Kritika kněží zní i v traktátu, jímž Vaněk Valečovský pranýřovalvměšování kněží do světských záležitostí, Rokycana a jeho druhové chtějí „v městechkonšely saditi a více vlasti, panovati a rozkazovati než sám král a úředníci jeho". Tuzřejmě promlouvalo sebevědomí královského podkomořího, který nelibě nesl předevšímčinnost kališnických komisí, sledujících prohřešky proti církevním řádům. Valečovskývšak rozšířil prudkou kritiku kališnického kněžstva a vytýkal jim, že vzbouřili celouzemi jen pro své zištné cíle.Náhrobek Jiříkovi dcery Zdeňky na hradě v Míšni

Řím na konci XV. Století – podle soudobého dřevorytuMnoha kněžím nejde o blaho lidí, nýbrž o fary a hmotný prospěch, a neštítí se žádat,„aby o to lidí paseka zmordována byla". Anti-klerikalismus Valečovského dosahoval tupozoruhodné průkaz-nosti a naznačoval i do jisté míry smýšlení krále, který věren idejímtolerance a laicizace života a oddán cílům svých vladařských povinností nehodlal sestát ani loutkou Říma a tím méně pak loutkou kališnického kněžstva.Náboženské napětí v letech 1459-1460 nedosahovalo v Cechách takové intenzity, abyvnášelo neklid na veřejnost. Bylo to spíše jen podzemní dunění, jež ohlašovalo budoucíotřesy. Navenek vládl klid a mír, spokojenost krále Jiřího byla téměř dokonalá. Nikdyuž nezažije Jiří z Poděbrad ony slastné chvíle úspěšného vladaření, jaké prožíval vletech 1459-1460. Královská moc rozkvétala, koruna zářila klidem a svorností a okolníknížata se předháněla ve snahách o přízeň českého krále. Jiřík uzavírá přátelskésmlouvy a rovná rozepře sousedů. Nemohou-li se bavorští bratři dohodnout, obrátí se opomoc ke králi Jiřímu s pevnou vírou, že tento moudrý vladař najde znameníspravedlnosti a rozsoudí při podle práva.O Jiříkovo rozhodčí slovo se uchází i císař Fridrich a uherský král Matyáš. Už jsemnaznačil pozadí brněnského sjezdu krále Jiřího s císařem. Jiří se ukázal mistrem tajnédiplomacie. Matyáš nebyl s to prohlédnout skutečnou roli svého nastávajícího tchána. Ion se obrátil k Jiřímu, aby zprostředkoval ve válce s císařem. A Jiří nelituje námahy ačasu. Po boku s věrnou Johanou razí si v lednu 1460 cestu z Prahy do Olomouce anedbá na mrazy a hluboké závěje, jež tehdejší zima navršila v nebývalé síle. Nedá seodradit ani neúspěchem prvých pokusů o dohodu a zůstává i po Olomouci nadějí obourozvášněných stran.Stejně tak rozhodně pokračuje v roce 1460 v rozvíjení své říšské politiky. A opět sahápo arsenálu svého početného potomstva a hledá tu prostředek k utužení přátelských

styků s Bavory. Tentokrát je na řadě dcera Ludmila, která si navléká zásnubní prsteny,dovezené od syna Ludvíka Bavorského, Jiřího. Samozřejmě že v nerozlučnémsousedství zásnubní smlouvy vystavuje královská kancelář i smlouvu vojenského paktua že se potají rozvíjí v nové podobě i plán na získání koruny římského krále.Opět je v pozadí těchto akcí Martin Mair, který nedávno ve službách českého králenavštívil Milán a nabídl přátelskou spolupráci Čech s milánským vévodstvím. Milánskývévoda, Francesco Sforza, povýšený na stolec Viscontiů nedávno z žoldnéřského hejtmana,uvítal poselstvo českého krále a popřál sluchu i tajným návrhům na řešeníanarchie v Říši. Byl ovšem příliš mazaným diplomatem, aby se zavazoval okamžitě knámětům ze vzdálené české země. Nanejvýš bylo možno počítat s jeho neutralitou.V září 1460 se král Jiří vrátil k myšlence, nadhozené už na chebském sjezdu. Tehdynepřijal nabídku, aby se ucházel o římské království. Nyní už nebyl imunní k Makovýmplánům, ba prověřil si v německých zemích, že by bylo možné najít další stoupence svékandidatury. Příznivě se klonil k volbě Jiříkově německým králem přední duchovníkurfiřt Diether, arcibiskup mohuč-ský a stejně i další kurfiřt Fridrich Falcký. Obasoudili, že by císař Fridrich měl být sesazen a na jeho místo že by měl být zvolen králJiří. Dali mu svůj kurfiřtský hlas, žádali však, aby jim budoucí císař zaručil úřady,hodnosti a peníze. Ani Ludvík Bavorský nechtěl nezištně podporovat svého přítele.Ludvík se měl stát říšským hofmistrem, „až bude Jiří císařem či králem". Ještě nemělikořist v rukou, a už se o ni dělili. Postupovali však všichni obezřetně a tajně, neboť byloznámo, že papež přeje Fridrichovi a že by zatratil každého, kdo by chtěl bývalémupapežovu pánovi strhnout zlatou korunu s hlavy.Král Jiří rozvíjel všechny tyto plány a přitom neopominul žádné příležitosti, aby seukázal světu jako tvůrce klidu a pokoje, jako tišitel krvavých třenic. Zasahuje do sporubavorských Wettin-ců a braniborských Hohenzollernů, rovná rozepři rakouskéhovévody Albrechta a císaře Fridricha, znovu zajíždí do Olomouce, aby nalezl cestu kesmíření Matyáše Korvína a císaře.Tehdy též si připoutal uherského krále sňatkem, dojednaným už na konci roku 1457 vPraze. Ve slovenském Trenčíně dal napsat svatební smlouvu mezi ženichem MatyášemKorvínem a nevěstou Kateřinou (Kunhutou) z Poděbrad. A z Uher se vrací znovu domilovaného Chebu, kde předsedá sjezdu německých knížat. Řeší společně naléhavéříšské záležitosti. K českému králi se s důvěrou obrací v Říši každý, kdo hledá právo aspravedlnost.V únoru 1461 v Chebu však král Jiří opouští definitivně plán římské korunovace. Jepříliš realistickým politikem, aby mohl podstoupit boj o pomyslné hodnoty, jež jsou proněho za dané sítuace s císařskou korunou spjaty. Na čas se mohlo zdát, že by kurfiřtidali své hlasy českému králi, nakonec však sváry rozdělily kurfiřtský sbor a oběti, jež bybyl musel Jiří přinést, by sotva byly vyvážily zisky značně pochybné ceny.Od Říše se obrací králova pozornost k domácím poměrům. Už několik generacínezažilo v Čechách tolik let šťastné pohody, jakou připravilo kralování husitskéhokrále. Po letech sám Jiří podá hodnocení své vlády v letech 1458-1462 těmito slovy:„Pole kdysi v hustém trní nevzdělaná, ale pod naší ochranou častokráte zoraná, vydalabohatou žeň. Vinice, zanedbané kdysi od vinařů, již oplývají hojnou úrodou. Umělci ařemeslníci, kdysi s bídou zápasící, protože lidská chudoba nemohla jejich díla zaplatiticenou důstojnou, nyní jsou stěží s to ukojiti pílí své práce choutky lidské. Obchodníci,krčmáři, krejčí i sluhové jak domácí tak cizí hojným zaměstnáním denně bohatnou, dolyse svými horníky a dělníky poskytují takový výtěžek, že lze doufati, že se vkrátce vrátístaré časy, kdy horní podnikání rozšířilo své bohatství z Čech až do Říma." Ano - zní tuvzory rétoriky, zní tu i nadsazená sebechvála, avšak celkový obraz české prosperity seneliší od údajů, jež mají historikové k dispozici.

Víme, že král Jiří obnovil plně funkci zemských úřadů a zemského soudu. Tím ulomilhrot šlechtické zvůli a nastolil právní řád. Ctibor Tovačovský si liboval, že král Ladislavi král Jiří „upokojili sú tuto zemi". Válečná vřava se vyhnula Čechám, silnice bylybezpečnými tepnami obchodu. Král Jiří tvrdě stíhallapky a vytvořil i speciální ozbrojenou jednotku, která bděla......nad bezpečností obchodu. Městský obchod byl podroben kontrole královskýchúředníků, kteří zkoumali míry a váhy, ověřovali cejchy a pokoušeli se sjednotit soustavuměr a vah, aby plně mohla sloužit kupcům domácím i zahraničním. Král Jiří pečoval i obezpečí plavby vorů na Labi a Ohři a zabýval se znovu - ne však se zdarem - českoumincí, z níž chtěl vytvořit platidlo obecně uznávané i v okolí Čech.Zvláštní péči věnoval král Jiří rozvoji městského hospodaření. Města byla královskoukomorou, zdrojem králových příjmů, a už proto se král staral o to, aby městské berněplynuly do královské komory v hojnosti a pravidelně. Kutnou Horu nazýval král přímo..tobolkou a měšcem královským" a u měšťanů si často vypůjčoval značné částky nahotovosti. Bylo přirozené, že se král snažil odškodnit města různými privilegii amilostmi, jež měly zlepšit městské hospodářství. Král Jiří předčí asi všechny svépředchůdce hojností privilegií, jež městům v Čechách udělil a prodal. Jenom v Cecháchobdařil za svého několikaletého vladaření 40 královských měst více než 90 privilegii a28 nekrálovským městům poskytl 29 privilegií. Není tedy divu, že urození současníci jejpoctili i hanlivým názvem „městský král". Král Jiří dával především městům právo trhůa tím posiloval rozvoj tržního hospodářství. Souhlasil však v privilegiích i s růstemměstského nemovitého majetku a pamatoval i na rostoucí sebevědomí měšťanů. Protopolepšuje městské erby, dává právo svobodné dispozice majetkem a uděluje výsadupečetí v červeném vosku.Ruku v ruce s udílením privilegií jde i péče o likvidaci starých dluhů. V době revolucePražská města zrušila dědičné renty, jež vázly na domech dlužníků. Král Jiří v roce1459 potvrdil toto revoluční opatření a odstranil „šelmu mnohem jedovatější a stavuměstskému protivnější, než je mor". Nepovažujme však opět tento zásah proti věčnýmdluhům za doklad královy revolučnosti! Král Jiří tímto „královským lékařstvím" vpodstatě jen potvrdil skutečný stav. Od roku 1420 dlužníci neplatili věčné renty anebylo nikoho, kdo by si troufl je vymáhat. Královské privilegium z roku 1459legitimovalo skutečný stav věcí, bylo však nicméně přivítáno jako doklad Jiříkovy péčeo města a o jejich blahobyt.Méně úspěšný byl však pokus králův o stabilizaci českého groše. Minulá léta anarchie anízká úroveň domácí výroby spolu se zásahy zvenčí způsobily, že hodnota českéhogroše soustavně klesala. Jenom například v rozpětí od ledna do října roku 1459 kleslahodnota 1 zlatého z 32 grošů na 42 grošů. Do Čech se valily sumy „černé mincerakouské", znehodnocené drobné mince, jež neměla řádný obsah stříbra. Marně král Jiřízakazoval přijímat „černou minci", finanční krach se nedal zastavit. V letech 1458 až1459 prožily Čechy otřesný finanční úpadek. Peníze přestaly mít svou hodnotu a nastal„veliký zádav mezi lidmi obecnými". Říkalo se, že „kdyby polovice české země bylavypálena, nestala by se taková škoda jako od těch peněz černých." Král Jiří se snažilčelit finančnímu úpadku mincovním zákonem z roku 1460. Zakázal vyvážet z Čechzlato a stříbro, znovu obnovil zákaz dovozu černé mince a stanovil směnnou hodnotujednoho groše v poměru k zlatému rýnskému poměrem 1 : 34. Zároveň hrozil všempadě-latclům mince a ustanovil kontrolory mince ve městech. Pokles hodnoty groše sevšak nezastavil. Zanedlouho se opět platilo za jeden zlatý 42 grošů a lidé v dubnu 1460vzdychali: „Aj, roť král náš, kterak nám dobře zpósobil a zjednal, že připravil nás o našestatky, že peněz měděných dosti máme a nemóžeme sobě za ně k své potřebě nickupiti..." I do budoucna ležel na králi Jiřím těžký úkol, zlepšiti hodnotu groše a uklidniti

ozhárané mincovní poměry.Král Jiří však neměl důvodů k nespokojenosti. Viděl ve zmatcích mincovních spíšedůsledky minulých let, připomínku překonané anarchie, a věřil, že v klidu a míru Českékrálovství rozkvete a zhojí si šrámy z let bezvládí. Spolehl na sílu své politiky a viděl vnesporných úspěších své vladařské činnosti záruku dalších šťastných let. Byl na výsostspokojen a z jeho projevů čiší klidná rozvaha a pevná sebedůvěra. Ani papeži Piovi II.neskrýval svou spokojenost. V lednu 1460 napsal: „Nyní kralujeme v pokoji a klidu anení, kdo by odpíral rozkazu moci naší." Král Jiří stanul na vrcholku své životní pouti.Kapitola XII.PRVÁ SRÁŽKA S ŘÍMEM„Dvoj lid jest v Čechách a král náš jest pán obého lidu, musí oboje snášeti; nebopřidržel-li by se jedné strany a jí nakládal, strach jest, by se mu druhá nezprotivila. Aobojí strany sú velmi mocné." Těmito slovy podal v Římě v roce 1462 charakteristikupoměrů v poděbradských Čechách nejvyšší kancléř Českého království Prokop zRabštejna. Upozorňoval znovu papeže, že český král vládne kališníkům i katolíkům a ženechce utlačovat ani jedny ani druhé. V Římě zaznělo znovu vyznání české náboženskésnášenlivosti, motivované politickou realitou.Ani papež ani kardinálové však na jaře 1462 nepopřávali sluchu toleranci a nehodlalibrát na vědomí „dvojí lid" v Čechách. Tehdy už se vnitřně upevnily monarchicképrincipy církevní, bulou „Execrabilis" z r. 1460 papež prohlásil kacířem každého, kdovznese požadavky konciliarismu, a schéma církve, řízené jednou vůlí a podlejednotného principu, už vcházelo v život. V roce 1458 kardinálové zvolili do čela církvePia II. a podrobili se jeho vladařským záměrům. Po mantovském kongresu knížat„náměstek Kristův na zemi" důsledně prosazoval zásadu, že „jednota víry a naprostátotožnost všech obřadů jsou síly, jež tvoří jednotného ducha křesťanů". Tento církevníuniversalismus, opírající se o monarchický princip, narážel brutálně a tvrdě na nově seformující národní státy a drtil zejména všechny pokusy o zvláštní vybavení církevníhoživota v jednotlivých zemích.13. března 1462 dorazilo do Říma poselstvo francouzského krále Ludvíka XI. Novývladař Francie nabízel papeži dalekosáhlé ústupky a toužil si jimi zabezpečit papežskoupomoc v boji proti odbojnému panstvu a prelátům. Od počátků XV. století si totižfrancouzští panovníci vydobyli zvláštních práv při obsazování církevních beneficií a vřízení kléru své země. I někteří francouzští preláti se postavili proti římskýmcentralizačním snahám a po boku králů vybojovali svobody gallikánské církve, ježrespektovaly národní potřeby francouzského církevního života. Čeho čeští husitédosáhli zbraněmi a revolucí, uskutečnili francouzští králové v dohodě s církví a pomocíkonciliárního hnutí, jež ve Prancii mělo vždy pevnou základnu a hluboké kořeny.Pragmatickou sankcí z roku 1436 církev povolila Francii soubor gallikán-ských svobod.V roce 1462 však poslové Ludvíka XI. nabízeli papeži pragmatickou sankci jakoprotihodnotu za pomoc při upevňování moci nového krále. Pius II. rozradostněnpřijímal velkorysou oběť Francie a viděl v ní výraznou známku svého vítěznéhopostupu při rozvíjení papežské autority. Mazaný papež netušil, že se dostává dovelkolepé hry vychytralého panovníka, který slovy slíbí vše, ve skutečnosti však nadálebude vládnout francouzskému kněžstvu a brát si církevní peníze. Ve chvíli, kdyfrancouzské poselstvo sklonilo před svatým otcem pokorně šíje a oznámilo, že se LudvíkXI. vzdal pragmatické sankce, zářil Pius II. radostí. Francie se svými 101biskupstvími a s nesmírným bohatstvím kapitul a klášterů byla tučným soustem acenným poddaným.

Na jaře 1462 téměř současně s posly z Francie dorazilo do Říma i poselstvo českého,krále. Vedl je Zdeněk Kostka z Postu-pic a členy byli vedle zmíněného Prokopa zRabštejna, Mistr Václav Koranda mladší, Mistr Václav z Vrbna a nový královskýrádce, Ital francouzského původu, Antonio Marini. Do Říma vstupovali 13.března 1462 prví vyslanci husitského krále a přinášeli hold papeži. Podle starodávnéhoceremoniálu byl každý nový český král povinen složiti slib poslušenství papeži. I králJiří vyhověl starobylé zvyklosti a spolu se slibem poslušenství chtěl u papežedosáhnout, aby legitimoval pro Čechy kalich a potvrdil Rokycanu k pražskémuarcibiskupství: Vracel se k svému dávnému protivníkovi z benešovských jednáníúrovni, avšak s týmiž myšlenkami jako v roce 1451. Král Jiří soudil, že doba je mupříznivá. Upevnil v zemích české koruny a získal si vliv mezi říšs i vděčnost císaře.Mimo to rozvinul i dlouhodobé cíle své politiky k východním sousedům a zabezpečil sipřinejmenším jejich neutralitu. Na řadě byl především Matyáš Korvín, který osvědčil užsvé výjimečné schopnosti a překonal počáteční odboj šlechty. Matyášovi se též dařilozkrotit nepoddajné houfy žoldnéřů, jež se usídlily na Slovensku a za let bezkráloví sivlastně vybudovaly rozsáhlou samosprávu. Původním jádrem těchto „bratříků" bylyzbytky husitských vojsk, jež se po bitvě u Lipan a po dobytí Siónu utekly doslovenských hor. Slovenští husité pomáhali „bratříkům" dobývat hrady i budovatopevněné tábory, v nichž drželi hejtmane po několik let vládu nad středním avýchodním Slovenskem. Politické zaměření dal slovenským husitům katolický hejtmanJan Jiskra z Brandýsa, který se zapsal do služeb vdově po císaři Albrechtovi a hájil jejíkrálovská práva v Uhrách. Poznali jsme už Jiskru jako oddaného stoupence LadislavaPohrobka při krve-prolití na budínském hradě. I v době Hunyadově Jan Jiskra uhájil včele bratříků nezávislost slovenských krajů na uherském panu správci.Matyáš Korvín však volil proti bratříkům obratnější postup. Věděl, že by bylo obtížnévojska, otužilá v dlouholetých šarvátkách a zaštítěná horami, lesnatými údolími apevnými hrady, zdolat vojensky. Mimo to stále proskakovaly zprávy, že český králposiluje bratříky, s nimiž Čechy pojila nejen víra, ale i jazyk. Proto Matyáš začalvyjednávat s Jiskrou a získal jej dokonce do svých služeb. Jan Jiskra z Brandýsa,„hejtman vévody rakouského", se stal uherským šlechticem, jeho vojska vešla v žoldKorví-nův a vytvořila jádro proslulého „černého vojska". Proti ostatním husitskýmhejtmanům podnikl král Matyáš vojenskou výpravu a na jaře 1462 dobyl ipřepevného hradu Muráně, pravé orlí hnízdo a nejmocnější pevnost bratřickou. KrálJiří však záměrně do bojů nezasahoval, ponechávaje bratříky trpkému osudu. Oslyšelvolání o pomoc, neboť nechtěl proti sobě popudit energického zetě.Matyáš Korvín stoupal rychle do čela předních evropských vladařů a začal k soběpoutat pozornost nejen jako zmužilý obránce křesťanstva před náporem Turků, ale ijako vzdělaný humanistický vladař, který se na budínském hradě obklopil italskými básníky,kronikáři, malíři, sochaři a architekty. Budapešť se tak záhy stala význačnýmcentrem humanistické vzdělanosti a nová renesanční kultura později odtud pronikala i knám, zejména na Moravu. Král Jiří si včas uvědomil schopnosti Matyášovy (snad v něvěřil už od doby Matyášova pobytu v Praze!), a proto naléhal na sňatek s Kateřinou ausiloval o přátelské dorozumění s ním.Bylo to důležitým příkazem nezbytnosti i proto, že se mezitím Matyáš smířil s císařem,a bylo nebezpečí, že by vyšla najevo podpora, kterou tajně přislíbil Jiří císaři v boji ouherskou korunu. Proto měl Jiří zájem na brzkém sňatku své dcery s uherským králem.Svatbu oslavil Matyáš Korvín v červnu 1461 v Trenčíně a král Jiří spatřoval vpříbuzenském svazku pevnou záruku Korví-nova přátelství.Zbýval však ještě další soused na východě, polský král Kazimír. I proti němu se Jiřísvého času potají smlouval s markrabaty braniborskými, a dokonce i s řádem

německých rytířů, kteří slibovali závratné sumy peněz za českou vojenskou pomoc protipolskému králi. Král Jiří ovšem poznal, že sliby jsou jen předstírané a že jeho potřebámvyhovuje spíše spolupráce s Polskem, k němuž ostatně sám od mládí tíhl, když byl ještěstoupencem polské strany a hájil právo polského prince k české koruně. O spolupráci sPolskem stál pak i proto, že mohl mít v králi Kazimírovi mocného spojence protirozpínavé politice Vratislavských. Mimo to i první informace z Říma dávaly tušit, žepapež nejeví známky porozumění pro české požadavky a že se lze spíše obávat střetnutís Římem. V takové chvíli by ovšem přátelství s polským králem mělo cenu zlata achránilo by českému králi záda.Na jaro 1462 připravil král Jiří sjezd s polským králem. V čele 4.000 pěšáků a 2.000jezdců spěchal do slezského Hlohova, kde ve dnech 18.-30. května 1462 jednal s králemKazimírem, který dorazil do města v čele 5.000 jezdců. Sjezdy panovníků se stávaly téžpřehlídkami vojenské síly a dodávaly jednání lesku. Současně ovšem přijeli do Hlohovai přední hodnostáři obou zemí. Oba panovníci dojednali společný postup ve sporuPolska s řádem a urovnali pohraniční spory. Postarali se též o svobodu silnic, o rozvojobchodu a o dobrou minci. V Hlohově se král Jiří vzdal nároků na Osvětim, Zátor adalší části Slezska, na něž si činil nárok král Kazimír. Shoda byla úplná. Z Hlohovamohl král Jiří odjet s pevnou jistotou polského spojenectví.Za několik dní nato se Jiří dohodl i s kurfiřtem braniborským Fridrichem. Dlouholetýspor a boj o Dolní Lužici se skončil. Král Jiří uznal dědičná práva Fridrichova kChotěbuzi a sklonil se před tvrdou realitou. Český král zůstával však i nadále vrchnímlánem Dolní Lužice, Chotěbuze a okolí, jež ve skutečnosti již po léta ovládalabraniborská vojska. Tato část země neuznávala titulárního správce Dolní Lužice panaZdeňka ze Šternberka, kterého král Jiří ustanovil v Lužici zemským fojtem. Smlouvou vGubinu 5. června 1462 ztratil král Chotěbuz, získal však ústup Fridrichův od celé DolníLužice, získal i kurfiřtovo spojenectví a přátelství. Po Hlohově i Gubin ukázal, že králJiří se dal na ústup a že horlivě shání spojence. Zřejmě už při těchto jednáníchpromýšlel důsledky nezdaru svého poselstva v Římě.Dříve než se oficiální poselstvo českého krále vydalo na cestu do Itálie, sondoval totiž vŘímě půdu zvláštní pověřenec krále Jiřího, rytíř Antonio Marini z Grenoblů. Po Mairovise objevil na pražském dvoře další významný humanista, tentokrát představitelhumanismu italského a svou specializací spíše inženýr než literát. Marini se osvědčiljako úspěšný vynálezce a technik ve službách benátské republiky. V roce 1444 slyšíme,že zkonstruoval v Benátkách systém větrných mlýnů a že vynalezl účinnou metodučištění průplavů, jež se zanášely mořským bahnem a pískem řek. Marini dostal tehdyvýhradní právo spolu se svými zaměstnanci, aby otevíral benátské kanály plavbě lodí.Zvídavý duch Mariniho se však nespokojil pouze tímto úspěchem a rozlétl se k řešenínových úkolů. Pan Antonio vynalezl novou metodu, jak spouštět v loděnicích v arsenáluvelké lodi na moře, a sestrojil i nový typ pecí na přepalování rudy. Velkou pozornostvěnoval rozvoji obchodu a zrychlení dopravy. Uvedl na řece Brente do provozu v roce1456 velký dřevěný stroj (vůz, „carro"), na němž přepravoval říční čluny v místech, kdebyly jezy.O úspěšného technika, vynálezce a podnikatele projevil záhy zájem císař. V roce 1456už vidíme Mariniho ve Štýrském Hradci, kde buduje vápenky, cihelny, staví mlýny apodílí se na rozvoji pivovarnictví. Jeho přičiněním i vznikly umělé vodní hráze a i veVídni jeho vápenky i cihelny dodávaly pro potřeby města vápno a cihly. Král Jiří sepoprvé s Marinim pravděpodobně setkal v Rakousích a projevil o podnikavéhohumanistu zájem. Ukázal jsem už několikrát, že král Jiří usiloval o rozvoj obchodu a žese staral o národní hospodářství. I k Marinimu jej vedly především zájmy ekonomické.V roce 1459 už se pan Antonín objevil v Čechách a jeho titul - „správce hornictví a

mincovnictví" -naznačuje, co bylo jeho hlavním úkolem. Záhy však král Jiří poznal,že italský inženýr je i velmi vzdělaným politikem, který má bohatý rozhled po antickéliteratuře a po evropských zemích a že i hýří plány a náměty, jež uspokojovalykrálovské sny a touhy. Zejména rozhodující pak byly přátelské styky Mariniho s mnohaitalskými činiteli. Králi Jiřímu se proto zdálo, že není vhodnějšího muže, než bylMarini, který by i v Římě mohl posloužit české věci.U papežského dvora měl král Jiří už předtím svého prokurátora Fantina de Valle, rodemDalmatince, znalého češtiny. Avšak postupně se Fantin přizpůsoboval kuriálnímustanovisku, ačkoliv od českého krále bral peníze, jeho jménem měl jednat a jej měl izastupovat u papeže. Český prokurátor uvítal nevrle pana Mariniho už proto, že v němcítil soupeře. Prvé listy Mariniho z Říma upozorňovaly, že od Fantina nelze očekávatrozhodnou podporu českého stanoviska. K podobnému názoru na Jiříkova prokurátoradospěli i členové českého poselstva, kteří se v Římě setkali s Marinim a požádali„svatého otce" o audienci. Už odklady a průtahy naznačovaly, že kurie není Čechůmnakloněna. Zatímco francouzské poselstvo předstoupilo před papeže už třetí den popříjezdu do Říma, čeští poslové museli čekat plné tři týdny. Pius II. jen vzkázal, aby seradili s kardinály Bessarionem, Mikulášem z Kusy a s Karvajalem - ti byli pověřeni, abypro svatého otce připravili návrhy. I složení kardinálské komise vzbuzovalo nejhoršíobavy, neboť zejména s Karvajalem měli Češi zlé zkušenosti z doby jeho pobytu vPraze v roce 1448. Papež také panu Kostkovi naznačil, jaké bude jeho východisko připosuzování české pře. „Bůh jest na nebi a my na zemi," pravil a dal najevo svéuniversalistické a monarchické pojetí církve a papežství.20. března 1462 došlo k veřejnému slyšení českého poselstva před Piem II. Zprvu setvář papežova milostivě usmívala. Prokop z Rabštejna mu totiž v úvodu složil přísahuposlušnosti jménem krále Jiřího. Poté však se Pius II. zachmuřil, neboť Václav Korandave dvouhodinovém proslovu (už tato délka byla zlou taktikou!) obhajoval platnostkompaktát. Papež mu ihned odpověděl a vyjádřil názor, že kalichvbyf v Basilejipovolen toliko jedné generaci husitů, o platnosti kompaktát pak slíbil vyslovit názorpozději. Stalo se tak 31. března 1462. Zákulisní jednání nedovedla odvrátit Pia II. odrozhodného postoje proti kališníkům. Za přítomnosti 4.000 lidí ve veřejné konsistořiprohlásil papež kompaktáta za zrušená. „Před světem" - jak zní rituální výraz papežskéúřední praxe - „svatý otec" vyhlásil, že přijímání z kalicha „není z nutnosti spásy", žetudíž věřící nemají věřit ve spásu kalicha. Oba výroky papežovy znamenaly odmítnutížádosti českého poselstva a stavěly Řím a kališnické Čechy do příkrého protikladu.Významným projevem odporu Pia II. ke kališníkům bylo i okázalé přijetí poselstvaměsta Vratislavě. Papež Vratislavským poskytl pocty a v tajném jednání jim přislíbilochranu proti kacířům. Bylo zřejmé, že kacířem tu není míněn nikdo jiný než král Jiří aže pocta Vratislavským se rovná výzvě papežově k odboji proti českému králi.Král Jiří byl průběžně informován o nezdaru poselstva v Římě; zejména Antonio Mariniuž velmi časně upozorňoval na nepřátelský postoj kurie i na marné své snahy zvrátitnázory kardi-nálského sboru i papežových rádců. Marini přijel též z Říma dříve nežostatní poslové a snad už byl po Jiříkově boku v Hlo-hově. Tehdy už s králem chystalvelkolepý plán mírové organizace evropských vladařů, jímž Jiřík hodlal čelitpapežskému útoku. Avšak dříve ještě, než se plně rozvinuly přípravy Plánu všeobecnémírové organizace, pokusil se král Jiří jednat s papežským nunciem, jenž přicházel doPrahy spolu s oficiálním královským poselstvem, které se vracelo v červnu 1462 zŘíma.Už jméno papežského nuncia popouzelo a uráželo krále Jiřího. Pius II. si totiž vybral zasvého zvláštního posla dosavadního českého prokurátora v Římě Fantina de Valle. ; 14.června se s ním král Jiří setkal a vyslechl z jeho domýšlivých úst mnoho drzostí, jež

urážely královo sebevědomí. Fantin nabádal svého pána, aby se zřekl kalicha a dal tímpříklad celé zemi. Papež prý očekává, že král rozežene utrakvistické kněžstvo, že vrátíkatolické církvi všechen pozemkový majetek a že zruší všechny zvláštnosti kališnickécírkve. Nedávno takto odsoudil kacířstvo ve své zemi bosenský král Štěpán Tomaševič,nyní by měl podle jeho vzoru i český král projevit naprostou poddanost papeži. Teprvesplní-li Jiří tyto a další podmínky, ustaví papež do čela církve v Čechách novéhoarcibiskupa.Král Jiří nemohl na podmínky Fantinovy přistoupit. Kdyby se zřekl kalicha, Rokycany akompaktát, přiznal by porážku celé své politické koncepce, zradil by opory své vlády,pohřbil by všechny své názory a naděje a zbavil by se valné většiny stoupenců.Spatřoval v návrzích Fantinových hrubou urážku nejen svého majestátu, ale i Čech,českého národa, celé české koruny. Připomínka bosenských kacířů musela rozeznítdávnou strunu českého vlastenectví, ba husitského mesianismu. Češi se už od dobyHusovy vztekle vzpírali proti označení „kacíři" a byli naopak přesvědčeni, že jsounárodem vyvoleným, bohu zvláště milým. Václav Koranda v Římě jasně prohlásil, žekalich mají Češi „z daru božieho a z osvícenie ducha svatého". Kališnická biblelitoměřická v téže době pak připomíná, že pravdy zákona božího trvají sice od věčnosti,„avšak našeho času byly nám spíše než jiným odkryty zvláštní milostí boží". Dokonce itolerantní katolík Jan z Rabštejna ve slavném Dialogu vyzdvihoval Čechii, jež přihlížísebevědomě zuřivému vzteku nepřátel a „vyniká jako paní nad ostatní národy". Víra vevyvolený český národ, přepjaté vlastenectví a mesianismus zůstaly pak již trvalýmrysem české reformace. Husitská obrana proti křižáckým výpravám zakalila Čechy vpřesvědčení, že stojí v čele křesťanstva. I v době poděbradské byl tento českýmesianismus živý a stavěl krále Jiřího nepřátelsky proti návrhům Fantinovým.Ve veřejnosti kolovaly pověsti, že se snad papeži podaří zvik-lat českého krále ve víře.Aby rozptýlil pochyby, účastnil se Jiří demonstrativně 17. června kališnického procesí oBožím těle. Veřejnost kvitovala královu účast jako svědectví jeho nepoddaj-nosti apevnosti. Zatím Fantin ve smyslu papežského příkazu ustavil do čela katolíků HilariaLitoměřického jakožto administrátora českých katolíků. Hilarius se horlivě ujal úřadu asnažil se podpořit Fantina intervencí u krále. Užíval vlasteneckých výzev aupozorňoval, že „sladké Čechy" jsou kompaktáty ohroženy. Je nebezpečí, že znovučeská země bude zemí kacířů a přivolá na sebe hněv svatého otce. Král by měl dostátsvému korunovačnímu slibu a měl by-vymýtit v Čechách kacíře. Hilarius dokonceneváhal žádat, aby pro kacíře dal král zapálit kacířské hranice.Král Jiří už v rozhovorech s Fantinem a v dosavadní korespondenci upozorňoval, že bdínad čistotou a jednotou křesťanstva a že pronásleduje kacíře. Měl ovšem na mysli sektylidového kacířstva, jež od dob husitské revoluce žily potají na českém venkově.Ostatně už v roce 1452 zahubil táborské kacíře a v roce 1460 ostře zakročil proti členůmvytvářející se jednoty bratrské.Živnou půdou, z níž vyrašily prvé obce bratří, bylo živé dědictví husitské revoluce. Užkolem „stadického krále" se soustředili všichni, kdož nesouhlasili s hříšným světempanstva a měšťanů a dosud neztratili víru v moc božího zázraku, který shlédne navšechny věrné a pokorné. Hluboké desiluze v údobí návratu starých řádů posilovalyzejména mezi poddanými žhavé naděje ve spasení všech, kteří se odvrátí od zkaženéhosvěta, od majetku a bohatství, od vrchností a od církve katolické i kališnické. Ideovýmikořeny jednoty bratrské byl táborský chiliasmus, zbavený ovšem víry v násilný převrat,učení Petra Chelčického o boji duchovním, důsledný evangelismus kacířských sekt,jako byli zejména Valdenští a bratří svobodného ducha. V neposlední řadě podněcovalseskupování prvých bratří i Jan Rokycana, který často na kazatelně popustil uzdu svémuhněvu nad zkaženými mravy a ostře odsuzoval mocné boháče. Kolem Petra

Chelčického se nejprve seskupila drobná obec bratří chelčických a snažila se přetnoutvšechna pouta, jež je spojovala se současnou církví a společností. Zároveň s jednotouChelčického vznikaly i obce bratří a sester na Moravě. Vůdcem jedné skupiny lidovéhokacířství byl kroměřížský kazatel Štěpán. V roce 1456 jej však vypudil olomouckýbiskup, který též některé ze stoupenců bratra Štěpána zjímal a krutě potrestal. Dvakacíře, Matěje a Milenu, kati roz-čtvrtili a bratra Jeníčka upálili na hranici. ŠtěpánKroměřížský střídal svá tajná sídla, působil ve Valašském Meziříčí a jeho stoupenci seobjevili i na Domažlicku a Klatovsku. Další kacířské obce se hlásily ke kazateliMikuláši a nazývaly se mikulášenci.Organizátorem lidového kacířstva a vlastním zakladatelem jednoty bratrské bylRokycanův příbuzný, krejčí bratr Řehoř. Postaral se zejména o to, aby roztroušenéskupinky navázaly spojení, a položil i sídlo nového bratrstva v roce 1457 do vsiKunvaldu v Orlických horách. Jednota bratrská v oné době ovšem ještě nebyla církví,neměla přesně vymezený soubor věroučných článků. nýbrž byla spíše volnýmsdružením několika náboženských obcí, v nichž se uplatňoval důsledný evangelismus,nesouhlas s katolíky i s kališníky a odpor ke „světu". Vyskytli se v počátcích i bratří,kteří věřili v proroctví, že „za krále z Kunštátuov" dojde k povstání lidu, jež prý však„prospěje" i bez meče. Postupně však převládl názor, že bratří zvítězí „duchovnímbojem", to jest tím, že opustí metody násilí, že nebudou přísahat a vykonávat feudálnípovinnosti. Jednota bratrská se v tom obracela ke vzorům táborským, ctila napříkladMartina Húsku jako světce, odsuzovala však bojovné adamity. Nesouhlas bratří budilovšem i postoj Jiřího z Poděbrad k Václavu Korandovi a k Mikuláši z Pelhřimova.Bratří dávali přednost dobrovolné chudobě a získávali stoupence především mezipoddanými a drobnými řemeslníky. Vy-skytl-li se mezi nimi šlechtic, musel se zřícišlechtictví a majetku, jako například zeman Metoděj Strachota, „kterýž opustiv tvrzsvou na Vorlici pro bohatství, v Jednotě byl v chudobě". Bratr Řehoř získal promyšlenky dobrovolné chudoby, evangelismu a útěku od světa další stoupence v HradciKrálové, v Pardubicích, v Mladé Boleslavi, v Mostě, v Teplicích i v Praze a pokoušel serozptýlené obce spojovat v jednotu bratrskou.Král Jiří zprvu nečinně přihlížel agitaci bratří a neviděl nebezpečí ve skupináchnadšenců odvrácených od světa. Po tajné korunovační přísaze se však začal zajímat i otyto kacíře, kteří se stali i cílem útoku kališnického kněžstva. Podobně jako kdysikatolíci husitům, nyní kališníci bratřím začali vytýkat kacířství a zkázu mravů. Bratříprý se uchylují do ústraní proto, aby páchali sexuální orgie, hlásají chudobu aspolečenství majetku proto, že chtějí mít i ženy a dítky společné. Jsou to navlas tytéžvýmysly, jaké před lety šířila církev o husitech a zejména o táborech a ada-mitech!Krále však více než sexuální orgie zajímaly na bratřích myšlenky o útěku před světem.Prakticky to znamenalo, že členové těchto kacířských obcí odmítali přísahat poddanstvíi poslušnost a konat i poddanské povinnosti. Mimoto pan Jiří nezapomínal, že i husitskárevoluce začínala nejprve tajnými, klidnými schůzkami, ■/, nichž se postupně rozhořelolidové povstání. Bratr Lukáš přímo praví, že král Jiří „měl bratry na péči, aby podobněTáboróm nemyslili nějaké povstání učiniti proti moci".Ze všech těchto příčin už v roce 1460 král Jiří začal pronásledovat jednotu bratrskou.Zakázal tajná shromažďování, dal rozehnat biřici bratrské bohoslužby a uvrhl do vězeníprvé kacíře. Velmi těžce dopadl hněv králův na bratry v Praze. Bratří si stěžují, že nyní„skřipec na snídani a hranice za oběd jim bude". Desítky studentů, řemeslníků a kněžítrpělo ve vězení, kati je napínali na skřipec a trestali metlami i mečem. Bratří většinouosvědčili věrnost zásadám a „silni jsou učiněni v boji, mluvíc katu, aby pro lítost mukneujímal". Podobně i mimo Prahu biřici vyhledávali kacíře a prvé kališnické hranicezačaly hubit životy oddaných stoupenců Kristova evangelia.

Náboženská tolerance - jak obtížný a náročný úkol! Tolikrát jsem velebil krále Jiřího zaprojevy náboženské snášenlivosti, jež jej povznášejí nad současníky a přibližujínovověkým lidem, nyní však je čas si uvědomit, že tolerance byla v Čechách teprve naúsvitu a že dosud nestačila ozářit všechny kouty duše, všechny oblasti myšlení. Vevztahu k lidovému kacířství král Jiří ještě nebyl s to odpoutat se od středověkýchpředstav, a proto nařizoval persekuci a souhlasil s hubením kacířů. I tak ovšem -nebuďme ahistoričtí - vynikala Jiříkova snášenlivost vysoko nad názory současníků vostatních evropských zemích. Například protestanti v německých krajích ještě za sto letpo Jiříkovi se budou uchylovat k násilí jen proto, že věří v ohavnost kacířství svýchsoupeřů a v sílu kacířské hranice a inkvizice. A ve Francii naplní téměř celou polovinuXVI. století zuřivý ryk náboženských válek.Proti královské přísnosti se ovšem ozývali osvícení kališníci, s protestem proti postupukrále Jiřího vystoupil i bratr Řehoř. Charakteristické je, že se obrátil na známého autoratraktátu proti kališnickému kněžstvu, na Vaňka Valečovského, jenž měl zřejmě pověstčlověka nábožensky snášenlivého. Bratr Řehoř si stěžuje, že „ptáci nebeští, prelátovépyšní a odporní, místa svá mají a lišky chytré a kališné pod nimi doupata svá nalézají,ale syn člověka nemá, kde by svou hlavu složil". Bratří se hlásí o podíl na slunci životavedle katolíků a kališníků a rozvíjejí své humanistické pojetí obecné snášenlivosti.Nechtějí nic jiného než pokoj a mír. Je přece zřejmo, že násilím nelze nikoho k vířepřipudit. Trpí-li Turci vedle sebe křesťany, je-li ve Lvově několik náboženství vedlesebe, je třeba, aby i bratří byli ponecháni v klidu ve své víře, „poněvadž i židy trpíte".Pozoruhodná výše snášenlivosti! Novodobě zní apel k toleranci i proto, že zabírá nejenjednotu bratrskou, ale i Turky a židy. Řehoř připouští, že „král Jiří o mnohém nezví, alemocí jeho nevinní křivdu trpí", a proto by měl pan Valečovský zabránit dalšímukrveprolití.Král Jiří se ovšem nedal zadržet a hubil kacíře dále, neboť se díval na boj s nimipředevším z politického nadhledu. Ostatně přímo mluvčí jednoty bratrské připouštějí, že„král chtěl své přísaze dosti učiniti", a narážejí tak na tajné závazky královy k Římu.Pius II. a jeho mluvčí Fantin de Valle ovšem nepřijali Jiříkovo stanovisko a dávali nasrozuměnou, že je čas, aby král Jiří začal hubit skutečné kacíře-kališníky. Toto poselstvípapežovo tlumočil znovu a znovu Fantin i členové královského poselstva, kteří se vrátiliz Říma. 10. srpna 1462 sešel se v Králově dvoře v Praze zemský sněm, na němž bylhlavním bodem programu stav jednání s Římem. Nejprve poslové několik hodinpodrobně líčili svůj nezdar v Římě i odpor papežské kurie ke kalichu. Hned nato se ujalslova král a odsoudil Pia II. za to, že popírá platnost kompaktát. Nelze přece rušit, copovolil koncil a co schválili sami předchůdci Piovi. Král Jiří pak přešel k obhajoběkompaktát a kalicha. Vyznal: „Kacířů nemilujeme...", popřel však, že by kališníci bylikacíři. Kalich je založen na evangeliích Kristových podle ustanovení církve prvotní abyl Čechům povolen koncilem basilejským „jakožto privilegium naší statečnosti azbožnosti". Vroucně a jímavě vyznal pak Jiří své krédo: Ve víře ke kalichu se narodil, zkalicha přijímal jako zemský správce. „Ať vie papež, žeť já své viery neprodávám zakrálovstvie, ale což nám dal milý buoh poznati, já teď, manželka má i děti moje, pro tukrev velebná i královstvie i hrdel stále hotovi jsme složiti!"Velebná chvíle - jedna z těch, jež rozhodují na staletí, chvíle dojímající přítomné vroucíopravdovostí. Mnohým kališníkům, jak praví letopisec, zatřpytila se dojetím v oku slza.Však také pan Kostka z duše poděkoval za královo vyznání věrnosti kalichu. Slíbil též,že kališníci budou vždy státi při svém vladaři a podpoří jej v boji za kompaktáta. Méněuspokojení však přinesl králi projev mluvčího katolických stavů. Zdeněk ze Šternberkavyhlásil věrnost české koruně, avšak zároveň se přihlásil k bezpodmínečné poslušnosticírkevní. Katolíci budou následovat papeže i pokud se týče kompaktát. Šlová Zdeňkova

nepokrytě naznačila připravující se konflikt s/katolíky a překvapila krále Jiřího. Král seobrátil k panu Sternberkovi a žádal od něho příznivější odpověď, zejména pak podobnýprojev poslušnosti, jak učinili utrakvisté.Na 13. srpna bylo určeno pokračování sněmu, a tu měli katolíci zřetelněji projevit svůjnázor. Praha byla opět v těch dnech zmítána náboženskými rozmíškami avzájemným osočováním. Pražští měšťané v letácích podepřeli svého krále a uvítalijeho pevný postoj. Na sněmu však mluvčí katolíků, vratislavský biskup Jošt opakoval,co předtím řekl pan ze Šternberka: „Trvám na slovech páně Sternberkových." Do debatyse vmísil horlivý Fantin de Valle a odůvodňoval, proč papež zrušil kompaktáta. KráliJiřímu prý nepřísluší, aby vykládal smysl korunovační přísahy. Je toliko povinenvyhladiti v Čechách kacířství - tak, jak si přeje svatý otec. Král Jiří se v té chvílinezdržel a vskočil všetečnému mluvkovi do řeči: „Zachováváme přísahu jako papež akdokoliv jiný - a to podle svého svědomí!" volal. Fantin se však nenechal přerušit azaútočil nyní přímo proti králi. Stavové mají poslouchal svatého otce, i kdyby bylinuceni odstoupit od krále. Boj proti kacířství musí Čechové vést pod vedením papežetřeba i proti králi! To byla poslední slova, jež na sněmu zazněla, neboť král nehodlal jiždéle poslouchati urážky, ba přímo útoky proti sobe, a sněm rozpustil.Hned nato svolal královskou radu a tam zcela popustil uzdu svému hněvu. Prudcevyčítal pánům neposlušnost a hrozil tresty. k Drzého Fantina dal okamžitě zatknout.Vytýkal mu, žs porušil slib věrnosti, jejž dal králi jakožto český prokurátor v Římě.Dále pak Fantina obvinil, že urážel královský majestát a popouzel stavy ke vzpouře.Zároveň s Fantinem dal Jiří zatknout i Prokopa z Rabštejna, neboť se vynořilopodezření, že se v Římě za zády poselstva smlouval s kardinály. Vězením Fantinovýmbyla zprvu Staroměstská radnice, později poděbradský hrad.Katolické šlechty se zmocnila panika. Snčmovníci si obecně vykládali výbuch královahněvu jako počátek krvavé persekuce katolíků. Proto mnozí utíkali z Prahy a uchylovalise na své hrady. Král Jiří však nijak nepomýšlel na to, že by se vzdal politiky „králedvojího lidu". Rád přijal ujištění od Fridricha Falckého a od Ludvíka Bavorského, žebudou za něho orodovat v Římě a že zprostředkují smír. Současně dal Rokycana svolatsynodu kněžstva, na niž král Jiří pozval i katolické kněžstvo. K více než 700utrakvistům se připojilo asi 200 kněží katolických a všichni společně předstoupili předkrále. Jiří vybídl shromážděné kněžstvo k umírněnosti a k snášenlivosti a požádal je,aby všichni dodržovali kompaktáta. Hilarius Litoměřický jménem katolíků poděkovalkráli za laskavost, odmítl však kompaktáta, neboť katolíci prý vůbec necítí jejichpotřebnost. Pro ně je směrodatná vůle papežova, a svatému otci vždy zachovajíposlušnost. Král Jiří polemizoval s Hilariem a hájil starou husitskou zásadu, že více jetřeba poslouchati Krista než papeže. Diskuse ukázala, že Jiříkovo pojetí církve, třebažese neustále hlásí k jednotě s Římem, je zcela protichůdné k pojetí papežskému. Jiří sevšak snažil i nadále zachovat maximální umírněnost a toleranci. Proto nepronásledovalkatolíky a vyhověl žádostem Pia II. i dalších přímluvců a propustil už v říjnu 1462Fantina na svobodu. Dával tak znovu najevo, že nechce hnát spor s Římem do krajnosti.Zároveň ovšem král Jiří nechtěl podceňovat nebezpečí, jež se stále hrozivěji ohlašovalo.Tušil, že se proti papeži Piovi II. nemůže bránit sám, nýbrž že může odolat jedině vespolupráci s ostatními evropskými vladaři. Dozrával návrh plánu Všeobecné mírovéorganizace.Těžko říci, kdo byl vlastně autorem plánu na vytvoření spolku knížat a parlamentu, kdese budou vladaři snažit upevnit trvalý mír a pomocí zvláštního soudního tribunálubudou řešit spory panovníků a mezinárodní rozepře. Plán počítal i se společným bojemevropských vladařů proti Turkům, kteří ohrožují Evropu. Kupodivu velmi málo se vNávrhu mluvilo o papeži, jemuž se ponechávala pravomoc toliko ve věcech víry.

Římská kurie nebyla sice výslovně cílem útoku mírového spolku knížat, avšak i mlčeníbylo významné a naznačovalo, že český král vidí budoucnost evropských států zcelamimo papežský universalismus. Jádrem Všeobecné mírové organizace byl principnárodní svrchovanosti jednotli- -vých států - a to byly myšlenky, jež zcela přesahovalystředověké meze a cílily k dalekým perspektivám. Pokud jde o otázku autorství tohotoplánu, nesporně velký podíl patřil Antonio Marinimu, '— král Jiří však zcelanepochybně významně přispěl k formulacím Návrhu a členové královské kancelářevtiskli pak dokumentu konečnou podobu.Antonio Marini sledoval ideu mírového spolku evropských knížat už na jaře 1462 zasvého pobytu v Římě. V létě už snad v Hlohově král Jiří o Návrhu jednal s králemKazimírem. Tehdy byl již Návrh všeobecné mírové organizace hotov a Marinimu připadlúkol získat souhlas evropských vladařů. Nejprve zamířil do staré vlasti, doBenátek. Sliboval králi Jiřímu, že Serenissima (jak se říkalo benátské vládě) přijmeNávrh a bude usilovat o jeho realizaci. Benátčané však byli příliš opatrnýmiobchodníky, aby se vydali na plavbu po neprozkoumaných vodách. Pochopili též, žeNávrh je namířen proti papeži, a výslovně žádali, aby se členem spolku stal i svatý otec,který by měl i převzít předsednictví.Naděje Mariniho se po nezdaru v Benátkách upjaly k Francii. Marini měl přátele mezipařížskými vyslanci milánských vévodů a od nich věděl i o skrytém záští Ludvíka XI.proti papeži. Na dvoře francouzského krále pak vskutku nalezl více porozumění pro svétajné poselství. Přes Burgundsko se vrátil zase do Benátek a pomocí autorityfrancouzského krále se snažil pohnout nedůvěřivé Benátčany k souhlasu. Marnépočínání! V té době se už rodilo spojenectví Benátek s papežem a protifrancouzský hrottohoto společenství byl zjevný i z toho, že se k Benátkám přibližoval stále důvěrnějidávný nepřítel Francie, vévoda burgundský.Velkolepý plán mírového svazu evropských vladařů narážel na skaliska evropsképolitiky. Hrozil mu nezdar ještě dříve, než vejde ve známost těch, jimž byl určen. KrálJiří se však nedal odradit nesouhlasem Benátčanů a pokoušel se získat pro Všeobecnoumírovou organizaci souhlas Polska a Uher. Marini znovu zajel do Piotrkowa za králemKazimírem a několikrát jednal i s králem Matyášem. Leč dohodám se stavěly do cestyobavy z papežského hněvu a jednání se protahovalo. Veliká myšlenka, jež dodnes budínáš obdiv, byla v nebezpečí, že se rozplyne v příboji vleklých sporů a místních rivalit.Král Jiří však neumdlel v zápase a posiloval se proti papežským hrozbám novýmipřáteli a dalšími spojeneckými svazky.

Kapitola XI11.KRÁL KACÍŘ29. října 1462 dorazil do Prahy ke králi Jiřímu Ondřej Baumkirchner, župan prešpurský.Byl pokryt prachem cest a kůň pod ním byl zpěněný. Tři dny a tři noci spěchal věrnýslužebník císařův k českému králi, aby jej poprosil jménem svého pána o pomoc. CísařFridrich III. se totiž znovu dostal do sporu se svými příbuznými a od 5. října bylvojensky obležen ve Vídni. Proti císaři povstali i měšťané pod vedením VolfgangaHolzera, bohatého obchodníka s dobytkem, a císař byl neprodyšně uzavřen s 82šlechtici a 150 žoldnéři ve vídeňském hradě. Jednomu z komorníků se podařiloproklouznout k Ondřeji Baumkirchnerovi a sdělit úpěnlivou prosbu císařovu, aby mukrál Jiří pomohl z pasti.Král Jiří oceňoval, že se císař za něho přimlouval u papeže, i a proto neváhal okamžitěvyslat k Vídni svá jízdní vojska v čele s panem Zdeňkem ze Šternberka. Sám se vydalna pochod 8. lis- | i opadu a 19. listopadu už česká vojska útočila proti vídeňskýmhradbám. Dík rychlé pomoci mohlo dojít k jednání o příměří i 4. prosince císař a jehodvůr vyšli z obležení. Šli pěšky, neboť koně dávno padli za oběť vyhladovělé posádce acísařskému dvoru. Nebýt krále Jiřího, stali se všichni vězni vzbouřenců. Českýosvoboditel daroval císaři a jeho průvodu koně a dopravil je do Korneuburku, kde bylpodepsán mír. Český král dostal od rozradostněného císaře vše, oč požádal. Viktorin,Jindřich a Hynek z Poděbrad se stali říšskými knížaty, králi Jiřímu osobně císař zavěsilna šíji masivní zlatý řetěz a pro královnu Johanu uchystal zlatou korunu. Císař téžpoprosil, aby se král Jiří stal v případě císařovy smrti poručníkem jeho synaMaximiliána, a určil mu za to roční plat 10 000 dukátů. Do konce života měl král Jiřípobírat polovinu dávky z vína a ze soli, vybírané v Rakousích. Mimo to na hotovosti dallakotný císař vyplatit zachránci 20 000 zlatých. Krále Jiřího těšila císařova přízeň.Zvláštní radost měl však ze slibu, že císař znovu zakročí u papeže ve prospěch česképře.Už dříve Fridrich III. poslal zvláštního posla k Piu II. a v Korneuburku se znovuzavázal, že smíří papeže s českým králem.Zdá se, že přímluvy císařovy opravdu na čas zadržely trestající ruku papežovu. Pius II.vyzval totiž Jiříka, aby propustil Fan-tina, a když se tak stalo, požádal, aby králnepodnikal žádné vojenské akce proti Vratislavi. Slezská metropole se nyní stávala opěthlavní nadějí katolického světa. Papež už na jaře 1462 vyznamenal vratislavsképoselstvo v Římě mimořádnou laskavostí a 24. října 1462 dokonce zrušil mírovousmlouvu mezi Vratislaví a českým králem, protože prý se Jiří nevrátil do lůna církve.Byl v tom vyjádřen jasný pokyn, aby se Vratislavští vzepřeli proti králi a necítili sepovinni mu plnit poddanské závazky. V roce 1462-1463 se však Vratislavští ještěneodvážili sáhnout po meči proti „kacíři", neboť jejich duchovní hlava, biskup Jošt,ustavičně mírnil horlivé a nesnášenlivé.Tolikrát už jsem se dotkl projevů náboženské tolerance u Jiřího a kališníků, nyníupozorním na snášenlivost tohoto českého katolického preláta. Jošt byl synem Oldřichaz Rožmberka a z otcovského paláce si odnášel patrně zálibu v pohodlném přepychu.Miloval všechny příjemnosti pozemského života, přestože z kazatelny často hlásal, žepozemské slzavé údolí je toliko přípravou pro rajský život posmrtný. Zejména Joštavábily pochoutky a skvosty umění kuchařského. Už jeho marciální postava, jež muvynesla označení „tlustý biskup", naznačovala jeho mlsný jazyk a hlavní zálibu. Jošt z

Rožmberka byl jedním z prvých českých gurmánů, který dosáhl mezinárodníproslulosti. Když pobýval v Římě, proslavil se jako nejlepší znalec jídla a pití a jehohostiny udivovaly papeže i kardinály vybranými specialitami české kuchyně. Římskégurmány si zejména získal rafinovaně připravovanými pstruhy na rakouském víně a načeském pivě. Vozil s sebou na cestách zástup kuchařů, kteří prý pracovali celé noci, abydobře připravili masa a vynalezli překvapivé chutě omáček, šalší. Jenom za cukr - tehdyto byla drahocenná pochoutka, dovážená ze zámoří!!! - vydal pan Jošt ročně několiktisíc grošů. A ovšemže světský habitus páně biskupův nezavíral dveře ani před krásnýmiženami. Drsná průpovídka italských zpravodajů praví, že tlustý biskup si pochutnává navepřovém, že však jeho ret se rád přisaje i k ženskému poprsí.Vlastnoruční zápis krále Jiřího císaři Fridrichovi III dne 15. června 1459Jiřík dne 13. ledna 1464 inkorporuje Moravu v Českou korunu

Avšak křivdili bychom Joštovi, kdybychom jej viděli jen jako poživačného gurmánaa vtipného milovníka krásného pohlaví či jako lakotného preláta, který prý -e řídilzásadou: „Tlustý pastýř, ovce hubené." Je známo, že se vratislavský biskup horlivězajímal o literaturu, že projevoval porozumění i pro učené snahy. Byl například prvýmvlastníkem opisu České kroniky, kterou mu v Římě svěřil autor, papež Pius II.Pokud šlo o spor s kališníky, biskup Jošt zastával umírněné stanovisko. Neodvážil sesice odporovat papeži, nechtěl však zároveň přerušit své přátelské styky s Jiřím a sdalšími kališníky. Zdráhal se podílet na útocích proti českým přátelům i proto, ženesrostl s vratislavským prostředím. Nenaučil se ani německy natolik, aby mohl kázat vjazyce většiny vratislavských obyvatel. I ve styku s městskými předáky užíval buďlatiny nebo se opíral o pomoc tlumočníků. S biskupem Joštem se ztotožnilo i mnohočeských katolíků, šlechticů i měšťanů. I oni dávali dohodě a soužití s kališníky přednostpřed válkou. V červnu 1463 se například obrátilo 58 katolických českých pánů a rytířů kpapeži s prosbou, / aby se smířil s českým králem. Katolíci „trvající v poslušnosti j VašíSvatosti i svatosvaté římské církve" požádali „svatého otce", aby zastavil trestní připroti českému králi a dal přednost smírné dohodě.Obratná politika krále Jiřího znesnadňovala Piovi II. rozpoutat útok proti „kacířskýmkališníkům". Byť se i rozevřely prvé trhliny, česká stavovská obec stála dosud jednotněza panovníkem a nechtěla zdvihnout zbraň k odboji, jak by se bylo hodilo římskýmkuriálům. I na brněnském sněmu v červenci 1463 král Jiří udržel v poslušnosti katolíky ikališníky. Stále naléhavěji se ovšem do popředí stavěla neposlušnost Vratislavských,kteří se osmělo-vali s pomocí papeže k stále hlasitějším útokům proti „kacířům". KrálJiří cítil, že se nesmí dát vyprovokovat k neuváženým činům a že by bylo chybouposlechnout radikály, kteří doporučovali vytáhnout vojensky proti těm „zločincům abezectným chlapům Vratislavským".Na brněnském sněmu též opět došlo k diskusi o podstatě církve a král Jiří tu zcelarozhodně vyjádřil názor, že koncil, který dal Čechům kompaktáta, stojí v církevníhierarchii výše než papež. Naproti tomu „tlustý biskup" vratislavský mírně, alerozhodně ~ obhajoval papežský primát v církvi. Jménem katolických stavů vyjádřilbiskup Jošt politování nad hrozbami z Říma a slíbil králi pomoc proti všem - nikolivovšem proti papeži, který prý stojí nad koncilem i nad králi. Spor s Římem je možnovyřešit v klidu, a už proto není správné připravovat vojenské tažení proti Vratislavi.Krále opět rozhněvala opatrnost katolíků. „Vidím věrnost jedněch a zdráhavostdruhých," prohlásil a znovu opakoval své přiznání ke kalichu i ochotu být králem„dvojího lidu". Žádal od katolíků, aby splnili své přísahy věrnosti a byli poslušní královskýchpříkazů.Třebaže se na brněnském sněmu král velmi ostře utkal s katolíky, stále ještě udrželpohromadě všechny odstředivé síly. Ze sněmu se katoličtí stavové znovu obrátili kpapeži s výzvou k mírnému postupu a s prosbou, aby se svatý otec usmířil s českýmkrálem. Současně olomoucký biskup Tas z Boskovic, člen stavovské obce, zakázal naMoravě kázat proti kompaktátům a tím se snažil zabezpečit klidné soužití katolíků akališníků. V té době se znovu císař Fridrich obrátil k papeži a přimlouval se za českéhokrále. Vše bylo na dobré cestě ke smíru a k dohodě -alespoň vnější dojem takovémožnosti naznačoval.Král Jiří ovšem nesložil ruce v klín a dál upevňoval své zahraniční spojenecké svazky.Znovu se zabýval říšskou politikou a usmiřoval knížecí spory. Podařilo se mu ukončitválku mezi císařem a Ludvíkem Bavorským a zprostředkovat smír i ve sporurakouských vévodů. Výrazným svědectvím svrchovaného postavení krále Jiřího jakomírotvorce byla pražská smlouva z 24. srpna 1463 o říšském míru. Český král tu

výrazně v praxi prosadil mírové ideje, jež uložil do plánu Všeobecné mírové organizace.Napříště v říšských sporech neměly mít hlavní slovo zbraně, nýbrž diplomaté a smírčísoudy. Král Jiří žádal ode všech, jež usmířil, jediné: přímluvu v Římě. V říšské politicese opět zablýskaly nové, dalekosáhlé myšlenky, jež byly společným dílem MartinaMaira a Jiříka. Vedle císaře se dávalo mnoho pravomoci spolku říšských knížat, kterýměl přispět k reformě Říše. Český král stanul v čele reformní strany, jež měla svéstoupence na všech stranách říše římské národa německého, od Bavor až k Braniborsku.Z okruhu kolem Albrechta Braniborského vzešel i nový dalekosáhlý plán. NěmeckýAchilles byl - podobně jako většina říšských knížat - nespokojen s vládou nemohoucíhoslabocha Fridrkha III. a neviděl jiné řešení říšských zmatků než se opřít 0 moudrost aschopnosti českého krále. Navrhl Jiřímu, aby kur-tiiii zvolili po bok císaři dva říšskévikáře. Pro oblasti západní I", I by to Filip Burgundský, pro východní část Říše měl býtříšským vikářem Jiří Poděbradský. Český král návrh přijal a začal ie jím zabývat.Lichotilo mu, že v něho okolní vladaři skládají lakovou důvěru, zároveň však bedlivěpozoroval, zda by císař takovou dělbou moci souhlasil. Sotvaže zjistil, že Fridrichnejeví nadšení pro říšské vikáře, okamžitě od plánu ustoupil. Nemohl totiž potřebovat,aby si odradil od spolupráce císaře, vlivného přímluvce v Římě.V letech 1463-1464 dozrával ke konečnému řešení i dalekosáhlý Návrh na všeobecnoumírovou organizaci křesťanských států. Čilý Marini byl ustavičně na cestách a byl tedybystrým zrakem a sluchem Jiříkovým. S jeho pomocí nahlížel český král do útrobevropské politiky, vnikal do zauzlených sporů a svárů, ale i naslouchal rozhovorům otajných záměrech jednotlivých vladařů. Pražský dvůr se stal střediskem všestrannýchinformací o evropské politice, do Prahy se sbíhaly nitky jemných diplomatických úvah aplánů. Král Jiří užíval všech těchto informací k obdivuhodné aktivní zahraniční politice,jež neměla a nemá obdoby v našich dějinách.Zejména kolem Návrhu rozvířil všestranná jednání a udivující akce. Nedal se odraditváhavostí Matyášovou a neustal v úsilí 0 realizaci mírového svazu knížat ani kdyžMatyáš Korvín chladně odmítl spolupracovat s českým králem na svolání mírovéhoparlamentu. Korvín se totiž v letech 1463-1464 pozvolna sbližoval s papežem a sBenátkami. Spojovalo je zejména turecké nebezpečí. Pius II. záhy začal oceňovatenergického krále jako oporu katolické církve ve střední Evropě. Matyáš Korvín pakpřilnul „k svatému otci" i proto, že mu odtamtud kynul finanční prospěch. Papež daltotiž po křesťanských zemích vybírat zvláštní tureckou daň a pravidelně posílalprostřednictvím benátských bankéřů do Uher značné částky peněz. Jen například včervnu 1462 Matyáš potvrzoval příjem 20 000 dukátů z papežské komory a v roce 1463církevní subsidie stouply do výše 50 000 dukátů. Nedivme se tedy, že papežská kuriebyla Matyáši Korvínovi stále nilejší a bližší než vzpurný a sebevědomý český tchán.Dokud ještě žila manželka Kateřina (Kunhuta), bylo Matyášovi obtížné rozkmotřit se sJiříkem, k němuž ho stále vázaly i vzpomínky na dobu pražského pobytu v roce 1457.Léta však ubíhala, vzpomínky bledly a v únoru 1464 sklála královnu Kunhutu připorodu smrt. Tím padly na budínském dvoře i poslední zábrany a přátelské svazky kČechám se ještě více uvolnily. Když v dubnu 1464 Antonio Marini jednal o Návrhumírové organizace, Matyáš Korvín definitivně odmítl spolupráci s Jiříkem. Vzkázal, žesice chová úctu k „panu otci", že si však nepřeje „cizího poručenství". I v otázce konciludával uherský král najevo své sympatie k papeži. Podle jeho názoru koncily plodilyvždy jen „rozkoly a spory a v nejužitečnějších věcech pak přinášely toliko zmatky".Budínské rozhovory Mariniho s Matyášem neslibovaly pro českého krále do budoucnanic příznivého, spíše už dávaly tušit rodící se nepřátelství.Králi Jiřímu zůstala jediná naděje pro uskutečnění geniálního plánu mírové organizace:Francie. Už dříve Marini navázal přátelské styky s dvorem Ludvíka XI. a už od

chebského sjezdu se Jiří snažil Francii si získat. V květnu 1464 odešlo z Prahy doFrancie zvláštní poselstvo, jež mělo zvýraznit přátelství česko-francouzské. V čeletohoto poselstva byl osvědčený diplomat Albrecht Kostka z Postupic, významnýmjeho členem byl však i Marini. V tajných jednáních se čeští vyslanci snažili přimětfrancouzského krále, aby přijal předsednictví evropského parlamentu a ujal se péče ovytvoření mírového spolku knížat. Do francouzské politiky však zasáhl Pius II. a přimělpreláty i některé rádce Ludvíkovy, aby odmítli návrhy českého krále, podezřelého zkacířství. Král Ludvík přijal posly Jiříkovy se vší úctou a veřejně se vyznal z obdivu kčeskému králi: „Ať se komu líbí nebo nelíbí, já chci býti s českým králem zadobře achci s ním vstoupiti v přízeň a v přátelství." Ludvík však zároveň ovšem nepokrytěnaznačil, že nemůže Návrh přijmout. Místo toho nabídl, že uzavře s králem Jiřímpřátelskou smlouvu o spolupráci. 18. června 1464 se v severofrancouzském městěDieppe zavázal zachovávat věrné přátelství s českým králem a osvědčil mu své vřelésympatie.Byla to však jen slova a slova, která sice mohla Jiříka potěšit, nemohla mu však dátjistotu, že vytvoří pevnou frontu světských vladařů proti vševládným choutkám papeže.Plán všeobecné mírové organizace a světového parlamentu knížat Ztroskotal a zůstal dobudoucna jako zářivý odkaz a výzva všem mírotvorcům. Ne^ zdar tohoto plánu ovšemnikterak nesnižuje jeho velký význam, nepřízeň času nemůže zahubit velikost Jiříkovysnahy. Jistěže — plán byl plný utopických představ, jeho dalekosáhlost se vysokovznášela nad přízemní půtky doby věčných feudálních sporů a svárů. Není však velkýmpolitikem právě ten, kdo vidí za hrány dneška a zítřka, kdo povznese svůj zrak do výšinbudoucích perspektiv? Král Jiří nebyl ani snílkem ani fantastou, nebyl však anipřízemním, krátkozrakým vladařem, který je uzavřen do svých nicotných zálib a konájen to, co už nelze neučinit. Zil velkými ideami samostatné světské moci, národníhostátu, oddal se plně tužbě po světovém míru, věřil v síly lidí vyhnout se válkám abitkám. Všechny tyto své vznešené koncepce vtělil do Návrhu všeobecné mírovéorganizace. Zároveň však stál pevně rozkročen na zemi, vnikal do tajů zahraničníevropské politiky a krok za krokem bojoval svou diplomacií za uskutečnění velkolepýchideálů. Ztroskotal-li ve svém obdivuhodném úsilí, byla to porážka, jež spíše vrhá stínyna jeho rivaly než na něho, byla to prohra, jež do budoucnosti vešln jako vítězstvílidského ducha a vroucí touhy po míru.Antonio Marini však pociťoval nezdar ve Francii jako svou osobní porážku. Příliš sisliboval od francouzských sympatií, příliš růžově líčil králi Jiřímu perspektivy realizaceplánu. Když se pan Kostka vracel do Prahy, rytíř Marini se k poselství nepřipojil azůstal ve Francii jako královský inženýr. Čtyři léta spolupráce tohoto geniálního muže skrálem Jiřím přinesla Čechám i světu výrazná svědectví dalekosáhlých přínosů. Nejen vpolitických plánech, ale i při rozvoji českého obchodu.Král Jiří se znovu a znovu vracel k pokusům o zvýšení úrovně českého hospodářství.Předcházející léta revoluce a feudální anarchie zpřetrhala obchodní spoje. Pavel Zídekpíše: „Slýchal sem od svých starších, že v Praze byli kupci tak bohatí, že každý z nichměl třidceti pytluov velkých zázvoru, třidceti hřebíčkuov, třidceti muškátu, třidcetipepře... A dnes Praha nemá s jeden pytel hřebíčkuov, ani zázvoru, ani šafránu!" Askutečně - studujeme-li městské knihy, nenajdeme v Praze v letech 1447-1476 více neždvanáct osob, které by se věnovaly velkoobchodu. I Antonio Marini si povšiml, že„Češi sú neumělí lidé při kupectví, ačkoliv v jiných věcech umělí sú". Král Jiří se nynísnažil odstranit tuto zaostalost. Souhlasil s Zídkem, že „každý král je tím slavnější nebi izemi, čím viec lidu má pod sebú a čím lid bohatější jest pod ním". Proto jednal sBavorskem o rozvoji obchodu, proto štědře udílel trhová privilegia jednotlivýmměstům, proto i v roce 1464 kázal poselstvu z Francie přivésti „tři Franky, aby koltry a

koberce v Čechách dělali".Základní změnu v rozvoji obchodu měla však přinést nová hospodářská politika, k nížkrále vybízel Marini. Zkušený podnikatel napsal dokonce pro krále zvláštní spis orozvoji kupectví v Čechách. Vycházel z předpokladu, že v přirozenosti lidské dominujevedle bohabojnosti „i ctižádostivost a ziskuchtivost". Král má respektovat tytoskutečnosti a vycházet Z nich v péči o rozvoj hospodářství Čech. V duchu idejí, ježpřipomínají pozdější názory merkantilistické, spatřoval Marini základ bohatství národův penězích a v obchodu. Jde o to, aby Čechy získaly co nejvíce peněz prodejem naevropských trzích. Bystrý Vlach zřejmě činil závěry ze svých zkušeností v renesančníItálii a hodlal přenést formy rozvitého dálkového obchodu i do českéhokrálovství. Musel přitom překonávat Jiříkovy pochyby, jež poukazovaly na zaostalostčeských poměrů. Podle Mariniho bylo zapotřebí zavést jednotné míry. Na zemskémsněmu by měl král odstranit různosti v mírách a vahách, neboť právě o složitosti vměření a vážení klopýtá obchod. Ze sněmu by též měla vyjít nová mincovní reforma,která by kupcům dala kvalitní a všude směnitelný groš. Král pak má poskytnoutdlouhodobý úvěr českým kupcům až do výše 10 000 zlatých. Poté lze sjednati obchodnímonopol s Benátkami a vyřadit německé prostředníky. V Salcburku a v Pasově by mělyvzniknout české obchodní sklady na cestě z Benátek do Prahy. Uskuteční-li králnavrhované reformy a naváže-li přímé spojení s Benátčany, nebude třeba „posielati doVlach ani do kterého města v Němcích pro naučenie lidu svého kupčení" a obchod přinesezisky zemi i králi.Poprvé v Čechách zazněly tak novodobé teorie národohospodářské, poprvé se českávláda pokoušela tak velkoryse zdvihnout úroveň zahraničního obchodu i veškeréhohospodářského života. Král Jiří učinil pro jejich realizaci už prvé kroky a nepochybněby byl v lecčems i více poslechl rad Mariniho, ale hrozící konflikt s Římem munedovoloval odpoutat se od obrany proti stupňujícím se útokům církve aVratislavských.Biskup Jošt jen s vypětím všech sil zadržoval Vratislav od ozbrojeného útoku protičeskému králi. Ve Vratislavi se vědělo, že papež uvažuje už o nástupcích Jiříkových, aradikální katolíci rozpoutali vichřici pomluv a útoků proti českému králi. Nechyběli aninajatí vrahové, kteří měli „odporného kacíře" sprovodit ze světa. Král Jiří ovšem rovněžneopominul jediné příležitosti, aby nepohrozil Vratislavským vojensky, a z oblíbenéhosvého sídla v Kladsku vysílal špehy a své emisaře, kteří měli v odbojném městě zasévatrozkol v řadách katolického obyvatelstva. Velký hluk způsobil proces s Janem zVisemburka, katolickým šlechticem a sluhou vratislavského patriciátu. Jan zVisemburka byl jat Jiříkovými hejtmany, kteří na mučidlech vypáčili z vězně přiznání,že měl Jiříka otrávit. Vyšly najevo dokonce i podrobnosti. Vratislavští prý slíbilivrahovi 2 000 dukátů a jed vložili do dvou lahviček. Král Jiří využil Visemburkovadoznání a ve světě šířil zprávy o morálním profilu svých soupeřů. Proti pomluvám, žeJiří dal otrávit Ladislava Pohrobka, stálo nyní Visemburkovo přiznání, že Vratislavštíjsou podlí traviči. Politická propaganda neváhala ani tehdy sáhnout k brutálním útokůmproti cti soupeře. Vratislavští se bránili nařčení poukazujíce, že Visemburk ještě vechvíli, kdy mu kat rozťal lopatky (byl totiž odsouzen k rozčtvr-ceníl), odvolal svouvýpověď. Kdo však rozmotá klubko pomluv a skutečných záměrů?Král Jiří musel vynaložit všechny síly, aby se ubránil nájezdům a štvanicím papežskýchposlů, kteří pobuřovali celé Slezsko. Při jeho návštěvě v Nise například se katoličtíkněží rozhodli, že ncsvolí, aby kališníci ve městě sloužili bohoslužby, a sami dokonceodmítli krále do kostela vpustit, neboť kacíř by prý znesvětil boží stánek. Jen zákrokbiskupa Jošta, který poskytl Jiřímu svůj vlastní kostel, zažehnal hrozící bouři.Samozřejmě ovšem do Říma letěla žaloba proti biskupu Joštovi, příteli a stoupenci

kacířů.Stejně i na Moravě na počátku roku 1464 musel král štědře udílet milosti a privilegia,aby se ubránil rozkladnému vlivu papežských bul. Přiznal moravským stavům plnourovnoprávnost se stavy českými a podepřel zejména rytířský stav. Na zemském soudusice měli právo zasedat toliko páni (na rozdíl od Čech!), avšak bylo možno, aby serytíři, prokáží-li šlechtictví „do třetieho pokolenie", stali z vůle královy členy „mladšíhopanstva". Tím král Jiří posílil nižší šlechtu a získal ji pro sebe. Svodům Říma byla všakstále vystavena zejména města, na něž se papež obracel s příkazem, aby odstoupila odkompaktát a od každého, kdo kompaktáta hájí. Proti králi Jiřímu se však katolíci stáleještě veřejně neodvažovali vystoupit. Jediným odpůrcem českého krále na Moravě bylpan Hynek Bítovský, který se hněval na Jiřího proto, že se nepostavil na jeho stranu vesporech o rodové dědictví. Nikomu v Čechách nemohlo ani přijít na mysl, že rodovérozmíšky páně Hynkovy budou v Římě vydávány za svědectví nesnášenlivosti „králekacířů" vůči bohabojným katolickým pánům!Pius II. v těchto letech plně žil ideály křižácké výpravy proti Turkům. Snažil se zastavit„pohanský příval" všemi prostředky. Na čas se dokonce i zabýval fantastickým plánemdohody se sultánem. Napsal tehdy tajně Mohamedovi II. list a nabídl mu, aby si spolurozdělili vládu nad světem. Když se však turecká vojska nezastavila a moudrý sultánodložil papežské nabídky jako pošetilý pokus o podlomení ofenzívy, zbrojil Pius II. zevšech sil pro velkou křižáckou výpravu. Turecké nebezpečí pohlcovalo papežův časnatolik, že nebyl s to se věnovat české při. Mimoto se stále ještě nevzdával naděje, že sekrál Jiří pokorně poddá a že účinně přispěje v boji proti Turkům. Působily i přímluvycísařovy a říšských knížat, rozpaky v Římě vyvolávala jednota kališníků a katolíků,svorně se hlásících ke králi. V létě 1464 však už Pius II. dospěl k přesvědčení, že nelzenadále jen nečinně přihlížet počínání krále Jiřího. Papež odmítl výzvu císařovu, aby doČech poslal nového legáta. „Proč posílati legáta? Však byl poslán Jeroným Krétský,jenž ztroskotal," odpověděl císaři. 16. června dal Pius II. svolati veřejnou konsistoř.Mezi hosty bylo i francouzské poselstvo, jež přihlíželo, jak slabý a ne-' mocný stařecsebral všechny síly, aby celou hodinu mluvil o kacířství českého krále. Papež vyzvalkřesťanstvo, aby dříve, než se vydá do boje proti Turkům, vyřízlo ze svého těla „českývřed". Nelze nic dobrého očekávati od člověka veskrze lživého, lstivého, plného jedu.Takovým člověkem je český král, a proto jej Pius II. povolává před svůj soud do ŘímaTam nechť se odpovídá ze svých zločinů.Pius II. dokončil svou řeč s vypětím všech sil. Jeho zdravotní stav se v roce 1464 stálezhoršoval, stále méně energie zbývalo v osobnosti, jež chtěla rozdrtit každého, kdo byse odvážil postavit proti všemocnému „náměstku Kristovu". Nyní postavil vzpur-néhočeského krále mezi kacíře a uvolnil se pro dílo, v něž vkládal tolik nadějí: pro křižáckouvýpravu. Jako kdysi nejslavnější papežové a císaři, tak nyní Pius II. sám osobně hodlalplouti proti sultánovi. Z celé Evropy měly přijít sbory žoldnéřů, Benát-čané slíbili dodatloďstvo pro přepravu armády. V Ankoně na trůně seděl stařec dlouhé hodiny a vyhlížel,kdy se na obzoru zatřepou vlajky připlouvajícího loďstva. Křižáků se však nedočkal. 14.srpna 1464 papež Pius II. v Ankoně zemřel a česká pře opět byla odložena, neboť na časzmizel soudce, který chtěl krále-kacíře zahubit ohněm pekelným.

Filip Dobrý, vévoda burgundský. – Obraz Riviera van der Weyden

.Umírající papež Pius II očekává v Ankoně loďstvo pro křižáckou výpravu.

Kapitola XIV.PANSKÁ JEDNOTA PROTI KRÁLIRok 1464 byl rokem přelomu v životě Jiřího z Poděbrad. Leto-pisci a lidové pranostikyvypovídají, že to byl rok nejpodivnějších přírodních úkazů a božských znamení. Na jařese uskutečnilo „divné a Velké spojení Saturna s Jupiterem a trvalo pak čtyři léta, vkterýchžto letech potom byl mor, hlad a války veliké." Hvězdy zasahovaly do života lidía ohlašovaly léta otřesů a utrpení. I příroda prý poskytovala důkazy nastupujících hrůz.Na listech a na trávě se objevovaly krvavé rosné kapky, z nebes se ozývalo dunění,„jako by se válečné vozy srážely". Krev a válečné vozy - to byla předtucha války, ježrozpínala nad zemí opět své temné drápy. Zvláště kališníků se zmocňovalo zděšení,neboť z velikého kalicha na průčelí Týnského chrámu v Praze pojednou padali hadi ažáby a varovali tak před chmurnou budoucností.Příčinou nastávajících těžkostí nebyly ovšem ani hvězdy ani přírodní úkazy, nýbrž lidé.Z Říma po smrti Pia II. na čas utichly hrozby, ba zdálo se, že dojde k příznivémuobratu. Král Jiří věděl, že císař vyslal k novému papeži Pavlu II. další poselstvo i a žepožádal o odklad soudu nad českým králem. České naděje se pak opět zazelenaly, kdyžvešlo ve známost, že nový papež souhlasí se svoláním obecného církevního koncilu.Kardinál Gonzaga se v této souvislosti zmínil o králi českém, ten prý před koncilemobhájí svou při.Marné naděje, pošetilé sny! Ve chvílích, kdy se tak růžově líčily názory Piova nástupce,nikdo si plně neuvědomoval, kdo to vlastně zasedl na papežský stolec. Kdyby byli vPraze lépe znali osobnost Pavlovu, nebyli by ani na chvíli podlehli iluzím. Pietro Barbopocházel z bohatého benátského rodu a už jako kardinál proslul svou domýšlivostí,láskou k přepychu a ješitností. Všechny tyto rysy panovačné povahy se plně uplatnily,když v roce 1464 na hlavě Barbově spočinula tiára. Jestliže Pius II. přece jen spoléhalna jednání a nevzdával se kompromisů, Pavel II. Chtěl především a hlavněrozkazovat. Zivotopisec papežův Ammanati napsal: „Vše se náhle proměnilo, místonáklonnosti tvrdost, místo přátelství odmítavost, po špatném začátku špatnépokračování." Od tohoto papeže nebylo možno očekávat trpělivou shovívavost asmířlivost. Neuspěl proto ani biskup Jošt, když ústy svého vyslance Tomáše žádal oodklad půhonu. Pavel II. svěřil český spor třem kardinálům, kteří už dříve prosluli jakoJiříkovi odpůrci - Bessarionovi, Karvajalovi a Vilémovi z Estouteville. Papežerozzlobilo, že český král neposlal své blahopřání k jeho zvolení. Král Jiří ovšemnegratuloval proto, že by byl vlastně ponížil svou královskou důstojnost. Byl přece jakozločinec povolán před papežský soud, a proto se nemohl k papeži obrátit s blahopřáním,dokud nebude odvolána soudní citace. Pavel II. ovšem na nic podobného nepomýšlel.Odmítl poslat legáta do Čech a vyslovil své přesvědčení, že neléčitelné rány mají býtvypáleny žhavým železem a „údové shnilí odřezáni". Tedy chirurgie místo terapie - tobyly černé vyhlídky pro spor Čech s Římem.Souboj Pavla II. s králem Jiřím měl zprvu nevinnou tvářnost. Hynek Bítovský zLichtenburka poslal do Říma stížnost na „kacířského krále", který prý ze zášti kekatolíkům rozbořil Hynkův hrad Cornštejn. Žalobci nevadilo, že král Jiří tu zasáhlnikoliv jako kališník, nýbrž jako vladař, který nechtěl trpět krvavé rozbroje mezipoddanými. Pro Pavla II. však byl pád moravského hradu nevývratným důkazemvzteklé zuřivosti ohavného kacíře a příležitostí k obnově půhonu. 2. srpna 1465 pohnalpapež krále Jiřího, podezřelého z kacířství, před římský tribunál. Nedostaví-li se do 180dnů, bude vyloučen z církve a spočine na něm církevní klatba se všemi tresty, ježpříslušejí kacířům.Současně Pavel II. zesílil svůj tlak na české katolíky a snažil se je přimět, aby odstoupiliod krále, obžalovaného z kacířství, a aby přispěli svou pomocí papežské kurii. Stále více

porozumění nacházely papežské výzvy mezi katolickým panstvem. Proti králi Jiřímu sezačala potají šikovat panská jednota.České panstvo bylo společenskou třídou, z níž král Jiří vzešel, bylo i politickým stavem,který pomáhal povznést svého člena na královský trůn. Páni obecně očekávali, že se jimdostane v hojnosti odměn. Král Jiří skutečně podělil své druhy a pomocníky zemskýmiúřady, odúmrtěmi, úřady ve vedlejších zemích.Panstvo však chtělo více - chtělo výrazný podíl přímo na vládě. Jiříkovy představy omonarchii byly však zcela jiné než touhy feudálů. Pavel Zídek napsal: „Král všeckokrálovstvie řídie vedle své vuole" a Karvajal se vyjádřil ještě výmluvněji: „Král Jiří všečiní podle svého uznání a nic podle rady velmožů." A skutečně -český král bylzastáncem pevné, centralizované monarchie, která se nedá zviklat odstředivými silamišlechticů. Měl sice po boku královskou radu, obsazoval zemské a dvorské úřady, avšaknedal se jimi ovládat, nýbrž byl vždy jejich vrchním pánem. Příznačné jsou v tétosouvislosti i názory, jež si vyměnil s Marinim. Chtěl znát, jaké úřady by především mělposílit, a naslouchal ochotně radám, aby povznesl především své vlastní, dvorské úřady— na prvém místě úřad mincovní, solní, celní, z nichž mu plynuly značné příjmy. Tímmohl být finančně nezávislý na vůli stavů.Mnozí páni žehrali na Jiřího, že nyní jako král stojí nad stavovskou obcí, před volbou že„snažně a pilně jako jeden pán o svobody zemské stál a mluvil". Co však bylo divnéhona této změně? Dokud bojoval o uplatnění, byl jedním z české šlechty, a proto i zápasilve jméně stavovské obce. Vzpomeňme, že i za krále Ladislava nejednou pan zemskýsprávce byl předním hlasatelem zájmů stavovských. Sotvaže však se stal králem,proměnila se přirozeně podstata jeho názorů. Nebyl ani absolutistickým despotou anityranem, nebyl však ani třtinou, chvějící se věrně podle dechu stavovské obce. Svéposlání spatřoval v upevnění centralizované panovnické moci, neboť jen tak si mohlazemě oddechnout od anarchie a její všechny zdravé síly na venkově i ve městech mohlyzdárně růst. Panské sobectví ovšem na prospěch celku nepomýšlelo a cítilo v činechkrálových útok na práva stavovské obce.Král Jiří rozladil panstvo už v roce 1459, kdy vypsal vysokou berni, bez níž vůbecnebylo možno o obnově královské moci mluvit. Stavovského sebevědomí se dotýkaly iJiříkovy vojenské výpravy za hranice Čech. Panstvo se odvolávalo na práva, kteráurvalo za Václava IV., a nechtělo souhlasit s vojenským tažením mimo Cechy, pokud ktomu králi nedalo výslovně souhlas. Chtěl-li ovšem král energicky a účine zasáhnout,nemohl po týdny diskutovat, zda je výprava účelná či nikoliv, a musel rozhodnout sám sradou nejbližších rádců. Na šlechtu jako celek těžce doléhaly i mincovní zmatky,zejména úpadek hodnoty českého groše. Vrchnosti braly od poddaných pravidelně najaře a na podzim peněžní rentu, jež byla už po staletí stanovena určitou částkou.Postupně, jak klesala hodnota groše, mohli šlechtici nakupovat na trzích méně zboží.Páni obviňovali krále, že trpí špatnou minci, a vyčítali mu, že myslí jen na posilováníkrálovského majetku. Zejména f' v dobách moru (např. r. 1463) připadaly králi rozsáhléšlechtické statky, kde nebylo dědiců, jako odúmrtě. Král si je ponechával anebo jimiobdarovával své oblíbence. Přirozeně že ti, na něž se nedostalo, hlasitě reptali.Mnoho zlé krve mezi panstvem vyvolával král Jiří svou spoluprací s nižší šlechtou a směsty. Víme již, že to nebyla vůbec žádná lidová či revoluční politika, přesto však vpanstvu vzbuzovala nesouhlas a odpor. Páni, jakožto nejstarobylejší a nejzámožnějšíčást urozené šlechty, žárlivě střežili své prvé místo v zemi a tradičně už pohlíželi sdespektem na málo zámožné či nedostatečně urozené zemany a vladyky a zejména pakna neurozené chlapy, měšťany. V městské politice Jiříkově spatřovali urážku své urozenéhrdosti, ba některým stále vyvstávaly před očima zkušenosti z nedávnéhorevolučního období. Husitská revoluce přinesla vzestup politické moci měšťanstva a

nižší šlechty. A nyní páni viděli, že král Jiří opět přeje těmto vrstvám, a podezírali jej,že uráží panstvo, že opovrhuje dávnými zvyklostmi a zavádí nebezpečné novoty. Starýletopisec se přímo zmiňuje o tom, že panstvo vytýkalo králi, že „pánuov nepojímá doraddy, ale měšťany".Příznačný byl například odpor panstva proti Zdeňku Kostkovi z Postupic, členukrálovské rady. Páni žárlili na Kostku a nazývali jej povýsencem, protože král svéhooblíbence povýšil z rytířského do panského stavu. Panstvo chtělo udržet naprostouuzavřenost svých řad a cítilo jako vetřelce každého, kdo nově zasedl do panských lavicna sněmu i na soudě. Pavel Zídek se sympatiemi líčí rozhořčení panských rodů, kterémusí být poslušný rad povýšenců: „A pan Kostka, an řídie a páni vyšší »Amen« řiekají,potíce se na své tváři."Král Jiří ovšem nemohl dbát o všechny tyto aristokratické předsudky. Sám vzešel zrodové aristokracie, avšak natolik pochopil běh věcí, že neváhal dát přednostschopnému, byť méně urozenému, před urozeným, ale neschopným, že se obklopovalnejlepšími odborníky domácími i zahraničními bez ohledu na nároky a touhyprivilegovaných. V tom se královy názory střetly i s biskupem Joštem. Jošt přiznává, žeje v zemi více zemanů, měšťanů a sedláků než pánů, to však prý neznamená, že je vnich více sily než v panstvu. Zde zřejmě biskup Jošt nemohl zapřít své rožmberskésrdce. Rád boží a lidský je prý založen na vedoucím postaveni panstva. „A protož, ktožchce nové rady dělati, nechť sobě dá nový svět stvořiti. Pakli to nemuož býti,zachovávajmež starodávnie řády . . .", to znamená, ponechávejme i v radě královsképány v čele! Král Jiří se ovšem nemohl řídit těmito radami, neboť si vážil schopnostívíce než tradičních zvyklostí. Tím ovšem pobuřoval panstvo, zároveň však překonávalzastaralé názory a směřoval k novodobému pojetí státu, stavějícího se bojovně protiprivilegiím rodové šlechty a opírajícího se o měšťanstvo.Bouři nevole českého panstva vyvolávala i otázka nástupnická. Obecně se soudilo, žeJiří bude chtít zachovat trůn v rodě poděbradském. Mocenská rodová politika přivedlaJiřího ke královskému žezlu a nezdálo se být pravděpodobným, že by se poděbradskénároky na nástupnictví ztrácely. Kdo však bude králem po Jiříkovi? Z hlediska přísnéhořádu nástupnického byl vlastně král Jiří bez legitimních nástupců, třebaže měl čtyřisyny. Všichni se totiž narodili ještě před královskou korunovací, byli tedy synkyšlechtickými, nikoliv královskými. Po roce 1458 královna Johana neporodila Jiřímu užžádné děcko a se zoufalou zarputilostí se léčila z neplodnosti. Ani věhlasní lékaři všaknemohli nic změnit, král byl stále bez legitimního potomstva. Jiřík se ovšem ani v tétozáležitosti necítil vázán strohým výkladem nástupnických práv. Považoval Viktorina čiJindřicha za budoucí české krále. Proto se také tolik staral, aby byli ozdobeni leskemcísařských poct, aby se stali říšskými knížaty. Zprvu více nadějí vkládal ve Viktorina,později spíše počítal s Jindřichem, jenž byl od roku 1460 zasnouben s Voršilou, dcerouAlbrechta Braniborského. Páni žárlili na oba a kladli si podmínku, že nástupce Jiříkůvmusí být opět volen, že nelze zabezpečit dědičnost trůnu, o níž král uvažoval.Snažil jsem se naznačit, kde byly kořeny odporu panstva proti Jiříkovi. Uvážíme-li, že knim přistupoval vzor vratislavského odboje a neustálý tlak Říma, pochopíme, že sepostupně vytvářela proti králi panská jednota. Už v roce 1464 ve Francii věděli, žepanstvo nesouhlasí s králem, a v roce 1465 odpor propukl veřej-ně. Ještě v dubnu 1465biskup Jošt navštívil v Praze krále a přátelsky mu domlouval, aby se snažil smířit se spapežem. V Praze tehdy znovu vzplály půtky mezi kališnickými a katolickými teology anebylo nadějí, že by se rozvášnění diskutéři smířili. Ani biskup Jošt už nebyl s to se skrálem dorozumět. Jiří se nemohl zříci kompaktát, a biskup vratislavský se neodvážilporušit papežský příkaz. Zato však se Jošt 1465 sblížil se Zdeňkem ze Šternberka a obase pak postavili do čela odbojného katolického panstva.

Jméno. Zdeňka ze Šternberka zaznělo už nejednou v historii Jiřího z Poděbrad. Z jehorukou pan zemský správce přijal královskou korunu, spolu s ním vedl správu Českéhokrálovství v prvých letech po korunovaci. V té době vládla naprostá shoda oboupředních představitelů české šlechty, ba zdálo se, že Zdeněk ovládá Jiřího. „Dialog"Jana z Rabštejna, znalce poměrů, praví, že „oba dva tehdáž byli spolu jako jedna duše ajedna ruka" a že prý „jako Jiří ovládal vůli Ladislavovu, tak Zdeněk Jiříkovu". Zkrátka -přátelství pevné a dlouholeté. V roce 1465 však je to týž Zdeněk, jenž stojí v čeleodbojníků. proti králi a stává se úhlavním nepřítelem Jiříkovým. Co se změnilo v oboumužích? Jak se stalo, že se přátelství změnilo v nenávist? Pokoušel jsem se naznačit,proč se české panstvo postupně rozešlo s králem a vytvořilo panskou jednotu. Mnohé,ba téměř všechny příčiny odporu ke králi sdílel i pan Zdeněk ze Šternberka.Přistupovaly k nim ovšem i některé osobní vlastnosti předáka katolické šlechty.Zdeněk pocházel ze starobylého rodu pánů ze Šternberka. Byl-li synem Petra zeŠternberka a paní Perchty z Kravař, byl původně kališníkem. Už však jako jinoch stojímezi katolickými šlechtici a prochází školou vybraného rytířstva. Otcovský přítelOldřich z Rožmberka se přimluvil u císaře, aby přijal mladého Zdeňka jako páže. Vdoprovodu dvořanů a se šestnácti koňmi odjel Zdeněk do Rakous a sloužil císaři adostal se později do služeb aských vévodů. Po návratu se odvrátil od rakouské strany,neboť ic nepohodl se svými příbuznými, straníky Oldřicha z Rožmberka. O šternberskédědictví dokonce vypukla válka a pan Zdeněk hledal spojence v poděbradské jednotě. Vroce 1448 už katolický Šternberk stanul po boku kališnickému Jiříkovi. Oba muži sevšak od sebe bytostně lišili. Proti robustnímu, vážnému a prostému Jiříkovi stál zkušenýsvěták a krasavec, který do Čech vnášel různé módní záliby. Zavedl v kališnicky přísnézemi nový druh pokrývek hlavy, mužské čepce. „A to počal ten Zdeněk Konopišt-ský,aby mu šediví vlasové nebyli vidíni." Péče o svůdný zevnějšek naznačuje i nezkrotnouctižádost Zdeňkovu. Poznal v Jiříkovi schopného partnera, proto k němu přilnul apřijímal od něho dary, úřady, majetek. Ačkoliv se později honosil svým vřelým katolictvím,neváhal brát majetek i církvi. Katolík Jan z Rabštejna píše o svém kolegovi,že „tehdy též Zdeněk nespravedlivě získal mnoho církevního majetku".Po volbě Jiříkově za zemského správce a za krále zářila Zdeňkova politická hvězda načeském nebi. I v zahraničí se nepochybovalo, že král Zdeňkovi přeje a že Zdeněkdovede přízně královy využít. Šternberský krasavec se však projevil jako lačný vlk. Posmrti Smiřického například jmenoval král Ladislav Zdeňka ze Šternberka a naKonopišti poručníkem dětí popraveného. Ale už v roce 1459 Zdeněk prodal zobrovského majetku hradecké panství na svůj účet a utržil tak neprávem a na úkorsirotků 10.800 uherských zlatých.Přesto se Zdeněk postupně stával - bez ohledu na svůj morální profil - nadějí českéhopanstva. Řehoř Heimburk jej přímo nazývá „obrannou věží panstva proti králi". Nevšichni však záhy nalezli zalíbení v pyšném šlechtici, který neskrýval své vysoké aspirace.Jan z Rabštejna dokonce podezříval Zdeňka Konopištského z touhy po královskémžezle: „Po novém povýšení, po královském důstojenství zabažil jsi !" Nezkrocenáctižádost hnala i později Zdeňka ke sporům se všemi nadřazenými osobami. Ani MatyášKorvín nesnášel Šternberka, „protože si ten pán osobuje vládnouti králi".Známe-li tedy několik podrobností ze životopisu Zdeňkova, pochopíme, že se museldostat do konfliktu s králem Jiřím. Jiří byl totiž v mnohém podoben Zdeňkovi, zejménav touze po moci a v ctižádostivosti. Zdá se mi proto zcela samozřejmé, že se obamagnáti museli rozejít. Dokud mohl být král Zdeňkovi užitečný, dotud šli společnoucestou. Jakmile se však Jiří pokusil upevňovat královskou autoritu, pan Zdeněk se spřítelem rozešel. Soudobé prameny obviňují Zdeňka ze zrady, ba líčí jej jako„arcizrádce všech zrádci". „Ty zrádné plemeno Zdeňkovo" - zpívá píseň a zapomíná, že

v politickém životě křižovatky moci a osobního prospěchu rozdělily často i pevnějšípřátelství, než bylo Jiříkovo a Zdeňkovo.Zprvu se tajný spolek katolické šlechty nazýval jednotou strakonickou. Strakonicepatřily Joštovi z Rožmberka a název jednoty naznačuje vedoucí postavenívratislavského biskupa. Záhy se však do čela spiklenců prosadil Zdeněk Konopištský.28. listopadu 1465 sešli se odbojníci na Zdeňkově hradě Zelené hoře u Nepomuku avytvořili Zelenohorskou jednotu. Zpočátku to bylo toliko 16 pánů z jižních a západníchČech - tedy z oblasti někdejší jednoty rožmberské. Zajímavé bylo, že v popředíprogramu, jejž I sněmovníci sestavili, nebyly otázky náboženské, nýbrž požadavkystavovské. Stěžovali si na berně, na odúmrtě, na zemskou hotovost i na mincovnízmatky. Vytýkali králi dynastické zájmy a lehko-' rnyslné zacházení s korunovačnímiklenoty a se zemskými privilegii, které prý patří stavovské obci a nikoliv králi.Samozřejmě že se přihlásili k poslušenství papežskému a tím naznačili, ževnitropolitické sváry tu přerůstají v konflikt mezinárodní.Kritičtí pozorovatelé ovšem postřehli, že panstvo touží sobecky po osobním prospěchu.„Však skrýval se had v trávě. Tenť byl králem, ten arcibiskupem, ten komorníkem a tenkancléřem budoucím." Slova Rabštejnova odkrývají vlastní politické cíle jed-notníků.Nikdo přece nemohl věřit „roudnickému arcibiskupovi"tak přezdívali Zdeňkovi poté, když se zmocnil arcibiskupské Koudnice - že mu leží nasrdci toliko prospěch církve a země. Vědělo se, jak Konopištský touží po moci, vědělose, jak závidí svému rivalovi slávu, vědělo se rovněž, že nenávidí syna JiříkovaViktorina, a nikdo nepochyboval, že panstvu tu jde o zištné cíle. I král Jiří taktopochopil program Zelenohorské jednoty. Dotkla se ho zrada a tajné jednání za jehozády, pobouřilo jej, že páni opovrhují královským majestátem. Stále ještě je však onsám králem a pánem. „Není-li panstvu vhod stav království, mohou míti válek tolik, žeje to až bude mrzet," hrozil.Král Jiří proto nezasáhl okamžitě proti panské jednotě, přestože mu mnozí rádcivojenský úder doporučovali, a někteří historikové mu proto vytýkají váhavost. Jednal,jak bylo jeho obyčejem, neukvapoval se, nebyl politikem války. Váhavostí lze sotvanazvat snahu o pokojné řešení sporů a nechuť ke krveprolévání.Král Jiří si byl velmi dobře vědom toho, že neuvážený čin by proměnil opět Čechy vbojiště, proto oddaloval, seč byl s to, výbuch domácí války. Uklidnilo jej okamžitéprohlášení měst a nižší šlechty, že oba stavové věrně stojí při králi a že mu budoupomocníky i ve chvílích nejtěžších. Překonal počáteční nával vzteku a jal se hledat nitkyk jednání. Byl si vědom své síly. V Dialogu líčí Jan z Rabštejna vojenskou mocJiříkovu: „Kromě hlavního města drží Jiří v Čechách 46 dobře opevněných měst, kroměhradu pražského slouží mu 72 hrady velmi silné, nepočítaje množství tvrzí, chráněnýchzdmi a vodními příkopy." Obecně byla známa králova převaha a bylo lze očekávat, žesíla měst a hradů získá Jiříkovi povolnost soupeřů při jednáních. Proto Jiřík stále věřil,že lze uklidnit Řím a že se s odbojným panstvem dohodne.A opět dal král Jiří průchod své vynalézavosti, své nezdolné energii a tvořivé síle. Hnedněkolika směry se rozeběhly politické akce, jež měly čelit Pavlu II. a panské jednotě.Spolu s věrným Martinem Mairem konal přípravy k říšskému sjezdu knížat. LudvíkBavorský tehdy ještě stál pevně při českém králi a zasazoval se o co nejširší sněm, kterýby se postavil za svého člena a proslulého rozhodčího ve sporech, za Jiříka. Ze sjezduříšských knížat mělo vzejít poselstvo k papeži a prosba, aby Řím nehnal soudní při kneuváženému rozsudku proti panovníkovi tak oblíbenému a proslavenému.Současně s tlakem proti Římu však Jiřík pružně nabídl papeži určité možnostikompromisů. Stalo se tak na schůzce biskupa Tasa Olomouckého s arcibiskupemostřihomským Vitezem ve slovenské Trnavě. V listopadu 1465 byl olomoucký biskup

stále ještě věrným přívržencem Jiříkovým a předložil jeho jménem soubor thesí, o nichžby bylo možno jednat. Český král naznačoval možnosti návratu církevního majetku dodržení původních vlastníků, sliboval, že složí slib poslušenství papeži a že bude bdít nadkřesťanskou jednotou země a dokonce že bude souhlasit s ustavením nového pražskéhoarcibiskupa, „ať to bude Čech či Moravčic". Chybělo tu jméno Rokycanovo a král Jiřínaznačil i ochotu k dalším ústupkům. Trval však na kompaktátech a žádal, aby je papežznovu potvrdil. Trnavské dohody byly ovšem jen předběžnou sondou, jež mělaprostřednictvím uherského krále zjistit, zda je Řím nakloněn jednání a zda by souhlasilse vzájemnými ústupky.Realistická politika Jiříkova správně počítala s tím, že nutno naznačit dobrou vůli kvlastním ústupkům, chceme-li, aby protivník projevil též ochotu k dohodě. Bohuželvšak náznaky ústup-nosti narážely na tvrdou skálu římské zpupnosti a na ledovou bariérupovýšené nadřazenosti. Ba dokonce nechyběli ani interpreti, kteří pochopilitrnavská jednání jako svědectví Jiříkovy slabosti. Teprve po letech, na samém sklonkuJiříkova života, přijde Řím sám s podobnými náměty a bude se snažit značnými ústupkyskoncovat svár, který už přerostl v křižáckou válku.Současně s trnavskými poradami připravil král Jiří slavnostní poselstvo, jež mělo vzápadní Evropě čelit papežským bulám a získávat Čechám dobrou pověst. Od dobhusitská revoluce pohlížel svět na Čechy jako na líheň kacířů a zločinců. Katolickácírkev měla dostatek možností, aby z kazatelen po všem křesťanstvu šířila pomluvy ozlotřilostech a ďábelství českého kacířství. Jaký div, že se lidé štítili vejít ve styk sČechami, že se mnozí obchodníci raději velkým obloukem vyhýbali „kacířské zemi" a„peleším loupežnickým", že čeští studenti byli terčem posměšků na cizích universitách!Pavel Zídek vypráví, že jakmile Čech vyjede za hranice, „všudy naň kvačí, slúžiti mšipřed ním nechtie, do domuov přijímati nechtie, nechtie kúpi dodávati. .." Podobnézkušenosti učinilo s nenávistí ke kacířským Čechům i poselstvo Kostkovo do Francie vroce 1464. V deníku, který sepsal panoše [aroslav, čteme o pobytu tohoto poselstva vZenevě: „A tu sme přijeli v velmi veliký déšť a jakás bába bohatá, přijavši nás dohospody U anjela, i vyhnala nás z hospody ven v ten déšť, zvěděvši, že sme z Čech, akaceřovala nás .. ." Český poutník, ba královské české poselstvo, nemá kde by hlavusložilo! Zavírali-li před českými kacíři vrata hospodští, tím více nedůvěry k Čechůmpak projevovali preláti, kněží, šlechtici, politikové.Král Jiří viděl správně v předsudcích o kacířských Češích, jež žily v evropskýchzemích, vážnou překážku v pronikání vlivů své politiky. Proti diskriminaci českéhojména vykonal už mnoho smlouvami a dohodami s říšskými knížaty. Nyní byl časservat se s pomluvami i prostřednictvím poselstva míru a přátelství.Čeští čtenáři znají z Jiráskova přetlumočení slavnou výpravu .,/. Čech až na konecsvěta", jež opustila Prahu 26. listopadu 1465. Illavou poselstva byl králův švagr pan Levz Rožmitálu, průvod tvořilo 52 koní a jeden komorní vůz. Ze šlechty měl s sebou pányJana Zchrovského z Kolovrat, Buriana ze Švamberka a další rytíře, pážata aslužebnictvo, kteří provázeli vyslance dobré vůle. Výprava neměla však charakteroficiálního královského poselstva. Průvodní list pro ni proto nevydal král, nýbržkrálovna Johana, která zdůraznila, že její pan bratr hodlá navštíviti cizí země, „abypoznaje s mnoha stran lidské obyčeje a mravy, mohl lépe zaříditi svůj život a nabýtiosvědčených zkušeností rytířských". Urozený cestovatel tu ovšem plnil i politicképoslání, na němž se shodl se svým švagrem. Král Jiří nepověřil pana Lva žádnýmikonkrétními úkoly, nýbrž věřil jen, že čeští poslové budou vyslanci přátelství a dobrévůle ke spolupráci, že budou heroldy české míru-milovnosti. Jiří očekával, že poselstvonakloní smýšlení panovníků a předních činitelů ve prospěch české pře a že budeúčinnou formou obrany proti papežským útokům. Průvod páně Lvův projel německými

kraji, obdivoval se nádheře a lesku burgundského dvora, navštívil Anglii, projel Franciía Španělskem a na portugalských březích, na „konci světa", pohlížel donekonečných vln Atlantiku. (Teprve po třiceti letech Kolumbus rozbije víru v tento„konec světa"!) Z Portugalska a Španělska vedla cesta pana Lva do Itálie a odtud přesalpské země se poselstvo vrátilo do Čech. Když v únoru 1467 pan Lev přijížděl potéměř jeden a půlletém odloučení do Prahy, dal král Jiří najevo radost i zájem oposelstvo, jež vybavil i finančně tak, aby Češi nedělali království ostudu. V Praze vyšliposelstvu v ústrety studenti, kněžstvo, páni a sto trubačů. „A tak musel pan Lev jíti sesvými druhy na dvůr ke králi a ke královně. Vyšli mu oba naproti a přivítali ho velmipřátelsky." Odměny, které král poskytl všem členům Lvova poselstva, ukazují královuspokojenost s výsledky. Češi přesvědčili Evropu, že vynikají vzdělaností i rytířskoukulturou. Dobře působilo, že pan Lev byl katolíkem a mohl tudíž hravě vyvracetpomluvy o „nesnášenlivosti kacířského krále" a lži o pronásledování katolíků vČechách. Pan Zehrovský z Kolovrat pak ukázal světu, že po právu je v českém erbubojovně vztyčený lev. Na turnajích pan Kolovrat lámal dřevce svých protivníků,vyhazoval železné pány ze sedel, a když už nebylo dostatek vhodných soupeřů, zlomildřevce prudkým nájezdem proti zdi. I v zápase muže proti muži český silákoslňoval burgundský i španělský dvůr.Zejména pro pozdější diplomatické zákroky Jiříkovy ve Francii a v Burgundskuposelstvo páně Lvovo připravilo vhodně půdu.Prvým úspěšným výsledkem diplomatické aktivity Jiříkovy byl zákrok bavorskýchvévodů v Římě. Na počátku roku 1466 Ludvík Bavorský žádal Pavla II., aby odvolalsoudní při proti králi Jiřímu a snažil se s ním smířit. Pavel II. ovšem velmi rezolutněodmítl smiřovačky, neboť tehdy padl už rozsudek. Původně byla lhůta půhonu českéhokrále před papežský soud stanovena do konce července 1466. Jedinou milostí, kterouPavel II. kacíři poskytl, bylo, že prodloužil lhůtu do konce roku. Už tehdy však nebylopochyb, že se papež nedá zadržet před nejpřísnějším ortelem. „Sekyra už se zatíná clokořene pohoršení," radovali se katoličtí odpůrci Jiříkovi v létě 1466.S bavorským vévodou a s Martinem Mairem je spjat i další '/. dalekosáhlých plánůčeského vladaře. Bavorští poslové navázali na trnavské dohody a hodlali papežipředložit návrhy kompromisu. Král Jiří by podržel potvrzení kompaktát, netrval by všakna arcibiskupství Rokycanově. Na těchto vzájemných ústupcích by se zakládala dohodapapeže s Jiříkem. Mair však při návrzích dohody dal i vzlétnout nereálným fantaziím.Král Jiří by se měl stát hlavním velitelem křesťanských vojsk proti Turkům. Papež byměl využít síly českého vladaře, a aby jej povzbudil, ustanovit jej císařemcařihradským. Tak vzejde opět slunce byzantské říše zakryté v tureckých mracích popádu Konstantinopole. Papež však vůbec nejevil ochotu jednat o tom, aby z kacířepohnaného před soud udělal byzantského císaře. Dalekosáhlé fantazie bavorsképrovenience zanikly bez ohlasu.Byly to asi dosavadní zkušenosti s Mairem a nespokojenost s výsledky jeho plánů, ježvedly krále Jiřího ke snaze získat nového zahraničního rádce. Po odchodu Marinihonebylo na pražském dvoře žádného vhodného náhradníka a zkušeného znalcemezinárodní politiky. Zrak Jiříkův padl tehdy na muže, s nímž již dlouho udržoval styky- na německého humanistu Řehoře z Heimburku.V době, kdy došlo k jednání o příchod Řehořův do Čech, byl slavný právník lysohlavýmvysokým šedesátníkem s hustou, kdysi černou bradou. Už od dob Ladislava Pohrobkabyl ve styku :. Čechami a s Jiříkem se mimo jiné setkal v roce 1461 v Chebu.Řehoř zasvětil celý život a všechny své schopnosti boji proti římské kurii, za rozkvětŘíše. Proto se postavil v Tyrolích na stranu hraběte proti Římu a vysloužil si za topapežskou klatbu a exkomunikaci. Kacíř prokletý papežem stáhl se pak do ústraní ve

Wiirzburku a oddal se svým humanistickým studiím.V roce 1466 přišel Řehoř z Heimburku do Čech a usídlil se na královském dvoře. Králmu dal k dispozici korunní archiv, aby věhlasný právník mohl podrobně prostudovatpodstatu české pře. Královna Johana zamýšlela s pomocí Heimburkovou opřít bojČeského království proti papeži o ideje konciliarismu. Král by se měl odvolat ke koncilua žádat, aby se obecný koncil sešel a posoudil české stanovisko. Heimburk však vůbecnejevil nadšení s tímto postupem, jenž by už zcela jednoznačně vyhrotil spor. Domnívalse, že bude lépe ukázat nezákonnost a protiprávnost papežova postupu proti králiJiřímu. Ani Pius II. ani Pavel II. nezačali jednat, nýbrž jednostranně pohnali před soudkorunovaného panovníka, ba dokonce odsoudili jej ještě dříve, než se soud sešel. KrálJiří souhlasil s návrhem obrany před nájezdy římských bul a vydal v červenci 1466manifest všem evropským vladařům, v němž obhajoval své názory, svůj postup a svápráva. V této apologii, jež s pozoruhodnou citlivostí počítala s psychologa jednotlivýchvladařů, velmi mocně zaznívala obhajoba světské moci vladařské, její svébytnosti ajejího významu. Král Jiří chtěl tímto dokumentem varovat evropská knížata předsvětovládnými aspekty papežovými; upozorňoval, že podobně jako proti němu mohl byŘím zahájit soud i proti ostatním panovníkům. Zároveň žádal, aby se křesťanská knížatasešla a posoudila českou při. Česká otázka se tak znovu stavěla jako předmět jednáníevropského.Zároveň s vydáním této apologie král Jiří ve smyslu rad Heim-burkových začal jednat sBenátkami o vytvoření protitureckého spolku. Turecké panství se totiž rozlévalo poEgejském moři a zmocňovalo se i ostrovů, jež patřily až dosud Benátčanům. „Serenissima"sice z počátku věřila v možnost obchodní dohody se sultánem, postupně všakdospěla k závěru, že nezbude než zbraněmi zastavit tureckou agresi, jež podťalabenátské kupecké cesty a ohrožovala samu podstatu ostrovní velmoci. Heimburk sedomníval, že právě turecké nebezpečí napomůže ke sblížení Benátek s Čechami a tím žese ulomí hrot římským hrozbám.Ovšem jednání s Benátčany - Heimburk velmi spoléhal na Paola Morosiniho - nevedla kcíli, právě tak jako se nedařily pokusy přiblížit Matyáše Korvína českému králi. UžApologie z července 1466 byla především adresována Matyášovi a Jiří dávalostentativně najevo svou touhu po obnovení bývalého přátelství. Ačkoliv ke králi Jiřímudoléhalo úpěnlivé volání slovenských bratříků, ponechal je jejich osudu, protože sinechtěl rozhněvat bývalého zetě. Bratřické oddíly pak samy statečně vzdorovalyuherské přesile a v roce 1467 u Kostolan svedly s „černými vojsky" poslední zoufaloubitvu, po níž následovaly už jen hromadné popravy a truchlivý konec husitskéhobratrstva na Slovensku. Král Jiří přihlížel jako chladný neutrál bezútčšnému koncimnoha svých kališnických spolubratři a věřil, že jeho neutraiita přivodí obrat vnapjatých vztazích Čech a Uher. Avšak Matyáš Korvín byl tehdy už zcela oddánpapežské politice, protože v ní spatřoval spolehlivou záruku svých mocenských aspirací.Bylo jen otázkou taktiky, kdy i veřejně vyhlásí válku „králi kacířů".Pevnou součástí obhajoby českého krále stále byla přízeň říšských knížat. Král Jiří siutvrzoval své spojence ve věrnosti. V březnu 1466 dal zeti Albrechtovi Saskému v lénoPlavno, až do té doby součást českého státu. Pán Plavná Jindřich se připojil k panskéjednotě, a tak řešil Jiří naráz dvě úlohy. Posílil spojence a postihl nepřítele. I sAlbrechtem Braniborským snažil se Jiří upevňovat přátelství. Svatba VoršilyBraniborské se synem Jindřichem přinesla německému Achillovi věno a pocty, ale ipapežskou klatbu: neboť každý, kdo se s kacíři stýkal a kacíře podporoval, sám se stávalobětí kacířských procesů. Saska knížata znovu usvědčila Jiříkovi přátelskou příchylnosta usilovala přimět Vratislavské, aby neválčili proti svému králi. Ve Vratislavi ovšemměl už papež svého legáta, biskupa Rudolfa z Růdesheimu, který si záhy získal

pochybnou slávu svými hrubými výpady proti českému panovníkovi.Saska pomoc a přátelství Albrechta Braniborského se ukázaly zcela nedostatečné přiměření sil s papežskými vyslanci na říšském sněmu v Norimberku. Papežský legátFantin de Valle prosadil, že českému poselstvu vůbec nebylo dovoleno na sněmu \vstoupit. Ačkoliv se Wettinci i Hohenzollernové vřele přimlouvali /a českého krále,většina říšského sněmu se neodvážila vzepřít se papeži. Ještě dalekosáhlejší úspěchymohl pak papežský legát zaznamenat u císařského dvora. Nepevný, vratký abezzásadový císař si začínal uvědomovat, že se mu přátelství s králem Jiřím stáváobtíží. Český král se zastal též několika císařových odpůrců, jako byl například Jiří zeSteinu. Nedůvěřivý Fridrich v tom viděl potvrzení starších obav, že král Jiří usiluje ojeho sesazení. Když v únoru 1467 přijelo Jiříkovo poselstvo na císařský dvůr, setkalo setam s mrazivou náladou. Císař nechtěl ani slyšet o tom, že by splnil své někdejší sliby azaplatil českému králi dluhy, jimiž byl povinován od doby svého zajetí ve Vídni.Výmluvným svědectvím změny císařova smýšlení bylo, že právě když Jiříkovo poselstvos nepořízenou odjíždělo z Lince, potkalo se s panem Burianem z Gutštejna, kteréhoFridrich přijímal milostivě jakozástupce panské jednoty.I tehdy však král Jiří našel slibné východisko z obtížné situace. Na počátku roku 1467už opustil původní návrh Heimburkův a obrátil se k léku, jejž žádala královna Johana,ke konciliarismu. Už delší dobu věděl o úmyslech Ludvíka XI. čelit papežské rozpínavostiobecným koncilem. Francouzský král chtěl dát svolat církevní koncil předevšímproto, aby uskutečnil nápravu mravů v hlavě církve i v údech a aby přispěl k řešeníturecké otázky. Koncil se měl sejít v Lyonu či v jiném místě, kam sahal vliv Ludvíkův.Král Jiří správně postřehl možnosti, jež konciliarismus poskytuje.Nebylo totiž už nadějí, že by bylo lze pohnout tvrdým stanoviskem papežovým. Už 15.prosince 1465 se přesvědčil Jiříkův posel Jaroslav o nenávisti Pavla II. k českému králi.Rytíř Jaroslav chtěl „svatému otci" odevzdat listiny Jiříkovy a oslovil Pavla II.:„Nejsvčtější otče! Toto psaní posílá Vaší svatosti věrný syn, král český, pán můjmilostivý." Všechna diplomacie, všechny pokorné formulace nepomohly. Papež serozlítil: „Kterak ty, šelmo, opovažuješ se před námi nazvati králem kacíře od nás odsouzeného?"Listiny Jiříkovy papež nepřijal a o vánocích dokonce dal českého poslavyhnat z římského chrámu S. Maria Maggiore, kde sloužil mši. Co takto Pavel II.naznačil, do roka též dokončil. 23. prosince 1466 v přítomnosti 4.000 osob vyloučil čes-1 kého krále, „syna zatracení", z církve a sesadil jej z trůnu. Všichni poddaní měli seodvrátit od kacířského krále, ba jejich povinností bylo zdvihnout proti kacíři zbraně. Ikrálovna Johana a celá rodina Jiříkova byla papežem vyloučena z církve a octla se vseznamu kacířů.Po všech těchto projevech římské nenávisti a nesnášenlivosti nemohl král Jiří už počítats tím, že by Pavel II. odvolal rozsudek. Chtěl-li ještě český král hájit svou příslušnost kcírkvi, mohl se odvolat jedině k 'obecnému koncilu, jejž už i dříve považoval zavrcholný orgán církevní.Do Francie se ubíralo v lednu 1467 nové poselstvo. Vedl je opat kláštera v Nové Cele vLužici, Gosvin Spán. Opět tedy král Jiří vybral za vyslance katolíka, aby katolickéFrancii názorně představil svou vládu „dvojího lidu". Spán chtěl původně navštívitnejprve milánského vévodu, pak však dal přednost cestě do Francie. 20. dubna 1467 jejslavnostně král Ludvík přijal v Blois a dával vždy a všude najevo, jak si váží svéhočeského přítele. Kdykoliv se například ozvalo Jiříkovo jméno, Ludvík poustal a smekluctivě čepičku. Spán předkládal nejen souhlas se svoláním koncilu, nýbrž i návrhdobrodružného plánu na společné válečné tažení proti Karlovi Smělému, novémuenergickému vévodovi burgundskému. Se zástupci milánského vévody snažil se

Spán sjednat spojenectví proti Benátčanům a tím i proti císaři a papeži. Velmi ostřeodsuzoval Jiříkův vyslanec papežovy pokusy, pobuřovat proti panovníkům odbojnéšlechtice. Proto by se měl vytvořit spolek králů a knížat, aby se panovníci mohlivzájemně podepřít a pomoci si. Ludvík XI. sice souhlasil, avšak konkrétní kroky kuskutečnění Jiříkových návrhů nepodnikl. Jiří dosáhl jen toho, že Ludvík XI. za něhoněkolikrát orodoval u papeže a že tím Pavla II. i ostatní preláty zadržoval odnejbrutálnějších úderů proti „kacíři". Ve Francii také nesměli z příkazu krále papežštínunciové šířit buly, odsuzující krále Jiřího. Ke společné vojenské výpravě a ke svoláníkoncilu neměl však Ludvík XI. dostatek sil. Od roku 1465 totiž zoufale bojoval protifrancouzské panské jednotě zvané „Bien public" a jen stěží si udržoval nad odboj nikypřevahu. Ani milánský vévoda nechtěl riskovat hněv papežův a jenom sliboval, žečeskému králi pomůže - přímluvami u Pavla II. Špánovo poselstvo se vracelo do Čechjen s hubenými výsledky. Země mezitím byla zasažena výbuchem válečné vřavy. Odbojpanské jednoty přerostl v Čechách v křižáckou válku.iKapitola XV.KŘIŽÁCKÁ VÁLKA„Ti křižovnici nic nebrali za žold, jediné že sú mordovali Cechy pro krev boží, všenapořád, i dietky, rubajíce s nich hlavy, házeli jimi na se co hlavami zelnými; mordovalitaké kmetíky, babičky v špitálech, kohož jediné podškopili a ruce své v jich krviumývali, majíce za to, že budu všech hřiechuov čisti." - Ne, neopakuji nářky kronik zpočátků husitské revoluce. O řádění křižáků v Cechách vypráví Starý letopisec k letům1467-1468. Po více než čtyřiceti letech se opět Cechy staly terčem zuřivosti křižáckýchhord.Stalo se, čeho se chtěl Jiří ze všech sil vystříhati. Nastoupila k dílu válka, kterou po létačeský gubernátor a král zaháněl od otcovského prahu. Bylo to fiasko mírové politikykrále Jiřího? Nedomnívám se, že by napadený mohl být viněn ze své stálosti, věrnosti astatečnosti. Král Jiří přece se mohl pokořit a s prosíkem se dožadovat římských milostí.Mohl couvnout před hrozbami pánů a odevzdat jim vladařské žezlo. Teprve tehdyovšem by byl konec jeho politické koncepce, teprve pak bychom mohli hovořit o fiasku.Avšak zdvihl-li zbraň k obraně husitských ideálů, nevy-bočil nikterak z dráhy velkýchpolitiků: neboť politická pružnost nemůže být bezzásadovostí a elasticita neníbezpáteřností. Král Jiří hájil veliké a pokrokové ideály světského vladaření proticírkevnímu universalismu, byl, hovořeno s Palackým, „mučenní-kem idey státumoderního". Usiloval o vytvoření národního státu pevně centralizovaného, v němž by semohly zdárně rozvíjet nastupující společenské složky, zejména měšťanstvo. Bylvladařem, který usilovně hledal prostory pro uplatnění mírového života a mírovýchprostředků k překonávání rozporů a svárů. A to byly vesměs ideály, jež nadlouhozůstaly - a mnohé zůstávají až dodnes - ctižádostí všech velkých politiků. Hájit je, bránitje, bít se za ně a podstoupit třeba i krutou zkoušku válečnou - to byla dokonce povinnostJiříkova nejen k sobě, nýbrž i k českému státu a k rozvoji českého národa. A tétopovinnosti se Jiří nevzpíral, nýbrž ji vzal s těžkým srdcem na sebe. Od té chvíle však,kdy mu byl vnucen do ruky meč, soustředil všechny schopnosti k vojenské obraně rodnézemě.Po celý rok, kdy mlčely ještě zbraně, snažil se Jiří uklidnit rozvášněné strany a přitomustavičně pečoval o upevnění spolupráce se zahraničními spojenci. Zřídkakdy byly vjeho životě chvíle poklidného oddechu; jen o svátcích vánočních v roce 1466 několikdní trávil v kruhu rodinném. Upomínkou na vánoce 1466 jsou krásně zdobené modlitby,

jež darovala k Ježíšku svému manželovi královna Johana. Na několika miniaturáchmalíř zpodobnil i krále Jiřího a snad i krále Ladislava a doprovodil věnování, jež Johanadala do knížky vepsat. Sotvaže však svátky skončily, už opět připoutala krále starost ouhašení válečného požáru, který už už se zdvíhal.Nejprve se Jiří domníval, že se Zelenohorská jednota vybouří, a proto s ní smluvildlouhodobé příměří. V únoru 1467, kdy už se příměří chýlilo ke konci, pokusil se odohodu s odbojnými pány. V Jindřichově Hradci však narazil na tvrdošíjnouneústupnost Páni viděli v římské exkomunikační bule a v prokletí důkaz správnostisvého postupu a už se těšili na brzký pád „samolibého tyrana". Jak daleko až pokročilapanská opovážlivost, je vidět / projevů Zdeňka ze Šternberka. Český král se prý musípodřídit nejen papeži, ale i císaři, protože je pouhým vasalem lenního pána.Viděli jsme, že ani Jiřík neuhýbal před formálními projevy své lenní závislosti na císaři.Zachoval si však vždy důstojnost a nikdy nežádal od císaře zásahů do vnitřních českýchpoměrů. Naopak, spíše on zasahoval do Rakous a vládl císaři. Nyní se však vzbouřenciutíkali k císaři o pomoc a dávali mu českou korunu na pospas, do úplné císařovylibovůle. Na štěstí ovšem Fridrich nebyl •ni tehdy schopen vyvinout dostatečnouenergii.Panská jednota odmítala smír i proto, že se její řady rozšiřovaly. Biskup Tas se spolu smoravskými katolickými městy připojil v létě 1467 k Zelenohorské jednotě a zahnalrozpaky a váhání. Moravští katolíci zprvu organizovali vlastní svaz, postupně se \ laksblížili se Zdeňkem ze Šternberka. Pán Konopiště stával se tak protikrálem a nadějívšech papeženců. Pavel II. jej v březnu 1467 potvrdil ve funkci hejtmana panské ligy adal mu i zvláštní požehnání pro válku s kacíři.Když takto zmizela poslední naděje na přátelskou dohodu a mírové řešení sporu,přikročil král Jiří k prvým válečným opatřením. 19. dubna 1467 definitivně a veřejněvyzval papeže k boji na život a na smrt. V přítomnosti asi 60 předních osob, katolickýchi kališnických, odvolal se král Jiří v Králově dvoře k budoucímu koncilu proti Pavlu II.Papež sešel z cesty práva a spravedlnosti a zuří vztekem proti Čechám. Obecný koncilči nástupce Pavlův, který bude zvolen, jsou nadějí českého krále. Od nich očekáváprávo a spravedlnost. Apelace krále ke koncilu zanechala v účastnících hluboký dojem.Přítomní katolíci, Hilarius, Václav Křižanovský a další kanovníci, pochopili ovšemApelaci jako definitivní roztržku královu s Římem. Ihned poté opustili Prahu a našliútulek v Plzni. Plzeň totiž už tradičně zaujala nepřátelský postoj ke kališnickému králi apřipojila se k Zelenohorské jednotě.Hned po vydání Apelace král Jiří 20. dubna 1467 vydal opo-vědné listy všemodbojníkům. Oznámil jim podle rytířských mravů své nepřátelství a vypověděl jimválku jako lidem, kteří porušili své sliby poddanské poslušnosti a stali se vzbouřenci.Ani slovem král nepřipomněl náboženské rozpory, ač jednota stále více vydávala bojproti kacířům pod vedením papeže za hlavní smysl svého odboje. Teprve tehdy králodňal vzbouřencům i zemské úřady. Na místo Zdeňka ze Šternberka nastoupil jakonejvyšší purkrabí pražský kališník Zdeněk Kostka z Postupic, pán Litomyšle.Neznamenalo to ovšem vůbec, že by kališníci nahradili v zemských úřadech všechnykatolíky. I po vyhlášení války Zelenohorské jednotě zůstali mnozí katoličtí šlechtici poboku králově. Nejvyšším hofmistrem byl i nadále Lev z Rožmitálu, nejvyššímkomorníkem Jindřich z Michalovic, rehabilitovaný Prokop z Rabštejna podržel úřadnejvyššího kancléře a i v dalších úřadech setrvali reprezentanti katolického panstva.Výmluvně svědčí o přátelských vztazích části katolické šlechty k Jiříkovi list jihočeskéhopána Viléma z Rábí. Pan Vilém v něm oznamuje papeži, že bude poslouchat isvého krále i papeže. Kdyby však měl být nucen, aby se vzepřel králi, jemuž složilpřísahu věrnosti, neuposlechne a zachová se, jak mu velí jeho rytířská čest.

Se šlechtou se i některá města s katolickou většinou nepostavila proti Jiříkovi (jakonapříklad Cheb, Loket, Most a Kadaň) a bud zachovala ve válce neutralitu, či přímopomáhala králi.Okamžitě s opovědnými listy nastoupilo královské vojsko do boje a oblehlo šest hradůZelenohorské jednoty. Už vzdálenost jednotlivých pevností navzájem - Roudnice,Helfenburk (Hrádek u Úštku), Šternberk, Konopiště, Leštno a Kostelec na Sázavě -ukazuje, že se královské oddíly musely rozdělit na několik skupinek a válka dostalasvéráznou podobu. Stala se spíše vleklým a úmorným obléháním a drobila se doněkolika ohnisek. Nejprve padla Roudnice, rozvalen byl Helfenburk, král se zmocnil iLešt-na a Kostelce na Sázavě. Prvý úder se zdařil a postihl zejména vůdce Zelenohorskéjednoty, jemuž většina hradních pevností patřila. Zdeněk ze Šternberka však zatímnastupoval k útoku ze svých rakouských panství, jež mu v roce 1463 daroval císař. Vevojenském ležení u Jindřichova Hradce on i jeho druhové vypověděli válku „Jiříkovi zKunštátu a Poděbrad, někdy králi českému". Válka se už nedala zadržet a do českýchbojů byla vtahována i cizina, neboť král Jiří i jednota se obraceli o pomoc k zahraničnímspojencům.Modlitební kniha Jiřího z Poděbrad , dar královny Johany Jiříkovik vánocům 1466

Král adorující trůnícího Krista

Modlící se král, jemuž se zjevuje Kristus – Pravděpodobně vyobrazeníkrále Jiříhoz Poděbrad v modlitební knize z r. 1466

Ukázka bohaté výzdoby modlitební knihy krále Jiřího z Poděbrad z roku 1466- iniciála H postavou modlícího se králePanská jednota se pokoušela rozdmýchat proti Jiřímu křižáckou válku a těšila se, že seopět tisíce křižáků z celé Evropy vrhnou proti kacířům. Připomněl jsem v úvodu tétokapitoly vyprávění Starého letopisce, jež líčí řádění drobných křižáckých tlup vČechách. Církvi se však nezdařilo postavit do boje větší křižáckou armádu a okřižáckém tažení mohl legát Rudolf jen snít. Obratná politika Jiříkova znemožnilaopakovat vpády do Čech, jak tomu bylo v letech 1420-1431. V okolí Českého královstvínebylo nikoho, kdo by se odvážil v roce 1467 organizovat křižáckou výpravu protikališníkům. Marné byly výzvy papeže, marné byly pokusy na říšském sněmu vNorimberce. Říšská knížata byla hluchá k prosbám legátovým, zastávala se českéhokrále anebo hájila svou neutralitu. Vévoda saský Albrecht vyslovil mínění své i svýchdruhů: „Chceme být s oběma stranami za dobré, s králem i s papežem a s císařem.Chceme pokud jen možno zůstati neutrálními a u víře dobrými křesťany." Neutralita čispojenectví říšských knížat byla mocným povzbuzením pro českého krále v jeho boji sodbojnou šlechtou.Zelenohorská jednota skládala určité naděje v císaře a v říšský sněm. Její poslové sevšak marně pokoušeli vzbudit Fridricha z letargie a odtrhnout knížata od spojenectví sčeským králem. Papežští nunciové dovedli s nimi sblížit Vratislavské, mimo hranice

české koruny se však nenašel nikdo, kdo by poslal vojska ku pomoci vzbouřencům.Zdeněk ze Šternberka po poradě s legátem Rudolfem zaměřil všechny snahy kpolskému králi Kazimírovi a nabídl mu českou korunu. Už dříve přímo papež Pavel II.vybízel katolického krále, aby se ujal země, pleněné kacířským samozvancem. Ovšemkrál Kazimír viděl příliš dobře do českých poměrů a nedal se zviklat vábnými sliby zŘíma. Pozoroval, že král Jiří pevně ovládá zemi a má dost sil, aby zatočil s odbojnýmipány. Kazimír nepokrytě sympatizoval s českým králem, neboť sám měl zlé zkušenostis troufalostí svých vlastních šlechticů. Polský král neviděl v boji panské jednoty zápas ovíru, nýbrž vzpouru proti korunovanému mocnáři, vůči němuž byli šlechtici zavázánipoddanskou přísahou. Mimo to se král Jiří k němu znovu obracel s poselstvem a nabízelpevné spojenectví. Polský král dával této ověřené jistotě přednost před dobrodružnýmizmatky eventuální intervence. Jedinou laskavost projevil Kazimír panské jednotě nasjezdu ve Vratislavi v prosinci 1467: vyjednával s králem Jiřím o prodloužení příměří seZelenohorskou jednotou do konce května 1468.Teprve když pan Zdeněk ztroskotal u císaře, v Říši a v Polsku, padl jeho zrak naMatyáše Korvína. Papežská kurie ostatně už dávno toužila po dohodě Vratislavských,Zelenohorské jednoty a uherského krále. Zprvu málo zájmu o energického a silnéhokrále projevili šlechtici, hlasatelé práv stavovské obce. Později pak ani Matyáš Korvínneměl pomyšlení na válku proti Jiříkovi. Z jihu totiž se valily nové turecké armády akrálovské vojsko muselo posilovat pohraniční pevnosti. Rovněž na východní uherskéhranici Vzplanula válka. Multánský vojvoda Štěpán porazil uherská vojska a hrozilvpádem do nitra Uher. Teprve když Matyáš uklidnil útočníky, obrátil svou pozornost kprosbám panské jednoty a k novým nabídkám papeže. Panské poselstvo přišlo zauherským králem do Trnavy. V březnu 1468 bylo toto slovenské město jevištěmválečného prohlášení. Matyáš Korvín vyhlásil válku Jiříkovu synovi Viktorinovi za to,že vpadl do Rakous a ohrozil císaře.Uherský král najednou se stával mstitelem císařovým! Válka proti Viktorinovirovnala se vyhlášení války českému králi. Konečně se splnily sny papežských legátů.Pavel II. měl od března 1468 vrchního velitele křižácké armády, která se chystala zkořenů vyrvat kacířské býlí v Čechách. Jeden z kardinálů, Jakub Piccolomini, vyjádřilradost kurie i naděje kladené v křižáky Matyášovy: „Aj nepřátelé naši položeni budouza podnože nohou našich. Nebo - aj, oči naše nad královstvím hříšným, aby vyhlazenobylo s tváře země. Prositi budeme boha zástupův a pomáhati hlasem církve králizbožnému, aby když on bojuje, dštily na hříšníky české oheň a síra, i duch vichřice ať jepodílem kalicha jejich, pro kterýž tolik prolevají krve své a cizí."Král Jiří přijal vyhlášení války zmužile a okamžitě poslal vojska na česko-rakouskouhranici, odkud se čekal vpád křižáků. Sám také už 17. dubna dorazil ke Znojmu apřipravoval obranu země. Ani v tomto okamžiku však se ještě nevzdával naděje, že bybylo možno válku odvrátit. Obrátil se na Matyáše Korvína listem, v němž projevilnedůvěru v motivy útočné války. Cožpak nebylo králi uherskému známo, že si českýkrál nejednou stěžoval na císaře? Nemůže být nazván rušitelem smluv, neboť naopakprávě císař nedodržel své sliby a smluvní závazky. „Pak haníce nás křivě i nešlechetně,zdá se, jako byste chtěli hned věčné mezi námi zbuditi nenávisti a záští. Však - když seVám chtělo válčiti s námi, měli ste aspoň zdržeti se utrhání, které k vítězství nic Vámnepomáhá, smíření pak naše činí nesnadnějším." I nad propastí křižácké války stáleještě král Jiří přemýšlí o zatarasených cestách k míru. Nečiní tak ze zbabělosti, nejde otaktický manévr. Srdce přesvědčeného mírotvorce a velikého politika chví se obavami imizícími nadějemi.Na moravsko-rakouské hranici stanula čelem proti sobě dvě vojska. Matyáš Korvínvelel své armádě, jejíž jádro tvořili stálí, dobře cvičení a výborně organizovaní žoldnéři.

Král Jiří neměl (ak početné stálé vojsko a spolehl především na zemskou hotovost,kterou mu poskytli šlechtici a města. Ukázalo se, že právě převaha výtečně cvičenýchprofesionálů nakloní vítězství ve pro-spěch uherského krále. Matyášovi se podařilopenězi získat i četné české velitele, kteří se osvědčili v uherském vojsku už v dřívějšíchlojích a válkách. Za všechny připomenu Jana Jiskru z Brandýsa, který se nyní účastnilve vojscích Matyášových křižácké výpravy proti králi Jiřímu. Uherský král obratněvyužil bohatství slovenských dolů i centralizované správy státu a opatřil si i s pomocípapežských subsidií dostatek žoldu pro ostřílené a obratné profe-sionály-žoldnéře.Vojenská převaha Matyášova také rozhodla prvé střetnutí na moravsko-rakouskéhranici.Nejprve obě armády ležely tři týdny u města Lávy, aniž se kdo z nich odvážil zaútočit.Došlo dokonce k pokusu o vyjednávání. Známe podmínky, jež si kladl Matyáš. Král Jiříměl vrátit panstvu dobyté hrady a uherskému králi měl vydat nejdůležitější pevnost najižní Moravě, brněnský Spilberk. Císař měl být ponechán na pokoji a oba králové by sesešli a dojednali by pokusy o smíření Čech s Římem. Král Jiří nemohl však takovénávrhy přijmout, neboť tím by se byl dal zcela na pospas panstvu a Matyášovi. Nebylyto podmínky smíru, nýbrž kapitulace. Proto se vyjednavačům nepodařilo uzavřít příměřía válka pokračovala.Král Jiří se nemohl odvážit, jsa si vědom vojenské převahy útočníků, vzdorovat uhersképřesile a ustupoval od Znojma do nitra Moravy. Marné jsou pokusy líčit tento ústupjako promyšlenou taktiku. Uherský tlak prostě posouval bitevní pole na Moravu a králJiří se neodvážil svést s agresorem rozhodující bitvu. Jednal asi správně, neboť sotva bybyl býval s to porazit sebevědomé křižáky. Podařilo se mu však alespoň udržet naústupu pořádek a nepodlehnout panice. Jaké slabiny mělo české vojsko, ukázalo se uTřebíče. Oddílům velel kníže Viktorin z Poděbrad a jeho úkolem bylo zadržet uherskévetřelce. Hradby Třebíče však neodolaly a 14. května 1468 už Uhři město ovládli.Viktorin se stěží zachránil v dobře opevněném třebíčském klášteře a uherská vojska jejsevřela ze všech stran.Ztráta Třebíče byla signálem k uherské okupaci Moravy. Král Jiří utrpěl prvý vážnýnezdar ve své vojenské činnosti. Sám — osobně - se ovšem nepodílel na vojenskémvelení, vylučoval to i jeho zdravotní stav. Velitelskými úkoly pověřoval své syny, a jakse ukázalo, bylo to zcela mylné počínání. Viktorin byl uzavřen na třebíčském klášteře ajeho bratr Jindřich v čele posil se ho marně snažil vysvobodit. Ba dopadl nakonec ještěhůř než kníže Viktorin. Před Třebíčí byla česká vojska poražena a Jindřich stěží zachránilholý život. Král Jiří příliš podléhal svým dynastickým představám a četnípřátelé mu právem zazlívali, že vkládá na své nezkušené syny tak náročné vojenskéúkoly a neobrací se raději k osvědčeným válečníkům a znalcům válečné taktiky, jakobyl například Václav Vlček z Čenova.Zdá se, že vpád uherského vojska na Moravu byl jenom součástí rozsáhlého plánukřižácké výpravy do Čech. Současně totiž ze severu vtrhly do Pojizeří oddíly slezskýcha lužických katolíků a pronikly až k Turnovu. Jenom vítězství pana z Michalovic jimzabránilo v pochodu ku Praze. V jižních Čechách pak válečnou činnost zahájil a řídilsyn Zdeňkův, Jan ze Šternberka. S pomocí uherských oddílů porazil Jiříkovy spojence uTelče a u Vod-ňan. František Palacký mluví o osmi „strastných nedělích" od polovinysrpna do poloviny října 1468, jež naplnily kalich hořkosti českého krále. Lze však říci,že vcelku od jara 1468 stíhala krále Jiřího rána za ranou, porážka následovala zaporážkou. Teprve po velkém vypětí sil a za cenu ztráty celého oddílu podařilo se v nociz 5. na 6. června vysvobodit knížete Viktorina, o němž Matyáš už hovořil jako o svémzajatci. Třebíčská posádka mezitím už také snědla všechny koně a byla na pokrajizoufalství. Král Jiří vyslal z Polné, odkud řídil obranu země, k Třebíči další posily a

pomocí dopisů vysílaných na šípech se velitelé domluvili s obleženými. Části vojska,vedené Viktorinem, podařilo se probít oblehateli a dorazit na Polnou. Zbytek však zůstalna milost a ne-milost Matyášovi.Ve vojenském ležení Matyášově u Třebíče vládla mezitím spokojenost a dobrá nálada.Po boku králově byl neustále Zdeněk ze Šternberka a Hilarius Litoměřický,představitelé katolického odboje. Všichni soudili, že jim vítězství u Třebíče otevírábránu do Čech a k úplnému vítězství nad Jiříkem. Král Jiří však dovedl soustředitrozptýlené části svých poražených vojsk a zastavil postup uherských armád ke KutnéHoře. Král Matyáš vyzýval k energickým akcím své slezské spojence a po poradách abedlivém zvážení situace se rozhodl, že si podmaní Moravu. Sám pokračoval vevítězném tažení do Olomouce. Stejně jako Brno, i Olomouc uvítala uherského králejako osvoboditele a slavného vítěze nad kacíři. V létě 1468 zbyla na Moravě už jen třimísta, kde trval odpor vojsk, věrných králi Jiřímu: Spilberk, Uherské I Iradiště a klášterHradiště u Olomouce. Jinak byla Morava plně v moci uherského krále. Ovšemže takvýrazná vítězství uherských vojsk přesvědčila kolísavé a rozpolcené. Rady Jiříkovýchpřátel mezi katolíky řídly. Jan z Rožmberka přešel s vlajícími prapory do houfuZelenohorské jednoty, a i město Budějovice zradilo českého krále. Pod vedenímMatyáše Korvína sešli se všichni odboj nici v Olomouci a připravovali nové válečnéakce proti kacířům.Král Jiří prožíval nejtěžší období svého života. Jeho vojska, rozptýlená do všech stran,prohrávala bitvu za bitvou. Do konce října 1468 ztratil český král Lužici a Slezsko.Zradila a na stranu Matyášovu přešla nejen města, ale i šlechtici, padly pevné hradnípevnosti, jež Jiří považoval za spolehlivé opory své moci. Rychlá ztráta Lužice aSlezska byla i důsledkem nesprávné královy politiky vůči vedlejším zemím korunyčeské. Král Jiří ve svých centralizačních snahách položil přílišnou váhu na své česképřátele a pomocníky. Jim svěřoval zemské úřady, je pověřoval i vedoucími funkcemi vevedlejších zemích.Ukázal jsem, jaký prospěch tato politika přinášela pro uklidnění ambicí české šlechty.Na druhé straně však stavové lužičtí a slezští projevovali stále zřetelnější nespokojenosts tuhou centralizací a s nadvládou českých královských úředníků. Přičteme-li k těmtopříčinám nespokojenosti vedlejších zemí i motivy náboženské (Lužice i Slezsko bylyoblasti katolické!) a národnostní (většinou v čele byli němečtí šlechtici a patricijové),pochopíme, proč papežská agitace našla tak výrazný ohlas v Lužici a ve Slezsku. Dokonce roku 1468 se vláda Jiříkova omezila jen na Čechy. Na Moravě mezitím padloHradiště u Olomouce a jen Uherské Hradiště nadále vzdorovalo uherskému vojsku.Nešlo tu však jen o území a o hrady. Král Jiří ztratil v oněch „osmi strastných nedělích"i dva ze svých nejbližších přátel. Bitva u Turnova a šarvátky s pronikajícími Slezákyvzaly život katolickému druhu Jiříkovu panu Jindřichovi z Michalovic, pánu MladéBoleslave. Odešel v něm jeden z předních představitelů umírněných katolíků, kterývěrně vytrval po boku svého krále. Ještě těžší ztráta postihla krále Jiřího smrtí panaZdeňka Kostky z Po-stupic. Pan Kostka, povýšený Jiříkem z rytíře do panského stavu,byl královým nejdůvěrnějším přítelem. S ním se Jiří radil, jeho považoval za svéhonejbližšího druha, s ním projednával zejména všechny otázky vnitropolitické. PanuKostkovi též svěřil úkol vymanit z obležení statečnou posádku v Uherském Hradišti. Napochodu na Moravu přepadl však slavný Matyášův válečník František z Háje Kostkovyoddíly mezi Zábřehem a Mohelnicí a porazil je. Zdeněk Kostka byl v boji smrtelněraněn a vydechl naposled na hradě Zábřehu u pana Jiřího Tunkla z Brníčka. K dovršeníneštěstí se právě v té době panská jednota zmocnila i pohraničního hradu Polné. ZMoravy se uherské vojsko začalo posouvat do Čech. Blížila se rozhodná chvíle křižáckévýpravy.

Všechen čas krále Jiřího pohlcovaly válečné přípravy, shánění a ozbrojování vojska.Svůj hlavní stan rozbil v Kutné Hoře. Považoval za prvořadou povinnost ubránitstříbrné srdce království, doly i mincovnu, a zároveň odtud chtěl položil závoru naČeskomoravské vysočině proti pronikajícím uherským oddílům. Zejména lehká jízdaMatyášova podnikala daleké loupežné nájezdy a značila si cestu požáry vesnickýchchalup. Kolem krále Jiřího se opět semkla zemská hotovost. Současníci upozorňují, ževe vojsku převažovali venkovští poddaní a měšťané. Na ně totiž nejbrutálněji doléhalyhrůzy nájezdů uherských vetřelců. Mimoto kališničtí kněží rozvinuli horlivou činnostkazatelskou, volajíce do zbraně na obranu kalicha a rodné země.K obraně vlasti vyzýval i slavný manifest vydaný k Novému roku 1469. List „starýchČechuov, pravých milovníkův a obhájcův pravdy Kristovy, též jazyka českého" horlilproti papeži, „odpornému sluhovi pána svého". Papež chce zkaziti „tu svatou pravdu ajazyk český", a proto poštval do války proti Čechám Němce a uherského krále. Matyášhledá nyní, „kterak by milovníky pravdy Kristovy a pravé Čechy sežral." Avšak Češinemají ztrácet odvahu, není čas ke strachu. Je třeba si jen vzpomenout na husitskourevoluci, na boje husitů se záplavami křižáků. Před lety „maličko věrných Čechův sbratrem Zižkou slavné paměti, nebranných n nahých, samou vírou Kristovou oděných"nejenže se ubránilo, ale zahnalo dokonce na útěk obrovské armády křižáků. Ani dnesbůh neopustí své věrné Čechy. „Není ukrácena ruka Páně!" (cstliže na českou zemidopadly kruté rány, jestliže česká vojska prohrávají, je to jen trest boží, který bičuje„pejchu českou". Icstliže však Čechové odmrští nezpůsoby a hříšné návyky, bůh dopřejevítězství českým zbraním. Nelze ovšem čekati trpně, až cizáci vpadnou k rodným vsím,městům a k hradům. Už dnes je nutno táhnout polem a šikovati se ve vojenské zástupy.Po krajích a ve městech, k obraně „tak velkých darů božích", nechť se seskupí vojska,každý kdo může, ať vezme zbroj a meč a hájí kalich a rodnou zemi.Vlastenecký patos kališnického manifestu kupodivu ani jediným slůvkem nerozezněljméno českého krále. Ani jednou nevystoupí vedle jména Zižkova jméno jehodomnělého kmotřence. Král Jiří jako by stál mimo toto lidové hnutí, jež se opětseskupovalo kolem kališnických kazatelen a valilo se jako povodeň po Čechách.Všechno, co víme v té době o králi Jiřím, svědčí o tom, že ani v této zoufalé situacineopustil král své osvědčené zásady. Organizoval a vyzbrojoval neúnavně armádunikoliv jako vojsko lidové, nýbrž jako tradiční oddíly pravidelné stavovské armády.Samozřejmě že mu přišla vhod činnost kazatelů, jež přiměla vá-havce k účasti na obranězemě, avšak přímo na lidové hnutí král Jiří nespoléhal. Nebylo totiž vyloučeno, že by sebylo z lidové obranné války mohlo vyklubat lidové povstání - a tomu chtěl král Jiřízabránit. A snad ani proto se neztotožnil s kališnickým hnutím, jež se seskupovalokolem vlasteneckého manifestu. A jako král Jiří nebyl nadšen lidovým hnutím, nedal sestrhnout ani k jednostrannému přitakání kaíišníkům. I ve chvílích, kdy se do Čech valilykřižácké hordy, nadále pevně hájil zásadu vlády „dvojího lidu". Už po apelaci kekoncilu v roce 1467 odmítl Ro-kycanovu žádost a nepostoupil kaíišníkům chrámsvatého Víta. I když Hilarius a mnozí kanovníci utekli z Prahy, podržoval král vedlesebe konsistoř utrakvistickou v Týně a katolickou na Hradě. Tehdy se také střetl sRokycanou, který jednostranně posuzoval vývoj poměrů a domníval se, že udeřilahodina jeho svrchované nadvlády nad katolíky i kališníky. Král Jiří odporoval volenémuarcibiskupovi a ukončil spor rázným odmítnutím: „Mistře, dosďs mistroval, nechť myjiž také mistrujeme." Dal tak znovu najevo, že se cítí být králem i Rokycanovi a ženedopustí, aby kněží rozhodovali ve věcech, jež příslušejí toliko osobám světským. Ipozději, když vypukla válka, vystupoval král Jiří vždy jako vladař ka-lišníků i katolíků.Proto také znovu a znovu mírnil spory kněží obou stran a snažil se udržet při životězásady své náboženské snášenlivosti.

Na počátku roku 1469 stálo kolem Kutné Hory v bojové pohotovosti početné královskévojsko a začalo budovat záseky na přístupových cestách z Moravy do Čech. Král Jiří setotiž dověděl, že Matyáš Korvín zahájil v lednu 1469 nové válečné tažení a že míří keKutné Hoře - tak, jak se správně v Čechách předpokládalo.Král Matyáš musel v roce 1468 přerušit ofenzivu na Moravě pro nedostatek peněz.Většina jeho vojska sloužila totiž v žoldu, a bylo proto třeba značných peněžníchobnosů, aby se uspokojily tisíce žoldnéřů. Papežská kurie více slibovala, než posílala.Proto teprve na počátku roku 1469 uherská vojska postupovala z Uher na Moravu. 19.února 1469 se jim podařilo dobýt Špilbcrku, kde se posádka udatně bránila adělostřelbou ničila brněnské domy. Po pádu Špilberku nestálo však křižákům už nic vcestě, jejich oddíly rychle postupovaly přes Vysočinu k Litomyšli a ke Chrudimi. Lehkáuherská jízda se daleko předsunula před jádro vojska a zajížděla překvapivě až dolabské nížiny. I král Matyáš se osobně účastnil těchto dobrodružných výpadů. Při útokuproti Chrudimi octl se jeho oddíl v tlaku chrudimského měšťanského vojska, bylporažen a král zajat. Matyáš se ovšem nedal poznat a přestrojení za zbrojného pacholkai plynná znalost češtiny jej zachránily. Nic netušící Chrudimští bezvýznamnéhozbrojnoše propustili. Neměli ponětí, jaká vzácná kořist jim unikla.Král Jiří se postavil v čelo zemské obrany a postupoval k Vilémovu, aby zabránilspojení jednotlivých uherských proudů. U Vilémova obě vojska stanula proti sobě.Zima byla toho roku velmi (uhá a hluboké závěje zemdlely zejména uherské útočníky.K boji však opět nedošlo, neboť mimo nadání se objevily nové pokusy o příměří, badokonce o přátelskou dohodu obou panovníků.Známe jistě všichni obraz Mikoláše Alše, na němž poražený Matyáš chmurně očekáváortel vítěze, velkomyslného krále Jiřího. Alšův obraz však neodpovídá přesněskutečnému průběhu událostí u Vilémova. Je stále ještě množství záhad kolempřekvapujícího setkání Jiříkova s někdejším přítelem. Zdá se, že iniciativa vzešla odMatyáše, jenž netušil, že ho v zasněžených kopcích uprostřed (lech překvapí mocná,dobře ozbrojená česká armáda, která velmi dobře zná terén a způsobila předsunutýmuherským oddílům už mnoho škod. Proto asi král Matyáš vyslal k Jiříkovi svéhozajatce, slavného českého diplomata Albrechta Kostku z Postupim jenž nedávno padl douherského zajetí, a nabídl jednání o příměří. Snad už tehdy Matyáš spekuloval smírumilovností svého někdejšího tchána, snad se už předem chystal zneužít dobré vůleJiříkovy k jednání. Král Jiří návrhy přijal, neboř vždy dával přednost dohodě předkrvavým bojem a byl vždy realistou v odhadu možností a daného stavu věcí.A tak se vytvořila scéna, jež nás vzrušuje a překvapuje svou bizarností. Krutá zima svírákraj, sněhové závěje zavalily cesty i rozedranou chalupu ve vsi Uhrově. Pod dřevěnýmipovály sedí a rozmlouvají mezi čtyřma očima dva bývalí přátelé, nyní velitelénepřátelských vojsk, dva králové sousedních zemí, dva přední evropští vladaři. Nemámezachován zápis o předmětu rozhovoru, víme jen, že šli spolu „do jedné velmi špatnéjistebky v ty časy spálené a tam sou mezi sebou rokovali. A co sou rokovali, žádný jestnevěděl". Jisté je též, že se dohadovali o smíření a že se shodli na příměří. Kdo bylvítězem a kdo poraženým? Katoličtí i současníci naznačují, že šlo o vzájemnékompromisy a za ně že Matyáš slíbil svou přímluvu u papeže za potvrzení kompaktát.České prameny - bohužel zachované jen z pozdějšího znění -mluví o vítězství Jiříkově.Král Jiří prý „vida Matyáše ztraceného a moha jeho míti tu po své vůli i se všemi pánysvými nepřáteli a jim odplatiti zlým za zlé, poddal se ke smlouvě". Češi, zvláště prýchudina, velmi žehrali na krále, že nechce dovolit boj proti Uhrům, „velmi za zlé mělisou králi Jiřímu, že s ním ve smlouvu vstoupil".

Rýmovaná kronika dokonce praví:„Král uherský tomu srozuměl,že by nikoli z Čech bez škody ujel,i vymluvil se, jakž moha,králi českému ostaviv lstivá slova."Kdyby tomu ovšem bylo tak, jak vyprávějí letopisci, byl by Jiřík naivním prosťáčkem,který sedl na lep vychytralému poražená. Střetnutí u Vilémova pak by bylo veskutečnosti zajetím Matyášovým a drtivou porážkou uherského vojska. Vítězi padlapřece do rukou kořist nejvzácnější, velitel křižácké výpravy, král Matyáš. A místo abykrál Jiří jej zdrtil, pokořil, sám se nabídl k potupnému jednání...Ne - tento obraz neodpovídá ničemu, co až dosud o Jiřím z Poděbrad známe.Vzpomeňme, jak dovedl hospodařit s poraženými nepřáteli, vzpomeňme na Menharta zHradce a na hraběte z Gery, vzpomeňme však i na tajné dohody s císařem proti MatyášiKorvínovi! Politik, který měl takové zkušenosti, nemohl naráz propadnout naivnídůvěře v zázraky, nemohl přece věřit, že by poražený zajatec bez jediné záruky splniltak dalekosáhlé sliby. Scéna uhrovská není tedy jevištěm Jiříkovy převahy nadMatyášem, je to spíše bizarní diplomatické setkání dvou rovnocenných soupeřů, kteří sivzájemně uvědomují svou sílu i možnosti vítězství či prohry. Snad se mohlo tehdyněkterým českým oddílům zdát, že jsou v převaze, že už mají Uhry v pytli, že už nenítřeba nic jiného než „nepřáteli své skrotiti a jim rohy srážeti" - avšak jen vrchní velitel alidé se širším rozhledem věděli, jak by dopadlo skutečné měření sil. Král Jiří odhadoval,zdá se, velmi kriticky možnosti své armády, a proto přistoupil na nabídky příměří.Po rozmluvě mezi čtyřma očima konala se hostina, jež je ještě - pokud je vůbec možné -fantastičtější a bizarnější než schůzka v polospálené chalupě v Uhrově. Král Matyášpozval Jiříka, ' aby spolu poobědvali ve vsi Uhelné Příbrami u Chotěboře. Vpolozbořené vesnici hodují dva soupeři obklopeni nejbližšími přáteli. Král Jiří přijel sesvými syny, kolem Matyáše sedí uherští magnáti, je tu i zrádný Zdeněk ze Šternberka.Hosté se přivítali s hostitelem, podali si ruce, jen Zdeněk prý odmítl podat „kacíři" svouruku. Jiří se tvářil, jako by neslyšel urážlivou poznámku, a hodoval se svýmispolustolovníky v přátelství, s úsměvy, se žerty. Při hostině bylo potvrzeno příměří aumluveno, že 24. března 1469 bude v Olomouci sjezd, na němž se panovníci domluví ospolečném zásahu v Římě ve prospěch kompaktát i o dalších sporných věcech.„Tu král uherský mnohé řeči poče vymlúvati, že má krále českého vše rovné potkati,aby se v Moravě sjeli a o vše věci konec mezi sebú vzeli."A v Uhelné Příbrami uprostřed úsměvů a přátelské radosti krái |iří zřejmě podlehlklamné důvěře v Matyášovy sliby. Po zemi se bleskem rozšířila zpráva o příměří azakrátko i okolnizeme věděly, že křižácká výprava do Cech se skončila překvapivýmsmírem obou soupeřů. K 1. březnu rozpustil král Jin zemskou hotovost a spěchal doPrahy, aby se připravil na olomoucké jednaní. Válka byla zažehnána, mír byl opěthostem ve zmučené zemi, a král pevně věřil, že se mu v jednáních podaří přivést svoupn k vítěznému dovršení. Řehoř z Heimburku vystihl náladu vanoucí tehdy na pražskémdvoře a napsal: „Věc našeho krále stale se lepší -Mému panu králi všechny jeho věci sedaří a on vítězi na všech stranách, to vězte bez pochyb!"

Kapitola XVI.VÁLKA POKRAČUJEAť už nazveme Vilémov vítězstvím či pastí, ať pohlížíme na postoj Jiříkův jako naprozřetelný a promyšlený čin či jako na snahu po krátkodobém oddechu, či dokoncejako na částečné selhání, nelze nevidět, že zlom roku 1468-1469 přinesl i důkladnýzvrat ve válečném štěstí. Kolo Štěstěny se opět pohnulo a Jiříkovi znenadání přineslonové úspěchy.V prosinci 1468 se konečně vzdalo pyšné sídlo zrádného Zdeňka - Konopiště. Zrozsáhlých bašt po několik týdnů Jiříkova dělostřelba pustošila konopištské opevnění apřiměla posádku ke vzdání. Současně se kníže Viktorin zmocnil města Ostrova uUherského Hradiště a prorazil i okruh oblehatelů kolem jediné Jiříkovy pevnosti naMoravě. Statečná posádka v Uherském Hradišti dostala od Viktorina nové zásoby jídlaa pití, dostala zbraně a střelivo a mohla dále klást odpor v týlu uherské armády.Ani zahraniční politika nepřinášela králi Jiřímu nic hrozivého. Polský král Kazimírtvrdě odolával svodům papežských návrhů a uherských náhončích a odmítal podílet sena křižácké výpravě proti Čechám. Kazimír neposkytoval sluchu tajným papežskýmnabídkám české koruny a nenalezl zalíbení ani v opětovných poselstvích panskéjednoty. Naproti tomu Albrecht Kostka z Postu-pic jménem Jiříkovým naladil znovupřátelsky Kazimíra v poměru k českému králi. Král Jiřík děkoval polskému králi zadosavadní přátelský postoj a prohlašoval, že držel dlouho příměří s panskou jednotoupředevším proto, že o to Kazimír usiloval. V krakovských jednáních už v květnu 1468pan Kostka naznačil, že by král Jiří byl ochoten uvažovat o nástupnictví polských princův Cechách. Dalekosáhlý obrat v zahraniční politice ohlašoval ostatně už dříve král Jiříve svých listinách připomínkami slovanské vzájemnosti. Například v manifestu protizrádné vzpouře Zelenohorské jednoty a spolku s králem Matyášem horlil král Jiří protitěm Cechům, kteří se spolčují s cizáky a směřují „ke zkažení království našeho a jazykanašeho slovanského". I v prvých nabídkách polské kandidatury dával král Jiří zaznítslovanské myšlence. V Krakově ovšem spíše pan Kostka zkoumal, jak bude Kazimír nanáměty reagovat. Vlastní program polského nástup-nictví připravil pak král Jiří ažpozději.Ani císař nebyl s to v letech 1468-69 Jiřímu uškodit. Přestože s ním byl český král veválce, celé břímě bojů nesl král Matyáš, který se s císařem dohodl a zastupoval jej vdobě císařské cesty do Říma. Stále ještě neznáme důvody, které vedly štýrskéhozahradníka, ozdobeného už císařskou korunou, k nové cestě za papežem. O jeho poutikolovaly fantastické dohady. Nechyběly ani hlasy, tvrdící, že císař chce v Římě oblécimnišské roucho a opustit svody hříšného světa. Král Jiří pomocí svých informátorůzvěděl velmi záhy o úmyslech císařových a spojoval cestu do Říma se světovládnýmiplány Fridricha III. Jiné dohady pak kolovaly kolem domnělého císařova plánu táhnoutproti Turkům, ba nechyběly ani pověsti, že císař odevzdá své žezlo papeži. Jinípozorovatelé však realisticky upozorňovali, že císař přijel do Itálie jen proto, aby sinahrabal zlaťáky za prodej privilegií a milostí.Skutečnost však ohromila i nejkritičtější evropské politiky. Už snad od dob Canossy senestalo, aby korunovaný císař projevil tolik pokory před papežem, jak učinil FridrichIII. Ten, jenž i k svému jménu připojoval hrdý titul císaře, z boží milosti, poklekldvakrát na kolena před Pavlem II. a nejprve mu políbil nohy. Teprve potom se odvážilzdvihnout zraky a políbil „svatému otci" ruku. V rozhovoru pak s pokorně schýlenouhlavou oddaně naslouchal moudrostem a jen horlivě přitakával všemu, co bývalýbenátský kupec rozšafně vykládal. Ani na veřejnosti, před zástupy lidí, neostýchal secísař vystavit na odiv svou pokornou poníženost. Trůn Fridrichův byl postaven tak, žehlavou císař ani nedosahoval k nohám papežovým, neboť papežský stolec byl tak vy-

výšen. Fridrich neváhal dokonce v duchu středověkého ceremoniálu obléci rouchojáhenské a ministroval při mši, kterou celebroval Pavel II. Císař ministrantem veleknězecírkve římské - to byl pro veřejnost více než výmluvný symbol naprosté podřízenostimoci světské moci církevní. Zatímco český král bojoval proti papeži, císař mu poníženěposluhoval. Jako nejponíženější sluha mu pomáhal při odjezdu z chrámu do koňskéhosedla a oddaně mu přidržoval třmen. Rím i svět viděly, jak ubohou hlavu nese Říše, jakse císař proměnil v Měsíc, který září jen proto, že mu světlo dává Slunce-papež. Prokrále Jiřího byla pak tato zbožná pouť císařova jen dalším upozorněním, že nelze nacísaře vůbec spolehnout, že však ovšem též není důvodů bát se tohoto neschopnéhosluhy papežova.Ani na říšském sněmu však papež nenašel ochotné spolubojovníky, kteří by byli obléklibojovné roucho s křížem a včlenili se do vojsk Matyášových. Dne 19. února se sešel vRežně nový říšský sněm. Předsedal mu papežský legát Vavřinec Rovarella, vyslaný doŘíše proto, aby připravil křižáckou výpravu. Papež a císař svorně navrhovali, aby osvatém Janu vtrhlo do Čech křižácké vojsko v síle 24.000 žoldnéřů pod vedenímněkterého z kurfiřtů. Rovarella vyšperkoval návrh sliby nebeských odměn a hrozbami„odporným kacířům", říšská knížata však ani nedojal, ani nezískal. Nejenže nenašelvelitele a vojáky, ale nedosáhl ani, aby se knížata zavázala vybrat papeži zvláštní daňproti kacířům. Diskutovalo se dny a týdny a nebylo shody mezi sněmovníky. Král Jiříměl množství přátel a stoupenců, a papežský legát nedovedl zlomit jejich odpor kekřižácké výpravě.Vzrušená debata a změť názorů dosáhla na sněmu vrcholu 10. března, kdy do Řeznadorazil spěšný posel s neuvěřitelnou zvěstí, že král Matyáš uzavřel s králem Jiřímpříměří. Kardinál Rovarella zprvu odmítl takové pověsti jako dílo nepřátel církve, adlouho se zdráhal věřit i listu Matyášovu, který mu byl do Řezna doručen. Jan zKrumlova, vyslanec Zelenohorské jednoty na říšském sněmu, píše o úděsném ohlasevilémovských dohod v Režně: „A když to jest kněz legát uslyšal, velme sě jest rozhněval.I slyšal sem, že jest se domnieval, žeby list ten od někoho jiného složen byl aomylný." Rovarella dokonce požádal jednoho českého sekretáře, aby prozkoumal písmoa styl Matyášova dopisu. Až když jej odborníci ujistili o pravosti dokumentu, legátuvěřil a okamžitě rozpustil říšský sněm. Už 12. března byl na cestě za Matyášem -spěchal rozmluvit veliteli křižácké výpravy jeho neuvážený čin.Král Jiří se mezitím odebral z Prahy k Olomouci a usídlil se na Šternberků, na hraděpana Albrechta Kostky. Dal přednost liradu přítele před klášterem Hradiště, který prýmu král Matyáš dával k dispozici. Na počátku dubna 1469 už bylo kolem Jiříkashromážděno panstvo české i moravské, synové Viktorin a Jindřich, kníže olešnickýKonrád Černý, kníže těšínský Přemysl a mnoho jiných význačných osob. Původněstanovený termín schůzky nebyl - jak to bylo obvyklé — dodržen a oba panovníci sesetkali teprve 7. dubna. V polích mezi Olomoucí a Šternberkem stály stany a v jednom znich oba králové beze svědků jednali celý den. Navečer po prvém dni jednání odjíždělJiří na Šternberk a Matyáš do Olomouce. Spolu s uherským králem jelo i Jiříkovoposelstvo, v němž byli knížata Viktorin a Jindřich a představitelé stavovské obce.Matyáš Korvín se k nim choval velmi uctivě a snažil se je představit papežskýmlegátům Rudolfovi z Růdes-heimu a Rovarellovi, jenž mezitím už dorazil do Olomoucez ře-zenského sněmu. Papežští legáti měli přijmout od Jiříka návrhy k smíru. Rovarella iRudesheim se však ukázali jako nesmiřitelní nepřátelé kacířů. Odmítli vůbec poslypřijmout a vyhlásili v Olomouci interdikt, zákaz bohoslužeb a církevních obřadů, dokudve zdech města dlí „drzí kacíři". Na domluvy Matyášovy sestavil Rovarella několikpodmínek, jež měl král Jiří bez odmluvy přijmout. Kdyby tak byl učinil, podrobil se namilost a nemilost papeži, vzdal se kalicha, ztratil by vedlejší země a stal by se leníkem

uherského krále. Tak si papežští legáti představovali usmíření!Král Jiří se ani v té chvíli nevzdal naděje, že bude možné se shodnout, sjednatobapolnou dohodu. Vyslal dokonce katolíka Beneše z Veitmile a kališníka PetraKdulince z Ostroměře za Zdeňkem ze Šternberka a žádal jej, aby se přičinil o čestnésmíření sporů. Pan Zdeněk však povýšeně tyto návrhy odmítl a rozezleně zaútočil protiJiříkovi. Obviňoval jej, že on prý je původcem těchto válek. „Však to způsobil pán váškřivou přísahou," vykládal Jiříkovým poslům, „a spravedlivý bůh dopustil na vás to proněho, an i s pomocníky svými nešlechetně připravil o život milostivého někdy pánanašeho krále Ladislava." Nenávist až za hrob čiší ze slov Zdeňkových. Ačkoliv v doběLadislavově smrti byl Šternberk ve Francii, ačkoliv jménem stavů vyhlásil volbuJiříkovu a přísahal mu věrnost - nyní už v českém králi viděl jen kacíře, zločince. Kdyžse Jiříka zastal nejen kališník Kdulinec, ale i katolík Beneš, rozkřikl se naň pan Zdeněk:„Styď se v hrdlo své, Beneši, že pomáháš sám proti své víře, vždyť ty jsi horší než židnebo kacíř!" Vzteklá nenávist nezná snášenlivosti, nesnášenlivá domýšlivost si žádákrve protivníka.Nevíme, jak se vyvíjel postoj Matyášův k Jiříkovi. Nechci podezírat uherského krále zčiré věrolomnosti a z podlého pokrytectví. Snad opravdu měl dobrou vůli skoncovatválku proti Jiřímu a najít pro sebe výhodný kompromis. Snad vskutku příčinou j zradydaného slova byl tlak legátů a panské jednoty. Slyšíme, že j prý Rovarella dokonce králiradil, aby uvěznil Jiříkovy posly -i s oběma syny, a tím aby si zjednal naprostou převahunad svým soupeřem. Matyáš prý odmítl podlé rady a propustil v pokoji poselstvo zOlomouce. Nedovedl však odolávat dalším svodům, s nimiž legáti vystupovali. Již 7.dubna - tedy v týž den, kdy Matyáš a Jiří ve stanu jednali o míru - svolal legát Rudolf zRů-desheimu katolické panstvo a diskutoval s ním o příštím novém českém králi. 12.dubna pak už Zdeněk ze Šternberka přišel s návrhem, aby stavové zvolili českýmkrálem Matyáše Korvína. Jeho návrh byl přijat se souhlasem legáta i zástupců šlechty,moravských měst a Plzně i Budějovic.Když poselstvo oznámilo Matyášovi, že ho odbojní stavové hodlají zvolit českýmkrálem, setkalo se kupodivu s rozpaky a s odklady. Váhal vskutku Matyáš přijmoutčeskou korunu? Byly jeho rozpaky předstírané, nebo byly jen součástí klamavé taktiky?Nedělal Korvín úmyslně ze sebe obětního beránka? Nevytvářel záměrně legendu onátlaku církve a panstva? Prameny nám neumožňují přesně odpovědět ani na jednu ztěchto otázek. Víme jen, že 13. dubna na české návrhy odpověděl vyhýbavě a že vpříštích dnech vyslovil podmínky, za nichž by byl ochoten královskou korunu přijmout.Mimo jiné poukazoval i na to, že se ani císaři Zikmundovi před lety nepodařilo porazitkacíře a válkou dobýt českou korunu. Podaří se to nyní Matyášovi? Je potřeba mnohažoldnéřů, velkých sum peněz. Zaplatí stavové české koruny Matyášovi 250.000 zlatých?Když Zdeněk ze Šternberka začal smlouvat o výši sumy, naznačil Korvín, aby mu pánipomohli naléhat na papežské legáty a církev, aby mu vyplatila 200.000 zlatých. „Ipovím vám cele mysl svou. Mluvte s pány legáty, ať mi pojistí pomoc ve výši 200.000zlatých ze všech zemí křesťanstva, a já se uváži v české království, vyplením kacířství anebudu žádati od nich ani od otce svatého papeže ani penízku navíc." Taktika?Vyděračství? Opatrnost? Nelze se ubránit dojmu, že Matyáš užíval nabídky českékoruny k tlaku na římskou kurii a tím i k získání hmotného prospěchu. V době, kdyjednal o českou korunu, už dávno odepsal své sliby, své přátelské návrhy, své čestnéslovo, dané králi Jiřímu.Jiřík zatím ovšem neměl tušení, co se v Olomouci děje. Docházela ho sice varování,špehové jistě leccos mohli přinést o zrádném paktování, členové královské rady hozapřísahali, aby nedůvěřoval Matyášovi. Co si však počít, jestliže jednání nebylo skončeno?Jaké stanovisko zaujmout vůči králi, jenž ustavičně podával důkazy své dobré

vůle a mluvil jen a jen o smířeni? Poslední schůzka obou králů se konala 20. dubna1469 opět v prostranství mezi panovnickými stany. Král Jiří přijel včas, v určenouhodinu. a dlouho marně vyhlížel příjezd Matyášův. Když uzřel, že se uherský průvodblíží, vyšel mu v ústrety. Uherský král se však tvářil, jako by Jiříka neviděl, prudceprojel mimo do svého stanu a ani nepozdravil. Předstíral, že se mu splašil kůň, avšakočití svědkové z Vratislavě si dobře povšimli, že to byl vlastně políček, vyťatý„kacířskému králi". Slušelo se přece pozdraviti staršího člověka a sestoupiti k němu skoně! Když došlo k jednání, překypoval ovšem Matyáš dobrou náladou, smál se,žertoval. Nikdo netušil, že má pod oděvem košili ze železných kroužků, pro případ, žeby jeho společník byl stejně zákeřný a lstivý, jako byl on sám. Jiřík neměl rovněž ponětío tom, že Matyáš se už v té chvíli cítí být českým králem, neboť přijal nabídku volby, aže skutečný český král je vlastně jen hercem ve špatné komedii. Král Jiří se dal ošálit apodlehl veselé náladě. Svolil i k tomu, aby se šaškové obou králů utkali v zápase, kterýhodovníky rozesmál k slzám. Tragická komedie! Když se navečer Jiřík se svýmsoupeřem loučil, netušil, že se už do konce života nesetkají tváří v tvář.Marně totiž český král čekal na Šternberků a v Uničově, že Matyáš splní své sliby. Ještě22. dubna dal sepsat články dohody a opakoval, že legáti by měli zrušit klatbu vyřčenouna českého krále a interdikt, že by Jiří měl dostat glejt pro cestu poselství do Říma, že sekrál Matyáš přimluví u papeže, aby vyhověl českému králi, a že příměří budeprodlouženo až do letnic 1470. Matyáš však už na návrhy neodpověděl listem, nýbržokázalou akcí. Ve čtvrtek, na svátek Nalezení sv. Kříže, 3. května 1469 přijal naslavnostním shromáždění v Olomouci českou korunu. A opět to byl osvědčený asistentpři korunovacích - Zdeněk ze Šternberka, jenž Matyášovi oznámil, že ho stavové českékoruny jednomyslně zvolili novým českým králem. Nic přitom panu Zdeňkovi nevadilo,že v roce 1458 tentýž obřad vykonal s králem Jiřím. V olomouckém biskupskémchrámu zazněl Zdeňkův zvučný hlas: „Preláti, páni, rytířstvo a města! Zvolili a přijalijsme nejjasnějšího pána Matyáše krále uherského na království české. Je-liž to vaše vůlea vaše slovo?" „Jest," odpovídalo shromáždění a třikrát hlasitě opakovali odpověď,neboť třikrát pan Zdeněk položil tuto otázku. Potom Matyáš přísahal na evangelium,které drželi arcibiskup ostřihomský a legát Rudolf, a „Te deum lauda-mus" ukončilovolební obřad. Olomoucká volba byla drsnou odpovědí na Jiříkovu důvěru a na jehonávrhy.Král Jiří se dovedl ovládat a nedal nikterak najevo, jak hluboce se ho dotkla falešMatyášova. Nebyl zvyklý přijímat porážky, a ještě méně snášel potupné urážky, jež mulstivý Matyáš přichystal. Měl však dosti vnitřních sil, aby zakryl své hluboké roztrpčení.Svědčila o tom ironická slova, jimiž komentoval olomouckou volbu: „Udělají-li vOlomouci jednoho krále českého, uděláme jich v Praze čtyři, a bude jich pak šest; všakvíme, že také více jest králův uherských, a známe lidi, ježto se píší králijeruzalémskými, nemajíce ani hrstky země v Jeruzalémě." Jiřík tu narážel i na císaře,který se ještě nedávno nechával titulovat jako uherský král.Úsměvy, žerty, povýšený klid a vyrovnanost - vesměs jen vnější formy, obvyklé zbraně,jimiž Jiřík zaháněl chmurné poučení od Olomouce. Definitivně se musel rozžehnat spředstavou mírového života země - a to snad byla stejně bolestivá rána jako zrada afaleš bývalého zetě. Řehoř z Heimburka psal v červenci 1469 z Prahy o vnitřnímrozpolcení králově: „Král náš uvěřil byl králi uherskému proti radě a vůli všech svýchvěrných. Nyní vidí, že oklamal se sám. Nepoznal jsem jakživ muže veliké chrabrosti, Ijenž by raději chtěl mír. Avšak nyní poučil se, že si ho válkou, nikoliv dobrotou atrpělivostí musí dobývat." Nedomnívám se, že by byl král Jiří až v roce 1469 poznal, žemnohdy nelze mír zabezpečit jinak než bojem. Měl přece v tomto smyslu už nejednuzkušenost, a Řehoř Heimburk spíše přehání důsledky zmaru nadějí v usmíření s králem

Matyášem. Nicméně nelze podceňovat tíhu zklamání, jež dolehla na Jiříka. Blížila semu padesátka a s ní se ohlašovalo stáří, tělesných sil mu ubývalo a energie už zdalekanebylo tolik jako v bujných časech mládí.V létě 1469 však opět zazářily schopnosti českého krále, znovu se projevil jakopolitický génius. Na rozdíl od dřívějších plánů a koncepcí je tentokrát v Jiříkovýchakcích více rozvahy a klidu, méně horečnatého chvatu. Pestré barvy politické taktikyjako by byly ohlašovaly pokročilý podzim života.Nejprve na sněmu v červnu 1469 nahlas a veřejně zazní z Jiříkových úst návrh napolskou kandidaturu. Nástupcem Jiříkovým nemá být žádný z jeho synů, nýbrž polskýkralevic Vladislav, syn Kazimírův. Mnohé sněmovníky nepochybně králův návrhpřekvapil. Nebylo to tak dávno, co král zabezpečoval cestu na trůn svým synům,říšským knížatům. Ještě odboj panské jednoty vytýkal králi tyto postranní úmysly. Pročnyní onen obrat?V otázce nástupnické osvědčil král Jiří státnickou moudrost, jež nemá obdoby ani unás, ani ve světových dějinách. Známe houževnatý boj Jiříkův o korunu, víme, jakpečlivě budoval rodový majetek a jak pečoval o lesk královského titulu. A nyní všechnototo mnohaleté úsilí mělo jít mimo jeho rodové prostředí! Jestliže tak usilovněpromýšlel historii rodu Přemyslovců a Lucemburků a hřál se vidinou, že položí základníkámen k dynastii Poděbradské, nyní rázem s touto nadějí a se sny o vlastní dynastiiskoncoval. Ani na okamžik nepochybuji, že to nebylo lehké rozhodnutí, že tu navážkách leželo celoživotní dílo Jiříkovo, motivované dynasticky s vírou ve zdatnostpoděbradského rodu. Avšak král, který při vší pružnosti a obratnosti dovedl zachovatvěrnost ideálům kompaktát a státní svrchovanosti před papežem, dovedl i nadřaditzájmy celku, státu, národa nad zájem osobní. S těžkým srdcem, avšak s dobře uváženýmrozhodnutím předstoupil před český sněm a navrhl, aby se Polsko pevněji připjalo kČechám královskou kandidaturou. Znamenalo to, že v další nové fázi křižácké válkybude mít český stát v Polsku nejen neutrálního přítele, nýbrž přímo i spojence.Uznáme-li nepopiratelnou státnickou moudrost Jiříkovu a jeho udivující prozíravost aoddanost věci českého státu, nikterak nezmenšíme jeho zásluhy, upozorníme-li naněkteré skutečnosti, které významně provázely Jiříkovo rozhodování o nástupnictví.Snad si i uvědomoval výtky panstva, že vlastně jako král nezplodil žádného potomka aže tudíž podle přísných nástupnických řádů by žádné z dětí nebylo legitimováno svýmpůvodem, aby se mohlo stát českým králem. Víme-li, jak zoufale královna Johanavyhledávala pomoc lékařů, aby překonala neplodnost a mohla dát králi nástupce,pochopíme i určité rozpaky, které se pojily k dětem, zrozeným před korunovací.Snad v úvahách o nástupnictví vystupovaly králi před zrak i schopnosti synů. Naprostose nehodil za budoucího krále nejstarší syn Boček, který byl mdlého ducha a zůstávalstále ve stínu královského dvora. Ani druhorozený Viktorin se nemohl pochlubitvlastnostmi, jež otec považoval za znamení královského ducha. Byl příliš zbrklý adivoký a ve své svéhlavosti si nechtěl dát poradit. Zdá se, že Jiříkovu srdci nejmilejšíbyl kníže Jindřich, který však byl až třetí, resp. druhý za staršími kandidáty na nástupnictví,a proto by mohl jen stěží být k volbě určen. Kdyby byly Čechy žily v normálníchpoměrech, bylo by možno některého ze synů prosadit i přes vůli stavovské obce a vrozporu s nástupnickým řádem Českého království. Zuřila však křižácká válka a obranaČech si žádala spojenců a přátel. Proto král Jiří překonal všechny svody a touhy poupevnění rodové moci a předložil zemskému sněmu návrh kandidatury polského prince.Na zemském sněmu král Jiří opět ujistil sněmovníky, že zachová katolíky i kališníky přijejich právech, že však zároveň bude . trvat na tom, aby jeho nástupce stvrdilkompaktáta. Zemský sněm souhlasil s králem a podporoval jeho žádost, aby se poJiříkově smrti ujal trůnu v Čechách syn Kazimírův Vladislav. Aby se utvrdilo

spojenectví obou zemí, měla se dcera Jiříkova Ludmila stát manželkou Vladislavovou.Nabídku českého trůnu mělo v Polsku učinit slavnostní poselstvo, jemuž byl postaven včelo moravský pán Ctibor Tovačovský z Cimburka.Červnový sněm v roce 1469 jednal též znovu o české minci, /.dá se, že se královy snahymíjely cílem a hodnota českého groše neustále klesala. Vyhlášení křižácké výpravypodvázalo zahraniční obchod, neboř kupci, kteří by byli s „kacíři" obchodovali, stávalise sami kacíři. Ani rozsáhlé válečné operace neprospěly obchodním stykům. S jistoustylistickou nadsázkou píše letopisec o drtivých důsledcích válečné vřavy, jež spálila„veliký diel země". Vojska obou stran žádala výživu na městech a na sedlácích a nutilaje k novým dávkám a povinnostem, k holdům. „Také velmi holdy sedláky chudiechu,neb na každý zámek zvláště se holdovati musiechu, jako takto: kdy který pán tři nebčtyry hrady měl, holdoval-lis na jeden, ale s druhéhoť sú pobrali aneb spálili. A tak cochudina po mnohá léta byli sú nachovali, to těmi holdy vydati musili; a tak velmizchudili zemi, že i oráči chleba mieti nemohli. Což sú pak řemeslníkuom měliprodávati, sami nic nemajíce?"Zpřetrhané styky zahraničního obchodu a rozbití vnitřního trhu uvedly ve zmatek imincovní poměry. Král Jiří se proto znovu pokusil zlepšit a ustálit hodnotu groše.Dodnes nám imponuje Jiříkova péče o hospodářský stav Cech, a na tomto obdivu nicnemění skutečnost, že šlo vesměs o pokusy marné a bezvýsledné. Velikost osobnosti semůže projevit i v tom, jak vzdoruje přílivu katastrofy, jak se brání vítězícímu neštěstí.České mincovní poměry se měly vrátit do doby krále Václava IV. a za jeden uherskýzlatý se mělo platit 18 českých grošů. Staré groše měly být staženy a nahrazeny novoumincí s vyšším obsahem stříbra. Opětovně král Jiří zakázal přijímat v Cecháchznehodnocenou minci zahraničních ražeb a povolil jedinou výjimku: minci „milých našichpřátel", knížat saských.Saska knížata vytrvávala totiž věrně při svém příbuzném a hájila při českého krále mezisousedy i na říšském sněmu. Proměna hodná podivu! Před lety zuřila válka se Sasy,nyní se saští vévodové nezpronevěřili svým slibům přátelství a podporovali českéhokrále. Víme dokonce, že Albrecht Sasky zajel do Štýrského Hradce a pokoušel se smířitcísaře s Jiříkem. Podobně pak i knížata Albrecht a Arnošt Sasky hájili práva českéhokrále u mocného falckrabí rýnského Fridricha. Král Jiří se podílel na těchto jednáních,neboť v nich viděl záruku spolehlivé obrany proti křižácké válce. Hledal spojence navšech stranách. Pan Jiří ze Steinu byl jeho tajným vyslancem i do Burgundska. Král Jiřínabízel Karlovi Smělému římské království a projevoval jako prvý kurfiřt ochotu, dátburgundskému vévodovi svůj hlas.S diplomatickou ofenzívou spojil Jiří i přípravy válečné. Když vešla ve známostolomoucká volba, vyhlásil Matyáši válku. Necítil se už vázán dohodou o příměří, a nazradu odpověděl vojenským útokem proti panským hradům a proti uherským posádkámna Moravě. Začátek války přinesl Jiříkovi trpké zklamání. Kníže Viktorin byl ve Veselínad Moravou Uhry zajat a odvlečen do vězení na hradě Trenčíně. Jiříkův syn opětukázal dobrodružnou srdnatost, avšak málo opatrnosti. Nechal se vlákat do léčky apodlehl přesile. Král Matyáš rozhlásil Viktorinovo zajetí jako veliké vítězství nad kacíři,neboť kacířskému králi byla uťata jeho pravice. Král Jiří byl zarmoucen porážkou azajetím svého syna, avšak ani tehdy neztratil odvahu k dalšímu boji. Řehoř z Heimburkao něm napsal, že „zajetí knížete Viktorina nepřináší více škody, nežli pokud otecji váží. Jiří pak stojí vždy nepohnutý a ne-proměněný."Hned další bojové akce naklonily misku vítězství ve prospěch Jiříkův. U Náchoda byloodraženo slezské vojsko a kníže Jindřich porazil lužické odbojníky pod Zitavou aobsadil větší část Lužice a Slezska. Dokonce i Vratislavští se obávali, že „kacíři" zmařívše, co v uplynulých měsících král Matyáš ve Slezsku vybudoval. Ze Slezska se vítězná

česká vojska obrátila na Moravu, neboť Matyáš Korvín oblehl poslední Jiříkovomoravské město, Uherské Hradiště. Koncem října 1469 byl už kníže Jindřich v čelearmády u města, prorazil kruh oblehatelů a zásobil statečnou posádku, která bylaodříznuta od světa. Když se 2. listopadu Matyáš pokusil vytlačit česká vojska, byl nahlavu poražen a musel ustoupit na Slovensko. Jindřichova vojska pronikala až doPováží a zajímala četné uherské šlechtice. Král Matyáš dokonce požádal o příměří, Jiříkvšak odmítl, neboť Matyáš se nechtěl vzdát titulu českého krále.Vojenské úspěchy posílily na Jiříkově dvoře optimismus. Král překonával bolestižlučníkové choroby a mobilizoval své otékající tělo do boje s křižáky. Syn Jindřich mupřipravil mnoho radosti a i ze zahraničí přicházely potěšující zprávy. Důležité bylo, íese Matyáš Korvín postupně rozešel s císařem Fridrichem a že c dokonce oba dřívějšípřátelé proměnili v zuřivé soupeře. Pro Jiříka to byla neobyčejná úleva, neboť spojenávojska císařsko-uherská by byla mohla způsobit v Cechách neobyčejné nesnáze.Slibně se rozvíjelo i jednání v Polsku, kde Kazimír přes odpor papežské kurie projevilsouhlas s nabídkou české koruny a svolil, aby se uvažovalo o nástupnictví králeviceVladislava v Cechách. Definitivní odpověď nechtěl ovšem polský král stále ještě dát,neboť se obával, že papež poštve Matyáše Korvína i do války s Polskem. Polsképoselstvo v Římě slyšelo prozatím od Pavla II. jen a jen chválu a nářky nad tím, že prýse Korvín dal zvolit českým králem bez vědomí papežské stolice. Papežská diplomaciezastírala své pravé smýšlení a lkala na všechny strany. Nové úspěchy Turků přimělytotiž papeže k úvahám o obraně křesťanské Evropy a o spojencích Matyáše Korvína.Doba totiž vůbec nebyla příhodná k tomu, aby se polský král octl mezi válečnýmisoupeři uherského krále, jemuž se zřejmě v křižácké válce proti „českým kacířům"přestalo dařit. Proto se papež stůj co stůj snažil získat polského krále, a zároveň jejznovu a znovu žádal, aby nepřijímal Jiříkovy nabídky.O Novém roce 1470 vydal král Jiří nový manifest, v němž celému světu vysvětlovalpravé příčiny a průběh boje Čechů proti papeži. Papež opustil cestu milosrdenství aspravedlnosti a podporuje proti králi vzbouřence. Svůj manifest zaměřil Jiřík zejménana říšská knížata a vypočítával své zásluhy o Říši. Kdyby se však říšská šlechta, města aknížata měla vojensky postavit proti českému králi, neváhal by Jiřík opustit říšské stavya ponechat Říši jejímu truchlivému osudu. V závěru se pak český král obracel na říšskéúdy, aby pomohly v Římě zjednati králi veřejné slyšení, anebo aby ukázaly jinouschůdnou cestu, jež by přinesla Čechám mír.Mírové výzvy ovšem neoslabily válečné přípravy, neboť uherská vojska mezitím opětsměřovala na Moravu. Král Jiří provedl především reformu zemské obrany, jež - jakznámo - se příliš neosvědčila v letech 1468-1469. Napříště měly jednotlivé krajepostavit stálé vojsko a vyzbrojit je zbraněmi i válečnými vozy. Z krajů měli býtnejschopnější velitelé zvoleni za hejtmany. Reformace zemské obrany měla posílit jádrostálé armády a měla králi poskytnout dostatek sil k odražení, hrozícího uherského vpádudo Čech.

Pražský groš Jiřího z Poděbrad – Líc mince

Pražský groš Jiřího z Poděbrad – Ríc mince s královským znakem lva

Kapitola XVII.SMRTPo velikonocích roku 1470 začala poslední válka, nastaly poslední boje krále Jiřího.Uherská vojska totiž opět překročila mo-ravsko-slovenskou hranici a dorazila do Brna.Král Jiří se omezil na vyslání posil k Uherskému Hradišti. Českým vojskům se opětpodařilo prolomit blokádu a zásobit českou posádku. Král Matyáš obrátil své armády odBrna k Uherskému Hradišti a přivolal i další posily z Uher. Jiříkova vojska neudrželaobrannou linii a bez porážky a v pořádku ustoupila k Hodonínu. U Hodonína pak došlok oné „velkolepé podívané", o níž psal vratislavský kronikář Eschenloer. Král Matyášprý platil svým jízdním oddílům jeden dukát za hlavu nepřátel. 2ízeň po zisku se protovybila u Hodonína v strašlivé řeži. Divocí uherští kočovníci, Rácové, přepadli jeden zčeských špižovacích oddílů, zmocnili se zajatců a bez rozpaků všem 585 žoldnéřůmuřezali hlavy. Když dostali od Matyáše odměnu, nakládali hlavy na praky a vystřelovalije do českého ležení.Král Jiří osobně nepobýval s vojsky na jižní moravské hranici, nýbrž chystal zemskouhotovost. 7. června 1470 v Kutné Hoře svolával k sobě pány, rytíře a města a jako místosrazu stavovských oddílů určil Německý Brod. Ovšem až teprve na počátku červencebyla vojska pohromadě a král se jim postavil do čela. Cizinci odhadovali, že českáarmáda dosahuje počtu 24.000 bojovníků. Tato armáda postupovala k Brnu a králvyzval velitele oddílů u Hodonína, aby mu táhli v ústrety a spojili se s ním. Uherskávojska však přichystala u Tovačova této vojenské skupině, vedené Václavem Vlčkem zČenova, porážku.16. července dorazil Jiří k Brnu a rozložil se polem v Rajhradě. Kolem krále bylishromážděni předáci šlechty i nejvyšší zemští úředníci. Chyběl však Albrecht Kostka zPostupic, který zradil kalich a Jiříka a přešel ke králi Matyášovi. V těžkých chvílích seprověřuje přátelství. Snad ovšem ani nelze nazvat změnu Kostkova postoje zradou, snadto byl pouhý důsledek jeho loňského zajetí Matyášem při návratu z Polska, snad panKostka už i předtím byl katolíkem. Rozhodně však byl jiného politického a mravníhozaložení než jeho zesnulý bratr Zdeněk, kterého král počítal vždy mezi svénejdůvěrnější přátele. Proti králi Jiřímu stanula vojska Matyášova, posílena novýmispojenci, a opírala se o Špil-bcrk a o město Brno. Zdálo se, že každým dnem můžepropuknout rozhodná bitva.Kdo by byl však očekával, že se okolí Brna změní v jeviště válečného zápasu, byl by sezklamal. Ani jeden ze soupeřů nechtěl riskovat rozhodnou bitvu a obě strany se dráždilyjen drobnými šarvátkami. A opět to byl Jiří Poděbradský, který přišel s návrhem napříměří a na mírovou smlouvu. Po Matyášově zradě daného slova u Olomouce se ovšemnesnížil k tomu, aby sám nabídl jednání, nýbrž použil prostřednictví svých katolickýchšlechticů. Vilém mladší z Rizmberka a na Rábí, nejvyšší komorník Království českého,spolu s purkrabím Karlštejnským Benešem z Veitmile a dalšími pány podali 22.července 1470 králi Matyášovi list, v němž především navrhli podmínky mírovésmlouvy. Chtěli o nich osobně jednat s uherským králem, proto žádalio glejty do Brna.Matyáš poslal glejt, ovšem nikoliv jako král uherský, nýbrž i jako král český - a takovoulistinu ovšem nemohli stoupenci Jiříkovi přijmout, neboť by byli mlčky Matyášovipřiznali titul českého krále. Nemohli-li vyložit návrh králi osobně, učinili tak zvláštnímlistem. Král Jiří nabízí ústy svých šlechticů mír, žádá však, aby uherská vojska opustilakrálovství a uherský král aby se zřekl všech kořistí, jichž nabyl. O bližších mírových

podmínkách může se jednat později a rozhodčími by měli být kurfiřti říšští.Překvapuje, že ani uprostřed válečné litice král Jiří nezapřel své mírové politické zásadya že i v hodině dvanácté projevil ochotu k jednání s člověkem, který ho tak rafinovaněoklamal. Klidná rozvaha a realistický pohled na podstatu sporu zvítězily nad temnýmivášněmi, zájem o blaho země opět převážil nad pocity osobní urážky.Ještě větším překvapením byl však druhý bod panského návrhu. Kdyby uherský králnepřijal mírovou nabídku a dál hubil zemi a poddané, vyzývá jej král Jiří na rytířskýsouboj. „Protož Jeho Milost Královská lítost maje nevinných záhub a morduov žen adětí a násilí panen i paní a vylévánic křesťanské krve, svého života ráčí proti Vašemuživotu nasaditi a povážiti." Český král nabízí nepříteli rytířské klání. „Ale aby ticmtostavena byla taková záhuba a škoda, chce se Jeho Milost s Vaší Milostí sám a s Vámisamými bíti, v podobném miestě mezi vojskami a rovnu braní a v rovném odění, a abyVaše Milost viec oděnie na sobě nemieval než tolikéž a takové jako Jeho Milost." Tedy- rovné podmínky zbraně a brnění pro oba soupeře. Přece však jednu podmínku král Jiříkladl vzhledem k svému zdravotnímu stavu: „Však takto Vaše Milost dobře ví, že JehoMilost jest obtiežený tělem, a proto aby Vašich Milostí žádný jeden od druhého nemohlběhati ani utiekati, aby slušné míesto připraveno bylo dobře úzké." Zápasiště mělo tedyodpovídat Jiříkově malé pohyblivosti. Nadměrná tloušťka králova těla i postupujícížlučníková a ledvinová choroba nebyly Matyášovi neznámy, a proto stačil pouhýnáznak, aby bylo zřejmo, že král Jiří může nanejvýše při souboji státi a že proto je třebashodnouti se na místě „dobře úzkém". Kdo v souboji zvítězí, ten bude i pánem nadživotem poraženého, vítěz povládne oběma královstvím: „A tu dopustil-li by pán buohna Jeho Milost, že by Vaše Milost Jeho Milost přemohl, učiníte s Jeho Milostí, jakbudete ráčiti: také pomuož-li pán buoh Jeho Milosti Královské Vaši Milost přemoci,aby také Jeho Milost učinil s Vaší Milostí, jak bude ráčiti. A tak také budu moci přestatizáhuby a vylévánie krve křesťanské." Konec krveprolití ;i mír - to byly konečné cílenavrhovaného souboje.Sledujeme-li návrhy českého panstva, ptáme se nejprve, zda nabídka souboje obou králůbyla míněna vážně. Nečteme tu nějaké stylistické cvičení? Nešlo o hříčky královskékanceláře? Dokument je však zapsán v rukopise spolu s ostatními diplomatickými aktya s listinami, jež opravdu z kanceláře vyšly. Mimoto známe i odpověď Matyášovu anemůžeme o její pravosti pochybovat. Hned však vyvstane další otázka: myslel král Jiřísvé návrhy opravdově, byl vskutku ochoten obléci rytířské brnění a vzít do rukou zbraňk souboji? Poznali jsme přece Jiříka jako politika, který necítil náklonnost k válečnictvía nevynikal rytířskými záli-bami. Můžeme mu důvěřovat nyní, když projevuje ústysvých úředníků ochotu podstoupit rytířské klání? Není spíše v jeho návrhu ohlas jehodobře známé touhy po míru a jeho odporu k děsivému krveprolití, jež přináší dlouholetáválka? Anebo se snad v dědici svatováclavské koruny ozývá starobylá legenda o knížetimíru, který raději nabídl svůj život, než by rozpoutal zuřivost války? Neměl být souboj sMatyášem určitou obdobou souboje knížete Václava s knížetem zlickým? Zdá se, žespíše tyto vlivy mírumilovné královy politiky a svatováclavské tradice byly kmotramitohoto návrhu k souboji, než víra v soud boží.Rozhodně však nelze Jiříkův krok posuzovat jen jako doklad vroucí víry v božskouprozřetelnost. Ano - v přízeň boží kališ-nický král věřil, věřil v ni však právě proto, žesdílel víru všech kališníků, kteří byli přesvědčeni o mimořádné pozornosti, jíž bůhkališnické Cechy zahrnuje. Proto i král Jiří spoléhal na božský úradek a v něm takéspatřoval záruku převahy nad uherským králem. Kdyby byl se spoléhal jen na svénemocné a nevytrénované tělo, na svou nevalnou zkušenost v boji, musel by dozajistapodlehnout protivníkovi o dvacet let mladšímu, v rytířských hrách výtečnězkušenému. Avšak nad tělesným soubojem bude bdít boží soud - toť kus českého

mesianismu, ale i závan středověké víry v ordálie, v sílu a v neúplatnost božskéhorozhodnutí. Právě tak jako měl podle představ středověkého soudnictví bůh rozhodnouto vině obžalovaného cizoložníka, který přecházel bosýma nohama po rozžhavenémželeze, stejně měl bůh popřát v souboji vítězství svému oblíbenci.Snad se král Jiří opravdu dal strhnout velebnou představou heroického souboje. Vojskase sešikovala a ponechala mezi sebou volnou prostoru. Bubny zavířily, trubkyzavřeštěly a oba rytíři se ve zbroji a se zbraní staví čelem proti sobě. Budou zápasit o vítězství,na život a na smrt, o mír, proti válce! I když stárnoucí a nemocný král přineseoběť svého života, bude morálním vítězem, neboť dal tím zemi mír, vykoupil ji svoukrví z válečné vřavy. Snad opravdu takové představy byly v sousedství slov, jež uložildo své nabídky králi Matyášovi. Bylo ostatně značně problematické, zda uherský králvýzvu přijme. Když však přišla Matyášova odpověď a v ní byl vysloven souhlas sesoubojem, nemocný stařec se vrátil na zem, do reálných politických úvah. OdpověďKorvínova byla i krutým výsměchem Jiříkově nabídce. Samolibý vítěz v dosavadníchšarvátkách (nedávno opět rozdrtil část Jiříkových oddílů u Kralic!) nespoléhal ani tak naboha jako na své mládí a na své vytrénované paže. Byl neúnavným lovcem a ostřílenýmúčastníkem turnajů a znal výborně slabiny svého bývalého tchána. Věděl, že je Jiříknemocný, že jeho tělo není způsobilé k boji s rytířem o dvacet let mladším. A vědomítéto převahy dalo vzplát Matyášově samolibosti až k drzému cynismu. Odmítl výtky, ježmu čeští páni činili za to, že nevydal náležitý glejt. „Z toho rozuměti pán váš i vymuožete, žeť sme ne tak jako vy píšete se jměli, ale tak jakož se pravý, ctný a křesťanskýkrál jmieti má." Jiřík není pro uherského panovníka králem, je toliko pánemšlechty, resp. „ostatku, kterýž on drží koruny našie!" Pro Korvína je tedy už Jiřík jenneoprávněným držitelem části království, jež právně přísluší Korvínovi! Logikaagresorů se neostýchá nižádné drzosti a soustavného převracení pravdy. Z agresora sestává pokorný beránek, a napadený je naopak naráz drzým usurpátorem! Proto MatyášKorvín s bohorovným klidem navrhuje mír - ovšem za předpokladu, že „pán ostatkukrálov-stvie" odevzdá vše, co má, jemu - „skutečnému" králi českému.Snad bychom pochopili rozjařenou drzost vítěze, jemuž neustále papež — pomocínunciů - našeptává do ucha, jak je milý bohu a jak je v právu. Porozuměli bychom snadi dravé chuti agresora, jenž je přesvědčen o své vojenské převaze. Avšak jen těžko lzenajít slušné slovo a vůbec už ne pochopení pro cynismus, s jakým se Matyáš Korvínvyjádřil k nabídce souboje. Odpověděl takto: Vlastně by se prý neměl zahazovat skrálem-kacířem, jeho rytířská čest by se spíše měla rdít studem nad soubojem sesesazencem, neboť „věc naše jiná jakožto krále křesťanského jest nežli jeho sesazenéhoa odvolaného". Avšak Korvín je ochoten překousnouti onu pohanu a chce se s českýmkrálem bíti, odmítá však jakékoliv podmínky a výhrady Jiříkovy. „A jakož o nějakémúzkém miestě píšete: my sie bohdá bíti chceme rytieřským během, na miestě podobnémjako král křesťanský, v odění a braní rytieřskú . . ." Když diktoval „rytířský" MatyášKorvín písaři tato slova, musel mít před očima nemocného starce, sotva se vlekoucí těločeského krále, neschopné dlouhé chůze a tím méně běhu. Přesto však -anebo snad ho ktomu vedla nenávist? - trval na běžném rytířském souboji.Nerytířsky, hanebně a urážlivě postupoval uherský král. Na hrobě bývalého přátelství uždivoce bujela nenávist a zloba.V téže odpovědi si Matyáš Korvín též neodpustil připomenout svá vítězství. Neučiniltak ovšem opět bez škodolibých narážek na krále Jiřího. Jiřík prý zbaběle předuherskými vojsky couval, nestatečnost prý projevili i jeho synové a vůbec všechnačeská vojska. Za uherským králem stojí právo a katolická víra. Odmítá též výtky, že bybyl proléval krev křesťanskou. „V tom sě nám křivda děje. Neb kacieřskú a pohanskú ijiných nevěřících krev sme prolévali, jakožto nám příslušie a všemu křesťanstvu

svědomo jest." Je tedy naprosto v pořádku, teče-li česká krev, neboť je to krev kacířská.Ostatně - král Jiří a jeho předkové sami vedli jako kacíři válku proti křesťanům. „Alejakú krev pán váš s otcem svým prolévali a on ještě prolévati nepřestává... široce takéznámo jest." Byla to narážka na účast Jiříkova otce v bojích husitů - po boku JanaZižky. I to považoval v roce 1470 Korvín za vhodné připomenout svému soupeři.Křesťan bojuje s kacířem, a proto není pochyb o tom, že kacíř prohraje. „Vídal jest náspán váš prvé, před námi ustupuje a utiekaje; ještě když náš čas bude, nás uzří a též jakožprvé, bude-li moci, poběhne."Stromy domýšlivců rostou do nebe.Byla to neobvyklá výměna dopisů, jež se uskutečnila mezi vojsky před Brnem. Král Jiříse jí utvrdil jen ve svém názoru na vychloubačnou drzost agresora, který si byl tak jistsvým vítězstvím, že nestál vůbec o příměří a o mír. A o souboj za podmínek, jež sidiktoval zpupný Matyáš, neměl zájem Jiřík. Korvín jej nepokrytě urážel, vysmíval sejeho zdatnosti a odvaze, tropil si žerty z jeho fyzické nemohoucnosti. I kdyby byl českýkrál myslel vážně své výtky, i kdyby se byl vskutku hotovil k souboji, nemohlzdvihnout protivníkovu rukavici, hozenou s takovým despektem a s tolika osobnímiurážkami. Jedinou možnou odpovědí na drzou chvástavost mohla být válka. Král Jiříodpověděl uherským pánům - Matyáše neuznal za hodná odpovědi -, odmítl urážky, ježvyslovil jejich pán (Jiřík Matyáše už netituluje králem), a zejména odmítl obžalobu zkacířství a zároveň vyjádřil svou víru ve vítězství. Matyášův list, v němž českého krále„nepravě uštipuje", dal Jiřík uschovati. „A doufám pánu bohu, že toho dočkáme, žečasem svým o to mluviti budem, že nám to bude opravovati".Zdálo se, že vskutku válečné štěstí přesídlilo do českého tábora, že uherská agrese budeporažena a Matyáš bude donucen jednat s vítězem. Od Brna zamířily totiž Jiříkovyoddíly k Uherskému Hradišti a rozrušily opevněná hrazení, jež Uhři zbudovali kolemhusitské pevnosti. Uherské posádky utíkaly bezhlavě a česká vojska osvobodilaHodonín a okolní městečka. Se slzami v očích vítali obránci Uherského Hradiště svéosvoboditele a v útěku Uhrů viděli velkolepé vítězství kališníků.Od Uherského Hradiště postupovala vítězná česká vojska k Olomouci, kam se MatyášKorvín stáhl. V polovině srpna 1470 se zdálo, že se budou opakovat nedávné události zokolí brněnského. Uherské oddíly se opíraly o pevnou Olomouc a ani jeden ani druhývůdce neměl chuť podstoupit rozhodnou bitvu. Král Jiří v červenci vyzýval Matyáše,aby se alespoň odhodlal bojovat v otevřeném poli, avšak ani před Brnem, ani předOlomoucí se bitevní šik nerozvinul. Podivná válka - říkali současníci a podivovali sevzájemným uskokům a nechuti střetnout se s rozvinutými praporci čelem proti čelu.Jiřík nechtěl, aby nastalo vleklé čekání, a proto se uchopil iniciativy. Měl dobré zprávyod šlechty v Horním Slezsku, že je čas k vyhnání uherských posádek a vojskpřisluhovačů krále Matyáše. Mimoto se cítil i rodově spjat se slezskými knížaty, vždyťbyl jedním z nich. Česká vojska se proto hnula od Olomouce do Slezska a začala sespojovat s ozbrojenci slezských knížat.Matyáš Korvín okamžitě využil Jiříkova tažení do Slezska k vpádu do Čech. Nevíme,byla-li smyslem toho loupeživého útoku obrana před důsledky slezského tažení, nebozda skutečně Matyáš pomýšlel na dobytí Kutné Hory. Záplava uherských vojsk serozlila až do Polabí a lehká jízda pálila vesnice až u Kolína. Ze všech stran se ozývalnářek vesničanů, neboť Uhři nedobývali měst a hradů, spokojovali se pustošenímvesnických osad. Královna Johana ve chvíli nejtěžšího ohrožení země ukázala svoustatečnost a energii. Okamžitě dala svolat zemskou hotovost .1 u Prahy se postavilavojskům do čela. Současně letěly výzvy k Jiříkovi, aby se vrátil do Čech a udeřil protivetřelcům. Králi Matyášovi nezbylo než rychle ustoupit z Polabí na Vysočinu a odtuddo pevných posádek na Moravě. Ke konci srpna 1470 už všechny uherské oddíly utekly

z Čech a král Jiří s manželkou se mohli těšit z nových vítězství.V době pobytu s vojskem na Moravě přijal král Jiří konečnou zprávu o souhlasupolského krále s českou nabídkou. Vyslanci Kazimírovi Jakub z Debna a StanislavSzydlowiecki jednali s králem Jiřím v moravských Malenovicích. Oznámili mu, žejejich pán dá svého syna Vladislava jako Jiříkova nástupce a že se za tuto milost alaskavost odvděčí tím, že se bude přimlouvat v Římě ve prospěch českého krále. Polsképoselstvo bude na Pavla II. naléhat, aby zrušil exkomunikaci a souhlasil s kompaktáty.Král Jiří viděl v souhlasu a návrzích polského krále své vítězství, a proto ani nenaléhal,aby se uskutečnil sňatek Ludmilin s polským princem. V dokumentech není o tétodelikátní záležitosti ani zmínky a je pravděpodobné, že tu Jiří ustoupil.Jak se lišil rok 1470 od loňska a předloňska! Tehdy se zdálo, že moc Jiříkova visí natenounké nitce a tu že co chvíli uherský meč přetne. Nyní však opět svítalo a český králpřešel do vítězného útoku. I diplomaticky se dílo Jiříkovo dařilo. Očekávaný sporMatyášův s císařem se soustavně zostřoval a propukal v prvých střetnutích. V červenci1470 ve Villachu jednal už Fridrich III. zcela otevřeně o spojencích proti agresivnímuuherskému králi. Selanka přátelského sousedství měla tedy kratičké trvání a císař seprávem obával, že jej Matyáš rozdrtí v přátelském objetí. Ve Villachu hledal spojence anemohl než se kajícně vrátit k svému osvoboditeli a zachránci, králi Jiřímu. Papežočekával, že ve Villachu císař připraví křižáckou výpravu proti českým kacířům, azatím se potají kovala osa Vídeň-Praha-Krakov. Už tehdy prý se císař znovu nabídl, žebude v Římě prosazovat usmíření s Čechy - jen dostane-li od českého krále příslibspolečného postupu proti nebezpečným Uhrům.V Římě neměli ovšem z vývoje mezinárodních vztahů vůbec žádnou radost. ZeStředomoří a z Řecka navíc přilétaly poplašné zvěsti o nové ofenzívě Turků. MohamedII. Dobyvatel se zřejmě rozhodl vzít si sám, co mu kdysi Pius II. potají sliboval: vládunad křesťanskou Evropou. Jeho výborně vyzbrojená vojska, udivující svět dobrouorganizací, opět překročila charvátské a uherské hranice a valila se do střední Evropy.Zároveň Mohamed II. obsadil 12. července 1470 i klíčovou pevnost Benátčanů, ostrovEuboju. Tím se Egejské moře stalo odrazištěm turecké armády, jež se chystala vpadnouti na Jadran. Papež si uvědomoval, že teď bude velice záležet na Matyášovi Korvínovi,aby ubránil svůj stát jako nárazník mezi Turky a ostatními křesťanskými zeměmi. Byloovšem zřejmé, že boj na dvou frontách - proti Čechům a proti Turkům - uherského králevyčerpá. Naděje, že kacířský král uteče před křižáky, se rozplynula jako ranní mlha, baposlední zprávy z moravských bojišť ukazovaly, že Jiří nabývá převahy. Váhánícísařovo a villašské jednání jen posílily nedůvěru v zásah křižácké výpravy chystané vŘíši. Ani nejtemnější hrozby kacířských bul nedokázaly přimět říšská knížata k válcespojenci. Ztraceno bylo pro křižáckou výpravu i Polsko. Několik legátů nebylo s tozvrátit Kazimírovo rozhodnutí vyslat syna na český trůn. Polský král nejenže bylneutrálem, nýbrž stával se nyní i spojencem „krále kacířů".proti Čechům. Sasko a Braniborsko naopak stály věrně po boku českého krále jako jehoAť byla zbožná přání jakákoliv, ať hlásaly buly Pavla II. cokoliv, v Čechách se křižáckáválka nevydařila.

Medaile s portrétem papeže Pavla II

Český podpis Jiříkův na německém zápise ze dne 14. února 1463V Římě si ovšem už dávno zvykli realisticky posuzovat politické události a bez rozpakůměnit směr vlastních akcí. I na konci roku 1470 a na počátku roku 1471 papežská kurievnesla novou taktiku do boje proti „kacířskému králi". Byla to ovšem jen taktikazdůrazňovaná navenek, ve skutečnosti se podstata nenávisti k exkomunikovanémuvladaří nezměnila, a ani se nemohla změnit, chtěla-li církev uhájit základy svýchdogmat. „Nová" politika Pavla II. se začala rozvíjet kolem návrhů poselstva saskýchvévodů.Už v únoru 1470 se objevily zprávy, že Albrecht Sasky a Ota Bavorský řečený Bohatýchtějí jet do Říma a přimluvit se za Jiříka bez ohledu na exkomunikační buly. Iniciativyse chopil kníže Albrecht, neboť bavorský vévoda se zalekl a od svého úmyslu upustil.Duch jednání ve Villachu osmělil saská knížata a povzbudil je k činům. VévodaAlbrecht a Arnošt ustavili poselstvo, jemuž stál v čele Hugold ze Schleinitz, hlavnímaršálek obou kurfiřtů, a zemský fojt z Míšně Mikuláš z Kokkeritz. Poslové se nejdříveodebrali do Prahy a někdy koncem roku 1470 sjednávali s králem Jiřím návrhy, kteréhodlali v Římě předložit nejen jménem svých pánů, nýbrž i jménem Jiříkovým. Král Jiřísvolil, aby poslové navrhli papeži smíření za podmínek obapolných ústupků.Východiskem Jiříkových návrhů byly články trnavských dohod z roku 1465. Papež mělzrušit všechny církevní tresty i klatby a měl uznat Jiřího z Poděbrad za českého krále.Čechám měl být povolen kalich a Jiří měl na oplátku vyhlásit, že nesouhlasí, že bytoliko kalich byl nezbytným k spáse, a měl naopak zdůraznit, že kališníci a katolícimohou žít pokojně vedle sebe bez vzájemného kaceřování. Další ústupky Jiříkovytkvěly ve slibu restituce církevního majetku a ve volbě nového arcibiskupa, jemuž dápapež plnou moc.Když se saské poselstvo s králem Jiřím dohodlo na všech podmínkách, vydalo se nacestu do Říma a předložilo návrhy Pavlu II. v kardinálském kolegiu. Ze vzpomínekčlenů poselstva se dovídáme, že prý papež přijal Jiříkovy nabídky ke smíru neobyčejněvřele a radostně. Dal prý i najevo, že vyjde českému králi všemožně vstříc. Přijde-liJiřík do Říma, papež jej počestně uvítá, ba ponese jej v náručí. Poslové ovšem „svatéhootce" upozornili, že český král je objemné postavy a značné tělesné váhy, takže by jejasi papež neunesl. „Dobře, neponesu-li jej celou cestu, alespoň chvíli jej snad unesu,"odvětil prý Pavel II. za obecného smíchu. Žertovalo se a papež se dal slyšet, že by poctili Jiříkovy syny: jednoho by učinil arcibiskupem, druhému by sám osobně nasadilkardinálský klobouk.I kdyby se paměť poslů nemýlila, v žertech papežových bylo více pokrytectví neždobrého úmyslu. Navenek se tropily vtipy, úsměv stíhal úsměv, přitom však kardinálské

kolegium projednávalo saské návrhy a neprojevovalo žádnou touhu k ústupkům. Známednes obsah tajného dokumentu, který doporučoval legátu Rovarellovi a Piccolominimupokračovat v jednání a udržovat českého krále v naději, přičemž však týž dokumentnaznačoval, že se kacířům žádné ústupky nečiní a že Čechám kalich povolen nebude.Jedině pokoří-li se český král, zřekne-li se kompaktát a kalicha, navrátí-li se sám i celájeho země do lůna katolické církve, jedině tehdy by mohl dosáhnout odpuštění. Stakovými instrukcemi šli tedy noví poslové do střední Evropy, a nikdo v Římě netušil,že ve chvíli, kdy se jednalo o novém dokladu pružnosti české politiky, král Jiří už nebylmezi živými.Osud krále Jiřího se naplňoval. Nad Českým královstvím se rozjasňovalo a panovníkmohl být pln optimismu. Matyáš Korvín musel ustoupit z Čech a rozpustil armádu. Dopanských hradů přišly uherské posily, pravidelné polní vojsko se však už vzdalo nadějena obsazení Čech a odešlo s králem do Uher. Král Jiří cítil, že rok 1471 dá možnostoplatit agresorovi, a chystal odvetnou výpravu do Uher. Pln šťastné pohody napsalAlbrechtovi Braniborskému: „Jsemť zcela té naděje, Že když Matyáš se s námi napilpiva českého, s pomocí boží chceme s ním tím jistěji se napíti vína uherského." IVratislavští přicházeli k rozumu a s úlekem přiznávali, že křižácká vojska nejsou s toporazit kacířského krále. Z Kladska a z Opavy šířila se moc českého panovníka do nitraSlezska a další knížata nabízela Jiříkovi své spojenectví. U vědomí zmaru vzbujelýchnadějí napsal vratislavský kronikář: „Když pak Slezáci, vrátivše se z války, vypravovalikrajanům svým o znamenitém vojsku a veliké moci Jiříkově i kacířův jeho, kterýmž králMatyáš vší svou silou odolati byl nemohl . . . Byly to časy zármutku a hoře. Obecný lid,kterýž dříve byl kaceřoval a pronásledoval každého, kdo na pokoj jen pomysliti směl,volal nyní a toužil po pokoji nekřesťanském i nectném, a byli by již i Jiříkovi poddalise, kdyby zámožnější byli nepostavili se tomu na odpor." Nenávistnému Eschenloerovise nelíbilo, že vratislavský lid chtěl žít v míru s králem Jiřím. Tím méně se ovšem jemui papežským legátům líbilo, že se mírové nabídky objevily i u Matyáše Korvína apanské jednoty.Uherský král věděl o náporu Turků na jižní hranici království, bojoval proti šlechtě, ježstále potají jednala s polským králem a nabízela mu Matyášův trůn. Potřeboval siuvolnit ruce, a proto nabídl Jiříkovi usmíření. Prostřednictvím Zdeňka Konopištskéhozahájil jednání o mír. Na Zdeňkově hradě Polné sešli se zástupci uherského krále svyslanci Jiříkovými a jednali o návrzích příměří. Matyáš se nabízel, že u papeže sjednápovolení kompaktát, žádal však, aby mu za to český král odstoupil vedlejší korunnízemě. Jiří by byl zůstal králem jen v Čechách, Moravu, Lužici a Slezsko by získalMatyáš. Ještě v únoru 1471 se o těchto podmínkách smíření jednalo v Praze, k dohoděvšak nedošlo. Král |iří nebyl ochoten ustoupit ve chvíli, kdy se rok 1471 nadějněotevíral s výhledem na nové úspěchy diplomatické i vojenské. Mimo to dorazilo právědo Prahy polské poselstvo a utvrzovalo krále Jiřího ve víře, že Kazimír zasáhne v Říměv jeho prospěch a že bude i definitivně uzavřeno jednání o polském nástupnictví.Nikoho tehdy ani nenapadlo, že životu královu je vyměřeno již jen několik týdnů.Smrt se ohlašuje nejprve u starého druha a pomocníka, voleného arcibiskupa pražskéhoJana z Rokycan. Už delší dobu čty-řiasedmdesátiletý vůdce kališnického kněžstvapostonával a byl postižen mozkovou mrtvicí. Poněkud se sice zotavil, avšak jazyk užnenabyl dřívější pružnosti a řeč se zadrhávala, slova koktavě poskakovala. Slavnýněkdejší kazatel však i politicky ustupoval do pozadí a král už se nechtěl vázat jehonávrhy. Ne nadarmo se v jednání s Římem ozývaly Jiříkovy rozpaky nad požadavkyRokycanovými. V posledních letech byl král dokonce připraven odepsat Rokycanovoarcibiskupství z listiny svých bezpodmínečných plánů. Ochlazení mezi králem aarcibiskupem ovšem neznamenalo, že by byly dočista zmizely přátelské vztahy, anebo

že by snad král nedbal na spolupráci s hlavou kališníků. Když se Jiří dozví, žearcibiskup ulehl a že lékaři krčí bezmocně rameny nad jeho nemocí, spěchá, lépe řečenopřibelhá se k němu, rozptyluje jej, těší. Když se s ním loučí, netuší, že se s ním loučínavždy. 22. února 1471 Rokycana umírá a král už nemůže se ani účastnit pohřebníchobřadů v Týnském chrámu.Návštěva u lůžka nemocného Rokycany je posledním svědectvím Jiříkovy schopnostipohybovat se. Když se vrátí do Královského dvora, uléhá a není už s to vládnout nohám.Tělo mu opu-chá, nohy odmítají sloužit a nemohou unést otylou postavu. Neznamená toovšem, že by král resignoval. Lékaři dosáhnou alespoň toho, že může sedět a pracovat,neboť bystrý rozum dosud vládne v šedivějící hlavě.Prahou se honí maškary, veselý masopust se ujal vlády v ulicích. Radost a smích doléhádo králových komnat a povzbuzuje nemocného. Radost na tváři mu vykouzlí i svatbanejmladšího syna Hynka. Často král dlí ve vzpomínkách na nejstaršího syna Viktorina,jenž tráví dny v žaláři uherského krále. Zdalipak jej ještě někdy bude moci obejmout,jako objímá devatenáctiletého ženicha Hynka? Na trůně sedí král a usmívá se s určitýmsebezapřením v reji svatebních hodů, poslouchá hudbu a žerty a teskně přehlíží svépotomstvo. Nemoc je na chvíli zapomenuta, naděje se upínají k rozkvětu rodu.Rozjařený ženich však nevnímá bolesti otcovy, je na vrcholu blaha. Bezstarostný je iotcův mazlíček kníže Jindřich. Píše 27. února 1471 do Saska, že král i královna jsouveselé mysli, že jsou zdrávi a svěží.. .Lépe a přesněji je však o zdravotním stavu svého protivníka informován ZdeněkKonopištský. Snad od komorníků, snad od lékařů vyzvěděl, že život českého krále můžekaždou chvíli zhasnout. „Odvolaný už vajec červených jísti nebude," píše přátelům achce tím říci, že se král Jiří už nedožije ani velikonoc. Ani v této chvíli se všaksebevědomý zrádce nesníží, aby nazval Jiříka králem - je pro něho jen „odvolaným", tj.panovníkem papežem sesazeným.Přichází březen a s ním první náznaky jara. Král poněkud pookřál a začíná se věnovatúředním povinnostem. Lůžko a křeslo jsou jeho stálým sídlem, jakýkoli pohyb jej všakunavuje. 20. března diktuje ještě text listiny, 21. března podepisuje úřední písemnosti. Vpátek 22. března 1471 se králi přitíží a lékaři už nejsou s to zadržet údery smrti. V desethodin dopoledne jedna-padesátiíetý český král umírá „sedě na stolci". V nářku Johanině,příbuzných a přátel, ve smuteční náladě celého dvora lékaři otevřou královo tělo.Naleznou játra z poloviny zkažená a ve žluči tvrdý kamínek ...Dva dny je potom králova mrtvola vystavena v Králově dvoře. Přicházejí zástupy,klanějí se mrtvému vladaři, pláčí. V pondělí 25. března 1471 vyjde z Králova dvorapohřební průvod. Touž cestou, jíž kdysi doprovázel Jiřík mrtvolu Ladislavovu, je nynípřes Staroměstské náměstí, Karlův most a Malou Stranu na Hrad nesena mrtvola králeJiřího. Po obřadech je pohřbena u svatého Víta „v kuoru novém podle krále Ladislava".Znovu se opakuje pohřební ceremoniál, praská meč, bortí se štít králův, puká pečeť,rozervány jsou praporce. Pohřebiště českých králů přijímá dalšího člena.Král Jiří i po smrti zůstává králem dvojího lidu. Tělo spočívá v hrobce vedle Karla IV.,Ladislava Pohrobka, po boku katolických vladařů. Královo srdce ve stříbrné schráně astřeva „s súdkem" najdou však věčný klid ve velechrámu kališníků v Týně, ii hrobuRokycanova. Sounáležitost těchto osobností vystihne pěkně letopisec slovy: „Tentoslovem, onen mečem bránili Kristova kalicha," a dodá, jako by psal jménem poddanýchJeho Milosti královské epitaf na náhrobní desku Jiříkovu: „Slavný králi Jiří, přietclimíru, odpočívej v pokoji!"Přítel míru - toť hodnocení nejvyšší, jež může zdobit vladaře. Po několika týdnech ktomuto ocenění Jiříkovy panovnické moudrosti připojí své stanovisko i předácistavovské obce. Jako by chtěli položit tečku za nedokončeným soubojem dvou králů,

píší horliví vlastenci v květnu 1471 Matyášovi Korvínovi: „Známd jest nepřemoženýduch český všem národům, jenž, nikdy neunaven, nikdy neznechucen, dovede svoustatečností zaháněti nebezpečí od více nepřátel. A v paměti nejčerstvější Tobě i Tvémunárodu bude bezpochyby, králi nejjasnější, příklad nejstatečnějšího krále našeho Jiřího,jenž napaden válkou od nejsvětějšího otce našeho, od císaře římského i od Tebe sama,konečně i od kurfiřtů a všech knížat německých, spoléhaje jen na pomoc domácí,přemohl tolik nepřátel nejmocnějších a trůn svůj ozdobil vítězstvíminejznamenitějšími."(Z á v ě r)A KRÁL MÍRU KRÁL BUDOVATEL„Lokaj nezná hrdiny... Lokaj zouvá hrdinovi boty, pomáhá mu do postele... Pro lokajenení hrdiny, hrdina je pro svět, pro skutečnost, pro dějiny." Tato Hegelova slova mitanou na mysli, chci-li celkově posoudit život a dílo krále Jiřího z Poděbrad. Neboť Jiříkbyl takovým hrdinou pro svět, pro dějiny, a my bychom nikdy neměli hrát v pohledu nahistorické osobnosti úlohu lokajů.Pokusil jsem se naznačit některé osobní vlastnosti českého krále, dotkl jsem se jehovladařského díla, poznali jsme Jiříka v souvislostech s jeho současníky, s jeho dobou.Snažil jsem se v tomto letmém portrétu vyvarovat idealizací, jež až dosud na osobnostčeského krále dopadají, zároveň jsem však nikde nechtěl podlehnout vlně pomluv ahanobení, jimiž se šovinismus a vztek marně pokoušejí smést českého krále z lidsképaměti. Ani mýty růžové, ani mýty ďábelské nemohou však nic změnit, nic ubrat zhistorické velikosti Jiřího z Poděbrad.Čím se tento český „husitský král" tak výrazně zapsal do paměti současníků i potomků?Kde jsou kořeny jeho proslulosti? Jaké jsou obrysy jeho hrdiství? V čem tkví odkaz jehodíla budoucím věkům?Nejednou jsem zdůraznil, že státnický um Jiříkův vytvářel v tehdejších poměrech novoustátní formu. Centralizovaná národní monarchie neměla však svůj význam jen pro českézemě, pro jejich rozkvět a stabilizaci. Bedřich Engels správně upozorňuje, že „snahavytvářeti národní státy... se stává jednou z nejpodstatnějších pák pokroku vestředověku." Král Jiří byl jedním z prvých evropských vladařů, jenž důsledně vedl bojproti papežskému universalismu a budoval národní stát nikoliv na církevních, nýbrž nasvětských základech. Tím proráželo České království cestu k budoucnosti státůosvobozených či osvobozujících se od 1 írkcvního vlivu a spočívajících na principechnárodních.Král Jiří umožňoval v centralizované monarchií rozvoj nových společenských sil,zejména měšťanstva. Proti anarchii feudálních pánů vztyčoval štít státu. „Ze v tomtovšeobecném zmatku bylo království pokrokovým činitelem, je zřejmé. Zastupovalopořádek v nepořádku, tvořící se národ proti roztříštění v odbojné r&sal-ské státy.Všechny revoluční složky, které se vytvářely pod feudálním povrchem, byly právě takodkázány na království, jako království na ně." I tato Engelsova slova lze vzt§Jinout khodnocení vladařské činnosti Jiříkovy.Živě a nabádavě však k nám promlouvají í další stránky odkazu Jiřího z Poděbrad.Český král byl jedním, z nemnoha panovníků, kteří vybudovali dlouhodobou politickoukoncepci a kteří. ji též dovedli vynalézavě uskutečňovat. Král, Jiří velmi dobřerozlišoval ideály a zásady od taktických ústup>ků a kompromisů, byl pružný, nikolivšak bezzásadový, taktizoval, avšak nikdy neztrácel ze zřetele vznešené cíle svékoncepce. Připomeňme si znovu jeho vyznání, že „kalich je privilegiejpn naší

statečnosti a zbožnosti". Kalichem tu ovšem král Jiří rozumí souhrn svých reformníchzásad v protikladu k papežskému umiversalismu, % věrnost ke kalichu hlásá tentopolitik i ve chvílí ch nejtěžších proti všem svodům, tváří v tvář nepřátelské záplavě. Propolitický život mají tyto rysy Jiříkovy panovnické činností stále živý význam.Stejně aktuální je i Jiříkova usilovná péče, aby se České království udržovalo stále vpopředí světového (dění. Jen málokdy se v naší historii setkáváme s politikem, ktetý bytak rozhodně a nesmlouvavě jako Jiřík potíral zatuchlý provincialismus a usiloval osvětovost - v tehdejším ovšem smyslu silová. Ať šlo o obchod či o diplomacii, král Jiřínechtěl nikterak ; zemi uzavírat před jejím okolím; naopak všechno jeho úsilí neustádesměřovalo k tomu, aby úroveň českého života nejen dostihovala evropských měřítek,ale aby je i překonávala smělostí, dl

Řím slavil triumfy. Ovšem většina těchto porážek zubožené země padala na vrubneschopné vládě Vladislava Jagellonského. A právě zrcadlo nového panovníka, kterýbyl zcela pohlcen svými rádci a pány, opět výrazně ukazuje jen velikost Jiřího zPoděbrad.I když se rozloučíme s idealizací „lidového krále", i když pochopíme, že „husitský král"nebyl z rodu Jana 2ižky či Prokopa Velikého, zachováme Jiřího z Poděbrad v galeriinejvětších osobností našich dějin.Král budovatel a král míru, král diplomat a věrný strážce kalicha zůstává i po staletíchhrdinou pro svět, pro dějiny.Část první strany textu mírového projektu krále Jiříhoa znak českého královského lva.

PřílohyDokumentyJiří z Poděbrad podle vyobrazení vKutbenově Kronice o založení země České 1539

Přiloba 1.PANA JIŘÍHO Z PODĚBRAD MANIFEST PROTI PÁNŮMJEDNOTY STRAKONICKÉV Praze, 1450, 30. Apr.Duostojným u bozě otcem, a urozeným, statečným, slovutným a opatrným etc. Jiřík zKunstatu a z Poděbrad, svým i všie jednoty našie jmény, službu svú vzkazuji, ku pamětivašie tiemto listem přivodě: jakož netajné jest, kterak před chvilí Oldřich ze Hradcesvévolně mně jest odpověděl, a nepotřebně válku proti mně byl začal, i jiné k tomunavedl, věda dobře mé i mých přátel rovné a spravedlivé podávánie, že sme chtěliskutečně rovné od sebe učiniti i přijieti, po obecniem sněmu, anebo kohožby nám sněmobecní za sudce vydal, kterýž byl uložen vší zemi do Prahy o světiem Šimoniši a Judé.Rok tomu minul; z čehožby nám koli-věk byla vina dána, to od nás přijato nenie, ale odstrany nám odporné z úmysla a z své vuole válka ta jimi začatá proti nám vedena jest kzáhubě chudiny tak dlúho, až již přišlo k té smlú-vě, kteráž sě jest stala v JindřichověHradci, kdežto bylo také příměřie smluveno a zaručeno do roka takové, že sme suobústranu zřetedlně a velmi znamenitě svolili a zapsali na čtyřie ubrmany a opravce,zejména na p. Oldřicha z Rosmberka, na p. Alše ze Šternberka, na Arnošta z Leskovce,a na Oldřicha Močihuba z Královic, davše jim plnu moc o všelikteraké pře a viny nássrovnati a mezi námi výpověď udělati, na najdalšie a konečně do sv. Jiřie nynie nedávnominulého, anebo na ten den. A na to ti páni a čtyřie ubrmanie přikázali jsú nám obojimbýti v Pelhřimově v tu neděli o provodě, jakož jest nedávno minula, a to pod základempeněžitým a pod pokutami ve smluvním a pří-miřném listu jmenovanými; jakož o tomvýpověď všech čtyř ubr-manuov, kterúž jsú jednosvorně v Jihlavě udělali, a nám podjich pečetmi napsánu vydali, šíře ukazuje. I jest to vědomé a dobře jisté, že sme my inaše dva ubrmany a opravce od nás a s našie strany vydaní na ten den v neděli provodníneobmeškali v Pelhřimově býti, jakož ti, chtiece i povinni jsúce smluvám a výpovědiJihlavské i přikázaní ubrmanskému dosti učiniti, konečného konce sě nadějíce do dne S.Jiřie výše praveného, nebo na ten den. Ale Oldřich ze Hradce ani ubrmané strany jeho,na ten den v neděli provodní netbali neb nechtěli sú do Pelhřimova přijeti, a nepřijeli sú,jeliž p. z Rožmberka tepruv v úterý přijev, po Oldřicha z Hradce posielal jest. A z tohojiného nemuož býti shledáno, než že sě jim konce a pokoje nechtělo. A to sě v pravděnajde z dolepsaných duovoduov. Neb když po mnohém a dlúhém rokování ataidinkování od ubrmanuov s strany našie vydaných, ubrmané od strany nám odpornévydaní byli sú otázáni až do několikrát, muožli sě tu v Pelhřimově těm všem věcemkonec státi? pamatujíce je listem a zápisem smluvním, že sú povinni mezi námistranami konečný konec a výpověď učiniti; a ubrmané strany našie měli sú úmysl achtěli sú tu mezi námi konečný konec a výpověd hned udělati: ale p. z Rožmberka předdobrými lidmi dal jest tu odpověď, že tu nikoli konce býti a státi sě ne-muože; a netbajei na to, kterak sě jest vedle listu smluvnieho vykázanie dobrovolně podvolil a zavázal,vedle jiných ubrmanóv, do S. Jiřie již minulého bez zbavenie konec a výpověď mezinámi udělati. Pak my ještě přes to i s svými ubrmany k tomu sme sě podávali, buď dvě,tři nebo čtyři neděle i dále, abychom sě vždy nerozjeli, než tu sě konce dolézali, chtiecerádi obecnie dobré viděti a pokoj země této. Toho opět p. z Rožmberka nechtěl učiniti,praviv, že má hned do Lince k sestře jeti. A slyševše to p. Zbyněk Zajiec a p. JanSmiřický i jiní dobří lidé, přičíněli i přimlúvali sú sě, a jednali pilně, i smluvili sú mezinámi opět přímiřie dalšie od S. Ducha až do roka. A na to boha chváléc, a upokojení sě

adujíce, již kázali sú ve zvony zvoniti, trubačem trúbiti, lidem to oznámiti a v bohu sěradovati; neb v určeném času vedle námluvy tehdáž v Pelhřimově znovu udělané měl sějest konečný konec o ty všechny věci mezi námi státi; i miesto bylo jmenováno asmluveno, kde a kdy sme sě suobú stranu měli sjeti ku konci; a když jest namluveno arokováno o miesto, tu jest p. z Rožmberka pověděl, že na tom sjezdu, který sú měli vpuostě v Plzni, ustanovili sú sě a na tom rozjeli sě, aby jinam k sjezdu a k sněmunesvoloval nikoli, než do Jihlavy nebo do Budějovic, anebo do Plzně. A na tom jest sědrahně dlúho držal, nikam jinam svoliti nechtě. I teď sě opět nalézá pravý a jistý duovodtoho, že strana Oldřichova z Hradce a s ním i s jich ubrmany neměli jsú hned nižádnéhoúmysla, ani chtiece, aby ty věci mezi námi ku konci přivedli a přivésti chtěli vPelhřimově; poněvadž jakož sě tu rozumem lehkým a snadným každý domakati muož,svolovali jsú sě v Plzni v puostě o miesto ku potomniemu sjezdu neb sněmu k srovnánítěch záští mezi námi, a měvše i povinni byvše tu v Pelhřimově konečný konec avýpověď mezi námi udělati o světiem Jiří minulém; vědúce ubrmané, že potom viecemoci nižádné nemají, vedle vykázanie smluvnieho listu. A námi ani ubrmany našimi nicjest nescházelo a nesešlo; jakož pak to časem svým v pravdě bude moci býti okázáno aširšími zprávami dovedeno. A což pak z toho muož jiného rozumieno býti a vědie-no,než že sú Oldřich ze Hradce s svú stranu nepatřili konce, alebrž zřetedlně nekonče súhleděli a roztrženie; a to sú naposledy vždy okázali. Neb když sme již suobú stranu zasek smlúvě a ku přímiří dalšiemu byli přivedeni na konec a k úklidu pokojnému, a kohlášení také lidu již zvoněno i trúbeno bylo: potom pak nazajtřie ráno uvrhli sú nám vto Němce cizozemce, zejména markrabí Fridricha Míšeňského; kterýžto Míšeňský i spředky svými koruny a královstvie Českého starodávní zhúbce a nepřie-telé byli jsú, anynie pak od drahné chvíle náš a jednoty našie zjevný a odpovědný nepřietel jest. Ichtěli sú a stáli sú o to, abychme my s tím Míšeňským v též přímiřie a v túž smlúvujako i s nimi nerozdielně vstúpili. A tu sme tepruv vzěděli, že sú sě s našimi nepřátely kzáhubě zemské spojili. Přes to prese všechno naše poselstvie, kteréž sme učinili ku p. zRožmberka i do Plzně k nim na sněm jich listovně i po dobrých, urozených a znamenitýchosobách, dávajíce jim věděti, že zpraveni jsme, žeby sě chtěli s takovým našímnepřietelem zjevně odpovědným spojiti; žádajíce i upomínajíce, aby toho nečinili, dlenašie smlúvy i přímiřie zapsaného, a dle jiných slušných věcí, kteréž jsú mezi námi některýmizvláště v Jihlavě sě staly, a jmenovitě mír mezi mnú a p. z Rožmberka: nic súsě na to neobrátili. Ježto i tu jeden opět pravý a jistý duovod jest toho, že sú ku koncineměřili jiti a konati v Pelhřimově o S. Jiří, vedle vykázanie smluvnieho listu apodvolenie ubrmanského. Neb by byli měli žádost a úmysl ku konci jíti v tom času,dokud sú ubrmané moc měli vedle vykázanie smlúvy: tehdy by sobě Míšeňskéhonepřietele našeho ani jiných na nás nejednali, a s nimi sě proti nám nespojovali, kroztržení a k nepokoji takovému, jakož jej všichni pohřiechu před sebú vidíme. Neb jestv prvních smlúvách ani v přímiřích Míšeňský s nimi ani oni s ním nebývali; nébržnižádná zmienka nikdy jest prvé o Míšeňském v tom sě nedala. A však i v tom sme mysě měli a okázali, přieliš k jich vuoli sě předávajíce, jako ti, jenžby pokoj raději nelžinepokoj viděli. A proto sme však vždy i s Míšeňským ku přímiří svolili do jinéhojmenovitého času, nežli s stranu nám odpornú. Neb by ty věci a to obé spolu, přeMíšeňského i nás obú stran, na jednom roce obtiežné a nemožné bylo jednati, tomukaždý muože rozuměti. A vidúce nás i v tom opět povlovné, z toho sú nám pak podali ana nás žádali toho, jestližebychom s Míšeňským na tom uloženém roku miesto a konecvzali a měli, tehdy abychom proti němu potom do jmenovitého a do určeného časunebývali, ani na něho pomáhali. Odpověď jest naše byla na to, že nejsme tak svévolní,kdyžbychom již konec a miesto měli s tím Míšeňským, bychom svévolně na něm jakýchnesnází hleděti chtěli; než bysme jim takovým během, jakož sú na nás žádali, zavázali,

nejsme jim toho povinni. Neb takové zavázanie netoliko svobodným, ale vězňóm apřemoženým lidem jest přieliš obtiežné, a nám pak i nad to velmi neslušné a nehodné; amybychom tehdy do toho určeného času, ačby sě zemi České, nebo kterým přáte-luomnašim od Míšeňského se ďálo jaké bezpravie, nemohli jim nic ku pomoci ani platni býti.Toho sú strana nám odporná opustili a obleviti nikoli nechtěli, skrze to k roztrkukonečnému vedúce, jakož jsú i to přivedli. A nám sě jest to zdálo i zdá nepravé, neslušnéa nehodné jim k tomu svoliti a zavázánu býti. A tak pro ten kus, jenž sě dotýčecizozemce Němce, dávnieho nepřietele a zhúbce koruny a královstvie Českého, anašeho odpovědného nepřietele, stalo sě jest roztrženie a nepokoj v této zemi, dáli buohne mnú, ani jednotu naší, ani ubrmany dvěma od nás vydanými; jakož to již každý,kohož tato zpráva dojde, muož očitě věděti a lehkým a prostým rozumem dosáhnuti, žeťsme my tiem zlým, kteréž sě jest počalo a dále pohřiechu puojde, bohdá nevinni, avěrně jest nám líto toho; doufajíce každému dobrému, že nám takového zlého litovatipomohu, a to v své paměti mieti budu. A vyšlaliby kteraká jiná řeč nebo psanie tomutoodporná od kobožkolivěk, abyste sě věřením svým k odporné zprávě nechtěli a nerodilipřichýliti. Nebd jest toho bohu milému a dobrým lidem svědomo, žeť sú sě tyto věci teďpopsané v pravdě tak ďály a staly; a muož to všechno i viecc, ježto jest tuto pro dlúhostpísma opuštěno, dalibuoh časem svým širšími zprávami býti dovedeno a provedeno.Také smluvní list ve Hradci udělaný svědčí, stalo-liby sě a přečinilo komužkoli z našichstran co v přímiří umluveném a zaručeném, že má to opraveno býti vedle rozkázaniesvrchupsaných panuov čtyř ubrmanuov společnicho a jednosvorného, ve čtyřechneděléch od prožalovanic. Vieme a jisti jsme tiem, že jest to dvěma našimi ubrmanynescházelo ani sešlo; a jedni bez druhých neměli sú moci kázati opravovati. A na tomnám přemnohá přečiněnie daly sú sě od strany odporné; a rovně též, jakož i výpověď,takéž i opravenie sě nám nestalo. Neb tiem vždy jest odtahováno na takový nekonče, oněmž svrchu praví a jistí duovodové jsú vypsáni. Nébrž výpověď opět v Jihlavě všemičtyřmi ubrmany mezi námi udělaná, a pečetmi jich i listem potvr-2ená, téměř v ničemnám zdržána nenie. A cožkoli sě v té výpovědi vypoviedá a přikazuje, to sě vypoviedápod základem a pod pokutami ve smlúvě Hradecké popsanými. A pro nezdrženic tévýpovědi Jihlavské z základu peněžitého rukojmě upomínati mieníme a chceme; i opokuty listem a zápisem smluvním budem sě dáli buoh zpravovati. A to všechno ticmtopsaním já Jiřík z Kunstatu a z Poděbrad od sebe a od našic jednoty s povolením všechnás osvědčuji každému, komuž sě udá koli toho sepsánie čísti nebo čtúce slyšeti; abybylo věděno, že to začaté zlé v této zemi námi nejde a že my s našie strany tiem vinninejsme, to buoh vie; než cožbychom koli přes to k upokojení tohoto královstvie a kpřivedení řádu mohli a budem moci poslúžiti a platni býti, chcem v tom po vše časydalibuoh neleniví skutečníci shledáni býti a nalezeni. Dán v Praze, ve čtvrtek předhodem svatých apoštólov Filipa a Jakuba, let božích etc. padesátého.(Z kopie arch. Třeboň.)(Archiv český, díl druhý, Praha 1842, str. 270-274.)

Příloha 11.SMLAUVA A ZÁPIS, KTERAK JEST VOLEN ZA ZPRAVCIKRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO PANA JIŘÍ Z PODĚBRAD,A K NĚMU DVANÁCTE PŘIDANÝCH K RADĚV Praze, 1452, 21. Apr.Ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. My Jiřík z Kunstatu a z Poděbrad, Alešze Šternberka, najvyšší komorník desk zemských, Zdeněk ze Šternberka, najvyššípurkrabie Pražský, Jindřich z Lipé, najvyšší maršálek královstvie Českého, ZbyněkZajiec z Hazmburka, Hašek z Valdšteina a z Velíše, Hynek Krušina z Lichtemburka,Hanuš z Koldic, Zdeněk z Rožmitála, Jindřich ze Stráže, Jindřich Berka z Dube a zLipého, Jindřich z Michalovic, Jan Zajimač z Kunstatu, Jan ze Švamberka, Jan aOldřich bratřie z Hazmburka a z Kosti, Hynek z Náchoda a z Črvené hory, Jenec zJanovic a z Petršpurka, Burian z Gutštei-na, Jaroslav Plichta z Zirotína, Jan Blankštein zVartmberka, Dětřich z Janovic a ze Chlumce, Venc z Donína a z Graffšteina, Fridrich zDonína, Albrecht z Kolovrat a z Krakovce, Jindřich a Beneš bratřie z Kolovrat a zLibšteina, Albrecht Berka z Dube a z Tolšteina, Jindřich z Kolovrat a z Zehrovic, Borešz Oseká, Jan z Rúsinova hauptman kraje Čáslavského, Vilém z Vartenber-ka a zeZvieřetic, Vilém z Ilburka, Jan ze Smiřic, Ješek z Koldic, Mikuláš Trčka z Lipy, Benešz Kolovrat a z Ročova, Jan ze Sútic hauptman kraje Kúřimského, Zdeněk z Postupichauptman kraje Chrudimského, Ješek z Boskovic a ze Svojanova, Jan z Náchoda a zAbrspachu, Bohunek z Klinšteina, Jindřich Berka z Dube a z Kostelce, Soběslav zMiletínka, Lvík z Rožmitálu, Jan z Ber-gova, Jakub ze Vřesovic hauptman krajeZateckého, Ješek z Dube a ze Zlebuov, Beneš z Vartmberka a z Zákupie, Jan Malovec zPacova, Václav Zmrzlík ze Svejšína a z Orlíka, Štěpanovec z Vrtba a z Valdeka, Čeněkz Klinšteina, Jan Calta z Kamennie-hory a z Rabšteina, Mikuláš Berka z Dube a zLemberka, Mikuláš z Jenšteina a z Niestějky, Heinc Dax seděním na Hamršteině,Mikuláš z Lobkovic a z Hasenšteina, Diviš z Košmberka, Jan z Mochova, Arnošt zČernčic, Jan Pardus z Vrátková a z Richm-burka, Sigmund Bolochovec z Pušperka a zŘíčan, Jan z Rabšteina, Beneš Mokrovúský z Hustiřan, purkmistři a raddy i obceStarého, Nového i Menšieho měst Pražských, Václav starší i mladší z Petrovic, Jan zeVřesovic a z Chomutova, Purkart Ka-marét z Zirovnice, Mates z Záhořie, Matěj zDubce, Zbyněk ze Soběšína, Vaněk z Vrabie, Jan z Čečelic a z Tečeněvsi, Vaněk zeSulevic, Purkart z Kopidlna a z Knčžnic, Jan Baštský z Lero-jid a ze Chvatěrub, Jan zeSulevic, Zdeněk Lúčenský z Kopidlna, Aleš z Veležic a z Brocna, Bořivoj z Lochovic az Okoře, Bušek ze Sulevic a z Košťálová, Jan ze Stezova seděním v Hostýni, Předbor zRepnic a ze Mníška, Jan z Kunvaldu a z Dražic, Častolor z Hořovic a Ctibor zeSvojkova a z Kačice; též také města jakožto Hora, Hradec nad Labem, Litoměřice,Zatec, Lůny, Slaný, Čáslav, Kúřim, Nimburk, Klatovy, Brod Český, Piesek, Vodňany,Sušice a Ústie nad Labem, s obcemi našimi; a tak všichni vuobec páni, rytieři, zemane ijiní lidé obecní královstvie Českého, nynie v Starém Městě Pražském na sněmu sebraní:Vyznáváme tiemto listem obecně všady a předevšemi, kdež a před nimiž čten nebo čtúcslyšán bude: že ačkoli častokrát a mnohými obyčeji pokúšieno sě jest o zřiezenie pokojea jednoty o svornosti královstvie výš jmenovaného a koruny té České, již od chvílipohřiechu nemalých osiřalé a velice zašlé, a vždy to pro hřiechy snad naše, neb jakžkoliz dopuštěnie božieho, miesta konečného jest nedošlo; však proto milosti a pomocibožské ufa-jíc, z lítosti přirozené, jakžto věrní též koruny údové a synové, v pracech a vnákladech i pečlivostech našich neustávajíc, snažně vždy usilovali sme a usilujem, abynáš upřiemný buohdá úmysl k chvále a užitku obecného dobrého i všech nás k miestu a

pomocni bez odporu všelikého. Také kdyžby pan zprávce k sobě pány, kteříž jemu přidánijsú, pro kterákoli potřebu obeslal, a všichni by pro některé snad příčiny býtinemohli: pan zprávce s těmi, kteříž při něm budu, cožkoli učinie anebo komu rozkáží,to má pevno býti a mocno tak v cele a pravě, jakoby při tom byli všichni. Než bylalibytoho potřeba obecná taková, žeby slušalo a hodné bylo všem těm, jenž ku panuzprávcovi jsú přidáni, býti, a přihodil sě očkoli jaký roz-diel mezi nimi: tehdy cožby sěv takovém běhu větší straně se panem zprávcí zdálo, k tomu aby jednostajné bylosvoleno ode-všech. Toto také přiměňujem, jestližeby ktokoli jaký rozum jinačejší okterýchkoli věcech, jichž v tomto listu a zápisu jest dotčeno, v sobě chtěl bráti, v tomcož p. zprávce s těmi pány k němu přidanými rozkáží a který rozum vydadie, tak abykaždým bylo přijato i rozumieno, a jinak tiem nikoli nehýbáno. Ktožby koli také pánemzprávcí buď o při a potřebu jakúžkoli, neb o vinu a žalobu jsa obeslán, před ním a předpány k němu přidanými státi a jich nálezu i sudu a rozkázání obvyknuti snad nechtěl,neb tak opraviti a učiniti i toho podniknuti, jakž a cožby jemu týmž panem zprávcí ajinými pány k němu přidanými bylo kázáno: ten a takový každý má k tomu býtipřipraven obyčejem, kterýmž sě najpodobnějie p. zprávcovi a jemu přidaným budezdáti. A zdál-liby sě také i pan zprávce, neb který z pánuov k němu přidaných komu copovinen: má také též jako jiný po týchž pániech každému práv býti.Tento pak řád a zpuosob tuto vypsaný má státi a trvati v krá-tovstvie Českém bezproměny a všelikého pohnutie za plné dvě létě, od sv. Ducha po dání tohoto listunajprvé příštieho pořád čtúce. A ktožkoli na tom sněmu a při těchto smlúvách isvolování osobně nenie, a tak přiznati sě hned k věcem tuto vypsaným a svolenýmnemuože: tak zuostáváme všichni jednostajně, i prodleme toho takové klademe, abykaždý do hodu Matky božie na nebevzetie najprvé příštieho konečně listem svýmotevřeným, s přidáním pečeti své, sě přiznal, a ten takový list v Praze v Starém městě kruce páně zprávcově položil na rathúze, Neučinilliby toho kto, a chtěl nebo chtěli tomukterak býti otporen a otporni, proti takovému a takovým chceme a máme sě mieti tak,jako proti rušitelóm obecného dobrého. Jehož věříme každému, jemuž dobré milo jest,že proti tomu nikoli nebude, načemž tuto ku pokoji a jednotě i k obecnému dobrémuvšeho královstvie jest zuostáno. A by pak i pečeti které z těch, jenž tuto zejména psánijsú, k tomuto listu kterýmkoli obyčejem nedošly: protož všecky věci v něm zapsané vsvé moci a pevnosti bez umenšenie a vady všeliké mají tak zuostati, aby jich rušitineboli proti nim odpierati neslušalo ižádnému.Na potvrzenie a pevnost i zdrženie všech věcí svrchupsaných, my páni, rytieři a zemanepečeti naše vlastnie a přirozené, a města pečeti měst našich, vědomě a dobrovolně dalisme přivěsiti k tomu listu. Jenž, jest dán v Praze, léta od narozenie syna božiehotisícieho čtyřistého padesátého druhého, ten čtvrtek po sv. Jiří.(Archiv český, díl II, Praha 1842, str. 309-313.)

Příloba III.KRÁL ČESKÝ JIŘÍ Z PODĚBRAD UZAVÍRÁ SMLOUVU S RÝNSKÝMFALCKRABETEM A KNÍŽETEM BAVORSKÝM FRIDRICHEM15. dulma 1459My Jiří, z boží milosti král český, markrabě moravský, kníže slezské a lucemburské amarkrabě lužický, a my Fridrich, z téže milosti falckrabě rýnský, vévoda bavorský,nejvyšší truksas svaté říše římské a kurfiřt, vyznáváme a známo činíme tímto listemobecně všem, že jsme srdečně uvážili a zvláštní přátelství, dobrou shodu a spojení, kterénaši předkové, slavné paměti králové čeští a falckrabata rýnští, pro obecný užitek, mír apokoj mezi sebou za sebe, své milé a budoucí krále české a falckrabata rýnská uzavřeli,z čehož pak našim královstvím a falckrabstvím, zemím a lidem mnoho dobrého aužitečného vzešlo, a proto chtčjícc toho následovati a také pro upokojení a prospěchpoddaných a zemí nás obou jsme se mezi sebou přátelsky a v dobrém spolčili a smluvilitakto: Předně máme a chceme my oba vzájemně a každý z nás druhého ve zvláštnímpřátelství a veškeré dobré vůli míti a držeti a také každý z nás druhého škodyvyvarovati, jeho čest, důstojnost, prospěch a dobro podporovati věrně a beze vší překážky.Také nemá a nechce žádný z nás po dobu trvání této smlouvy pro žádnou věcdotýkati se nás samých, našich lidí nebo kohokoliv jiného, ani státi se nepřítelemdruhého z nás a jej žádným způsobem napadati ani poškozovati. Také nechceme anemáme našim lidem a těm, kteří jsou v naší ochraně, i těm, kteří dočasně budoupobývati v našem království, falckrabství, zemích a územích, jež jsou bez překážky vnaší moci, vědomě dovolovati ani ukládati, aby jeden nebo více z nich stal se nepřítelemkteréhokoliv z nás nebo některého z našich poddaných nebo těch, kteří jsou v našíochraně, anebo aby je napadal nebo poškozoval jakýmkoliv způsobem. A aby takovánaše smlouva mohla býti tím stáleji a upřímněji dodržena a provedena, zavázali jsme setaké, kdyby se jeden z nás ocitl s druhým ve sporu o věci, které by později nastaly, kdyžby pak jeden z nás druhému o tom napsal a jemu určil den, na nějž by se měsíc po tomměl dostaviti, máme my oba své přátelské rozhodčí toho dne do Norimberka poslati.Kdyby pak jeden z nás s Norimberskými měl záští a nepřátelství a Norimberští nedalijeho lidem bezpečný průvod, mají se radové nás obou neprodleně spolu dohodnouti ojiném stejném místě dohodování, tak přijíti a pokusiti se pilně ty věci po dobrémrozhodnouti. Nemohli-li by však dosíci dobré shody, má ten z nás, jenž byl žalobcem apohánějícím, jmenovati rozhodčího z radů druhého; a ten rozhodčí má se té věci ujmoutia v měsíci od té doby, kdy by byl jmenován rozhodčím, má uložiti do Norimberka denrozsouzení, na nějž každý z nás má dosaditi dva ze svých radů; ti mají obě strany podlepotřeby o jejich právu vyslechnouti a, jak oni všichni nebo většina jich tu věc právemrozhodne, při tom má zůstati a toho my z obojí strany uposlechneme beze všehozdráhání a vytahování věrně a bez překážky. A takové rozsouzení má se státi v půl létěod té doby, kdy byl rozhodčím ustanoven první soudní den. Kdyby se věc s nalezenímpráva déle protahovala, tomu se má také odpomoci a řečený rozhodčí hned, jakmile bybyl jmenován rozhodčím v té právní věci toho pána z nás, jehož radou jest, má býtizbaven povinnosti a přísahy, jíž jest zavázán tomu pánovi z nás, jehož radou jest; má jejtaké ten pán, jehož radou jest, k tomu přidržeti a příměti, aby se takového rozsouzeníujal a věc provedl, jak se výše praví. Kdyby však preláti, hrabata, páni, rytíři, služebnícinebo poddaní jednoho z nás měli co činiti s druhým z nás, má pro to užíti práva a předradami toho, s nímž se domnívá míti spor. Když by pak poddaní nás obou měli mezisebou spor, ať by byli jakéhokoliv stavu, hodnosti nebo postavení, šlo-li by o duchovnívěc, mělo by se o ní jednati u duchovního soudu; šlo-li by o léna, mělo by se to souditi ulenního soudu toho lenního pána, od něhož jsou dány v léno statky, o které jest soud;šlo-li by o věc osob rozsuzujících, měli by býti souzeni u těch soudů, v nichž

odpovědník sedí a bydlí; byli-li by to však rytíři a služebníci a nebyli usazeni v žádnémsoudě, má odpovědník býti souzen před tím z nás, jehož rady by byl služebníkem nebopříslušníkem; šlo-li by však o dědictví a majetek, to by mělo býti souzeno u těch soudů,v jejichž obvodu ty statky jsou; šlo-li by pak o pych a zločin, mělo by to býti souzeno utěch soudů, v jejichž obvodu by byl zločinec chycen. A co by tak u každého soudu, jakse výše uvádí, za právo nalezeno a vyřčeno bylo, tomu mají obě strany vyhověti bezdalších průtahů, zdráhání a odvolání věrně a bez překážky. Dále bylo umluveno, že žádnýz nás napříště po celou dobu, pokud tato dohoda trvá, v žádnou jinou dohodu aniúmluvu vejíti, ani žádnou jinou obnoviti ani prodloužiti nemá, leč by v ní dříve tutodohodu a osobu druhého z nás vyjmul. A aby tato dohoda trvala a zůstala v platnosti pocelý život obou nás, krále i falckraběte, ve všem a v každém bodě a článku, které jsouzde výše slovo od slova zapsány, slíbili jsme ji my oba navzájem a každý z nás,druhému podáním ruky věrou místo pravé přísahy při naší královské a knížecí cti ahodnosti stále a pevně zachovati, provésti a tomu dostáti věrně a bez překážky. Při tombyli: náš syn Viktorin, Jan z Rožmberka hejtman ve Slezsku, Zdeněk ze Šternberka,purkrabí Pražský, Zbyněk Zajíc z Hazmburka nejvyšší sudí, Jindřich ze Stráže hofmistr,Jindřich z Lipé maršálek, Jan Zajíc z Hazmburka sudí dvorský, všichni úředníci našehokrálovství Českého, a jiní páni a věrní naši, a také nás, falckraběte, radové a věrní milí:důstojný v Bohu otec pan Reinart biskup wormský, pan Oldřich z Leutersheima mistrněmeckého řádu v zemích německých a vlašských, náš pflegar v Na-purku, Fridrichlantkrabí z Leuchtenberka, hrabě z Halsu, Hesse lantkrabí z Lynningen, hrabě zDachspurku náš falcký dědičný maršálek, Jan Wildgraf z Dunu z Kirberka a rýnskýhrabě ze Steina, Bernart hrabě z Ebersteina číšník, Jiří pán z Limpurka náš hofmistr,Dětrich ze Sikingen náš maršálek, Wolf zvaný Kamaréř z Talburka a náš pflegar veWaldeku, Pavel ze Streit-perka spolu s jinými našimi rady a věrnými, duchovními isvětskými, které jsme toho času u sebe měli. Na svědomí toho dali jsme my, král našikrálovskou a my falckrabě naši pečeť" k tomuto listu přivěsiti.Dáno v Chebu v neděli Jubilate po narození Pána našeho 1459, v prvním roce našehopanování.(Na ohbu:) K rozkazu pana krále Prokop z Rabštejna, kancléř. Z rozkazu pana knížetefalckraběte rýnského Matyáš Ramung, kancléř. (Idea československého státu, 1936, str.269-270.)

Příloha IV.KRÁL JIŘÍ Z PODĚBRAD NA ZEMSKÉM SNÉMU V PRAZE R. 146210. srpna 1462539, (H-M.) Potom obeslán jest sněm v Praze královským rozkázáním na den sv.Vavřince (10. srpna). A tu to jisté posel-stvie jest zjeveno a ohlášeno tak, že papež Piusnechtěl jest svoliti k žádosti a k prosbám královým, aby potvrzenie učinil kompaktátuovza ciesaře Sigmunda učiněných; a odpověď dal, poslav legáta Fantina do Prahy. Akdyž to poselství činil a mluvil před králem i přede vším sněmem v Praze, tu jest mnohévěci mluvil k hanbě králi, a král jest jemuž vše přehověl; a rozkazoval králi Jiřiemu, abyon a jeho manželka a děti na hradu pražském u sv. Václava přijímali pod jednuzpuosobú. Tehdy král Jiří svolav všecky z Čech, z Moravy, z Šesti měst, biskupy dva,olomúckého, vratislavského, pány, panoše, města - a králová Johanna také tu stála napravici a synové na levici - i odpověděl mu král: „Teď chce pan papež, abych přijímalpod jednu zpuosobú, a že by mi chtěl lepšie královstvie dáti: ať vie papež, žeť já svéviery neprodávám za královstvie, ale což nám dal milý Buoh poznati, já teď, manželkamá i děti moje, pro tu krev velebnú i královstvie i hrdel stále hotovi jsme složiti." Túřečí zarmútil náramně král odporné kalichu svatého a obveselil věrné Čechy, přiznav sezjevně k pravdě. Nebo již byli vypustili řeč o něm, že by ustúpil pravdy. A potom druhýden neb třetí kázal jíti toho Fantina proto, že viece mluvil, než jest potřebie bylo, a také,že byv prokurátorem královským na dvoře páně papežovu, jednal i mluvil to, což khanbě králi bylo, ježto měl krále zastati, kto by proti němu mluvil, poněvadž od králepenieze za svú práci bral. I dal jej na Poděbrady do vězenie a tam seděl několiko nedělí.Také kancléře Rabšteina kázal jíti proto, že jest byl v Římě po jiných poslech ostal ajednal jinak než jemu bylo rozkázáno od krále; ale potom jest jeho propustil a úřad jemuzase vrátil. Také dřieve jmenovaného Fantina propustil jest a próvod jemu dal až doŘezná; a to skrze přímluvu Ludvíka, kniežete bavorského a jiných kniežat německých.(Dílo Františka Palackého, díl druhý. Staří letopisové čeští. kami Jaroslav Charvát,Praha 1941, str. 158-159.)Vydal s poznámkami Jaroslav Charvát, Praha 1941, str 158 – 159

Příloha V.SMLOUVA O NASTOLENÍ MÍRU V CELÉM KŘESŤANSTVU 1464Ve jménům Pána našeho Ježíše Krista. My ABC známo činíme všem i každému zvláštěna věčnou paměť: Když pročítáme spisy starých dějepisců, zjišťujeme, že křesťanstvíbylo kdysi ve velkém rozkvětu a lidmi i majetkem požehnané, tak do délky a šířkyrozlehlé, že v jeho lůně bylo zahrnuto sto sedmnáct přebohatých království, že ze sebevydalo také tolik lidí, že na velmi dlouhý čas si podmanilo velkou část pohanstva spolus hrobem Páně; a nebylo tenkrát na celém světě národa, který by se odvážilznepokojovati vládu křesťanů. Avšak všichni víme, jak je dnes rozervané, zničené,ubohé a všeho bývalého lesku a nádhery zbavené. Vždyť v samém křesťanství došlopřed krátkou dobou k takové změně, že kdyby kdo ze starých králů, knížat či velmožůvstal teď z mrtvých a navštívil křesťanské země, nepoznal by ani svou zemi vlastní.Proradný totiž Mohamed, když téměř celý svět byl mocný svatostí křesťanskéhonáboženství, svedl s cesty nejprve nepatrný národ Arabů; když se však opomnělo čelitijeho prvním pokusům, získal si postupně takové množství zbloudilých lidí, že podrobilsvé moci velmi rozsáhlé kraje Afriky, jakož i Asie a podnítil je k nejhanebnější zradě. Apotom přenečistí Turci, kteří zcela nedávno podrobili své moci nejprve slavné císařstvíŘecké a potom přečetné křesťanské země a království, odvlékli téměř nespočetnémnožství duší z křesťanských končin, všechno pobrali jako kořist, přemnohé kláštery avelké chrámy boží rozbořili a vydali zkáze; a i nesčetné jiné krutosti provedli a spáchali.Ó zlatá země! Ó křesťanství, ozdobo zemí, jak tak zmizela všechna tvá sláva, jak jsi takpozbylo nejskvělejšího lesku! Kde je onen zápal tvých lidí! Kde úcta, kterou tiprokazovaly všechny národy, kde královská vznešenost, kde sláva? Co ti byla platná takčetná vítězství, když jsi tak záhy mělo býti vedeno v triumfálním průvodu? Co je platné,že jsi odolalo síle pohanských vůdců, když nyní nejsi schopno odrážeti útoky sousedů?Ó, běda osude! Běda nestálosti! Jak rychle se mění říše, jak rychle se střídají království,jak rychle upadají vlády! Není ovšem snadné nahlédnouti, jaké je příčina takové změnya zkázy, poněvadž skryty jsou záměry boží. Pole jsou stále tak úrodná, jako bývalakdysi, stejně plodná jsou stáda, vinice jsou výnosné, zisky plynou z rý-žovišť zlata istříbrných dolů, lidé jsou rozumní, přičinliví, udatní, mnohých věcí znalí, vzdělanost jev rozkvětu jako dosud nikdy. Co je to tedy, co křesťanstvo tak ponížilo, že z výšeřečených sto sedmnácti království jich zůstalo v lůně křesťanstva jenom šestnáct? Jsouto snad četné hříchy, které chce Bůh ztrestati, tak jak čteme ve Starém zákoně, že seleckdy stalo? Zdá se nám proto, že je třeba pečlivě uvážiti, aby bylo napraveno, je-li copochybené, a aby byla zbožnými skutky velebnost boží obměkčena, ježto je zřejměrozhněvána nějakou nepravostí. Protože však víme, že Bůh spravedlivě a milosrdnějedná s těmi, jichž nepravosti na tomto světě trestá, a že sám pokládá lidstvo za syny, aje miluje, napravuje a kára a mnohými protivenstvími k dílu ctnosti přivádí, protoobracejíce svou naději k Pánu, o jehož věc nám jde, máme za to, že nemůžeme vykonatinic zbožnějšího v naší bezúhonnosti, nic přiměřenějšího naší poctivosti a nic slavnějšíhok naší chvále, než přičiniti se, aby mezi křesťany byl nastolen opravdový, spravedlivý atrvalý mír, jednota a láska a aby víra Kristova byla bráněna proti lítému Turku. K tomutotiž jsou nám svěřena království a knížectví, aby vší nám možnou starostlivostí a péčíslaven byl mír, postavení křesťanstva udržováno, války proti nevěřícím šťastněvybojovány a hranice křesťanstva chráněny a rozšiřovány, a o tyto věci mají a musívšichni lidé, všechny národy a všichni králové a knížata s myslí radostnou a ochotnouusilovat. Protože říkáme-li si křesťané, musíme se starati o to, aby křesťanskénáboženství bylo chráněno; a nechceme-li býti proti Kristu, jsme povinni za jeho víru

ojovati a s ním státi. Vždyť Duch svatý zatracuje ty, kteří spolu s ním nebojují, kteří senepříteli nezprotiví, kteří se nepostaví jako zeď před dům Izraele. A nikoho nesmějíodvést od služby Bohu ani sladkosti vlasti ani přenádherné paláce ani přemíra bohatství.Je přece nutno sloužiti tomu, který se pro nás nezalekl podstoupiti smrt na kříži, kterýdá jako odměnu každému věřícímu nebeskou vlast, kdež je pravá vlast, nesmírnépříbytky, bohatství nesrovnatelné a život věčný. A proto tedy, ač žalostný je osud Řekův této době a ač je třeba hlasitě oplakávati pohromu Konstantinopole a ostatních zemí,nám, dychtíme-li po slávě, bylo si přáti této příležitosti, jež nám umožní uchovati si tučest, nazývati se ochránci a uchovati jména křesťanů. A proto toužíce po tom, abytakové války, loupeže, zmatky, požáry a vraždy, jež, jak - ó běda - s bolestí uvádíme,zachvátily samo křesťanství již skoro ze všech stran, jež pustoší pole, ničí města, drásajízemě a jež nesčetnými strastmi hubí království a knížectví, přestaly a úplně bylyvykořeněny a chvály hodnou jednotou do potřebného stavu vzájemné lásky avzájemného bratrství byly uvedeny, rozhodli jsme se - na základě naší spolehlivéznalosti, po předchozím zralém uvážení, vzývavše k tomu milost Ducha svatého a poporadě a se souhlasem našich prelátů, knížat, velmožů, šlechticů a doktorů božského ilidského práva - vytvořit takový svaz spojenectví, míru, bratrství a svornosti, jenž bypro úctu k Bohu a pro zachování víry neotřesitelně trval a jenž by pro nás, dědice abudoucí naše nástupce po věčné časy trval ve formě, jak dále následuje.Především tedy na čest víry katolické a slovem královským a knížecím prohlašujeme aslibujeme, že si od této hodiny a dne nadále budeme vzájemně prokazovati azachovávati čisté, pravé a upřímné bratrství, že pro žádné neshody, pro žádné stížnostianebo pře vzájemně nesáhneme po zbraních, aniž komu naším jménem po nich sáhnoutidovolíme, ale že spíše budeme podporovati podle obsahu a smyslu níže psanýchustanovení jeden druhého proti každému žijícímu člověku, který by nás anebo někoho znás se pokoušel holým skutkem a bez řádného rozhodnutí nepřátelsky napadnouti.Za druhé, že žádný z nás neposkytne pomoc nebo radu, ani se nespolčí proti osobědruhého a že nebudeme sami, aniž přes jiného nebo jiné, nějak strojiti nebezpečí či smrtjeho osobě, aniž se spol-čovati s těmi, kteří bezprávné úklady strojiti by chtěli, ale žebudeme podle možnosti pečovati o zachování jeho zdraví, života a cti.Za třetí slibujeme způsobem výše uvedeným, že jestliže někdo nebo někteří zpoddaných kohokoliv z nás spáchá nebo spáchají nějaká zpustošení, plenění, loupeže,požáry či jiné druhy zločinů v královstvích, knížectvích nebo v zemích druhého z nás,stanovíme, že se tím řečený mír a jednota neruší ani nerozbijí, ale že ti zločinci budoupohnáni k zadostiučinění, ne-li po dobrém, tedy soudně od toho, v obvodu jehožpravomoci mají bydliště či na jehož území budou odhaleni jako přestupnici: takže se zjejich majetku nahradí jimi způsobené škody a oni sami budou podle povahy zločinu ijinak patřičně potrestáni; ony zločince potom, kteří by se soudu protivili, budou jejichpáni jak podle bydliště, tak i podle místa spáchaného činu zavázáni a povinnipronásledovati a hubiti, aniž by jeden čekal na druhého. Jestliže někdo z nás, v jehožobvodu má pachatel bydliště nebo na jehož území bude zločin spáchán a pachatelzadržen, zanedbá a opomene výše uvedené zásady, tehdy, ježto podle práva jej ipachatele má stihnout stejný trest, ten, kdo utrpěl bezpráví nebo škodu, může toho z náspřed níže psaným parlamentem nebo konsistoriem soudně stíhati a žalovati.Za čtvrté stanovíme, aby v případě, že by snad někdo nebo někteří, mimo tuto dohodu,lásku a bratrství naše stojící, aniž jim bylo námi ublíženo a aniž by byli vyprovokováni,proti komukoliv z nás začali válku anebo ji začíti zamýšleli (čehož se netřeba báti,bude-li trvati toto přátelství a láska), vyslalo ihned naše níže uvedené shromáždění vejménu všech účastníků této smlouvy a na společné naše náklady, byť i o to napadenýdruh nežádal, své slavnostní vyslance k urovnání sporů a obnovení míru na místo stra-

nám vhodné a tam, za přítomnosti sporných stran nebo jejich vyslanců, vybavenýchplnou mocí, se pilně a usilovně snažilo příměti sporné strany ke svornosti a míru cestoupřátelství, je-li to možné, nebo je pohnouti, aby si zvolily rozhodčí či se domáhaly právapřed příslušným soudcem nebo parlamentem či konsistoriem, způsobem, jak nížeuvedeno. A jestliže by pro toho a nebo z viny toho, kdo válku začal, nemohl být sjednánmír a jednota některým z výše uvedených způsobů, tehdy my všichni ostatníjednomyslným a svorným rozhodnutím pomůžeme napadenému nebo bránícímu sedruhu našemu v jeho obraně z desátků našich království a z příjmů, zisku a výnosunašich poddaných, jež průměrně ročně po jednotlivá léta vydávají na třídenní potřebysvého domu a domácnosti, a to ve výši a tak dlouho, jak by rozhodlo a stanovilo totonaše shromáždění anebo jeho většina, že je přiměřené a vhodné k tomu, aby nášnapadený druh dosáhl míru.A aby byly lépe potlačeny rozbroje války, když již pomyšlení na ně působí těm, kdo jepodstupují, bolesti a aby se upevnil mír i mezi ostatními Kristu věrnými, kteří neberouúčast na této smlouvě, stanovíme a nařizujeme, aby v případě, že by snad vzniklyneshody nebo válka mezi druhými, do našeho bratrství nezahrnutými křesťanskýmiknížaty a magnáty, vyslalo tehdy naše níže psané shromáždění našim jménem a na našespolečné náklady vyslance, aby podle možnosti přátelsky anebo cestou práva, jak výšeuvedeno, nastolili mezi spornými stranami svornost; kdyby obě strany anebo jedna znich nechtěly anebo nechtěla tímto způsobem se dohodnouti a od bojů a válek upustiti,tehdy ať ten, kdo válku začal anebo kdo od války upustiti nechce, je přiveden k pořádkuzpůsoby a formami v předchozím článku uvedenými.Dále stanovíme, že ti, kteří se odváží jakýmkoliv způsobem rušiti nynější náš mír,nesmějí ani nemohou být přijímáni, najímáni, ochraňováni, podporováni anebo nějakoupřízní pod jakoukoliv hledanou záminkou obdařeni v žádném z našich království,knížectví, panství, území a obvodů, hradů, měst, obcí nebo tvrzí; ale bez ohledu nanějaký ochranný list budou zatýkáni, chytáni a trestáni jako rušitelé obecného mírupodle povahy zločinu nebo provinění, jak by toho jeden každý zasluhoval.Kromě toho stanovíme a ukládáme tímto úředníkům a poddaným našim, všem ikaždému zvláště, aby nikdy - společně anebo jednotlivě — nepřijímali žádného člověkado své ochrany a záštity a aby mu na žádný způsob neposkytovali a nedávali všeobecnýči zvláštní ochranný list, aniž by předem zvláště a výslovně vyhradili, že ochranný list čiona záruka nebudou toho, komu jsou vystavovány, chrániti a brániti před sankceminašeho nynějšího míru, aby v případě, že bude nařčen, podezřelý anebo obžalovaný zrušení míru, mohlo proti němu bez překážek býti postupováno, jak výše uvedeno, icestou spravedlnosti.Kdo se však vědomě spojí s rušitelem nynějšího míru a jemu pod jakoukoliv hledanouzáminkou poskytne bud radu, pomoc či přízeň či jej přijme nebo jeho saméhoochraňovati či brániti či jemu ochranný list proti naší nynější jednotě dáti se opováží,nechť je sám trestán stejným trestem jako pachatel.Protože však péče o mír není myslitelná bez spravedlnosti a spravedlnost bez ní, protožeze spravedlnosti se mír rodí a je zachováván, a protože my a poddaní naši nemůžemebez spravedlnosti v míru setrvávati, proto spojujeme spravedlnost s věcí míru; poněvadžvšak řád, jenž byl sepsán o soudních věcech, doznal v následujících dobách mnohýchzměn a dospělo se až k tomu, že znenáhla pozbyl vůbec významu a že praxe mu výklademdala úplně jinou podobu, proto považujeme řád soudů za úplně zmatený adomníváme se, že je třeba podle novodobých obyčejů, zvyklostí a poměrů různýchzemí, království a knížectví našich zavésti nová práva, z lůna přírody čerpaná, a na novézlořády nové léky objeviti, jimiž by ctnostní lidé byli odměňováni a přestupnici kladivytrestů neustále drceni. A abychom jednotlivé věci po pořádku vyřizovali, rozhodli jsme

se především zřídit jakési obecné konsistorium, jež by ve jménu nás všech a celéhonašeho shromáždění zasedalo v místě, kde shromáždění samo by právě sídlilo, a z něhožby se jako ze zřídla roztěkaly praménky spravedlnosti na všechny strany. A tento soudbude zřízen podle toho, jak naše níže psané shromáždění anebo jeho většina usnese arozhodne o počtu a kvalitě osob a řádů.A aby na tomto soudě byly spory ke konci přiváděny a ne do nekonečna protahovány,stanovíme, aby podle povahy rozepří soudce sám i jeho přísedící pro sporné stranyřízení vedli a spravedlnost nalézali prostě a jasně bez formalit a soudního halasu, vůbecupuštěním od vytáček a zbytečných odkladů.Usnášíme se dále, aby v případě, že nově vzniknou nějaké rozepře a různice mezi námikráli a knížaty a jinými účastníky naší smlouvy, byl jeden druhému povinen a vázánpřed soudem naším podle práva odpovídati a s ním spor vésti a zachovávati přitomustanovení, rozhodnutí a nařízení, jež naši mluvčí a zástupci anebo jejich většina vshromáždění samém, jak výše uvedeno, vydají a ustanoví.Dále také stanovíme, že naše shromáždění má míti úplnou a neomezenou volnostnáležitými listinami, vzájemně danými a převzatými, kterékoli křesťanské krále, knížataa magnáty, již zatím nejsou začleněni do této jednoty, do nynějšího našeho míru,jednoty, lásky a bratrství přijímati a jménem našim, jako bychom my sami to činili, sezavazovati, jakož i závazky vzájemného přátelství přijímati, s tím potom dodatkem, žehned poté, co takové převzetí bude provedeno, samo shromáždění nám to všem oznámí,abychom s přijatými k nám byli s to a mohli jednati s bratrskou láskou, jak se sluší.Protože potom tato jednota, porozumění a láska byly uzavřeny a ustavují se hlavně keslávě a cti božského majestátu, svaté církve římské a víry katolické a také, aby bylomožno co nejrychleji pomoci těm Kristu věrným, kteří jsou utlačováni od knížeteTurků, nejzarputilejšího nepřítele jména křesťanů - proto my, výše uvedení králové aknížata slibujeme a zapřísaháme se Pánu našemu Ježíši Kristu, jeho přeslavné matcePanně Marii a svaté církvi římské, že budeme brániti a chrániti křesťanské náboženstvía všechny utiskované věřící před nejšpinavějším knížetem Turků vzájemně spojenýmisilami a prostředky, jež budou poměrně stanoveny a vyhlášeny, k jichž zajištění azískání odvedeme a dáme, pokud to bude třeba, všechny desátky, které jsou placenykostelům, jakož i duchovním a církevním osobám v našich královstvích, knížectvích apanstvích, spolu s řečenými příjmy, zisky a výnosy našimi a našich poddaných, jež, jakvýše uvedeno, jsou po jednotlivá léta na tři dny vynakládány a neustaneme vpronásledování nepřítele, bude-li to naším shromážděním uznáno za prospěšné, dokudnebude vypuzen z území křesťanů nebo společným rozhodnutím nebude usnesenosjednati mír, jenž smí býti sjednán jen za předpokladu, že bezpečnost sousedních křesťanůbude považována za zajištěnou.Kromě toho, protože je třeba obratně a pečlivě předem se všeho vystříhati, abyneopatrné nestihlo nakonec neštěstí, proto se usnášíme, že společným rozhodnutímcelého našeho shromáždění anebo jeho většiny má se stanoviti, kdy bude vhodnénapadnouti nepřítele, jakými pozemními a námořními sbory se má vésti válka, podkterými vojevůdci, jakých strojů nebo válečných prostředků se má užíti a na kterémmístě se mají shromážditi všechna pozemní vojska, jež potáhnou dále proti Turkům.Dále jakým způsobem by bylo možno zaopatřiti za odpovídající ceny potraviny a ubytováníve městech, vesnicích a jiných vhodných místech. Dále jakým způsobem by bylopostaráno o společnou minci, aby vojáci za pochodu, v ležení a při návratu nebyli vnesnázích. Dále ať je společným rozhodnutím ustanoveno, podle toho, jak se uzná ausoudí, že v budoucnu více prospěje křesťanskému náboženství a větší bezpečnostivěřících, komu se co má odevzdati v případě, že by se nějakým způsobem podařilozískati něco z rukou nebo moci nepřátel, tak, aby nepřítel nedbalostí nebo neschopností

držitelů znovu povzbuzený, nezpůsobil věřícím nové újmy, horší předchozích.Kromě toho stanovíme, aby každý z nás, jakmile to bude usneseno, okamžitě přistoupilk výše uvedenému vybírání peněz ve svém království, knížectví a panství, a tozpůsobem a formou, jež budou stanoveny samým shromážděním anebo jeho většinou ktomu cíli, aby to zbožné dílo bylo ihned prováděno a věrným v Kristu se pomohlo.Dále. Aby bylo náležitě splněno výše i níže sepsané, všechno i jednotlivě, zavazujemese a slibujeme svrchu řečeným způsobem, aby každý z nás měl k nejblíže příští neděliReminiscere roku čtrnáctistéhošedesátéhočtvrtého od narození Páně v městě Basileji vNěmecku své vyslance, muže významné a velmi vážené, vybavené nejúplnější mocí ajeho pečetí, kteří by tam všichni nepřetržitě zasedali po dobu bezprostředněnásledujícího pětiletí a jménem naším, jménem ostatních členů a jménem těch, kdožbudou do svazu přijati, vytvořili, ustavili a představovali korporaci, jednotu či řádnékolegium. A po uplynutí onoho pětiletého shromáždění basilejského budiž totéžshromáždění pro další bezprostředně následující pětiletí v městě N. ve Francii a po třetípětiletí v městě N. v Itálii konáno a pořádáno za stejných poměrů a podmínek, jak bylovýše usneseno a ustanoveno o Basileji; aby potom vždy po pěti letech měnilo své sídloaž do doby, než by samo shromáždění nebo většina stanovila a rozhodla jinak.Shromáždění nechť má jednu vlastní a zvláštní radu, jejímž předsedou (nechť je) N.jako otec a hlava a my, ostatní křesťanští králové a knížata buďmež údy. Ať také mářečené kolegium nad námi všemi a poddanými našimi, jakož i těm, kdo se dobrovolněpodvolí, jurisdikci nespornou i spornou spolu s čistou a smíšenou pravomocí, podletoho, jak o tom rozhodne a stanoví toto shro-děni anebo jeho většina. Posléze ať mávlastní znak, pečeť u ipolečnou pokladnu a veřejný archiv, syndika, fiskála, úředníky avšechna ostatní práva dovolené a řádné korporaci jakkoliv příslušející a patřící.A aby byla každé zemi zachována neporušena její práva, usnášíme se, aby do čelavyšších úřadů shromáždění byli v každém národě, kde samo shromáždění by sídlilo,stavěni ti, kdo z národa toho jsou zrozeni a kdo znají a chápou jeho mravy a zvyky.Konečně, aby našemu shromáždění nechyběly prostředky na vydání a náklady, jež jsounutné a užitečné pro zachování míru, vykonávání soudnictví, vysílání vyslanců a poslůna různé strany a na opatření i jiných potřeb, slibujeme a zavazujeme se, že každý z násbez dalšího prodlení pošle a předá do veřejného archivu výběrčím a radě řečenéhoshromáždění desátý díl všech peněz, jež mají být vybrány jím anebo jeho jménem zdesátků, třídenních výnosů nebo zisků, jak výše uvedeno, a to v době, kterou samoshromáždění anebo jeho většina určí. A jestli tak neučiní, může a musí jej syndik nebofiskální prokurátor tohoto shromáždění ihned před jeho parlamentem anebo soudemzažalovati a soudně vymáhati peníze spolu s náhradou škody a vzniklou ztrátou, jakož inás ostatní, zavázané slibem víře námi daným, napomenouti a vybídnouti, abychomřečené peníze, náhradu škody a vzniklou ztrátu od něho a jeho poddaných mocívojenskou vymáhali a vynucovali, aby, jak výše uvedeno, byly vynaloženy na společnépotřeby shromáždění.Dále prohlašujeme a stanovíme, abychom v tomto shromáždění měli a tvořili jeden hlasmy, král Francie spolu s ostatními králi a knížaty Galie, druhý potom my, králové aknížata Německé říše a třetí my, dóže benátský spolu s knížaty a městskými obcemiItálie. A kdyby se k této naší jednotě, přátelství a bratrství připojil král Kastílie anebojiní králové a knížata národa hispánského, budou oni sami docela podobně míti veshromáždění, korporaci a kolegiu jeden hlas. Kdyby však mezi vyslanci králů a knížatjednoho a téhož národa byly o nějaké záležitosti dány a vzneseny protichůdné názory,stanoví se, aby dále platilo - jakoby od samotného národa jednomyslným souhlasemrozhodnuto a nařízeno - to co od většiny bylo uznáno a usneseno. Byla-li by rovnosthlasů, mají míti převahu ti vyslanci, kteří ve srovnání s druhými by vynikali většími

zásluhami a důstojností svých pánů, jež zastupují. A byli-li by si rovni v zásluhách adůstojnosti, bude ponecháno volbě ostatních národů, v této dohodě sdružených, ke kteréze stran by se přiklonily.A aby byla odstraněna jakákoliv pochybnost, je stanoveno, aby v případě, že některý znašich králů nebo knížat vyšle do řečeného shromáždění více vyslanců, měli tito všichnitoliko jeden hlas, totiž hl.i', samého vysílajícího \ jeho národní kurii řečenéhoshromážděni,Dále ježto Pismo dosvědčuje, že tomu, kdo pomůže, rozmnoží, min.mi \ini Kristovu, jeurčeno místo v nebi, kde blažení se ti .1 víinusii, niiiiu ticha doulati, ze k věci lak svaté,tak zbožné a tak nutné všichni ostatní křesťane dobrovolně ruce přiloží, protože ten, kdonyní odmítne poskytnout pomoc proti Turkům, se prohlásí za zřejmého ochráncebezbožnosti a nepřátel kříže Kristova. A proto se usnášíme, že jednomyslně my všichni,pomocí našich slavnostních vyslanců, vším nám možným úsilím a péči a způsoby aformami, jež určí řečené shromáždění u nejvyššího kněze zajistili, aby Jeho Svatostobrátila pozornost na to, že výše uvedené vybírání desátků je žádáno na zabezpečenímíru křesťanů, k obraně Kristu věrných a k boji proti nepřátelům kříže; a aby jako oteca pastýř věřících z velkomyslnosti své dobroty povolil a pod přísnými tresty svýmiobecnými a autentickými slavnostními listy vykonavatelům, kteří mu budou jmenovánia k tomu nejúplnější formou ustanoveni a vysláni, přikázal, aby řečené desátky bylydávány, odváděny a vypláceny způsobem a za podmínek, jež mu budou naším jménemnabídnuty; a aby rychle skoncoval všechny války a nešváry mezi církevními knížaty,kteří nejsou členy této smlouvy, a hlavně ony, které by nějakým způsobem mohly být napřekážku dokončení válek proti Turkům a zachování řečeného míru, anebo aby dokaždé země vyslal některého z legátů, muže naprosto spořádaného života, poctivého azkušeného, plnou mocí k tomu opatřeného, muže, který by řád, řeč a zvyky této zeměznal a jim rozuměl, aby se patřičným úsilím a péčí přičinil a sporné strany se přátelskyvyrovnaly. Jestli by to však učiniti nechtěly, ať z moci jemu svěřeného příkazu mezinimi trvající nešváry skončí a soudně rozhodne. A ať Jeho Svatost svolá ostatní knížataa obce Itálie a je pod božskými sankcemi a přísnými tresty napomene a požádá, aby oni,jako nad ostatní národy bližší sousedé Turkům, přistoupili k vybudovánínámořního loďstva spolu s ostatními křesťany a jim přispívali a odváděli poměrnouvýpomoc ke cti a slávě boží a obraně věřících, aby toto dílo obrany víry dospělo tímchvályhodněji k vytouženému cíli.Kromě toho, aby mír a toto ujednání byly neporušeně zachovány, rozhodli jsme se aslibujeme, že v případě, že někdo z nás bude povolán do nebeské vlasti, nebudežádnému jeho dědici nebo nástupci dovoleno ujmouti se království, knížectví nebopanství a ani nesmí k tomu býti připuštěn, dokud by dříve nepřislíbil svým otevřenýmlistem, opatřeným pečetí a jako obecnou zárukou našemu shromáždění pro potřebykohokoliv z nás daným, že on sám bude všechno i jednotlivě, výše a níže sepsané,zachovávati s nezviklatelnou věrností.A jestli naše řečené shromáždění nebo jeho většina nařídí, rozhodne a usnese ještě něcojiného, než výše uvedeno, co bude jakýmkoliv způsobem pracovati pro mír a prospívatimíru a spravedlnosti, jakož i obraně věrných křesťanů, toho v celku i jednotlivě budemedbáti a opravdu toho šetřiti, jakož i konati to, co vyžaduje a k čemu zavazuje poutoopravdového a upřímného bratrství a co je shrnuto v našem přítomném listě poodstavcích a jejich obsahu ve všech jeho bodech, klauzulích, článcích a větách ikapitolách. K dosvědčení a utvrzení čehož připojil každý král a kníže naše kpřítomnému listu pečeť svého majestátu. Dáno a projednáno atd.(Z latinského originálu do českého jazyka přeložil Jaromír Kincl)

Příloha VI.RYTÍŘ HUGO Z HOUR NASeL A ROBERT BIOTE, PLNOMOCNÍCIFRANCOUZSKÉHO KRÁLE LUDVIKA, A ALBERT Z POSTUPIC AANTONÍN MARINI Z GRHNOHI.U, POSLOVÉ KRA1E ČESKÉHO JIŘÍHOZ PODĚBRAD, OBNOVUJI JMÉNEM SVÝCH PANOVNÍKŮ SPOLKY APŘÁTELSKÉ SMLOUVY MEZI FRANCII A ČECHAMIV Dieppe 18. července 1464Všem, kteří tento list uzří, my rytíř Hugo 2 Bournasel pán z Bournasel a Labadie,senešalk Toulonský a Albigenský, a Robert Biote pán z Laroque a Monstreuilu, radovénejkřesťanštějšího pana Ludvíka, z boží milosti krále Francouzského ... a vyslaní odtéhož pana krále našeho jeho otevřeným listem tohoto znění:Ludvík, z boží milosti král Francouzský, milým a věrným radám našim rytíři zBournasel... a mistrovi Robertovi Biote ... vzkazuje pozdrav a lásku. Když mezi našimipředky slavné paměti, nejkřesťanštějšími králi Francouzskými a mezi veleslavnýmikráli Českými po dlouhé časy posud byly pevné a nezrušitelné svazky a přátelskéspolky, a před nedávném urozený pán Albrecht Kostka z Postupic, fojt markrabstvíLužického a statečný a znamenitý rytíř Antonín Marini z Grenoblů, radové, poslové ařečníci našeho nejmilejšího bratra Jiřího, krále Českého, posláni k nám s dostatečnouplnou mocí, nám řečí vyložili, že si řečený náš bratr přeje obnovení a pokračovánízmíněných spolků, přátelství a sbratření: my ve věci tak chvalitebné a všemukřesťanstvu výhodné a královstvím i poddaným našim s obojí strany prospěšní- chtějícese stejným úmyslem závoditi, plně důvěřujíce ve vaši věrnost, pilnost, poctivost aobezřetnost, zřizujeme a ustanovujeme vás tímto listem svými obecnými zástupci azvláštními posly a dáváme vám plnou a svobodnou moc svrchu řečené svazky, mír,smlouvy, přátelství a sjednocení, které byly mezi řečenými nejjasnějšími domy Franciea Čech, naším jménem se zmíněnými řečniky nejmilejšího našeho bratra, krále Českého,obnoviti, ujednati, uzavříti a poříditi, a až je obnovíte, ujednáte, uzavřete a pořídíte,listy, úmluvami, přísahami, sliby a jinými příhodnými právními nebo skutkovýmiklausulemi uplatniti, jak se vám nejvhodnější bude zdáti, jako bychom my, kdybychompři tom byli, s řečeným naším nejmilejším bratrem králem Českým pro dobro a šťastnýstav křesťanských království a pravé víry konali, jednali a utvrdili. Slibujeme takédobrou věrou a svým královským slovem, že schválíme, stvrdíme a přijmeme za sebe asvé nástupce krále Francouzské všecko, cokoli vámi ve zmíněných věcech budezařízeno, ujednáno, učiněno a uzavřeno. Datum v místě Dieppe 14. dne měsíce červenceléta Páně 1464 a království našeho třetího roku. List byl podepsán: K rozkazu danémukrálem v přítomnosti patriarchy biskupa Bajockého, biskupa Broického Admi-ralda,pánů Dulana a z Bosoges, mistra Štěpána Chevaliera, Viléma z Varie a jiných, Rolant.A my Albert z Postupic, fojt markrabství Lužického, a Antonín Marini z Grenoblů,rytíři, radové a vyslanci i poslové nejjasnějšího knížete pána našeho, pana Jiřího, z božímilosti krále Českého atd. r rovněž ustanovení řečeným nejjasnějším králem Českýmjeho otevřeným listem, jehož znění následuje v tato slova:Jiří, z boží milosti král Český atd. Známo činíme tímto listem všem. Když byly mezinejkřesťanštějším královstvím, rodem a králi Francouzskými a mezi nejjasnějšími králiČeskými, našimi předchůdci, uzavřeny a přísahami, tresty, listy a pečetěmi upevněny anejpřísnějšími závazky utvrzeny svazky, smlouvy a nerozlučná přátelství, že sotva bylakrálovství spojená takovým nejlepším a šťastným přátelstvím, která by byla ovládánajediným duchem a jedinou vůlí pro pravou víru a obecný prospěch: my chtě-jíce kráčeti

ve stopách svých předků, aby za našeho věku naše království bylo s křesťanskými králitak spojeno, aby mohlo snáze odolávati nepřátelům křesťanského náboženství a těšiti senejen domácímu, nýbrž i zevnímu pokoji a šťastnému počtu přátel, majíce plnou astálou důvěru v oddanost a rozvážnost urozeného pána Alberta,z Postupic, fojta našehomarkrabství Lužického, a statečného a znamenitého rytíře Antonína Mariniho z Grenoblů,našich; milých, věrných radů, nejlepším možným způsobem, právem a projevemjsme je s dobrým rozmyslem a jistým vědomím mocí královskou učinili, zřídili austanovili svými pravými, řádnými a jistými zástupci, vyjednavači, vyslanci, posly ařečníky zvláštními, dávajíce a svěřujíce jim plnou a všelikou moc, oprávnění aschopnost obnoviti, učiniti, ujednati, uzavříti a provésti s nejkřesťanštějším knížetem .\pánem panem Ludvíkem, králem Francouzským, naším příbuzným a nejmilejším bratrem,svazky, mír, smlouvy, přátelstva a staré spolky učiněné mezí nejjasnějšími rodyFrancie a Čech, a zmocňujeme je, až je obnoví, ujednají, pořídí a uzavřou, aby je listy,úmluvami, přísahami, sliby a jinými příhodnými právními nebo skutkovými klausulemiukončili, jak se jim nejvhodnější bude zdáti, jako bychom to my, kdybychom při tombyli, s řečeným panem králem pro dobro a šťastný stav křesťanských království, kprospěchu obecnému a pravé víry konali, jednali a utvrdili. Slibujeme také dobrou věrousvým královským slovem, že schválíme, potvrdíme a přijmeme za sebe a za svénástupce krále České a dodržíme všecko, cokoli by řečenými řečníky, vyslanci a radynašimi bylo ve zmíněných věcech zařízeno, jednáno, učiněno a uzavřeno. Na svědectvítoho tento list s přivěšenou naší pečetí. Dán v Praze dne 17. května léta Páně 1464,království našeho 7. roku.List byl podepsán: K rozkazu pana krále.Mocí těchto listů a podle oprávnění jimi nám daného sešli jsme se my plnomocnícisvrchu řečení a po mnohých úmluvách se zralým uvážením, majíce na paměti starésvazky, spolky a přátelství mezi králi a královstvími Francouzským a Českým v dávnýchčasech uzavřené, učiněné a neporušitelně zachovávané, podle zmocnění námdaného a jak nám bylo svěřeno, je obnovujeme, činíme, zřizujeme, uzavíráme a, pokudjest toho potřeba, obnovujeme, utvrzujeme a ustavujeme ke cti všemohoucího boha prodobro a prospěch obecné víry a všeho křesťanstva a pro zachování království apoddaných svrchu řečených králů. Slibujeme také jmény těch, o nichž se výše píše, žeod toho času napříště řečení králové budou mezi sebou zachovávati vzájemnou lásku,milování, bratrství a že budou bratry, přáteli a spojenci na věčné časy pro dobro,prospěch a důstojenství svých království a osob i obecné víry a veškerého křesťanstva.A to my řečení zmocněnci podle zmíněných zmocnění za řečené pány krále a jejichnástupce krále Francouzské a České na duši řečených králů, kteří nás ustanovili anám dali plnou moc, chceme, slibujeme a přisaháme při svatosvatých evangeliíchbožích, jichž jsme se tělesně dotkli. Na svědectví této věci ověřili jsme řečené listypodpisy našich rukou a přivěšením našich pečetí. Dáno v městě Dieppe, 18. dne měsícečervence v Normandii, léta Páně 1464.Hugues z Bornazel.Pán Biote.(Idea československého státu, 1936, str. 271-272.)26.4

Příloha VII.KRÁLE JIŘÍHO LIST ODPOVĚDNI PROTI ZDEŇKOVI ZE ŠTERNBERKAV Praze, 1467, 20. Apr.My Jiří z božie milosti král Český etc.Tobě, Zdeňku ze Šternberka. Vědětiť dáváme, že sme tě v svú nemilost vzeli, propříčiny a viny tvé, kteréž teď tobě vypisujeme: najprvé, že jsa úředník i radda naše,nezachovaFs se k nám tak jakož na tě příslušelo, a neslušně a nepravě proti nám jakožtokráli Českému pánu svému se jmáš. I také že jmaje podlé svého úřadu Pražskéhopurkrabstvie práva dopomáhati proti těm, kdož-by proti právu činili: ty pak těm, kdožsvú vuoli proti právu vedu, jakožto Burianovi z Gutšteina, jeho svévolnosti pomáháš ajej zastáváš. I žes ty zrádné Plzeňské, kteříž sú nás o město naše Plzeň zradili apřipravili, k sobě přijal, jim radu a pomoc dáváš. I pro takové tvé neslušné běhy a tvápředsevzetí, s boží pomocí a přátel, pomocníkuov, poddaných i služebníkuov našich,chceme tě zjevně a světle, po vyjití tohoto stánie z toho trestati, jakž na to slušeti bude.Dán v Praze, v pondělí před Sv. Jiřím, anno se. LXII°.(Z kopie arch. Třeboň.)(Archiv český, díl IV, Praha 1846, str. 139.)

Příloha VIII.JIŘÍ, KRÁL ČESKÝ, PÁNŮM UHERSKÝM, RADDÁM KRÁLE MATIÁŠENa poli u Kunovic, 30. Jul. 1470Urozeným, statečným a slovutným, Mikulášovi Čuprovi z Mo-nosle, vévoděSedmihradskému, i jiným pánóm a rytierstvu, dobrým lidem ve vojště pána vašeho.Urození, stateční a slovutní! Jest vám některým vědomo, kterak my lítost majícetakových nekřesťanských záhub, kteréž nám a slavné naší koruně České daly sie a dějíod vašeho pána, my chtiece rádi, cožby na nás bylo, aby taková bezpravie, záhuby,mordové, krve křesťanské prolévánie, násilí panen i paní i jiná bezpravie přestala, ipodali sme (pánu) vašemu tří kusuov: naj-prvé pokoje, a nechtělliby pokoje, ale bitvyosobnie sám a spolu, a neboli boj s ním vzieti; jakož dobře srozuměliste šíře ze psanie,co raddy naše z našeho rozkázanie jemu pánu vašemu psali, kteréhožto listu vám přiepisposlali sme. Pán pak váš odpisuje radám našim, jim zase dávaje odpověď taková, zkteréžto odpovědi dobře muož sie rozuměti, že pokojem pohrdá, a nám rovnosti aspravedlnosti učiniti nechce, a také ani toho kterého kusu pro pokoj spěšnější, jakožto snámi sami sie bíti, aneb boj podstúpiti na den jmenovitý nesmie. Ale rozuměti jest, že vté nepravosti, kteráž proti nám a koruně naší učinil, miení státi. Nebo maje dáti námkonečná odpověď, na naše slušné žádanie, i haní nás rozličně křivě a nepravě, křivými anešlechetnými řečmi. Neb praví nás kacieřem býti, a to on i každý, kdožby to o násmluvil, křivdu mluví a bezpravie nám činí; a bohdá časem svým shledá sie to, že my nekacieř, ale král křesťanský byli sme, jsme, a bohdá vždycky budem; a v to královstvieČeské slušně a řádně přišli sme, podlé svobody a obyčeje slavné České koruny, ne jakoon pán váš, ježto plete sie bezprávně a píše sie králem Českým, nejsa jím, aniž bohdábude. Také píše on pán váš, žebychom před ním utiekali: ježto to pánu bohu napřed, aobecně dobrým lidem svě-domo jest, že nikdy my před nim, ani před (mocí) jehoneběhali ani postupovali sme. Leč mýlíliť sic ticm, když on táhl proti osviecenémuViktorínovi, synu a kniežeti našemu milému, i také proti nám, a my naň žádné péčeneměli, a my srozuměvše tomu, i čelili sme jemu, chtiec boj s ním vzieti: tu on nesměl snámi boje vzieti. Ale položiv sie u Lávy města samého, okopav a opletl sie; my paksrozuměvše že nám nesmie čeliti, hnuli sme sie z toho miesta, kde sme s ním chtěli bojvzieti. A on opět hnul sie z těch zákopuov, a táhl opět na záhubu naší země, markrabstvíMoravského; a my zvěděvše, i hned zase táhli sme naň: a on nesměl s námi boje vzieti,utáhl před námi k Znojmu, a tu opět u města okopal sie. Vědoméť jest také, kdyžť bylou Vilémova, smčlliť sie jest s námi bojem potkati. Ale vida svá núzi, nám sievysliboval, že jako z ruku našich na jeho sliby pustili sme jeho i s vojskem jeho. Potomnám nic nezdržel, což jest nám slíbil. Ale totoť jest věc vědomá, že on utiekal předosvieceným Jindřichem, synem a kniežetem naším milým a před vojskem naším, odHradiště až do Uherského Brodu a za Uherský Brod. Píšcť on pán váš ještě jiné věcikřivé, nás nepravě uštipuje, ježto sic nám nezdá nynie na to jemu odpoviedati: ale listutoho, kterýž on poslal jest, dobře chovati káži. A doufáme pánu bohu, že toho dočkáme,že časem svým o to mluviti budem, že nám to bude opravovati. A vás žádáme, abyste vpaměti měli, že ne námi, ale jím pánem vaším dějí sie záhuby a taková bezpravie,nevinným, proti bohu a právu a proti všem vysokým závazkóm a přiezněm, kteréž mezinámi neporušitedlně měly státi a trvati. Dán na poli u Kunovic, v pondělí po sv. Jakubuvelikém apoštolu božím, královstvie našeho léta třináctého.Ad mandátům domini Regis. (Archiv český, díl I, Praha 1840, str. 490-491.)

SEZNAM NEJDŮLEŽITĚJŠÍLITERATURYZákladní monografií o Jiřím z Poděbrad je monumentální dílo Rudolfa Urbánka, VěkPoděbradský (České dějiny I-IV, Praha 1915-1962), kde zachyceny dějiny vlády králeJiřího do r. 1464 (zde též podrobnější bibliografie).Z další literatury přehledné:R. Urbánek, Husitský král (Praha 1926)F. G. Heymann, George of Bohemia King of Heretics (Princeton New Jersey1965) O. Odloiilík, The Hussite King (Rutgers University 1965)Sám jsem připravil studie:/. Macek, K zahraniční politice krále Jiřího (ČSČH XIII, 1965, str. 19-48) j. Macek,Smrt Ladislava Pohrobka (ČSČH XIV, 1966, str. 766-775) /. Macek, Konciliarismus,Ludvík XI. a Jiří z Poděbrad (zejména v 1. 1466 až 1468) (ČSČH XV, 1967, str. XXX)SEZNAM VYOBRAZENIZa str. 6: (1) Stylizovaná kresba českého královského lva z dobypoděbradské.(2) Jiří z Poděbrad. - Pravděpodobný portrét krále Jiřího -detail obrazu„Salome přináší hlavu Juna Křtitele králi Hcrode-sovi" z archy v Zátoni.(Národní galerie v Praze.)Za str. 14: (3) Pečeť krále Jiřího z Poděbrad.(4) Začátek textu mírového projektu krále Jiřího („Smlouvy o nastolenímíru v celém křesťanstvu"), jak byl zapsán r. 1463 do varšavské„Metryky koronne".Za str. 24: (5) Pravděpodobný portrét krále Jiřího na obraze z archy v Zátoni —„Salome přináší hlavu Jana Křtitele králi Hcrodcsovi". (Národnígalerie v Praze.)(6) Poděbrady - celkový pohled podle staré rytinyz r. 1660.Za str. 28: (7) Král Jiří. - (Codex Hasenburgicns ve dvorní knihovně vídeňské.)(8) Venkovské procesí z XV. století. — (Podle soudobého vyobrazení vněmeckém rukopise.)Za str. 80: (9)Jiříkova manželka Kunhuta ze Šternberka.- (Ze zámku v Častolovicích.)(10) Stará románská síň Bočkova dvora v Praze na Starém Městě v Liliové aŘetězové ulici, jíž bylo užíváno za Jiříka.Za str. 88: (11) Eneáš Sylvius Piccolomini v Římě přivádí Eleonoru,princeznu portugalskou. - (Siena, kaple Piccolomini.)(12) Císař Fridrich III. — (Portrét z císařova pozdního věku.z vídeňského uměleckohistorického muzea, autorem portrétu jepravděpodobně Bernhard Strigel.)Za str. 96: (13) Ladislav Pohrobek. - Podle vyobrazení v rukopise ve vatikánskéknihovně v Římě.(14) Pravděpodobné vyobrazení Ladislava Pohrobka v modlitební knizeJiřího z Poděbrad z roku 1466. - (Titulní list s iniciálou — P — spostavou klečícího krále.)Za str. 112: (15) Pamětní medaile sultána Mohameda II. - z dílny Bertolda di Giovanni

ve Florencii z r. 1480.(16) Prázdný výklenek na štítě Týnského chrámu v Praze, kde byla doXVII. století umístěna socha krále Jiříka.Za str. 114: (17) Eneáš Sylvius Piccolomini zvolen v Římě r. 1458 papežem jakoPius II. - (Siena, kaple Piccolomini.)(18) Papež Pius II. na kongresu vyhlašuje křižáckou výpravu protiTurkům. — (Siena, kaple Piccolomini.)Za str.138: (19) Náhrobek Jiříkovy dcery Zdeňky, choti Albrechta Saského, nahradě v Míšni. (20) Řím na konci XV. století. - Podle soudobéhodřevorytu.Za str. 160: (21) Vlastnoruční zápis krále Jiřího císaři Fridrichovi III.dne 15. června 1459. - (Ze státního archivu ve Vídni.)(22) Jiřík dne 13. ledna 1464 inkorporujc Moravu v Českou korunu. —(Ze státního archivu v Brně.)Za str. 168: (23) Filip Dobrý, vévoda burgundský. - Obraz Rogiera van der Weyden. —(Louvre, Paříž.)(24) Umírající papež Pius II. očekává v Ankoně loďstvo pro křižáckouvýpravu. - (Siena, kaple Piccolomini.)Za str. 188: (25) Modlitební kniha Jiřího z Poděbrad, dar královny Johany Jiříkovi kvánocům roku 1466. — Královnina dedikace.(26) Král adorující trůnícího Krista. - Z modlitební knihy Jiřího zPoděbrad z r. 1466.(27) Modlící se král, jemuž se zjevuje Kristus. - Pravděpodobnévyobrazení krále Jiřího v modlitební knize z roku 1466.(28) Ukázka bohaté výzdoby modlitební knihy krále Jiřího z Poděbrad zroku 1466. - Iniciála - H - s postavou modlícího se krále.Za str. 112: (29) Pražský groš Jiřího z Poděbrad. - Líc mince.(30) Pražský groš Jiřího z Poděbrad. - Rub mince s královským znakemlva.Za str. 220: (31) Medaile s portrétem papeže Pavla II.(32) Medaile sultána Mohameda II.(33) Český podpis Jiříkův na německém zápise ze 14. února 1463. - (Státníarchiv v Berlíně.) - (Tentýž podpis reprodukován též na vstupnístraně 7.)Na str. 231: (34) Jiří z Poděbrad podle vyobrazení v Kuthenově Kronice ozaložení země České z roku 1539.Na předsádce: Část první strany textu mírového projektu krále Jiřího a znak českéhokrálovského lva.