Josef Macek - Jiří z Poděbrad - rosmus

příslušností zvláště blízcí."Mluvím stále o aristokratické mentalitě Jiříkově, nikoliv o jeho politické pružnosti.Politické nezbytí a zájmy vladařské vedly Jiřího dokonce zcela rozhodně proti panstvu.Jestliže nejprve byl první mezi rovnými, brzy se stával panovníkem nadřazeným panstvua celé stavovské obci. Opakuje svým stavům ustavičně, že není pro stavovskouobci a pro poddané vyšší cti, než slíbit králi poddanství a dodržovat je.Lze pozorovat, jak úporně Jiří bojuje o zvýšení královské prestiže. V korespondenci skorunovanými hlavami (hlavně s Ludvíkem XI.) hraje Jiří na strunu vypjaté královskésvrchovanosti, velebí královské důstojenství, jež je mimo dosah papežské zlo-vůle. Okrálovském sebevědomí Jiříkově svědčí i jeho sňatková politika. Jeho vyslanci dodávajítypy vhodných nevěst a ženichů pro početné Jiříkovo potomstvo (celkem devět dětí!).Příznačné je, že například na milánském vévodském dvoře shledává Jiříkův poiel srozpaky neurozenost některých dětí, neboť Sforza se stal vévodou teprve nedávno! Ačtedy milánský vévoda byl rovněž povýšencem jako Jiří, už nebyl rodově dost dobrý pročeského krále z boží milosti! Královým náladám zcela hověl Řehoř z Heim-burku, kterýradil, jak povznést královské důstojenství: „Král nedbá u vědomí svého majestátu křikunepřátel, je to pro něho pouhé kvákání žab, král bez ohledu na chvály i hany jako rytířKristův (»miles Christi«) jde kupředu a Slunce jej nespálí ve dne ani tma v noci." Bylozřejmé, že se Jiřímu z Poděbrad stalo vodítkem humanistické úsloví, že „králi sluší cestakrálovská".Velmi jasně vyložil král Jiří své názory na posvátné postavení krále ve společnosti vlistu francouzskému Ludvíku XI.: „Královské jméno je u všech, kdo jsou králové nebojako králové žijí v království, ale i u všech národů a kmenů považováno za svaté avelké." Věří v posvátnost královské koruny, vidí svůj majestát obestřen mystickýmzávojem, chápe ovšem i to, že právě tento mythus královské suverenity pomáhá muvládnout a ovládat poddané. Proto připravuje volbu i korunovaci jako působivé divadlo,proto pěstuje dávné královské tradice (zejména Karel IV. je jeho vzorem), a dokonce sei hlásí k starobylé tradici přemyslovské. Potvrzení výsad svobodníkům ve Stadicích jetoho zjevným dokladem.Běda těm, kdo se královského majestátu dotknou! Je nesmiřitelný k odboji panskéjednoty, je citlivý na každou urážku své vladařské důstojnosti. Svědčí o tom i anekdotazaznamenaná Václavem Hájkem z Libočan. Krále prý holil lazebník Janda a zeptal seho: „V čí moci jsi nyní?" „V tvé," odpověděl král Jiří. Sotvaže však byl oholen, udeřilkrál lazebníka do hlavy, až Janda upadl. Tak dal najevo, jak ztrestá i sebenevinnějšípohanění královské důstojnosti.Z tak vysokého pojetí královské hodnosti pramenila i Jiříkova péče o chudé a nuzné.Není to tudíž rys novodobé lidovosti, ale věrnost v podstatě středověkému atributukrálovského majestátu, která vedla Jiřího z Poděbrad k okázalé péči o chudé. Zídek námvypráví, že král míval „dobrý obyčej po jídle postáti a pře poslyšeti v tom miestě, kdechudí lidé mohu Vašie Jasnosti dojili ..." a uznává, že král tak skutečně činil.Stejně tak ovšem byl součástí vypjatého královského sebevědomí (jednota bratrská sidokonce stěžuje, že Jiří „počal běh svůj královský velmi vysoko vésti") odpor k šlechtě,která se zdráhala králi podrobit. Proto Jiří nalézá opory ve šlechtě nižší a v měšťanstvu aodtud upevňuje královský majestát, ohrožený vzpourou panstva. Opakuji však - je to jenpolitická nezbytnost, k níž realistický politik musel přihlédnout, není to naprosto výrazvlastního smýšlení Jiříkova, jež je stále panské, aristokratické.Přirozeně - tento aristokratismus má v sobě v XV. století ještě mnoho rysůpatriarchálnosti. Jiří z Poděbrad cítí se být hlavou rodiny nejen vlastní, ale cítí se být iotcem služebnictva a dvořanů. Proto pečuje o sirotky těchto služebníků, proto smlouvásňatky, hledá ženichy a nevěsty, aby své členy širší rodiny zaopatřil. A že to byl obecný