Josef Macek - Jiří z Poděbrad - rosmus

Polák), vrány (= císařovna Barbora), kukačky (= Ptáček) a supa (= Bedřich zeStrážnice) proti papouškovi (= Albrecht Rakouský). Na straně papouškově je bílý holub(= dcera Zikmundova a manželka Albrechtova Alžběta) a s jeho pomocí prý papoušekusedne na trůn osiřelý po orlovi (= císař Zikmund). Proti papouškovi však bojuje mladýjestřáb z Poděbrad se znaky tří černých pruhů na štítě.Hlavním bojištěm se stalo okolí Tábora. Král Albrecht oblehl husitskou pevnost amarně se ji snažil dobýt. Táboru ku pomoci přispěchala polská a česká vojska ajednomu z oddílů velel Jiří z Kunštátu a na Poděbradech. Došlo k bitvě a oddíl Jiříkůvzvítězil. V celkovém měření sil byla bitva pod Táborem jen drobnou epizodou. Teprvepozději byl její význam zveličován, aby se veliteli dostalo proslulosti vojenskéhoodborníka. Protože však drobná srážka v době odboje proti Albrechtovi stojí v análechJiříkova života osamoceně, nemůže být než výjimkou, jež nám potvrzuje pravidlo:nevalnou chuť mladého šlechtice bít se v čele vojsk. Mnohem více zpráv z Jiříkovamládí se ostatně týká mírové politické práce a hospodářského života.Poprvé vystoupil dědic Viktorina z Poděbrad na veřejnost na zemském soudě v Brně vroce 1435. Je to také svědectvím o jeho pobytu na Kunštátě. Ostatně nehájil na souděsebe, nýbrž zastupoval v majetkové rozepři svou příbuznou Žofii z Kunštátu. Co senepodařilo patnáctiletému chlapci, podaří se snad později. Ani v mužném věku neváháhájit své příbuzenstvo a dbá o čest rodu.Dospělosti dosáhl Jiří z Kunštátu a na Poděbradech, když dospěl k sedmnáctému rokusvého života. Tehdy též asi už natrvalo přesídlil na otcovské Poděbrady a z titulu vládcestarobylého rodu usedl na počátku roku 1437 do lavic zemského soudu jako kmet. Právosedět na zemském soudě bylo dědičné a na sklonku vlády císaře Zikmunda v Čecháchbylo opět obnoveno. V době revoluce zemský soud nekonal zasedání a ztratil svůjvýznam. Nyní opět povstával k životu jako jedna z významných stavovských institucí,jako nástroj panstva. Činnosti zemského soudu bylo zapotřebí zejména pro rozsouzenímajetkových rozepří, jež po tolika hlubokých zásazích v době revoluce dopozemkového majetku byly na denním pořádku. Panstvo ovšem přikládalo zemskémusoudu i význam politický, neboť z něho činilo protiváhu královské moci a odraziště prosvé mocenské choutky.Ovšem i zemský soud potřeboval krále, aby vůbec mohl žít. Po smrti Zikmundově sekrálovská vláda v Čechách nestačila upevnit. V roce 1438 zuřila válka mezi dědicemčeského trůnu králem Albrechtem a polskou stranou, jež toužila po královské volbě a pouplatnění svých politických práv. Ukázalo se, že Albrecht přemůže své odpůrce.Podařilo se mu získat Lužici i Slezsko a nepochybně by byl rozdrtil i odpor části českéstavovské obce. K závěrečné fázi boje o českou korunu však už nedospěl. 27. října 1439tento drsný lovec mohutné postavy zemřel na úplavici v Uhrách. Zavřely se jeho žhoucíoči, v rakvi spočinula jeho hlava s dlouhým černým vlasem. Žezlo sotva ohřáté jehosilnýma rukama vypadlo na zem a nebylo nikoho, kdo by je byl dovedl zdvihnout.Vdova Alžběta neměla dostatek přátel a peněz a nadto byla těhotná - syn Ladislav,řečený Pohrobek, se narodil až téměř pět měsíců po smrti otcově. Český královskýstolec byl opět prázdný - jako by byl připraven pro polského prince. Opakovala se - surčitou obměnou - situace z doby husitské revoluce, kdy několikrát političtí předácinabídli český trůn polskému králi.V roce 1439 však opět polská kandidatura neuspěla. Jednak proti ní stála téměř všechnakatolická šlechta a města, jednak .mil dosavadní polská strana neplanula nadšením pronového Českého krále z rodu Jagcllovců. Mimoto Polsko bylo příliš likna-;i velmi sirozmýšlelo, zda má uchopit vládu země uvnitř rozdělené, zbídačené dlouholetýmiválkami, ovládané hrozivou mocí stavovské obce i stíhané nepřízní církve.Pověděl jsem již, že Jiří z Poděbrad stanul v řadách polské strany, a naznačil jsem tím