Josef Macek - Jiří z Poděbrad - rosmus

Byl zvolen za arcibiskupa. Ale kým? Stavovskou obcí a duchovenstvem. 21. října 1435šlechtici a měšťané spolu s kněžími zvolili Jana z Rokycan pražským arcibiskupem ajemu po bok postavili jako biskupy Martina Lupáče a Václava z Chocně. Byla to volbavpravdě revoluční. Hlavu církve v Čechách tu volili především laikové, nekněží. Nebylodivu, že vyznavači kompromisu a umírněnosti se tato volba nezdála být dostačující.Vždyť na sněmu vlastně kališníci překročili Rubikon církevní posloupnosti. Zalekli sepozději a couvali. Vraceli se zpět a žádali, aby církev římská s volbou projevila souhlasa Jana z Rokycan potvrdila v hodnosti arcibiskupské. Jen tak se bude „provázekKristův" rozvíjet nerušené dál, jen tak božská moc přejde i na hlavu českých kališníků.Katolická církev však nemohla nikdy s volbou Rokycanovou projevit souhlas, právě vakjako nemohla přiznat právoplatnost kompaktát. Církevní poslové, kteří smlouvu s Cechysjednávali, považovali ostatně kompaktáta jen za ohlávku, ve které dovedou Ivzpurného českého hřebce do římské stáje. Proto též povolili . kalich jen dospělým,nikoliv však dětem. Znamenalo to, že až vymře současná generace husitů, bude konec skališnictvím a s husitskými zvláštnostmi. Odpor proti kompaktátům v církvi sílil poroce 1436 úměrně s růstem papežské moci. Konciliární hnutí, jež v Kostnici a v Basilejiotřáslo papežskou svrchovaností, doznívalo ve čtyřicátých letech XV. století a prohrálosouboj s papeži. Papež Eugen IV. dovedl zkrotit vzpurné basilejské otce a uměl jedokonce získat pro sebe. Kuriální strana se stávala stále mohutnější a s jejím vítězstvímsouvisel i návrat starých představ o monarchickém principu v ustrojení církve. V církviřízené monarchicky a podle jednoho řádu a pravidla nebylo místa lokální vzpoury anipro lokální autonomii. Jeden bůh, jeden papež ,jedna církev – to heslo vyžadovalonaprostou uniformitu dogmat a církevních řádů. V takovéto církvi' nebylo místa prokompaktáta a pro svévolnou volbu arcibiskupa bez souhlasu ŘímaUstavičný církevní tlak a nezdary kališníků v jednání s církví o kompromisechprohlubovaly zvláštnosti, zdůrazňovaly svébytnost českého kališnictví. Nešlo jen oorganizaci a pojetí církve, nýbrž i o otázky věroučné. Zmínil jsem se už o kalichu, slušíse však upozornit i na myšlenku trestání hříchů, jež výrazně odlišuje kališníky odkatolíků. I celková mravní rigorozita, zákaz přijímání a vymáhání platů za posluhovánísvátostmi, odsouzení nemístné žádostivosti kněží po farách - to vše oddělovalokališnickou církev od katolické. Rozdíl spočíval i v poměru k laikům. V katolické církvise kněz stavěl zcela rozhodně nad laiky. V kališnické církvi tomu bylo téměř opačně.Velký důraz byl kladen na obce věřících a laikům bylo dáváno právo ustavovat kněžík hodnostem. Viděli jsme. že dokonce i volba arcibiskupa a biskupů byla svěřenanekněžím, laikům. Světské osoby rozhodovaly > majetkovém a finančním zabezpečeníkališnických kněží. Kališnická církev - zvlášť vezmeme-li v úvahu i zjednodušeníbohoslužeb a zavedení češtiny do chrámových zpěvů, modliteb i do mše - tak mělanápadnou podobnost s pozdější církví protestantskou. Česká reformace jevila rysyrozvinuté později v reformaci německé a švýcarské.Věrným ztělesněním kališnické církve byl sám její tvůrce a přední organizátor JanRokycana. V něm jako by nové reformační hnutí nalezlo ideál a vzor. Zmínil jsem se užo jeho náklon-losti ke kompromisům, o jeho kultu „zlaté střední cesty". V Rokycanovise tato pozice středu snoubila s pozoruhodnou dávkou tolerance. Vedl například prudkéspory s Táborem, hádal se s táborskými kněžími o sedm svátostí, o svátost oltářní, obohoslužbu. Zdůrazňoval však ustavičně: „A tak, co vede k pokoji, následujme, a co jek vzdělání, navzájem ostříhejme!" Není fanatikem ani ve vztahu ke katolíkům. Odmítáproto ovšem též upalování kacířů. To neznamená, že by se byl dovedl zbavit vůbec víryv existenci kacířství. Odsuzoval kacíře, chtěl vyvracet kacířství - nikoliv však násilím.Netřeba snad zdůrazňovat, že tato umírněnost a tolerance Rokycanova byla ve shodě snázory Jiříkovými. Společným rysem obou mužů je i vyslovená nechuť k teologickému