Josef Macek - Jiří z Poděbrad - rosmus

poselstva (v čele byl Oldřich z Rožmberka a Hynce Ptáček ) slibovali, jejich sliby všakbyly prázdnými slovy. Královská moc v Čechách byla zcela na dně, majetek bylrozchvácen, královský majestát bez autority, neuznáván. Naopak - nový český král mohlčekat, že se rozkmotří s církví, jež nepřála těm, kteří uznávají zvláštní práva husitskýchČech - a kompaktáta byla součástí volební kapitulace. Albrechta nelákala ani představa,že bude nucen respektovat rozhodnutí stavovské obce, jež v době bezkrálovi upevnilasvou vzbujelou moc.V Koubě se o těchto věcech jednalo několik dni. Nakonec 24. srpna 1440 AlbrechtBavorský nabídky zdvořile odmítl. Nechtěl poselstvo urazit, proto volil mírná slova,avšak jedno bylo jasné: o českou korunu zájem nemá. Eneáš Sylvius poznamenal o jehoodmítnutí: „Věřím též, že zamítl království vyčerpané. Kdyby bývalo jako kdysi bohaté,snad by byl jinak odpověděl." S nepořízenou se vracelo volební poselstvo do svýchdomovů. Země opět bude bez krále, váha a moc landfrídů vzroste, roztříštěnost královstvíse bude zvyšovat.Co následovalo po nezdaru královské volby v roce 1440, nelze nazvat jinak než létazmatků a rozbrojů. Klid byl jen tam, kde v čele landfrídů stály skutečné osobnosti, ježdovedly mečem hájit mír. Východočeské landfrídy patřily mezi oblasti nejlépe spravovanéa stávaly se oázou klidu a pokoje v poušti rozbrojů. Jiří z Poděbrad se osvědčovaljako obezřetný hejtman, který po boku Ptáčkově začal hrát ve východních Čecháchprim.Vidíme jej nejen mezi členy rady landfrídů, nýbrž i jako organizátora boje proti lapkůma zemským zhoubcům. Tehdy zejména pán Náchoda Jan Kolda ze Zampachuzneklidňoval východočeské pomezí svými neurvalými nájezdy na sousedy. Vojskavýchodočeského landfrídů oblehla proto v květnu 1441 Náchod a zahájila válku protitomuto spojenci táborského svazu. Pro pana Ptáčka je Kolda „zhúbcem koruny našie" a„hlavou všech těchto zlostí".I Jiří z Poděbrad vyhlašuje boj Koldovi a vyznává, že nedopustí „svévolně tuto korunuhubiti". Výraz „koruna" naznačuje zájem Jiříkův nejen o regionální spory, nýbrž i oprospěch celé země. I do celozemských záležitostí začíná Jiří zasahovat jako jeden zpředních mluvčích Ptáčkovy strany.V popředí politických úvah stála nová královská kandidatura. Zdálo se být vyloučeno,že by Čechy mohly žít bez krále. Politické myšlení si tehdy ještě v Čechách nedovedlovůbec představit, že by se snad z Čech mohla stát šlechtická republika, odliv revolučnívlny odplavil husitské ideály obce bez pomazaného krále. S návratem feudálů k mocizaujalo království a monarchie znovu vedoucí místo v hierarchii politických hodnot. Ponezdaru volebního sněmu vracely se znovu představy o dědičnosti českého trůnu.Zejména rožmberská strana v duchu církevního učení a pod vlivem přímluv a subsidiípostavila před stavovskou obec otázku dědičnosti Českého království v roděhabsburském. Na čas se uvažovalo o kandidatuře císaře Fridricha III., nakonec se všakustálil názor, že česká koruna dědičně přísluší synovi Albrechta II., I ,adislavuPohrobkovi.Ani Ptáčkova strana neodmítala Ladislava, hájila však právo volby, jež příslušístavovské obci. Ladislav se měl stát českým králem nikoliv proto, že zdědil po otcičeskou korunu, nýbrž proto, že bude českými stavy svobodně zvolen. Ožívaly taktoalespoň zčásti husitské představy o právech zemské obce, ke slovu se hlásily běžnétradice stavovského života. Již od XIV. století česká šlechta zápasila s králi o podíl namoci. Nyní byla posílena měšťany a hodlala vítězně dovršit svůj zápas.Nelze říci, že by tyto stavovské zájmy hájila proti královské moci toliko stranaPtáčkova. Opět šlo o rozpor slov a skutků. Oldřich z Rožmberka, ačkoliv tak vášnivěproklamoval svou úctu ke králi a touhu po obnovení království, ve skutečnosti nešetřil