Josef Macek - Jiří z Poděbrad - rosmus

Jiří z Poděbrad byl v té době kolegou Jana Smiřického, spolu se Smiřickým stál od roku1440 v čele kraje boleslavského, a není proto vyloučeno, že se účastnil i sjezdu naRoudnici, kde padlo rozhodnutí o stadickém králi. Jiří z Poděbrad ovšem nepochopilhnutí kolem stadického krále jen jako pokus o přípravu rebelie, nýbrž viděl tu ipotvrzení své představy o nezbytnosti ústřední zemské vlády. Volání venkovského lidupo králi naznačovalo a potvrzovalo Jiřímu obecnou platnost jeho politické koncepcepevné ústřední Vlády v Českém království.Obsazení Prahy v září 1448 bylo důležitým krokem k realizaci takových plánů. Byli tuvšak mocní odpůrci, nepřátelé z panské jednoty rožmberské. Mezi nimi byl v popředíOldřich z Hradce, syn zajatého a uvězněného pana Menharta. Jiří z Poděbrad vědělpříliš dobře, jakou vzácnou kořist má v osobě starého pána Hradce Jindřichova adonedávna i pána Prahy, proto se snažil uvěznit jej tak bezpečně, aby ho nemohlinepřátelé vyrvat. Odvezl pana Menharta na poděbradský hrad. Pan Oldřich z Hradce senejprve dotazoval, zda se jeho otci i ve vězení prokazuje rytířská úcta. I Oldřich zRožmberka byl pln zájmu o svého starého přítele a vyzvídal, zda jej na Poděbradech„pansky chovají, jest-li který komorník při něm a blázen mužík". Až do žaláře tehdy totiždoléhaly šlo-1 i o šlechtice - rytířské mravy a zvyklosti. Vězeni pro šlechticezpravidla nebylo smrdutou dírou - jakou bylo u „obyčejných lidí" - nýbrž jen místemhlídaným a omezením pohybu, separací. Tak také chápal své rytířské povinnostivěznitele Jiří z Poděbrad. Odpovídá na všetečné" dotazy, že panu Menhartovi bylo naPoděbradech zaručeno veškeré pohodlí a že se k němu „dobrá vole okázala i ještě seokazuje viec, než bych já s přáteli byl povinen".Slova nestačila. Syn a přátelé pana Menharta cítili pohanu svého rodu, své urozené cti, ažádali, aby Poděbradští pustili vězně na svobodu. Pan Jiří byl ochoten, žádal však zakořist výměnou hrad Karlštejn se zemskými privilegii a s korunou, neboť jen tytostarobylé klenoty dávaly lesk hlavě království a znásobovaly význam české koruny ajejího vladaře. Pan Oldřich z Hradce nechtěl na obchod s korunními klenoty a s otcempřistoupit a soudil, že bude mít dost zbraní, aby jimi vězně osvobodil. V zimě 1448, ježbyla velmi tuhá a už 5. listopadu se ohlásila hlubokými sněhovými závějemi, vypuklaznovu v zemi válka.Jiří z Poděbrad přijal výzvu k boji, zároveň však nabídl jednání. Prostředníkem bylOldřich z Rožmberka, který krutě procitl ze sna o neškodném Poděbradském. 11. ledna1449 se oba předáci setkali a hledali kompromis. Katolíci neskrývali, že je pan Oldřichjejich jedinou záštitou. Věří „v mocného zastánce lidu katolického" a nepochybují otom, že „květy růží", tj. rod rožmberský, zahubí kacíře. .Ale jak? V jednání nedovedlpan Oldřich Jiřího přelstít a k válce mu chyběly síly. Pokus o dohodu ztroskotal.„Všechen rozstrk" se prý stal vinou Rožmberkovou. Tak alespoň soudil pan Jiří a s ními jeho stoupenci, kteří sdělují, že o nechuti Oldřichově k smíření „všudy řečí hřmí vnašich krajích".K usmíření nepřispěl ani osud poděbradského vězně. V lednu 1449 pan Menhart zHradce onemocněl. Jiří z Poděbrad si uvědomil, jakých pomluv se může nadíti, zemře-limu urozený pán v žaláři. Po celé zemi poletí zvěsti, že vůdce poděbradské jednotysvého rivala umořil anebo dal otrávit. Málo znamenalo pro po-mlouvače, že věznitelnepotřeboval mrtvolu, nýbrž spíše živého vězně, o němž by mohl jednat, kterého bymohl posléze výhodně prodat. Nepřátelské hlasy pomluv tato strohá logika nemohla zastavit.Proto se Jiří z Poděbrad rozhodl raději se vzdát nemocného starce a tím si zajistitvýhody při sjednávání dohod a kompromisů. Na voze a v doprovodu stráže opouští panMenhart na počátku února 1449 Poděbrady. Smutný průvod však nedojde do místaurčení - na Karlštejn. V Říčanech se starci přitížilo a tam také 3. února 1449 zemřel.Jiří z Poděbrad ztratil drahocennou kořist, získal však prvé označení podlého vraha. Do