Josef Macek - Jiří z Poděbrad - rosmus

toliko „v řeči a hlasu pánem".Ke všem těmto návrhům pan Oldřich přitakával, současně však vysílal tajné posly kFridrichovi III. a varoval jej před vydáním královského děcka do rukou českých buřičů.Císař, poslušen těchto rad, ochotně odmítal Ladislava vydat a odpovídal českýmposlům, „že jen proto Čechové o mladého pána stojí, aby pod jeho mladostí svú voliměli a pod ním činili, cožby chtěli..." Jednalo se, jednalo, čas utíkal a v zemi se nicneměnilo k lepšímu. Království i nadále bylo bez hlavy a všechny zmáhala únava. „Imyslili sú sobě o gubernátora do královstvie," tak končí výklad Starého letopisce otehdejších neutěšených poměrech v zemi.Ačkoliv bylo zřejmo, že v pozadí blížícího se střetnutí stojí Jiří z Poděbrad a Oldřich zRožmberka, navenek o sobě oba soupeři rozsévali jen dobrá slova a ladili tvář kúsměvu. Ujišťovali se navzájem o dobré vůli ke smíru, psali o touze po blahu země a pomíru. Hlava poděbradské jednoty ukázala se být mazaným diplomatem. Stáleopakovaná ujišťování o dobré vůli ke smíření ukolébala krumlovskou lišku. Pan Oldřichdospěl k závěru, že Jiří z Poděbrad není s to zvrátit násilím stav věcí v Čechách a žetudíž je nutno jej udržovat v dosavadních přátelských šraňcích. Jihočeský král netušil,že se potají a nepozorovaně chystá vojenský úder, i přiléval medu do svých listů kJiříkovi. Vyznal později, že věřil „v dobru vuoli, kteráž mezi mnú a jím byla jest", anemáme tentokrát důvodu mu nevěřit. V době, kdy Jiří už verboval vojsko, pan Oldřichbezstarostně jednal s Karva-jalem a s Fridrichem III. V jednání s nimi viděl rozhodujícísílu budoucnosti a mávl rukou nad zprávami špehů o vojenských opatřeních jednotypoděbradské. Naopak - nastavil přátelskou tvář panu Jiřímu a otcovsky mu radil: „Ataké, milý příteli, měj sě opatrně v svých jiezdách: nebť neviem, komu v této mieřečlověk věřiti má."Zlatá slova! Pan Oldřich však velmi pochybil, soudil-li, že lze důvěřovati Jiřímu zPoděbrad. Ve chvíli, kdy předstíral zájem o jeho bezpečnost, byly už v proudu přípravyvojenského zákroku, který svrhl pana Oldřicha z čela země, z panství v Praze.Co zahrál pan Jiří jihočeskému králi, byla vskutku velkolepá lišácká lest. Nebylo možnoutajit, že poděbradská jednota sbírá vojsko. Jiří se ani nemohl pokoušet něco zatajit.Předstíral jen, že vojsko má táhnout za hranice, aby pomstilo křivdy, jichž se českýmhejtmanům a žoldnéřům dostalo od vévody saského Viléma a Fridricha. V červnu 1447totiž saský vévoda zverboval v Cechách více než 5000 žoldnéřů a táhl s nimi protiměstu Soestu ve Vestfálsku. Vojenské tažení bylo špatně připraveno a ztroskotalo asaští vévodové odmítli vyplatit českému vojsku žold. Vznikla z toho v Cecháchnespokojenost a říkalo se, že Vilém zradil Cechy „opustiv je u veliké chudobě aúzkosti". Čeští hejtmane žádali výplatu zadrženého žoldu a hrozili, že si ušlou mzdunahradí vojenským plenem. Jiří z Poděbrad vyhlásil solidaritu s ošizenými žoldnéři aujal se jich. Přesvědčoval přátele i nepřátele, že je nutno sebrat vojsko a potrestat zrádnésaské vévody. I Oldřich z Rožmberka uvěřil slovům Jiříkovým, uvěřil předstíranémurozhořčení zastánce ukřivděných. V létě 1448, kdy se už šikovaly prvé oddílypoděbradské jednoty, odjel jihočeský král z Krumlova za kardinálem-legátemKarvajalem do Vídně.Zdá se, že do poslední chvíle jen několik nejdůvěrnějších přátel vědělo o pravýchúmyslech Jiřího z Poděbrad. Na sněmu v Kutné Hoře 24. června 1448 alespoň nikdenezaznělo ani slůvko o tom, že by cílem útoku svolávaného vojska byla Praha. Stále sejen hovořilo o proradných Sasících.Kutnohorský sněm byl významným stupněm v Jiříkově politické kariéře. Sněmovníci tuzvolili pana Jiřího správcem (dříve byl zván toliko hejtmanem) „všech obcí českýchpříchylných k zákonu božímu". Znamenalo to, že se kališníci představili celé zemi jakomohutný politický blok, vedený gubernátorem-správcem, tedy činitelem, který měl být