Josef Macek - Jiří z Poděbrad - rosmus

ozhoduje o složení městské rady, o jmenováni purkmistrů. Zároveň se však s tímtoomezováním samosprávy, vzbujelé za bezkráloví, staral o povznesení řemesel aobchodu. I v Praze zasáhl do cenové politiky a snažil se stabilizovat míry a váhy, abytak trh měl pevnější řády a bezpečnější základnu rozvoje. V tom nesporně pan Jiřínapomáhal rozvoji výroby i obchodu, přičiňoval se o posílení pokrokové složky českéspolečnosti, měšťanstva.Obezřetný postup shledáváme i v podpoře vypuzených měšťanů, kteří se po roce 1448navraceli ke svým majetkům. Jiří z Poděbrad dal všechna práva těm, kteří buď pro víruči pro své politické smýšlení utrpěli újmu za vlády panské jednoty v Praze. Restitucemajetku se však dala pozvolna a postupně. Nový pán Prahy netrpěl překotných změn,obávaje se bouří a neklidu. Jednotlivě, v určitých intervalech a s veškerým právnímzabezpečením bral domy a statky svým politickým odpůrcům a dával je měšťanům,kteří se po září 1448 vraceli z emigrace jako stoupenci jednoty poděbradské. I tu Jiří zPoděbrad osvědčoval spíše umírněnou rozvahu, úctu k legalitě a vyzrálou politickoumoudrost než revoluční lidovost.Ruku v ruce s panem správcem postupovali předáci kališnické církve. Jejich vliv cítímeze zápisů městské rady, která klade důraz na klid a pokoj a zakazuje jakékoliv schůzky atajné spolky. V pražských městech mají zavládnout přísné mravy podle biblickýchpříkazů. Opět jsou z Prahy vyhnány nevěstky a z hospod ležáci, kteří byli bizarnímdoprovodem středověkého práva a živili se vlastně lenošením na účet strany, ježprohrála soudní při. Mezi smrtelné hříchy městští vládcové zahrnuli hry v kostky,vrchcáby a v karty a jakékoliv hry o peníze. Rigorozita mravů a určitý asketismus čiší zpředpisů o povinnosti paní a panen varovat se frejů a mužské společnosti. Městskézákonodárství například zakazuje, aby při procházkách v zahradách a na vinicíchdoprovázeli muži dívky. Panny a paní se mají varovati „zvláště lidí mladých,rozpustilých, leč by jich muži s nimi šli nebo jich přietelé a příbuzní". Život se asi nedalzkrotit podle přísných pravidel, jistá péče o zjednodušení a zpřísnění běhukaždodenního života je však v Praze po roce 1448 zřejmá.Jestliže jsme nemohli najít žádné známky revolučnosti a lidovosti v Jiříkově postoji kměšťanstvu, tím méně je shledáváme v jeho vztahu k poddanému lidu. Jiří z Poděbradbyl feudálním pánem, který žádal od poddaných pravidelné konání povinností, platy,dávky, roboty, jak to bylo v XV. století v Čechách běžným jevem. Jeho vztah kvenkovskému lidu se v ničem neliší od Oldřicha z Rožmberka či ostatních rivalů. Cosnad bylo poddaným ku prospěchu, byla Jiříkova důsledná péče o klid a mír, snaha onávrat právních řádů a právní jistoty, lze-li o ní vůbec ve věku meče a místní zvůlemluvit.O potřebě klidu a pokoje na české vesnici vypovídá výmluvně epizoda o vladařenístadického krále, jež zároveň svědčí o vznícené víře poddaných v blaho a v zázračnoumoc královlády. Nemáme sice přímo doloženo, jaké stanovisko k stadickému králizaujal sám Jiří z Poděbrad, smíme však usuzovat, že reagoval shodně se svými druhy atehdejšími osobními přáteli a kolegy, jako byl například Jan ze Smiřic.Porážka lidu v husitské revoluci a zmar nadějí poddaných, že se zbaví úplně všehoútisku, vedl přirozeně český venkov do hlubin tupé resignace a temné beznaděje.Zmizela víra ve vítězství selských zbraní, nastupovala víra v boží zázraky, v mystickévladaření Kristovo, jež přinese úlevu a bezpečí. Vznícené sny o božím míru mohutnělyzejména v dobách anarchie, bezkráloví a bezvládí. Páni se střídali, strany sepřeskupovaly a všichni chtěli těžit jen z díla sedláka a nádeníka. Zatímco v době upevněnéhopořádku biřic vymáhal platy dvakrát ročně, v době místních vájek noví vítězovéje žádali čtyřikrát i více. Války pustošily pole, plenění úrody a požáry dřevěnýchselských chalup byly doprovodem šlechtických půtek a rozbrojů. Nebylo bezpečí na