Století ryb - Český rozhlas

SOUZVUKSTRANA 11a byl to zážitek vskutku nevšední. EdvardSchiffauer společně s libretistouTomášem Vůjtkem oživil typickéostravské téma „haldařů“ a „brenařů“,outsiderů ostravské společnosti20. let minulého století. Hudebníhonastudování díla se sólisty a sboremopery Národního divadla moravskoslezskéhose tehdy ujal sbormistrYurij Galatenko.Přemýšlím občas, co si tak kdočte před spaním. Co vlastně znamenátitulek Stránky na dobrou noc. Proněkoho to klidně může být hororovýpříběh, pro jiného soukromý dopis odmilé či od syna. My jsme tentokrát požádaliostravského rodáka spisovateleOtu Filipa, aby přečetl text, který napsalpro Bílou knihu a nazval jej Ostravskáelegie. Takže vlastně podruhév dnešním dni nás v závěru večera čekáautorské čtení. A komu se ještě anipřed půlnocí nebudou klížit oči únavou,tomu nabídneme Hudební fórums Ostravskou bandou.Více se do jednoho ostravskéhodne na stanici Český rozhlas 3–Vltavaopravdu nevejde. Ale ledacosz programu se nevešlo ani do tohotokrátkého článku, takže si nás, prosím,v sobotu 25. září nezapomeňte naladit.Budeme rádi.Ostrava dostala jméno podle řekyOstravice, jež město rozděluje na částmoravskou a slezskou. Základ slovaznamená rychle tekoucí řeku, ostrouvodu a tu ostrost má v sobě město dosud.Nedáte-li si pozor, bude to ránaplná krve. Kdo si však Ostravu zamiluje,jen těžko ji opouští. Český rozhlas 3–Vltava:Ostravský den, 25. 9. 2010,8.00–24.00 hod.Eva LenartováSÁZAVA,TA ŘEKADĚTSTVÍ, MLÁDÍMÉHODvě krajiny se přetahovaly o tvůrčí pozornost básníkaFrantiška Hrubína, toho „tichého extatika a mámivéhomelodika“, jak jej kdysi nazval F. X. Šalda – a to rodnáPraha, ve které Hrubín prožil většinu života, a jihočeskéTřeboňsko, kam pravidelně zajížděl na letní byt. Ale nadnimi či přesněji za nimi a skrze ně prosvítalo Posázavís obcí Lešany, zvlněná krajina Hrubínova rodu a takékrajina jeho dětství a dospívání. Fratišek Hrubín se sicenarodil 17. září 1910, tedy právě před sto lety v Praze naVinohradech, v těsném sousedství dnešní budovy Českéhorozhlasu (hledat pamětní desku na spisovatelověrodném domě, který je dnes hotelem, je však marné), alerodina se v roce 1914 přestěhovala z existenčních důvodůna chalupu matčina otce, když tatínek budoucíhobásníka musel narukovat na frontu 1. světové války, a žilatam ještě čtyři léta poté, co se v roce 1919 vrátil z bojišť.Blízká řeka Sázava, Pěnkavský jez, peřeje u KamennéhoPřívozu, matčiny rodné Lešany, otcovy sousedníBřežany, Netvořice se hřbitovem a pravidelnou poutí kolemkostela, Chleby, Obory, Běsná hora, hospoda „U Žižků“,postavy rodu, dědečkova chalupa, stůl, petrolejka,zahrada, bludné balvany v polích, starý jilm, venkovštísousedé, křesťansky prožívaný liturgický rok, umírání,rození, stesk po otci a ohroženost za první války i zadruhé, kdy bylo celé území vystěhováno pro výcvikovýprostor SS jednotek, ale také první četba (Verne, May,Němcová, Erben, lidové kalendáře) a první erotické zkušenosti.To vše intenzivně zabydlovalo Hrubínovu krajinudětství a rozechvívalo prožitek rodinné pospolitosti.A jak si povšiml literární historik Jiří Opelík: „Jakkolinení v tomto krajinném stigmatu Hrubínův osud ničímvýjimečný, u nikoho jiného neprostoupila krajina rodusamo dílo s takovou intenzitou a v návratných vlnáchtak ustavičných, a nikomu jinému se nesoustředila krajinadětství do detailů tak bodových. Hrubínovi se krajinarodu nikdy neproměnila v pouhou a statickou přírodnírekvizitu, nýbrž mu byla mnohovrstevnatým prostorem,zároveň hmotným i duchovním, kumulující několikerýčas a bezprostředně sousedící s kosmem. Hrubín neníkrajinář. Jakkoliv se jeho poezie neobejde ani na chvilkubez stálých přírodních atributů, jimiž jsou řeka, jez, louka,cikády, žulové balvany, les, vítr, nabývá svého smysluteprve s lidskými šlépějemi: teprve skrze stopy, kterétu zanechali předkové i které zanechají potomci.“František Hrubín zemřel 1. března 1971. Když bylo pár dní později pohřbíván na pražském Vyšehradě,teskně se nad hřbitovem nesl zvuk křídlovky, na kterouhrál básníkův přítel z Lešan. A na hrob mu příbuzní vložiliomletý žulový buližník, vejcovitý kámen ze dna peřejíjeho milované i mýtické Sázavy, kterou tak sugestivnědovedl evokovat: „Objímám rukama kámen na dněpeřejí, proud s ním nehne, a nechávám se neviditelnýmidlaněmi vodních víl pleskati do zad, do paží, do lýtek.Pak se kamene pouštím, proud mě strhuje a tlačí břichemk velrybí skále. Drápu se na ni, shazuji údery ze zad, sestehen a nakonec se jim vytrhnu chodidlem. Nikdo, kromještěrek, neumí přilnouti břichem a prsy k rozpálenémubalvanu jako my, lešanští školáci. Je to rozkoš – docelanahý prudce oddychovat a náležitě se zaměstnávat jentím. Protější skalnatá stráň, tu a tam s akátem nebo pokroucenouborovkou, strmí rovnou do vody se zlatýmpískem a odděluje nás od kraje za řekou. Skály a kamenyvystrkují z proudů a peřejí hlavy jako průvod obrů,kteří se z pod země protlačili k slunci jen čelem a temenem.Nemohu od nich odtrhnout oči: nikdy se nezastaví,jdou a jdou proti proudu a od úst pod vodou kypí navrchchladný zlatozelený var.“Rozhlasový hrubínovský souzvuk (19. 9.) se i protojmenuje „Sázava, ta řeka dětství, mládí mého“. Miloš Doležal