Století ryb - Český rozhlas

ROZHLASOVÁ HRASTRANA 17MÉ NEJMILOVANĚJŠÍDRAMA, DÍTĚ MÉNEJVĚTŠÍ BOLESTI(K UVEDENÍ HRYA. STRINDBERGA HRA SNŮ)13. prosince 1894 uvedlo pařížské divadloThé tre de l’Oeuvre hru švédskéhodramatika Augusta StrindbergaOtec. Hra napsaná v duchu tehdy divadluvládnoucímu naturalismu bylapřijata víc než dobře. Konečně mohlbýt Strindberg spokojen, konečněúspěch, konečně v Paříži. Paradoxněprávě v této chvíli se autor Slečny Julieobrací k divadlu a ostatně i umění zády.Nastává snad nejtěžší období jehoživota, které se později, podle jednohoz jeho děl, bude nazývat případněInferno. Pro několik příštích let se budeStrindberg velmi svérázným (mírněřečeno amatérským) způsobem věnovatpřírodním vědám ale také okultismua alchymii.K literatuře se vrací pomalu, nejprvepracemi psanými ve francouzštině.Teprve když se mu, jak sám říká, „dostanemilosti psát pro divadlo“, vrátíse i k dramatické tvorbě. O tom, co všev období své krize Strindberg zažil, panujemnoho dohadů. Jisté je, že z ní vyšeljako jiný člověk. Dokládá to i věta,kterou provází svou hru Do Damaškuv dopise svému nakladateli: „Zde jehra, o jejíž hodnotě nemám ani tušení.Pokud Vám bude připadat dobrá, předejteji divadlu.“ Jaký rozdíl proti sebevědomémumanifestu, který provázelSlečnu Julii v roce 1888.„Autor se ve Hře snů, navazujícína jeho předešlou snovou hru DoDamašku, pokusil napodobit nesourodou,ale zdánlivě logickou formusnu. Všechno se může stát, všechnoje možné a pravděpodobné. Čas a místoneexistují, fantazie přede a tká nabezvýznamném podkladě skutečnostinové vzory: směsici vzpomínek, prožitků,nespoutaných nápadů, absurdita improvizací.Osoby se štěpí, zdvojují (v původnímvydání neexistuje seznamosob – pozn. red.) zdvojnásobují, mizí,zhušťují, rozplývají, sdružují. Nadvšemi vědomími však stojí jedno jediné,snílkovo – neexistuje totiž žádnétajemství, žádná nedůslednost, žádnéskrupule, žádný zákon. Snílek nesoudíani nevysvobozuje, pouze vypráví,a jelikož sen je většinou bolestnýa jen málokdy radostný, vine se celýmrozkymáceným vyprávěním tesknýtón a soucit se vším živým. Spánekosvoboditel, přináší často utrpení, alekdyž muka dosáhnou vrcholu, dostavíse probuzení, jež trpícího smíří seskutečností, byť by byla sebetrýznivější– v tom okamžiku je ve srovnánís mučivým snem přímo požitkem.“To jsou slova, která Strindbergvepsal do úvodu „své nejmilovanějšíhry“ v roce 1901. Tematicky a částečněi formálně navazuje na předchozítřídílný opus Do Damašku. Také zdejde o cestu labyrintem světa. Vypravíse na ní Indrova dcera. Logika snu jiumožňuje volně putovat místy i časema prožívat v metaforických zkratkáchzákladní lidské situace.Hra, kde jedna situace volně prolínádo druhé, kde postavy proměňujísvou identitu, kde se lípa měníve věšák a zámek rozkvete je jistě výzvoupro divadelní, myšleno scénickéuvedení. Zároveň ale je to hra, kteráje o zvucích, již svou představou božskéhoucha, které zachycuje stížnostia modlitby lidí. Jak ve své studii Strindbergovapostinfernální dramatickátvorba píše Hans – Göran Ekman: „Hraje plná neúplných dialogů. Postavy vysílajísdělení, nouzová volání, a doufají,že jimi dosáhnou nějakého neviditelnéhoposluchače.“Hru snů psal Strindberg pro svouženu (celkem byl Strindberg ženatý třikrát,měl pět manželských dětí), mladičkounorskou herečku Harriet Bossovou.Zrovna se k němu, načas, vrátilaa Stridberg ji obdaroval postavouDcery boha Indry. Pravděpodobně většíradost jí udělal o něco později hlavnírolí ve hře Královna Kristina, kterážtorole se stala jednou z nejzajímavějšícha hlavně herečkami nevyhlíženějšíchpostav světového repertoáru. Strindbergbývá občas nazýván nepřítelemžen. Snad to nebylo jen jeho okamžitýmstavem, ale v obou těchto hráchnahlíží na mužský svět velmi kriticky.K. Dušková, J. Stryková, M. EtzlerHra poprvé vyšla v roce 1902, alena jeviště se dostala až v roce 1907 –ve stockholmském Švédském divadles Harriet Bossovou v hlavní roli. Dvakrátse k této hře vrátil slavný Max Reihardt.U nás měla premiéru v roce 1936v Zemském divadle v Brně v režii KarlaMeinharda. Hra snů, ostatně jako většíčást Strindbergovi tvorby (s naprostouvýjimkou Slečny Julie a Tance smrti)nepatří k nejuváděnějším číslům světovýchjevišť, avšak vliv Strindbergacítíme v dílech O’Neilla, Williamse,Albeeho. Jeho komorní hry napsanéprávě v tomto období jsou považoványza předchůdkyně děl anglickéhoa francouzského divadla absurdity.Hru snů pro rozhlas upravil JanVedral, inscenaci nastudovala režisérkaKateřina Dušková. V početnémhereckém obsazení najdete napříkladJanu Strykovou, Miroslava. Etzlera,Martina Fingera, Jaroslava AchabaHaidlera, Marii Málkovou, Lucii Vondráčkovou,Karla Pospíšila a NorbertaLichého. Hudbu pro inscenaci složilPetr Kofroň, mistrem zvuku byl TomášGsöllhofer. Premiéru vysílá Českýrozhlas 3 – Vltava v sobotu 9. říjnave 14 hodin. Martin VelíšekFOTO — ARCHIV