Století ryb - Český rozhlas

ROZHOVORSTRANA 27zahrát všechno. Naopak, musí být člověkem pečlivévolby. Ale nám, posluchačům, pak přináší to,co je nenahraditelné: díky němu víme, že nejsoujen vesmírné vzdálenosti, galaxie a hvězdy, ale takémikrosvět jemných odstínů, vazeb a souvislostí.Napohled drobných, a přitom dalekosáhlých.Mnohdy nečekaných, ale logických. Je to jedinýsvět, ve kterém se můžeme vyznat, a jediný, ve kterémse cítíme doma.Vy jste, pane profesore, odjakživa porovnávalklavíristy a jejich nahrávky?Od okamžiku, kdy jsme měli magnetofon. Ten prvními přinesl spolužák. Byl to Smaragd, vážil asipůl metráku. Pro nás to bylo zjevení. Mohli jsmekonečně slyšet sami sebe. Ten vtip je v tom, žedokud člověk sám sebe neslyší, tak neví, jakou máúroveň. Jsou tací, kteří zásadně odmítají poslouchatnahrávky. Ale to se pak mnoho nedozvědí.Jenomže znáte ještě někoho, kdo by mělv kritickém poslouchání podobnou zálibu jako vy?Já myslím, že Murray Perahia. Já jsem se ho nato vyloženě ptal. Řekl, že poslouchá každý den.A sama sebe? Ano! Ale ono to nemusí znamenatvšechno. Například u Artura Michelangeliho jsemměl dojem, jako by měl v uchu dvanáct mikrofonůa vnímal tak dokonale, že poslouchat nějaké nahrávkysnad ani nepotřebuje.Když ovšem jde klavírista na pódium, můžesice stokrát vědět, jak by to mělo znít, ale to asineznamená, že to pokaždé trefí…No jistě! Víte, když hráč na pódiu má už trochupocit, že „to hraje“, tak to už opravdu zvonyznějí!Do jaké míry pro vás koncert znamená hudebnízážitek – a do jaké míry je to jenom dřina a práce?Ono je to tak, že interpret – pokud nechce rezignovatna detaily – má spoustu starostí. Samozřejmě,někteří si starosti nepřipouštějí. To jsou ovšempolodiletanti. Řeknou si: „hraju a je to báječný“.Těm to jde dobře. Ale že bych já mohl na pódiuprožívat nějaké štěstí – na to jsem příliš velkýperfekcionista.Nikdy?Stane se to. Občas. Když na začátku neudělám nějakouchybu.Chyba je velký problém?Je. Překonat chybu a „jít dál“, odpustit si ji, to jevelké umění. Nejenom u klavíristů. Nicméněkdyž překonám ty první minuty, když to proběhnebez maléru a když se mi dobře a automatickyvybavuje paměť – a to vůbec není samozřejmé– tak občas mívám pocit, že hudba se odvíjívíceméně tak, jak bych si přál. A to je to nejlepší,co znám. Jen někdy se stane, že se člověk třebachvilinku diví, jak snadno to jde – a otevírá sepřed ním trochu jiný, překvapující svět. Aleo tom bych nerad mluvil. Jsou to skutečně vzácnémomenty.A pak se může stát, že i perfekcionista jako vyzažije při koncertě něco překvapivého, v dobrémslova smyslu?Ano. Může.Proč se dnes tak trvá na hře zpaměti, když to prointerpreta znamená zátěž?Je to tlak daný soutěžemi. V mezinárodních soutěžíchse na hře zpaměti trvá. Jak víte, třeba SvjatoslavRichter v poslední etapě své kariéry hrávalz not a doporučoval to studentům. Jenomže to jesice hezké doporučení, ale nelze ho následovat.Od mladého soutěžícího pianisty se žádá jakonutnost, aby hrál zpaměti.Jak často se vám při hře stává, že máte zřetelnoumyšlenku, jasné pojetí, ale tělo se brání?To je na hodně osobní odpověď… Víte, Michelangelijednou řekl, že nemá technické problémy.To bych já říci nemohl. Mně technické problémymnohdy brání v tom, abych věc uchopil s tou svobodou,jakou bych si přál.Ale lidí, kteří nemají technické problémy, asi mocnení…No jistě. Takové bych chtěl znát. I když věřím, žeMichelangeli mluvil pravdu. Také Richter. A pravděpodobněKrystian Zimerman.Zpíváte si, když hrajete?Ne. Zato vydávám různé zvuky, hrozné! Ale kdyžučím v takzvaných mistrovských třídách a mámkomentovat hru studentů, tak si velmi často zpěvemvypomáhám. Než bych jim řekl, o který tónjde, tak jim to raději hrozným hlasem zazpívám…Nechybí dnešním klavíristům zpěvnost?To je ošidné téma. Možná je to generační fenomén.Dnes je na velkém vzestupu technická úroveň, alei řemeslná poctivost. Když to srovnáte s některýmipány z minulého století, připadá vám, že jejichamatérismus by se dal krájet. Samozřejmě toneplatí o všech, ale někdy se až divíte, jak seten člověk domohl světové slávy. To se dnesnestane. Dnes slyšíte desítky, stovky mladýchinterpretů, kteří se nespletou. Zahrajou všechno.Tedy: odehrajou všechny noty. A přitom vám tomnohdy nic neříká, nanejvýš vám to dá jakousievidenci, jaké noty skladatel do partitury napsal.Sem tam ale můžete objevit výjimku. Třeba RafałBlechacz. To je mladý klavírista, který ještě slyšíten „stříbrný vítr“.Ano, ale proč se ta celková muzikálnost vlastněvytrácí? Kde to má kořeny?Pane redaktore, to já nevím. Já jenom konstatuji, žeten úpadek je bohužel značný. Vkus lidí upadá. Aleve světě pořád najdete takové, i když třeba v menšině,kteří tu korouhev kultury a krásy pořád drží.Jsou to například skupiny lékařů nebo právníků,kteří neznají lepší zábavu, než že se večer sejdou,mají stoh cédéček a debatují a hledají, kdo „udeřilten hřebíček na ten správný vršek“. Ještě to neumřelo.Pro interpreta je to záchrana. Pavel Ryjáček Český rozhlas 3–VltavaV programové řadě Akademie se znovu vrací k živě vysílanýmpořadům, ve kterých Ivan Moravec pouští různá provedení týchžskladeb a komentuje je. Nebojí se mluvit o hudební interpretaci,porovnávat a hodnotit jiné klavíristy, samozřejmě i světové, a tobez diplomatických okolků. A nebojí se ani překvapení a „lumpáren“(jeho oblíbený termín), které mu občas přichystají redaktořinebo studenti. Nejbližší z takových pořadů můžete slyšetve středu 29. září 2010 od 20 hod.