Století ryb - Český rozhlas

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍSTRANA 15JEAN SANTEUILProustovo prvníHLEDÁNÍZTRACE-NÉHOČASU„Smím nazývat tuto knihu románem?Je to, možná, méně a na druhé straněmnohem víc sama tresť mého života,sklizená bez sebemenší příměsive chvílích, kdy vyvěral z trhliny.Tato kniha nebyla nikdy napsána, bylaopravdu sklizena. A neomlouvámtím své lenošení. Mohl jsem ji ochraňovatpřed bouřemi, kypřit její půdu,vystavovat ji slunci, a snad mohu říci,i lépe vymezit svůj život. Pohled napřírodu, smutek, paprsky, jež na náschvílemi utkvěly a zatřpytily se, anižbychom je kdysi sami rozsvítili, mnena okamžik vyprostily ze zajetí zrcadelmondénní společnosti...“(Marcel Proust v úvodu k textuJean Santeuil)Na začátku byl nevídaný objev: když sedmadvacetlet po smrti Marcela Prousta,v roce 1949, francouzský spisovatel,esejista, historik a publicista AndréMaurois psal esej Hledání MarcelaProusta, ukázala mu Proustova neteř,paní Mante-Proustová, četné strýcovyzápisníky a sešity, v nichž užaslý Mauroisnašel fragmenty pradávných verzí textuHledání ztraceného času, napsanéovšem ve třetí osobě. Později dostalMaurois – na žádost literárního vědceBernarda de Fallois, který psal o Proustovidisertační práci – k dispozici dalšíchsedmdesát sešitů i několik krabic plnýchvolných, často potrhaných listů, kteréProust kdysi dávno navždy odložil. Díkyobrovské a pečlivé práci Bernarda deFallois vznikla zrekonstruovaná podobatextu, jemuž byl dán titul Jean Santeuila který byl původně prvním náběhemk Proustovu životnímu dílu a zároveňk jednomu z největších děl modernísvětové literatury, románovému cykluHledání ztraceného času. Román JeanSanteuil vyšel poprvé roku 1952, tedytřicet let po Proustově smrti, a okamžitěvyvolal senzaci v literárním světě: vždyťtento text dával nahlédnout do procesuzrodu Hledání ztraceného času. MarcelProust na rozsáhlém, byť fragmentárnímtextu Jean Santeuil pracoval zhrubav letech 1895–1899 a poté jej definitivněodložil. Monumentální Hledání ztracenéhočasu vznikalo v letech 1909–1922a svým složitým procesem evokace minulosti,autobiografických reminiscencía zachycených bezděčných vzpomínekuvolňovaných drobnými náhodnýmipodněty a asociacemi vlastně přenášelolidský osud do podoby literárního díla.Jean Santeuil vede přímo k Hledáníztraceného času, a přesto je úplnějiný. Nedokončený a odložený románje mnohem deníkovější, od konkrétníchzážitků vede vždy krátká cesta k jejichzaznamenání, zážitky neprocházejí tavicímkotlíkem imaginace, některé osobyse jen mihnou a hned zase zmizí... Řadaimpresionisticky laděných pasáží másvým charakterem blízko k souborubásní v próze Les plaisirs et les jours(Radovánky a dny, 1896).Jean Santeuil je na rozdíl od Hledáníztraceného času psán ve třetíosobě, ale autorský subjekt do textuobčas vstupuje obecnějšími úvahamiči odbočkami. Tento tisícistránkovýpokus o román svému pisateli přerostlpřes hlavu: pokus o zachycení životamladého muže konce 19. století zůstaltorzem, fragmentárním monumentemstojícím na cestě k jednomu z velkýchděl literatury 20. století.Hlavní postava textu Jean Santeuilje mladý muž pohybující se v mondénníPaříži i ve venkovském prostředí (z Illiersse v Hledání stane Combray) severníFrancie. Seznámíme se s Jeanovýmirodiči a s prostředím jeho dětství, putujemes ním do pařížské střední školy,čteme o setkání s fascinující postavouprofesora filozofie pana Beuliera, o pobytechv městečku Illiers, na bretaňsképláži Beg-Meil a na zámku v Réveillonu.Významnou epizodou je Jeanovo sledovánísoudního procesu s kapitánemDreyfusem a jeho úvahy na etická témataspjatá s touto aférou.Co Jeanu Santeuilovi scházelo k tomu,aby se z něho stala dokončenákniha? Jeho autor patrně zvolil příliš malýodstup od své látky: autobiografičnostzahltila jeho optiku a nedovolila mu poodstoupita rozhlédnout se po struktuřecelku, rozmáchnout se k širšímu pohledua vstoupit na tenký led fikce... Ano, JeanSanteuil zůstal stát v půli cesty, ale dílo,které stojí v půli cesty k Hledání ztracenéhočasu určitě stojí za pozornost! Český rozhlas 3–Vltava:od 29. 9. 2010 do 9. 10. 2010Petr Turek„Když se z našeho vědomí vytrácísamotné tělo milované ženy,jakmile v něm naše city už nenacházejíto oslňující kouzlo, kterépro nás měla, jak by mohlo býtuchováno v achátové kuličce,v dopise nebo stužce? Žijemeobráceni k budoucnosti, a zdá-lise, že nacházíme tutéž líbeznostv něčem, co okouzlilo naši minulost,je to proto, že ta minulost jepro nás dosud živá.“(Marcel Proust, Jean Santeuil,oddíl O lásce)