Století ryb - Český rozhlas

PROFILSTRANA 3SEBEVĚDOMÍ A POKORAPodzim 1947 je doba, kdy má Václav Talich skutečněnapilno. Vede Český komorní orchestr, dirigujeČeskou filharmonii a je šéfem opery Národního divadla.Adeptům dirigování nemá čas se věnovat, alevšem doporučuje, ať se účastní jeho zkoušek. Chodína ně i hubený, „ušatý“ Australan. Je mu právě dvaadvacet.Nejsilnější zážitky? Beethovenova Velkáfuga, Mozartovy Maličkosti, Schubertova Pátá symfonie,Debussyho Pelléas a Mélisanda... a samozřejměKáťa Kabanová. Na Akademii múzických uměníkrom toho studuje u profesorů Doležila a Dědečkaa horlivě se učí česky. Má tři zdroje: jazykové příručky,české přátele a Dobrého vojáka Švejka. Blížvysněnému učiteli dirigování se dostává až po komunistickémpuči v roce 1948. V době, kdy se Talichvzpamatovává z prosincového záchvatu mrtvicei z poúnorového zákazu veřejné činnosti. „Jezdívaljsem třikrát týdně autobusem ze Smíchova do Berouna,abych s Talichem soukromě studoval. Tambyl na vše čas. Ve vile nebyl telefon, nikdo Talichanerušil, mohli jsme celý den debatovat. Přinesl jsemtřeba různé smyky do Wagnerovy Siegfriedovy idylynebo Mozartovu Symfonii g moll. Tu jsme probíralivelmi důkladně a partituru s jeho poznámkami dosudpoužívám.“ Necelý rok strávený v Československuovlivnil Mackerrasovu dráhu naprosto zásadně.Dal jí směr, který by asi jinak neměla. Nešlo přitomjen o Janáčkovu hudbu, ale také o uměleckou etiku,jíž se učil u Václava Talicha a o které si později takédopisovali. „Píšete, že se musíte duchapřítomněa bez zvláštních příprav postaviti k pultu, abystepřevzal věc Vámi nestudovanou,“ čteme v Talichovědopise z ledna 1949. „Věřte, že nic Vás nepřivederychleji k získání sebevědomí, které je dirigentu taknutné, jako tato cesta. Ovšem bylo by chybou, kdybyVás vedla jedině k důkazu, že se nebojíte, neboť tamzačíná nebezpečí rutiny, která je sama o sobě účelema která může být za určitých okolností umělcovousmrtí. My totiž jsme takový zvláštní konglomerát sebevědomía pokory, nebojácnosti a strachu (to prvnípotřebujeme ve styku s ansámblem, se kterým mámestudovati, toho druhého je třeba v tichu vlastní pracovny,kde nás velikost uměleckého díla zavazuje keskromnosti), že každé přebujení jedné z těch kontrastníchvlastností ohrožuje činnost dirigentovu.“ŠEDESÁT LET S TAKTOVKOUPo návratu z Prahy je Mackerras opět v Sadler’sWells a prosazuje se jako dirigent. Händel, Gluck,Mozart, Donizetti... a v roce 1951 britská premiéraKáti Kabanové, později Věci Makropulos (1964)a Z mrtvého domu (1965). Při zachování vší úctya obdivu polemizuje s Talichem a českou interpretačnítradicí, která Janáčkovu hudbu (předevšímorchestraci) upravovala, aby umenšila její příkrosta drsnost a aby „lépe vyzněla“. Mackerras znovua znovu studoval prameny, až nakonec připraviledice Janáčkových oper, co nejvěrnějších skladatelovuoriginálu. Když v roce 1982 ve světové premiéřenahrál původní verzi Janáčkovy Její pastorkyněoproštěnou od všech nánosů a retuší, s nelíčenýmúdivem se ptal: „Nerozumím, proč to už dávno neudělaličeští muzikologové a dirigenti?“ Naštěstí toudělal on a je velkou Mackerrasovou zásluhou, žeFOTO — ZDENĚK CHRAPEKse dnes operní Janáček tolik hraje. (Jen v Čecháchz něj má obecenstvo pořád strach...)V letech 1954–56 byl Mackerras hlavním dirigentemorchestru BBC, ve stejné době intenzivně spolupracovals Benjaminem Brittenem, v roce 1963 debutovalv Covent Garden (Lady Macbeth Mcenskéhoújezdu), o devět let později v Metropolitní opeře(Orfeus a Eurydika), sedm roků vedl Anglickou národníoperu (1970–77). Roku 1973 řídil první koncertve slavné budově opery v Sydney, o sedm letpozději byl prvním ne-Britem, který uzavíral BBCProms, v roce 1991 znovuotevíral pražské Stavovskédivadlo inscenací Dona Giovanniho. V posledníchdvaceti letech svého života úzce spolupracovalse Skotským komorním orchestrem, Welšskounárodní operou a operním domem v San Franciscu,pravidelně dirigoval Orchestr věku osvícenství,Philharmonia Orchestra, Českou filharmonii. A aždo své sedmdesátky byl kapitánem milované „janáčkovské“jachty, kterou pojmenoval Emilia Marty.Pořád energický, usměvavý, neúnavný, nadšený.MACKERRASOVA ULICESir Charles Mackerras zemřel 14. července 2010.Naposledy dirigoval 12. 6. v Glyndebourne Cos fantutte. Mozarta měl přitom rád stejně jako Janáčka,jen vždycky říkával: „Mozart nepotřebuje, abychkomukoli dokazoval, že je to skvělý skladatel. Janáčekto potřeboval.“ Se svojí velkou hudební láskouse Mackerras rozloučil letos na jaře nastudovánímPříhod lišky Bystroušky v Royal Opera House. Neodehrályse už bohužel plánované letní koncerty naBBC Proms 2010, ani jeho 56. umělecká návštěvana Edinburském festivalu. Nebude už dirigovat anikoncem září Berlínskou filharmonii, ani začátkemříjna Českou filharmonii...Alan Charles Maclaurin Mackerras se narodil17. 11. 1925. Vždycky s humorem vzpomínal, jakpřijel po válce do Československa: „... a viděl jsemkolem sebe ulice s názvem 17. listopadu. Opravdumě potěšilo, že si všude tak cení zrovna mých narozenin!“Nedožité pětaosmdesátiny sira CharleseMackerrase připomene stanice Vltava sérií pořadů17. listopadu 2010. Třeba se časem dočkáme i Mackerrasovyulice... Petr Kadlec