Století ryb - Český rozhlas

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚSTRANA 7ILJA HURNÍK:PROFESOR MORUSÖDÖN VON HORVÁTH:STOLETÍ RYBProf. Ilja Hurník s režisérkou Markétou JahodovouSkladatel, klavírní virtuos, spisovatel, hudební pedagog, popularizátor– to jsou profese, kterými se profesor Ilja Hurník zapsal do českéhokulturního života. V tomto výčtu chybí ještě jedna, velmi specifickáčinnost – autor rozhlasových her. Inscenace jeho hry Moli, hryo životě plném strachu, o životě molů pod sametovými kladívky,s Jiřinou Bohdalovou, Václavem Voskou a Milošem Nedbalemv hlavních rolích a v režii Jiřího Horčičky již stačila vstoupit dorozhlasových dějin. I další tituly, například Lov na pláč, Stradivariana,Hudebně doložený Ezop, si získaly přízeň posluchačů.Ve čtvrtek 11. listopadu ve 20 hodin si budete moci poslechnoutzatím poslední, jubilejně dvacátou, hru Ilji Hurníka Profesor Morus. Takéona pracuje s hudbou jako s jedním z hlavních témat, také ona máv sobě plno humoru. I když svým laděním je spíše nostalgická. Hlavnípostava Kamila v ní vzpomíná na své dětství, na setkání s klukem zesousedství, hodiny klavíru a jednu velkou bouřku.Inscenaci nastudovala režisérka Markéta Jahodová. Ke spoluprácisi přizvala Květu Fialovou, Josefa Somra, Aloise Švehlíka, LadislavaTrojana, Simonu Postlerovou, Tatjanu Medveckou, Věru Tichánkovou,Pavla Rímského a další. „Pokud se mě ptáte po mé vlasti, pak vám mohuříct následující: narodil jsem se ve Fiume,vyrůstal jsem v Bělehradě, Budapešti, Bratislavě,Vídni a Mnichově a mám maďarský pas –ale vlast? Tu neznám! Já jsem typický starorakousko-maďarskýmišunk: maďarsko-chorvatsko-německo-český;jméno mám maďarské,rodnou řeč němčinu. Daleko nejlépe píšu německy,píšu nyní už jenom německy, náležímtedy k německému kulturnímu okruhu, k německémulidu. Ovšem pojem otčina (Vaterland),národnostně zfalšovaný, je mi cizí. Mojíotčinou je Volk,“ napsal Ödön von Horváth. To,že se čím dál tím víc cítil a byl světoobčanem,nepramenilo jen z jeho povahy a vůle. V roce1929, kdy psal předchozí řádky, žil a úspěšněpsal v Berlíně, který byl v té době považován zahlavní město evropského divadla. Ale konfliktys nacisty se množily. V restauraci napříkladžádá, aby byl vypnut rozhlasový přijímač, kterývysílal vůdcův projev, u soudu svědčí protiprovokatérům, kteří vyvolali rvačku. V únoru1932 prohledaly jeho dům SSmani a v dubnubyly jeho knihy demonstrativně spáleny naKrálovském náměstí v Mnichově. Jeho žádosto občanství byla opakovaně zamítnuta. V roce1934 odjíždí do Vídně a stává se světoobčanemde facto.Horváth je znám především jako dramatik.V jeho svérázných „lidových hrách“ skrze vrstvukolorovaného realismu vyvěrá nemilosrdnáironie a groteska. Nicméně za pozornost stojíi jeho próza. Franz Werfel o ní napsal, že převyšujevšechno, co vytvořil.Ivo Krobot si pro svou dramatizaci vybralprvní díl souboru Století ryb Mládež bez boha,který Horváth napsal v roce 1937 ve Vídnia vyšel poprvé v nakladatelství Allert de Langev Amsterdamu. To, že musel vyjít za hraniceminení náhodou – román popisuje velmi jasněnástup fašismu. Obsahuje kriminální zápletku,ale podstatnější je příběh jeho vypravěče,středoškolského profesora, který v sobě najdeodvahu a vnitřní sílu k odpovědnosti za sebei dění ve společnosti. Horváth tak znovu zpracovávátéma víry a spravedlnosti jako před tímnapříklad v dramatu Soudný den. Druhou částdiptichu tvoří próza Dítě naší doby (1938).28. května 1938 se Ödön von Horváth sešelv Paříži s režisérem Robertem Siodmakem, kterýchtěl v Americe román Století ryb zfilmovat.Odpoledne před schůzkou shlédl v CinemaMarignan tehdejší filmový hit Sněhurka a sedmtrpaslíků Walta Disneye. Když se po sedméhodině vracel pěšky do hotelu po Champs-Elysées, zastihla jej prudká bouře. Větev, kteráse ulomila z kaštanu, pod který se schoval, hozasáhla do hlavy. Byl na místě mrtev.Pro režiséra Ivo Krobota je jeho režie vlastnídramatizace románu Století ryb rozhlasovýmdebutem. Pro hlavní roli si vybral VladimíraJavorského. Dále hrají Miroslav Táborský, JanHartl, Kryštof Hádek, Lucie Pernetová a další.Premiéru vysílá Český rozhlas 3–Vltava v sobotu16. října ve 14 hodin. Ödön von HorváthMartin VelíšekFOTO — ARCHIV