B - Convention on Biological Diversity

Ab) II. Současný stavPatrně vůbec prvním pokusem o záchranný chov u nás (i když motivovaný zřejmě zištnými důvody) bylo rozmnoženíbobra evropského (Castor fi ber) v lidské péči a jeho následné vypuštění do volné přírody na přelomu 18. a 19.století na panství Schwarzenberků v jižních Čechách. V České republice byla realizována (a stále probíhají) některáopatření na ochranu ohrožených druhů již od 80. let 20. století. Jmenujme např. vypouštění orla mořského(Haliaeetus albicilla) na Třeboňsku, rysa ostrovida (Lynx lynx) na Šumavě, záchrana populace všivce statného(Pedicularis exaltata) v Bílých Karpatech, opatření na ochranu koniklece jarního (Pulsatilla vernalis) na Třeboňskua v Krkonoších, záchranná kultivace a posilování populace endemického hvozdíku písečného českého (Dianthusarenarius subsp. bohemicus).Vlastní statut záchranných programů byl v České republice oficiálně zaveden až v roce 1992 zákonem č. 114/1992Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Po dobu platnosti zákona bylo dosud Ministerstvemživotního prostředí (MŽP) schváleno 5 záchranných programů: rys ostrovid (Lynx lynx), tetřev hlušec (Tetraourogallus), perlorodka říční (Margaritifera margaritifera), rdest dlouholistý (Potamogeton praelongus), matiznabahenní (Angelica palustre).Další záchranné programy jsou připravovány minimálně pro 5 druhů rostlin a více druhů živočichů. Některé tytoprojekty mají celostátní působnost, jiné jsou regionálně zaměřené. Několik let probíhá záchranný projekt prosokola stěhovavého (Falco peregrinus) a raroha velkého (Falco cherrug), který nemá statut záchranného programu,ale je koordinován poradním sborem jmenovaným ředitelem Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (AOPKČR).I.II.III.IV.V.VI.VII.VIII.IX.b) III. Problémové okruhy1. Chybějící ucelená koncepce záchranných programů v ochraně druhů v ČR pro stanovení priorit v této oblasti,pravidel přípravy, schvalování a realizace záchranných programů na vybrané druhy.2. Nekoordinovaná a roztříštěná aktivní opatření na ochranu zvláště chráněných druhů různými institucemiochrany přírody i nevládními organizacemi, často nepodložená monitoringem populace ve volné přírodě i dopademdaných opatření.3. Nedostatečné financování záchranných programů, které je poté nutno fi nancovat roztříštěně z různých zdrojůpro různé organizace (SFŽP (Státní fond životního prostředí), krajinotvorné programy MŽP).4. Obecné vnímání záchranných programů v zúžené podobě (sensu stricto), jako částečných opatření, bez zdůrazněnínutnosti a využití aktuálních vědeckých poznatků, pochopení veškeré šíře problematiky, včetně nutnéhomonitoringu (viz kapitola Monitoring a indikátory). Veřejností jsou mnohdy jen na základě dobrých úmyslůaplikována ochranářská opatření (včetně záchranných transferů) na několika jedincích, bez zvážení dopadu naživotaschopnost celých populací a biotu náhradních stanovišť.5. Nízká informovanost veřejnosti o existenci, smyslu a cílech záchranných programů.6. Nízká specifická diverzita (tam, kde je nízký počet jedinců pro záchranný chov).X.XI.XII.33