Studia Romanistica Beliana

vzhledu lisu došel k názoru, že tento nenasytný stroj by na jevišti neměl být reálně ztvárněn,
aby mu to neubralo na symboličnosti: „Lasciare immaginare alleggerisce, gonfia la realtà e
l‘ironia gioca meglio se procede il fantasma dell’orrore“ 3 -
Jak již jsme zmiňovali, Giorgio Pressburger se ve svém zpracování Samoty velmi věrně
drží Hrabalova textu (či přesněji řečeno jeho znění v překladu Sergia Corduase) 4 a to dokonce
do té míry, že i představní je rozděleno do osmi kapitol, jejichž začátek je divákovi vždy
oznámen i s číslem stránky, na které se v knize nacházejí. Pressburgerova adaptace nemá
v úmyslu skrývat svůj knižní původ, chce naopak z knižního světa a postav, které se v něm
vyskytují, udělat své jeviště 5 . Scénické zpracování umožňuje autorovi zhmotnit na jevišti
Hanťovi představy a vzpomínky, a tak se postupně objevují na scéně nejen postavy
z protagonistova života ale i Lao-c´, Ježíš, Rimbaud, Leonardo da Vinci, Leibnitz, Schelling,
Kant a další (celkem 47 postav), kteří rozmlouvají s Hanťou či mezi sebou. Zatímco
Hrabalova kniha je vlastně souvislým Hanťovým monologem, kde vše je filtrováno jeho
pohledem na svět a jeho způsobem vyjadřování, v divadelní hře ostatní postavy získávají více
autonomie a některé scény a dialogy jsou autorem adaptace dotvořeny a rozšířeny 6 . Jiné
epizody či detaily jsou naopak vypuštěny nebo zkráceny, ať již z důvodu časového omezení
divadelního žánru či z důvodu pravděpodobné nesrozumitelnosti pro italského diváka 7 . Navíc
Pressburger vytváří postavu takzvaného „překladatele“, který občas vstupuje do děje a
upozorňuje diváka na odkazy na jiná literární či filozofická díla.
Za povšimnutí dále stojí, že Giorgio Pressburger se ve svém divadelním zpracování na
konci odklonil od třetí a definitivní verze Hrabalova příběhu, 8 ve které je protagonistova
sebevražda jen opileckým snem, a opravdu ho nechává zemřít v jeho lisu. Zřejmě pro vetší
dramatický dopad tohoto finále.
Toto představení bylo původně připraveno pro Mittelfest 1992 v Cividale del Friuli. Jedná
se o festival středoevropské kultury, na jehož organizaci se Giorgio Pressburger (vedle
například Jiřího Menzela) podílel. Pressburger má ke středoevropské kultuře velmi blízko,
neboť, ač žije již dlouhá desetiletí v Itálii, pochází z Budapešti. Roku 1992 byl Mittelfest
věnován osobnosti a dílu Franze Kafky a organizátoři se rozhodli využít jeho popularity
k tomu, aby přitáhli pozornost na jiné autory a umělce střední Evropy. Pressburgerova volba
padla na Hrabalovu Příliš hlučnou samotu.
Po úspěchu na Mittelfestu byla hra inscenována i v jiných italských divadlech s vesměs
příznivými ohlasy, které kromě Pressburgerova zpracování a režie vyzdvihují převážně práci
scénografa Enrica Joba a představitele hlavní role Paola Bonacelliho 9 .
3 „Nechat představivosti volný průběh uvolňuje, ale zároveň nafukuje realitu a ironie účinkuje lépe, je-li
podpořena duchem hrůzy.“ (E. Job, Una nota dello scenografo, in “I quaderni del teatro”, Udine, Arti grafiche
friulane, 1992, s. 45.
4 B. Hrabal, Una solitudine troppo rumorosa, přel. S. Corduas, Torino, Einaudi, 1987.
5 Srov. G. Pressburger, Una solitudine troppo rumorosa, in “I quaderni del teatro”, Udine, Arti grafiche friulane,
1992, s. 41.
6 Srov. např. rozhovory Goetha, Schellinga a Leibnitze s ženami jejich srdcí ve 3. kapitole. (B. Hrabal, Una
solitudine troppo rumorosa, divadelní adaptace G. Pressburger, in “I quaderni del teatro”, Arti grafiche friulane,
1992, s. 62-63.)
7 Chybí například zmínka o tuzexových bonech v druhé kapitole nebo oslovení „molodci“ v kapitole sedmé.
8 Hrabal v krátkém časovém sledu napsal tři verze Hanťova příběhu, jednu volným veršem, druhou obecnou
češtinou a třetí, která byla přeložena do italštiny, spisovným jazykem. Zatímco v prvních dvou verzích autor
nechává svého protagonistu opravdu zvolit smrt, ve třetí se jedná jen o sen.
9 “Regia e scene da brivido.” (G. Serafini, Quel carnefice di se stesso, “Il Tempo”, 21. 1. 1993). “Una riduzione
dalla pagina alla scena che sembrava impossibile e che è sbocciata invece in un allestimento di forte impatto. [...]
Perfettamente a suo agio tra Hrabal e Kafka, il mitteleuropeo Pressburger ha cucito un patchwork drammaturgico
impeccabile, in equilibrio tra emozione e grottesco. [...] Ma Pressburger ha avuto anche il merito di destinare il
suo Don Chisciotte dei libri ad un attore come Paolo Bonaccelli. Sguardo allucinato e penetrante, modi ora
impetuosi ora rassegnati, distaccato, autoironico, straniato, con punte di soffocata malinconia.” (S. Chinzari, La
solitudine di Hanta, creatura del sottosuolo, “l’Unità, 24. 1. 1993).
10