Studia Romanistica Beliana

volontà sono istruito e così in realtà neppure so quali pensieri sono miei e provengono da me e quali li
ho letti... 11
Scena 2
Prende la racchetta da tennis e il boccale e comincia a giocare. Si ferma e si rivolge al pubblico.
Pausa di relaxa. Pausa deportiva.
Teribile importante pugnatura. Maestro sempre me dicere questo. Teribile importante pugnatura.
Colpa di diritta. Colpa di rovescia. Bene! Colpa di voletta!
Unico giocatore di tennis che stanca braccio che non gioca.
E così...
oggi sono quindici ani
io lavoro carta vecchia... quindici ani
è mia love story
non è poco quindici ani.
Quindici ani
che presso carta vecchia e libri
quindici ani
ogni giorno
tutto tutto questo dentro mia bela pressa meccanica.
Quindici ani
tutto tutto sporco inchiostro
assomillio come inziclopidia
pressato almeno meno venti quintali solo inziclopidia
Sono una brocca piena di acqua viva i morta
basta che tu inclinire me un poco
e da me scorrono pensieri tutti quanti belli
che io
contro la mia volontà sono istruito
E così
in realità...non so quali pensieri sono miei
quali vengano da me
e quali li ho letti, perché? 12
Andrea Renzi se narozdíl od Pressburgera rozhodl pro jediného herce na jevišti.
Představení je tedy Hanťovým monologem, o ostatních postavách se dovídáme jen
zprostředkovaně, díky jeho vyprávění. I scéna je mnohem skromnější. Ocitáme se
s protagonistou ve skladišti plném starého papíru, s elektrickými vypínači na zdech a
železným schodištěm, v určitém momentu se však scéna zaplní obrázky svatých z projektoru
a tento velmi realistický prostor se tak rozšíří o další, řekněme mystickou, dimenzi.
Druhá a zatím poslední epizoda z této série představení, Hanťa e il paradiso delle donne,
nás posunuje zhruba o pět let dále v životě postavy. Je neděle a Hanťa nemusí do práce,
setkáváme se s ním doma: na záchodě. Jak již napovídá název, prostřednictvím
protagonistových vzpomínek se zde setkáme se ženami z jeho ranného mládí: s maličkou
cikánkou a s Mančinkou. Hanťa se nadále vyjadřuje ve svém zvláštním italsko-slovanském
jazyce, avšak v jedenáctislabičných verších. Jakoby ho milostné téma a vášeň pro knihy nutily
vyjadřovat se poezií. 13
Na závěr bychom se mohli pokusit odpovědět na otázku, proč je Hrabalovo dílo, v našem
případě tedy Příliš hlučná samota, tolik vyhledávaným pro divadelní zpracování, a to i
v cizině. Přestože jsme měli možnost posoudit dva velmi odlišné přístupy k literární předloze
11 B. Hrabal, Una solitudine troppo rumorosa, Torino, Einaudi, 1987, p. 4.
12 Andrea Renzi, Una solitudine troppo rumorosa. (Nepublikovaný strojopis scénáře uchovává Sergio Corduas).
13 Srov. Andrea Renzi [on-line]. Dostupné na: .
12