VARIA X - Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra - SAV

Pøesto lze øíci, že znovu máme pøed sebou klasifikaci, která dìlá jisté kompromisy
s tradicí, a tak se mùže zdát, že nepøinesla nic nového. Na její arbitrarnost
poukazuje skuteènost, že autoøi nevysvìtlují, proè vybrali právì tyto jevy.
Napøíklad mohli brát do úvahy ještì tyto tøi:
xiix: koncovky za mužský rod;
xix: trvání latinských tøíd pøídavných jmen;
xx: adjektivální èlen.
Uvidíme v § IV., že podle nich se francouzština a rumunština už nezdají
tolik okrajové.
I když ani právì uvedenou klasifikaci nelze považovat za èistì synchronickou,
Robert de Dardel s Jacobem Wüestem sestavili v rámci teorie o vzniku
románských jazykù další roztøídìní, kde uplatnili pouze body 1 a 11 z èistì
diachronického hlediska (Dardel – Wüest 1993:45).
Podle nich se v antice vytvoøily tøi oblasti. V nejstarších provinciích se odehrál
I. cyklus zjednodušení latiny, ze kterého vznikla první fáze prarománštiny.
Z ní se vyvinuly portugalština, španìlština a sardština.
Do ostatních provincií se dostala už prarománština po II. cyklu zjednodušení.
V tìchto oblastech vznikly francouzština, okcitánština, rétorománština (Cadorini
1996a) a rumunština. Italština a katalánština se jeví jako jazyky, které
nesou stopy obou cyklù.
II.vii. Ve srovnávací romanistice se používají nìkteré termíny, které oznaèují
èásti Románie z hlediska procesu expanze latiny a románských jazykù.
Území Øímské øíše, kde se mluvilo latinsky, ale kde dnes už není žádný románský
jazyk (Nìmecko, skoro celý Balkán, severní Afrika), se øíká „ztracená Románie“.
Koloniím evropských zemí, kam byl vnesen jazyk románské metropole, se
øíká „nová Románie“ i „získaná Románie“ (Jižní Amerika, Quebec, Filipiny,
atd.). Pro oblasti, kde se používala lingva franka na základì latiny, napøíklad
pro obchodní úèely, byl navržen termín „vnìjší Románie“ (Cadorini 1996b:43).
Jacques Pohl seøadil románské jazyky podle sociolingvistického statutu. Do
jedné skupiny seskupil oficiální státní jazyky: jazyky etnopolitické. Do druhé
skupiny patøí jazyky etnické èi dialektální (Pohl 1972).
Dìjiny ukázaly, že taková klasifikace je založena na velice pohyblivém základì.
Celá øada útvarù získala v posledních 30 letech významná politická uznání,
èímž se znaènì zmìnil i pocit ztotožnìní obèana-mluvèího se státem.
III.i. Nárùst poètu èlenù a nové politické a civilizaèní podmínky zøejmì
tøásají se schématem, které v podstatì poøád odráží Diezovu šestièlennou klasifikaci.
Uvedu pøíkladem nové schéma, které lze vytvoøit, pokud se v rámci
Renziho a Salviho návrhu (1985:181 – 200) vìnuje vìtší pozornost furlanštinì
a v pøípadì, že se vezmou do úvahy také dodateèné body XIIX až XX.
Jak bylo už uvedeno, Renzi a Salvi vymezují na jedné stranì Románii continuu
a na druhé rumunštinu (spíš konzervativní) a francouzštinu (spíš inovativní)
jako okrajové èleny. Rumunština jediná oznaèuje flektivnì pády u jmen
99