WILLIAM SHAKESPEARE HAMLET Přeložil František Nevrla ...

„viděl jsem vstoupit ho do toho domu“ –
videlicet do nevěstince – třeba.
A vidíš to;
na mřenku falše chyt se kapr pravdy;
a takhle chytrostí a úskokem,
cestami šikmými a zákruty
a třebas nepřímo, jdem na to přímo;
a tedy takhle, jak jsem vyložil,
synáčka čapneš. Nu, tak už to chápeš?
Reynaldo. Už chápu.
Polonius. Pánbůh s tebou, hodně štěstí.
Reynaldo. Můj vzácný pane.
Polonius. A taky sám mu sáhni na zoubek.
Reynaldo. To sáhnu, pane.
Polonius. A ať si hraje po svém.
Reynaldo.
Bude, pane. Odejde.
Vstoupí Ofelie.
Polonius. Sbohem. – Nu, Ofelie, co se děje?
Ofelie. Můj drahý otče, jsem tak poděšena.
Polonius. Proboha, čím?
Ofelie. Když šila jsem v své komnatě, tu náhle
princ Hamlet – v rozepjatém kabátě,
bez klobouku, punčochy plné bláta
bez podvazků mu visí na kotnících,
bledý jak plátno, kolena se třesou;
s pohledem nesmyslně vytřeštěným,
jakoby vypuštěn byl přímo z pekla
šířit zde hrůzu – tak přede mne vstoupil.
Polonius. Šílený z lásky k tobě?
Ofelie.
však obávám se toho.
Polonius.
A co říkal?
Nevím, pane,
35