WILLIAM SHAKESPEARE HAMLET Přeložil František Nevrla ...

Vítejte, pánové, vítejte všichni. – Těší mne, že tě vidím. Vítej,
starý příteli! – Ó, můj starý příteli! Copak, tvář ti zarostla 38 od té
doby, co jsme se neviděli; snad jsi mě nepřišel do Dánska strašit?
Ó, má krásná dámo? U naší panny, slečno, přiblížila jste se k nebi
aspoň o výšku podpatku, co jsme se neviděli. Dej Pánbůh, aby
váš hlas nepřišel o zvuk jako ušoumaný zlaťák. Pánové, jste
všichni vítáni. Pustíme se hned do toho jako francouzští sokolové,
kteří se vrhnou na všechno, co vidí; připravte si řeč. Pojďte,
uděláme si malou zkoušku; něco pathetického.
První herec. A co, vzácný princi?
Hamlet. Slyšel jsem tě jednou něco recitovat – ale to se nehrálo,
nebo jen jednou, protože ta hra, jak si vzpomínám, nelíbila se
širšímu publiku; pro průměr to byl kaviár; ale byl to – jak jsem to
pojal já a druzí, jejichž úsudek v těchto věcech vrcholil nad mým
– vynikající kus; dobře rozdělen na scény a složen se stejnou
umírněností jako dovedností. Vzpomínám si, že někdo řekl, že to
nebylo osoleno, aby se připepřil obsah, ani obsah nebyl ve
výraze, který by usvědčil autora z vyumělkovanosti, ale prohlásil
ten způsob za přiměřený, stejně zdravý jako sladký, daleko
uhlazenější než přikrášlený. Jednu pasáž jsem si zvlášť zamiloval;
byla to řeč Aeneova k Didoně; a z ní hlavně to, kde mluví o
zavraždění Priama. Pamatujete-li se na to, začíná to tímto veršem;
počkejte, počkejte:
„Ukrutný Pyrrhus, jak hyrkánské zvíře“ –
ne, takto ne; však začíná to Pyrrhem –
„Ukrutný Pyrrhus, jenž svou temnou zbrojí,
černou jak jeho plán, se noci rovnal,
když ukryl se do osudného koně,
teď hroznou svou a černou tvář si potřel
děsnější barvou; od hlavy až k patě
je samá červeň; strašně okrášlen
38 valanct (Q2, opatřený záclonou, volánem, tedy zarostlý); valiant (F, udatný).
50