FAKULTNÍM ŠKOLÁM CHYBÍ PRÁVNÍ STATUS - Učitelské noviny

Profil
11
Po svém příjezdu jsem se nikomu nechlubil
s tím, že už nejsem ve straně, takže
jsem mohl dokonce ještě chvíli učit. Na
kádrovém oddělení fakulty mi pak navrhli,
že když z univerzity sám odejdu, dají mi
dobrý posudek. V opačném případě pak
nikde místo nenajdu. Trval jsem na tom,
ať mě tedy vyhodí, ale že půjdu za soudruhem
Husákem a zeptám se ho na to.
To by byl jistě naivní nápad, já však dodal,
že s mým tchánem byli na gymnáziu
spolužáci a že mohu tuto známost využít.
Za Husákem jsem samozřejmě nešel, ale
získal jsem tím odklad. Nicméně mi řekli,
že nemůžu učit. Po nějaké době došli
i k tomu, že nemohu působit ani jako
vědecký pracovník a že mě převedou na
odborného pracovníka – pomocné práce,
úklid, mytí laboratorního nádobí a podobně.
Nebyl jsem proti. Ovšem ve skutečnosti
jsem se dále věnoval výzkumu, byť za plat
a s postavením pomocné síly. I v Praze
jsem měl totiž štěstí na šéfa, kterým byl
profesor Václav Petržílka. A pak za pár let
přivezli dlouho plánovaný urychlovač, se
kterým si nikdo nevěděl rady. Proto mi ho
dali na starost. Avšak po letech jsem se
dozvěděl, že stejně nevěřili, že ho uvedu
do provozu, a chtěli tak získat záminku,
aby mě mohli definitivně vyhodit. Mně
se ho ale kupodivu během roku podařilo
dát dohromady, a tak mě naopak opět
museli převést zpátky na pozici vědeckého
pracovníka.
Vzpomínám si, že jste mi při jednom
z našich tehdejších interview pro UN
sdělil, že největší chybou našich politiků
v oblasti vysokoškolského vzdělání bylo
to, že nedali vzniknout několika veřejným
neuniverzitním vysokým školám, jež se
mohly poměrně jednoduše transformovat
z některých vyšších odborných škol. Stále
to považujete za hlavní přešlap tehdejší
doby?
Nevím, jestli šlo skutečně o chybu největší,
ale stále to za velké pochybení považuji.
Vysoká škola má mít na starost buď
výzkumnou, vědeckou, uměleckou, nebo
jinou tvůrčí činnost. Pořád si myslím, že
tady chybí více veřejných vysokých škol
zaměřených výhradně na prakticky orientovaná
bakalářská studia. Univerzity jsou
totiž hlavně od toho, aby připravovaly
vědecky orientované absolventy, i když se
vědecké práci nebudou aktivně věnovat.
Pokud jde o českou vědu, někteří kritici
tvrdí, že na to, kolik se do ní dává peněz,
je málo výsledků…
Když se měl před šesti lety novelizovat zákon
o podpoře výzkumu, objevil se v něm
nový paragraf zaměřený na podporu
velkých infrastruktur výzkumu. Rozeslal
jsem tehdy dopis s dotazníkem asi dvěma
stům padesáti výzkumným institucím
(vrátilo se mi jich zhruba sto osmdesát),
v němž jsem se mimo jiné dotazoval na
to, jakých nejdůležitějších výsledků ten
který subjekt dosáhl. Kdykoliv v minulosti.
A jaký význam jim sami autoři přikládají.
Tím nejdůležitějším je podle mě rozhodně
objev. Kolik byste řekl, že jsem v těchto
odpovědích nalezl objevů?
Deset?
Nula! I to, co jednotliví respondenti
za objev vydávali, objevem nebylo. Na to
před nimi už přišel někdo jiný. Učinit skok
v poznání je totiž strašně obtížné. To ale
neznamená, že je to argument pro to, do
vědy miliardy nedávat. Věda nejsou jen
Einsteinové. K tomu, aby se cenný skok
udělal, je potřeba mít invenci, ale také
odvést obrovské množství práce. Velice
hodnotné je také to, když někdo jako
první provedený objev potvrdí. A to už se,
jak z odpovědí tehdy vyplynulo, podařilo
řadě našich vědců. Navíc je hodně pravděpodobné,
že s větším štěstím by se tento
objev podařil právě některému z nich.
Před dvěma lety jste se stal náměstkem
pro výzkum a vysoké školství asi nejméně
oblíbeného polistopadového ministra
školství Josefa Dobeše. Musím přiznat, že
mě to velmi překvapilo. Ale pak jsem si
řekl, že jste asi využil příležitosti zachránit,
co se dá, tedy aby Dobeš nepoškodil
akademickou půdu ještě více. Co vás tedy
k tomuto kroku tehdy vedlo?
Nebyl to sám ministr, kdo připravoval konkrétní
obsah nových zákonů, ale zejména
Rada pro reformu vysokého školství, jíž
předsedal profesor Rudolf Haňka z Vysoké
školy ekonomické v Praze a University of
Cambridge. V ní byla řada dalších významných
představitelů naší akademické obce.
A ministr Dobeš mě požádal o pomoc.
Vůbec jsem zprvu jeho nabídku na místo
náměstka nechtěl přijmout. Ale pak rozhodlo
to, že připravovaný obsah reformy
byl opravdu dost „revoluční“, a kdybych
této možnosti nevyužil, bylo velmi
pravděpodobné, že by takovou představu
o novém vysokoškolském zákonu schválil
poměrně jednoduše parlament. V dalších
bojích, jak se posléze ukázalo, nešlo ani
tak o zákon, ale o to, aby ministr Dobeš
odstoupil.
V roce 2003 jste byl navrhován na jednoho
z kandidátů na prezidenta republiky.
Proč jste do toho nešel v nedávné přímé
volbě?
Ani mě to nenapadlo. Navíc už tehdy jsem
odmítl, protože jsem nechtěl přerušit
funkční období rektora Univerzity Karlovy.
Rozhodně jsem nepovažoval za správné
takovýto vážný úřad vyměnit za jiný, byť
by šlo o možnost ucházet se o post prezidenta
republiky.
●