FAKULTNÍM ŠKOLÁM CHYBÍ PRÁVNÍ STATUS - Učitelské noviny

Odborníci radí
13
NEJDE O PAPÍR
Je dostatečnou kvalifikací pro nápravy poruch řeči
u předškoláků kurz logopedické prevence?
Na tom, že se řeč dětí rychle mění, se
asi všichni shodneme. A jen málokdo
by souhlasil s tím, že k lepšímu. Většina
těch, kteří s dětmi delší dobu pracují,
upozorňují nejen na nápadně se zhoršující
výslovnost, ale i na změny ve slovní
zásobě, na vysoké procento dětí, které
neumějí vyprávět ani krátký příběh,
zážitek nebo formulovat srozumitelně
své přání. Schopnost (nebo spíše neschopnost)
se soustředit, vydržet u jedné
hry delší dobu, dokončit úkol se stává
problémem už ve školkách, natož pak
při výuce. Zdá se, že přibývá i vývojových
poruch řeči, a velké nároky na děti zvyšují
i riziko poruch plynulosti řeči.
Kdybychom měli jít až na kořen problému,
dostaneme se do věku kojeneckého,
kdy maminky, masírované
všudypřítomnou reklamou a pocitem, že
pro dítě musí najít to nejlepší, nehledají
řešení pomocí zdravého selského
rozumu, ale na internetu, kde lze vedle
věcných rad najít i pěkné nesmysly, nebo
v knihách často pochybné úrovně (co
si myslet o autorce, která napíše, že ve
věku tří čtyř měsíců se má dítěti u zrcadla
předvádět výrazné lalala a číst mu
logopedické básničky…).
Nicméně do tří let věku se vedle
zřejmých problémů (poruchy sluchu,
rozštěpy a další) obvykle řeší jen velké
nápadnosti ve vývoji řeči. První, kdo na
odlišnost upozorní, bývá dětský lékař
při „tříleté“ preventivní prohlídce nebo
učitelka v mateřské škole, která má
ze zkušenosti dobrý odhad na různé
odlišnosti od normy. Má obvykle taky
snahu dětem pomoci, protože si často
na rozdíl od rodičů uvědomuje možné
důsledky „děr“ ve vývoji nejen pro řeč,
ale i pro pozdější školní výuku.
Nabídka logopedické péče je v mateřských
školách už téměř nutností. Je
jasné, že je nutné mít pro takovou péči
odpovídající kvalifikaci – a nejen kvůli
zvyšujícímu se zájmu právníků o různé
problémy (je otázka času, kdy se jejich
zájem přesune ze zdravotnictví do
jiných oblastí péče).
Učitelka běžné MŠ má v rámci své práce
k dispozici mnoho aktivit, které rozvíjejí
řečové dovednosti a které se týkají celé
dětské skupiny bez rozdílu. Jde o formu
nespecifické prevence – obecný rozvoj
motorických dovedností, pohybové
koordinace, smyslového vnímání a vyjadřovacích
dovedností. Podle pokynů SPC,
PPP nebo klinického logopeda může
také pracovat individuálně s dětmi, které
mají specifické výchovné potřeby – nejde
ale o logopedickou péči, garantem je
vždycky odborník. Rozšířený termín
„logopedická asistentka“, pod kterým se
rozuměla absolventka kurzů s kvalifikací
k úpravě výslovnosti, dneska už právně
neexistuje, i když v terénu přetrvává.
Zahrnuje dvě úrovně kvalifikace, z nichž
každá má jiné úkoly i kompetence:
Absolvent/ka vysokoškolského vzdělání
(Bc. speciální pedagogiky nebo pedagogické
vzdělání doplněné o další vzdělávání
zaměřené na speciální pedagogiku,
ukončené zpravidla závěrečnou zkouškou)
se může starat o děti s tzv. prostou
poruchou výslovnosti a individuálně
pracovat i s dětmi s jinými poruchami
řeči, ale pouze podle pokynů logopeda.
Absolvent/ka pedagogického vzdělání
doplněného o kurzy logopedické prevence,
akreditované MŠMT, se zaměřuje
na cílený rozvoj schopností, které
bezprostředně ovlivňují rozvoj řeči a na
rozvoj komunikačních dovedností.
Společné pro tyto skupiny jsou postupy,
které směřují k prevenci různých poruch
řeči i k prevenci poruch učení – velká
část problémů s učením má totiž kořeny
v nedostatcích ve smyslovém vnímání
nebo v motorice. Nezastupitelná je
také jejich úloha při depistáži poruch
řeči – nejde o název poruchy nebo její
diagnostiku, ale o zjištění, že řeč dítěte
se nápadně odlišuje od normy, a o jeho
předání do odborné péče. V žádném
případě ale tato kvalifikace (ať už
vysokoškolská nebo absolvování kurzů)
neopravňuje k diagnostice nebo terapii
jiných poruch řeči než prostých poruch
výslovnosti – to spadá vždy do kompetence
logopeda se státní zkouškou. Je
tedy jasné, kdo a co může dělat, ale je
třeba ještě doplnit i jak. Logopedická
prevence se může prolínat s běžným
programem mateřské školy, může jít
i o skupiny dětí, které se vymykají
běžnému průměru, ale ještě nevyžadují
individuální péči. Zkušená učitelka
odhadne, zda je hlavním problémem
malá slovní zásoba, špatná výslovnost
nebo vyjadřovací neobratnost. S jistou
sumou znalostí dokáže i odhadnout, zda
je na vině sociokulturní úroveň rodiny,
hodiny trávené před obrazovkou nebo
nedostatky v některých schopnostech,
a může podle toho výběrem vhodných
her vývoj řeči dětí výrazně ovlivnit.
Ovšem podstatně těžší než práce s dětmi
je působení na rodiče – někdy informace
o možných rizicích a nabídku pomoci
přijmou vděčně, ale často se diví či přehazují
zodpovědnost na školku – a doma
nic nedělají i nadále. Ovšem placené
„zájmové kroužky“ logopedie, nabízené
spolu s keramikou a angličtinou, nelze
v žádném případě akceptovat.
Nad skupinkami, kde se už využívají
terapeutické postupy určené pro dyslálie,
by měl mít vždy supervizi logoped
– i dyslálie může být tvrdým oříškem,
nemluvě o tom, že odlišit ji třeba
od dysfatických symptomů vyžaduje
už speciální znalosti. Také individuální
logopedická péče má své místo – měl
by ale vždy být přítomen rodič a měl
by vždy dostat informace o postupech,
které budou doma společně procvičovat
– notýsek se slovy a pokynem “nacvičte
C“ a podobné varianty, které se občas
vyskytují, opravdu nelze akceptovat.
Součástí individuální péče je také dokumentace,
kde se stručně zaznamená
situace na začátku konzultace, tedy
pokrok od minula, další domluvené
postupy a termín další návštěvy. Nejde
o zbytečnou byrokracii, ale o možnost
sledovat vývoj terapie a také o ochranu
učitelky (speciální pedagožky) při
případném sporu. Logoped se SZZ, který
garantuje logopedickou péči v MŠ (a má
zodpovědnost za volbu metodických
postupů), může být pracovníkem SPC,
PPP, ale může jít i o klinického logopeda
– záleží na místních podmínkách.
To je tedy současný stav, který odpovídá
legislativě a obecně platným směrnicím.
Možná by bylo dobré upozornit ještě
na jednu okolnost, která s přirozeným
zájmem o logopedickou prevenci
souvisí – a to je poměrně velká nabídka
různých kurzů s touto náplní. Mají velmi
rozdílnou délku od několika hodin
po několik dnů, různou náplň a samozřejmě
i různou cenu. Proto doporučuji
zájemcům o logopedickou prevenci pečlivě
zvažovat, jaký kurz chtějí absolvovat
– předpokládám totiž, že většině nejde
„o papír“, ale o znalosti. Úloha učitelek
v mateřských školách je totiž pro logopedickou
prevenci i pro vyhledávání dětí
s poruchami řeči nenahraditelná.
PaedDr. Dana
Kutálková,
klinická logopedka