Karel Čapek: HOVORY S TGM

podì, a jeden z nás, nejstarší, veselý oktaván - však byl pakknìzem - laškoval s hostinskou, mladou ještì a pìknou; alebyla divnì vážná. Když ji pak ten náš kamarád vzal kolempasu, neøekla nic a jen otevøela dveøe do vedlejší komory; tamležel její muž na slámì mrtvý, v hlavách hoøící svíèka...Jednou zas jsem se vracel z domova do Brna a nesl jsemsi od maminky koblihy na pøilepšenou - snad nìjakých dvacetkoblih. A když jsem pøišel do Brna na potravní èáru, zastavilmne financ, co to nesu.“Koblihy,“ povídám; a tu on, žez nich musím zaplatit potravní daò. Ja, co teï; penìz jsemnemìl a koblih mnì bylo líto - tož jsem si sedl tam u šraòkùa všechny koblihy jsme smetli, kamarádi se mnou; aji ten pøísnýfinanc si na nich pochutnal.Vojny v letech padesátých a šedesátýchTo se rozumí, jako hocha mì nesmírnì zajímala vojna, totenkrát tak patøilo k výchovì. Bylo tìch vojen v mém dìtstvía mládí nìkolik.V roce 1859 se nám vrátil pacholek z taliánské vojny, umrzlamu tam noha, a toho jsem poslouchal bez dechu, jak povídalo tìch patáliích. Politicky to mìl divnì spletené, patrnìnevìdìl, s kým vlastnì bojoval a proè.V tøiašedesátém zas byla ta rebelie Polákù proti Rusku.Tehdy jsem už èetl noviny, když jsem na nìjaké kápl; byl jsemzuøivì na stranì Polákù.V Olomouci byli internováni nìjací polštírebelanti, také ta polská adjutantka Pustowojtówna, a otìch se u nás povídaly celé legendy. Já jsem ještì potom shánìlromány a krváky o polském povstání, mìl jsem toho plnouhlavu. Pozdìji jsem dával kondice jednomu spolužákovi,