You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
Dne 23. března 1849 navečer, na pláních pod hradbami městečka Novara, se zvolna rozplýval štiplavý dým ze spáleného střelného prachu. Bitva<br />
skončila naprostým vítězstvím rakouských zbraní. Hlavní zásluhu na drtivé a současně bleskové porážce vojska sardinského krále Karla Alberta<br />
bylo nutno připsat již třiaosmdesátiletému polnímu maršálovi Radeckému.<br />
Radecký se narodil na zámku Třebnice u Sedlčan<br />
2. listopadu 1766. Do armády jej přijali<br />
až na třetí pokus v srpnu 1784 (dvakrát byl odmítnut<br />
pro slabou tělesnou konstrukci). Radeckého<br />
vojenské školení mělo ryze praktický ráz.<br />
Prodělal protiturecké tažení pod maršálem Gideonem<br />
Laudonem a po vypovězení války ze<br />
strany revoluční Francie se ocitl v habsburském<br />
Nizozemí. Odtud putoval v roce 1796 do Itálie,<br />
kde poznal netradiční metody válčení generála<br />
Napoleona Bonaparta. V roce 1801 se už honosil<br />
rytířským křížem Řádu Marie Terezie a ve<br />
válce v roce 1805 (bojoval opět v Itálii) měl<br />
hodnost brigádního generála.<br />
Ukázalo se, že Radecký je nejenom vynikajícím<br />
vojákem a velitelem, ale že je schopen rovněž<br />
prosazovat novátorské metody válčení. Ve<br />
válce v roce 1809 se vyznamenal a velitel armády<br />
arcivévoda Karel jej jmenoval ještě na bojišti<br />
u Wagramu druhým majitelem 5. husarského<br />
pluku. Za tuto bojovou kampaň se domohl<br />
komturského kříže Řádu Marie Terezie. Mírové<br />
období 1809-1813 prožíval jako náčelník<br />
rakouského generálního štábu (hlavní generální<br />
ubytovatel). Modernizoval armádu, zřídil<br />
válečnou akademii a ekvitační (jezdeckou)<br />
školu.<br />
V srpnu roku 1813 se Rakousko připojilo<br />
k protifrancouzské koalici, a když se polní maršál<br />
kníže Karel Schwarzenberg stal vrchním velitelem<br />
armád spojenců, Radecký zaujal místo<br />
náčelníka spojeneckého generálního štábu. V dějinách<br />
evropského válečnictví dosud nikdo nevedl<br />
a neplánoval tažení takových mas vojsk jako<br />
Radecký pod velením Schwarzenberga v letech<br />
1813-1815. Oba byli překonáni teprve<br />
v první světové válce.<br />
Po roce 1831 stanul Radecký na čele nejelitnější<br />
rakouské armády v severní Itálii. O pět let<br />
později, u příležitosti korunovace Ferdinanda V.<br />
za českého krále v září 1836, se Radeckému dostalo<br />
dokonce hodnosti polního maršála. Povšimněme<br />
si zde spojení „český král jmenuje rakouského<br />
polního maršála“. Tento akt tedy lze<br />
považovat za uznání služeb českého šlechtice<br />
Radeckého rakouskému císaři a českému králi,<br />
tedy habsburskému trůnu.<br />
V roce 1848 vypukla revoluce. Itálie prahla<br />
po sjednocení, ale Radecký – po vyhnání svých<br />
posádek z Milána, Benátek a dalších měst – obsadil<br />
proslulý severoitalský pevnostní čtyřúhelník,<br />
a ač Italové měli drtivou početní převahu,<br />
dokázal za necelý rok zvítězit.<br />
Přes svůj pokročilý věk se Radecký jevil nepostradatelným.<br />
V roce 1850, když hrozila válka<br />
s Pruskem, přijel čtyřiaosmdesátiletý voják<br />
do Olomouce, aby převzal vrchní velení. Ale brzy<br />
byl na konci svých sil. V roce 1857 požádal<br />
o penzionování a 5. ledna 1858 zemřel v Miláně<br />
na zápal plic. Pohřben byl v Kleinwetzdorfu,<br />
asi 40 km severovýchodně od Vídně.<br />
Život po smrti<br />
Radeckého posmrtné osudy jsou stejně zajímavé<br />
jako jeho životní pouť. Těsně po jeho<br />
smrti nastala doslova vydavatelská exploze biografií.<br />
Dodnes je jich mnohem více než stovka.<br />
Rakousko si svého maršála považovalo. Byly po<br />
něm pojmenovány školy, náměstí, ulice, mosty,<br />
válečné lodi, ale i hostince; Radeckého a jeho<br />
tažení zobrazovali výtvarníci, portrétovali jej<br />
sochaři a s jeho jménem je spojena i skladatelská<br />
činnost rakouských vojenských kapelníků.<br />
Nejslavnější z hudebních děl spojených s jeho<br />
jménem je bezpochyby Radeckého pochod<br />
od Johanna Strausse otce, který poprvé zazněl<br />
v létě 1848 poté, co Radecký zvítězil u Custozy.<br />
Pochod se pak stal plukovním pochodem 5. husarského<br />
pluku (uherského), jehož majitelem<br />
byl maršál jmenován v roce 1848 a který nesl<br />
jeho jméno až do roku 1918. Na tento pochod<br />
prý uměli mašírovat na přehlídkách i koně. Dodnes<br />
jej hrají vídeňští filharmonikové na novoročních<br />
koncertech jako třetí a závěrečný přídavek,<br />
který vždy roztleská publikum.<br />
Na Radeckého počest byly odhalovány pomníky.<br />
Dva nechala postavit slovinská Lublaň,<br />
jeden stanul před ministerstvem války na vídeňském<br />
Hofu a nejkrásnější z nich pak nechali<br />
zhotovit pražští radní na Malostranském náměstí<br />
v Praze. Vedle toho jsou sochy a busty<br />
Radeckého ve vídeňském arzenálu, na Heldenbergu<br />
v Kleinwetzdorfu, ve Válečném archivu<br />
ve Vídni a v místním arzenálu, ve vojenském<br />
muzeu v Praze a na desítkách dalších míst.<br />
Radeckého hrobka na Heldenbergu měla rovněž<br />
svoje pohnuté osudy. Nechal ji zbudovat<br />
za obrovské peníze údajný syn císaře Josefa II.<br />
a krásné židovské dívky, armádní dodavatel Joseph<br />
Parkfrieder (1782-1863), který zbohatl na<br />
armádních dodávkách. Zaplatil ohromné Radeckého<br />
dluhy s podmínkou, že ten mu po smrti<br />
odkáže vlastní tělo. A tak je pod věžovitým<br />
mauzoleem pohřben ještě Radeckého přítel polní<br />
maršál von Wimpffen i Parkfrieder sám. Nedaleko<br />
mauzolea je ještě hrob polního zbrojmistra<br />
Konstantina d’Aspre, jehož ostatky sem<br />
nechal přivézt z vojenského hřbitova ve Veroně<br />
(v době připojení Lombardska k Sardinskému<br />
království v roce 1859) arcivévoda Albrecht.<br />
Po okupaci Rakouska Německem 13. března<br />
1938 převzala nacistická propaganda do síně<br />
vlastní válečné slávy i habsburské vojevůdce.<br />
Vedle prince Evžena Savojského neváhali nacisté<br />
přizvat do „valhaly“ rovněž Radeckého. Ve<br />
třetí říši vycházely i nadále oslavné maršálovy<br />
životopisy. Pokud nacistům nevadil rasový původ<br />
Radeckého, vadilo jim, že odpočívá v hrobce<br />
s pokřtěným Židem a svobodným zednářem<br />
Parkfriederem. Snahy o odstranění Parkfriederova<br />
těla ale v průběhu války nedošly zdárného<br />
naplnění. A tak byla hrobka znesvěcena teprve<br />
v květnu 1945 vojáky Rudé armády, kteří hledali<br />
u vznešených mrtvých zlato.<br />
V padesátých letech nechala rakouská vláda<br />
celý objekt na Heldenbergu opravit a dnes je<br />
muzeem v přírodě a významnou památkou rakouských<br />
(a samozřejmě i českých) vojenských<br />
dějin.<br />
V Praze, kde prožil část dětství, se Radecký<br />
dočkal „vlastní“ ulice v nynějším šestém obvodu<br />
(dnes Rooseveltova). V době protektorátu se<br />
německá okupační správa, přesně v intencích<br />
nacistické propagandy, přihlásila k odkazu českého<br />
vojevůdce a povolila tento malý zeměpisný<br />
pomníček (1940-1945).<br />
Nacisté přehlédli, že rakouský generál von<br />
Radetzky se hlásil i v dobách své největší slávy<br />
k českému původu. V roce 1849 obdržel množství<br />
pozdravných dopisů od představitelů českých,<br />
moravských a slezských měst a mnohdy<br />
se dostavily i delegace s listinami čestného<br />
měšťanství. V takovýchto případech maršál neopomenul<br />
nikdy zdůraznit, že z českých poměrů<br />
pocházel. Ačkoliv se němčina stala jeho<br />
hovorovým jazykem (mluvil i francouzsky, latinsky,<br />
anglicky), hovořil i česky naprosto plynně.<br />
Měl koneckonců pro jazyky vlohy – dokázal<br />
oslovit každého vojáka armády monarchie<br />
v jeho rodném jazyce a pohovořit s ním o jeho<br />
problémech. I proto mu vojáci říkali „otec<br />
Radecký“.<br />
•<br />
3/2000 25
Change language