stáhnout v PDF - Martin Reiner

tisícovkou jiných žen, ale zatím nikdy nenarazil na žádnou, která by se
Doris úplně přesně podobala. Ferrari se řítilo po bulváru Santa Monica,
se zakvílením řízlo zatáčku a zručně se vklínilo do jediného volného prostoru
před episkopálním kostelem Všech svatých, kde se už dvacet minut
konala zádušní mše za manžela Amandy Kingstonové. Jack tiše vklouzl
do jedné z lavic v zadní části kostela a snažil se v truchlícím davu zahlédnout
svého úspěšného a charakterního syna Paula, který seděl vpředu
vedle své manželky Jane, jedné ze dvou Amandiných dcer, ale jediné, na
co měl nezastřený výhled a o čem mohl bez omezení přemýšlet, byla přepychová
mahagonová rakev s mosaznými držadly, která jistým zlověstným
způsobem působila až krásně.
„Smrt,“ přemýšlel bez omezení Jack, „je... fakticky na pytel.“
„Tati...“ napomenul ho Paul, který právě přicházel po boku Amandy
a obou jejích dcer.
Jack na Amandu užasle civěl a bezděčně přitom poklekl na kamennou
podlahu kostela. Připadala mu neuvěřitelně krásná, a navzdory dvaceti
rokům, jež ji dělily od někdejší filmové kariéry, bylo pořád ještě znát, že
bývala v mládí herečkou.
„Jacku, nezabírejte mě, prosím, z podhledu,“ požádala ho tiše. „Zvětšuje
mi to nosní dírky.“
Měla velikánský černý klobouk se závojem, velmi elegantní černý kostýmek
a pod ním černou krajkovou podprsenku, u níž Jack okamžitě
poznal, že vyšla z dílny nějakého francouzského návrháře. Ovládala se
jedním slovem úžasně, ale právě tahle její ledová dokonalost vzbudila
v Jackovi bezmála neodolatelné nutkání ji pořádně rozdovádět a strhat
z ní šaty. Ta představa mu připadala zábavná.
„Vítám vás, Jacku.“
„Upřímnou soustrast, Amando,“ řekl.
Nemohl přehlédnout, že je ztrátou manžela dočista zdrcená. V levém
koutku jinak dokonale nalíčených úst měla nepatrně rozmazanou rtěnku
a z pečlivě svázaného drdolu se jí vysmekl jeden neposlušný pramen,
aniž si toho vůbec všimla. Projevovalo se u ní zkrátka nebezpečné množství
příznaků typických pro nešťastnou ženu.
„Chtěl jsem vám říct, že smrt je... fakt kurva,“ řekl Jack soucitně.
„Děkuji vám, Jacku,“ položila mu dojatě ruku na předloktí, „to jste
řekl moc hezky. Manželovi byste tím udělal fakticky radost.“
Na ta slova se zavěsila do svých dvou dcer a v jejich doprovodu vyšla
z kostela. Obě děvčata byla tatínkovou nečekanou smrtí hluboce zarmoucená,
ale jinak vypadala jedním slovem senzačně.
(2)
„Přála bych si, abyste nezapomněly, jak byl báječný,“ poprosila doma
Amanda obě dcery. Brada se jí přitom chvěla a modré oči jí navzdory jejich
hloubce přetékaly slzami.
„A proč mě teda dvakrát týdně mlátil kabelem od remosky?“ opáčila
Louise a zabodla do matky rozzuřené oči. „Proč?“
„Protože tě měl až příliš rád, Lou,“ vysvětlila jí Jane, statečně přemáhajíc
pláč. „Copak to vážně nikdy nepochopíš?“
„Byla bych ráda, kdybyste se vy dvě přestaly konečně hádat,“ řekla
posmutněle Amanda. Zavrtěla hlavou a poprvé se hlasitě rozplakala.
„Život bez něho si vůbec nedokážu představit! Už nikdy nebudu mít
nikoho ráda, Jane. To je nesnesitelné!“
„Můj bože, Paule, vždyť ona snad bez tatínka umře!“ vykřikla Jane
zoufale ke svému manželovi, který jim právě na stříbrném podnose přinášel
čtyři dobře promíchaná martini.
„Za čas se z depresí dostane, Jane, věř mi,“ odvětil rozvážně Paul. „Za
šest měsíců jí bude bušit na dveře všechno, co má v Los Angeles koule.“
„Ty jsi nechutný!“ vykřikla Jane. „Ty vážně věříš, že tuhle maminka by
byla schopná vyjít si ještě někdy s mužem?! Jsi vážně zvrhlý, nic ti není
svaté a vůbec mou maminku neznáš!“
Jane se urazila do hloubi duše. Byla by ochotná přísahat třeba na
bibli, že její matka zůstane manželově památce věrná až do konce svých
dnů.
(3)
Když však obě mladé ženy matku o týden později společně navštívily,
už při prvním pohledu na ni si zděšeně uvědomily, že je na tom psychicky
jedním slovem neuvěřitelně špatně: vlasy měla stále stažené do upjatého
drdolu a v její tváři nebyl ani náznak make-upu. Prostě se odmítala zapojit
do světa živých.
„Proboha, mami,“ zhrozila se Jane, „proč ses nenamalovala? Tohle je
vážně nechutné!“
Amanda si svou odpověď dlouho rozmýšlela, ale pak jen zavrtěla hlavou
a oči se jí opět zalily slzami.
„Nechci. Připadala bych si strašně provinile,“ přiznala dcerám upřímně.
„Nechceš jít s námi na večeři?“ ptala se starostlivě Louise. „Nebo si zaletět
do Paříže?“
„Nemůžeš takhle zahodit zbytek života!“ podpořila ji Jane. „Tatínek by
si to určitě nepřál.“
Ale s Amandou jako kdyby nebyla řeč.
V prosinci si dokonce přestala vytrhávat obočí a obě dcery začaly právem
panikařit.
„Proboha, mami!“ zvolala polekaně Jane, když ji spatřila. „Vypadáš jako
Brežněv!“
„Měla by jít k nějakému doktorovi!“ prohlásila Louise. „Nebo brát antidepesiva!“
„Mám lepší nápad,“ řekl Paul, který všem právě přinášel čtyři pořádné
manhattany. „Můj otec Jack Watson ve své prosperující firmě dnes pořádá
podnikový večírek a všechny nás srdečně zve. Co kdybychom vzali
maminku s sebou?“
„Jít tam?“ zhrozila se Amanda. „To je hotové bláznovství. Ty snad musíš
být vtipkující!“
„Není to o nic větší bláznovství, než se v tvém věku nenalíčit,“ zasmála
se Louise. „Jen s námi pěkně pojď.“
„Myslíte, že by si tatínek přál, abych tam šla?“ zeptala se Amanda nejistě.
„Myslíme si to, maminko,“ přisvědčila rychle Jane.
Byla to lež, ale tolik chtěla matce pomoci!
(4)
Jakmile Amanda vstoupila, místnost zašuměla vzrušeným šepotem.
I ve své depresi zůstala Amanda někdejší nedostižnou kráskou. Její dokonale
padnoucí tmavomodré šaty a safírové náušnice jí dodávaly jednoduchou
eleganci, na jakou se většina přítomných žen v odvážně či složitě
střižených šatech vůbec nezmohla. Vypadala jedním slovem úchvatně
a Jack Watson v tmavém obleku po jejím boku vypadal jedním slovem jako
její oficiální partner.
„Jak to jde, maminko?“ pošeptala jí nenápadně Jane. „Držíš se dobře!“
„Je to báječné, miláčku!“
3/2000 57