Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
Vladimir Ashkenazy<br />
Jiří Bělohlávek<br />
ligy katastrofální. A v hudbě? Naši orchestrální<br />
hráči jsou bezesporu velice kvalitní, kdežto<br />
o obecné úrovni našich orchestrálních koncertů<br />
už bychom určitý spor vést mohli. Proč musíme<br />
ve většině recenzí číst o nepřesných nástupech,<br />
nečistých smyčcích, chybujících žestích, falešných<br />
dřevech (rozuměj: dřevěných dechových<br />
nástrojích; nikoliv hráčích). Proč musíme u takto<br />
skvělých instrumentalistů trpět školácké chyby?<br />
Stručně řečeno proto, že orchestrální hráči<br />
jsou pohodlní, líní a na zkoušky se nepřipravují.<br />
Tam, kde se má pilovat zvuk a stavět architektura<br />
skladby, se cvičí obtížnější pasáže. Jistě,<br />
když o něco jde a je třeba podat supervýkon<br />
(třeba v přímém přenosu), tak se věci zničehonic<br />
mají úplně jinak. My, ubozí návštěvníci řadových<br />
abonentních cyklů, však nejsme dostatečným<br />
důvodem k vynaložení takového úsilí.<br />
Můžeme si za to ovšem sami, protože jsme ve<br />
valné většině hluší! Nám totiž většinou hrozné<br />
výkony vůbec nevadí.<br />
Občas zaslechneme výhradu: nelze stále hrát<br />
na sto procent. Odpověď zní: lze. V civilizovanějším<br />
světě totiž hráči mají motivaci – a vezměme<br />
jed na to, že jde o motivaci kulturní, neboť<br />
kupříkladu v oné „kolébce superorchestrů“,<br />
Velké Británii, nejsou platy členů orchestrů nijak<br />
vysoké. Přesto se tam téměř nestává, aby<br />
orchestrální hráči při koncertech chybovali.<br />
My si ale chodíme na koncerty větrat své<br />
smokingy, o pauze cucat <strong>Martin</strong>i a tvářit se světově.<br />
My, čeští koncertní posluchači, jsme ve<br />
srovnání se světem zcela nepoužitelní, hloupí,<br />
chladní a bojácní, nemáme ani vlastní internetové<br />
diskusní kluby, neumíme napsat dopis<br />
a máme panický strach o klasické hudbě cokoliv<br />
subjektivního pronést, abychom nevypadali<br />
hloupě. A právě tím jsme nejvíc hloupí. Necháváme<br />
si od recenzentů diktovat názory. Jaké<br />
jsou důsledky? Nedočkavý čtenář laskavě<br />
promine, řetěz se uzavírá až na konci, v bodě<br />
šest.<br />
Ad 2) Šéfdirigenti<br />
Jak to u nás s šéfdirigenty vlastně je? Přejděme<br />
k faktografii: Česká filharmonie je na tom<br />
z našich orchestrů v podstatě nejlépe. Má skvělého<br />
a schopného dirigenta světového formátu,<br />
věhlasného pianistu Vladimira Ashkenazyho.<br />
To bylo řečí okolo jeho zásluh – jestli je prý na<br />
takové místo dost dobrý! Krize, hlodající orchestr<br />
ČF po vykousání Jiřího Bělohlávka ješitnými<br />
filharmoniky počátkem roku 1992 a nástupu<br />
„trucšéfa“ Gerda Albrechta (který zahájil<br />
a uskutečňoval s ČF řadu skvělých a kvalitních<br />
projektů), byla ještě umocněna projevy protiněmeckého<br />
šovinismu, často z vlastních řad. Není<br />
divu, že s tím Albrecht ještě před vypršením<br />
smlouvy „praštil“. Na milost pak vzal Českou<br />
filharmonii až přítel všeho českého Sir Charles<br />
Mackerras, který ovšem nějakou dobu dělal jen<br />
jakéhosi „uměleckého dozorce“ vedle Vladimíra<br />
Válka, jenž byl pouze „hlavním dirigentem“.<br />
Dnes Česká filharmonie opět získává na ztraceném<br />
lesku. Při svém předloňském vystoupení<br />
začátkem září 1998 (ve dvou večerech dirigovali<br />
Sir Charles Mackerras Janáčka a Mahlera,<br />
zatímco Libor Pešek Dvořáka, Szymanowského<br />
a Brahmse) v Londýně, kterému jsem měl to<br />
štěstí být přítomen, se přes některá trestuhodná<br />
zaváhání v žestích ukázala v tom nejlepším<br />
světle.<br />
Dalším příkladem správného obsazení místa<br />
šéfa zvolila Janáčkova filharmonie Ostrava.<br />
Mladý perspektivní „cizinec“ (čím dříve naši<br />
„národní“ koncertní jednatelé přestanou brát<br />
zřetel na dirigentovo rodiště, tím bude lépe)<br />
Christian Arming je pozitivní silou hýbající tímto<br />
jinak lokálním tělesem. Nemám možnost slýchat<br />
pravidelně tento orchestr, jisté ovšem je,<br />
že na Smetanově Litomyšli počátkem července<br />
1999 zahrála Janáčkova filharmonie Mahlerovu<br />
Druhou symfonii vskutku katastrofálně<br />
– daleko za hranicí únosnosti. Na druhé straně<br />
alespoň Armingův elán zapojil Janáčkovu filharmonii<br />
do velkolepého projektu provedení<br />
náročné skladby Gruppen pro tři orchestry od<br />
Karlheinze Stockhausena na Pražském jaru<br />
1999.<br />
Případ Státní filharmonie Brno, kterou sleduji<br />
mnohem vydatněji, je o poznání tristnější<br />
a je příkladem opačným – jde o vysloveně špatnou<br />
práci současného vedení. Po předchozím<br />
vedení zděděný zcela neschopný (a velmi slavný!)<br />
Aldo Ceccato ničí orchestr koncert od koncertu<br />
a není jisto, jestli se brněnská filharmonie<br />
nepřipeče do jeho odchodu, plánovaného na<br />
příští rok, k pomyslnému dnu své vlastní výkonnosti<br />
příliš napevno. Během svého předchozího<br />
52 3/2000
Change language