stáhnout v PDF - Martin Reiner

k níž je třeba zvolit vhodné oblečení, aby člověk
nenastydl, protože by pak nemohl jít třeba
do divadla. A do divadla se muselo, v kabátě
nebo bez kabátu, i kdyby trakaře padaly. S každým
dalším rokem se raději než na sebelepší
představení dívám z okna, jak se „tam“ stmívá.
Na venkově je to vidět líp. Pamatuješ, jak Adam
poprvé ukázal z kočárku na nebe a řekl: Měsíc?
Bylo to v Praze na Smíchově, jeli jsme dál, měsíc
zmizel za domem, a když se o ulici vedle
znovu objevil, Adam řekl: Další! Z toho je patrné,
jak nás město klame, pokud jde o vesmír.
Má sklon se samo tvářit jako vesmír a já už
jsem tak starý, že mu to nevěřím. A (zároveň)
čím jsem starší, tím víc chci ve vesmíru žít.
Škoda, že tuhle odpověď nemohu vnímat jen
jako čtenářka. Už před deseti lety jsem ti říkala,
že v Praze je sice mnoho kostelů, ale na
Blatově nebe. Děti mohly vyrůst v tom tvém
vesmíru mezi králíky a kozami. Jeden intelektuál
poblíž by nám všem ke štěstí úplně
stačil. Obzvlášť kdybys to byl ty.
Jenomže jako ty ses vedle mě učil vnímat vesmír,
já teprve poslední dobou, co nehledím
jen do kočáru před sebou, začínám vnímat
ducha v architektuře, v lidech, ve městě. Zdá
se ale, že zanedlouho budu muset ke kozám
a králíkům.
O tom napsal Tennessee Williams hru Léto
a dým: cynický lékař se seznámí s bigotní starou
pannou, a jak vycházejí jeden druhému
vstříc (jistěže z lásky), nějak se minou a skončí
oba zase na opačných pólech: ona jako prostopášnice
a on jako spořádaný ňouma. A Vyskočil
má v Blbé hře Julia Vávru, předsedu zemědělského
družstva, který touží být ve městě šéfredaktorem,
zatímco jeho bratr Oskar –
Těch hodin, co prokecáme jen tak! Není ti líto
toho času? Mně někdy ano. Tvého i mého. Neměli
bychom s ním zacházet ekonomičtěji?
To prosím ne! Děsím se manželství (říká se jim
obludným termínem „dvoukariérová“), kde spolu
manželé promluví, jen když potřebují něco
„vyřešit“. Bral jsem si tě, abychom byli spolu
– a málokdy jsme spolu víc, než když jen tak kecáme.
Když se podívám na hodiny, je půl čtvrté
ráno, láhev vypitá a nic nevyřešeno, jsem nejšťastnější.
(Něco jiného je, když ti musím do půl
čtvrté ráno vyvracet hloupost, kterou už jsem ti
vyvrátil stokrát.)
Beru to jako důkaz tvé lásky ke mně. Když
jsem tě poznala, psal jsi snivé, křehké a milující
ženské postavy. Kam se poděly? A proč?
Vím, jakou odpověď čekáš. To je ale pravda jen
zčásti. Myslím, že jsem psal spíš snivé a křehké věty
než postavy: zkušenost s jazykem jsem měl (je
to tak obvyklé) dřív než zkušenost se ženami.
Já jsem si tě brala zkušeného ažaž. Pomáhají
ti rodinné příběhy, které už několik let píšeš,
lépe snášet manželství, které žiješ?
Nepovažuji naše manželství za nemoc, ze které
bych se musel léčit psaním, ostatně víš, že ani
jako čtenář si nepotrpím na literaturu, v níž se
autor „vypisuje z traumat“. Je ovšem pravda, že
si občas dopřávám jakéhosi přehození výhybky:
kdybych tě v takových okamžicích poslouchal
jako milující manžel, musel bych tě utlouct, ale
když tě poslouchám jako svobodný spisovatel,
bývám ti vděčný za inspiraci. Takže nás živíš
mnohem větším dílem, než se dá vyčíst z daňových
přiznání.
Přesto mi občas vytýkáš, že jsem líná. Znamená
to, že pořád ještě provokuju málo? Čím jsi
nás loni živil?
Za rok 1999 jsem natočil druhou polovinu, tedy
padesát kapitol rozhlasového Stoletého zpěvníku
(z toho posledních třicet za dramaturgické
spolupráce Pavla Klusáka), patnáct televizních
písniček do zamýšleného cyklu Letopísně, napsal
jsem dvě rozhlasové hry a rozepsal jednu
divadelní (letos, právě v těchto dnech, ji dokončuji),
natočil jsem pro rozhlas tři antologie
písniček z let 1938, 1948 a 1968 (ve své interpretaci;
tím jsem dokončil cyklus započatý o rok
dřív písničkami z roku 1918), s Břetislavem Rychlíkem
jsem natočil hodinový televizní portrét
Josefa Topola a taky první část připravovaného
cyklu Pestré cesty po naší vlasti. Téhož roku jsem
udělal i větší část práce na dvou knihách, které
vyjdou letos: připravil jsem k vydání hry a prózy
Ladislava Smočka a napsal několik povídek
a pohádek do knížky V mámově postýlce. Nemluvě
o drobnostech pravidelných (setkávání
u kulatého stolku v rozhlase, pořady s Janem
Burianem, úvahy pro Týdeník Rozhlas) i nepravidelných
(koncert z písní F. L. Čelakovského
ve Strakonicích, doslov k Sedmi úvahám Václava
Havla atd.)
Nemyslíš, že by bývalo lépe, kdybys toho dělal
méně a více se věnoval dětem?
Já se, jak víš, domnívám, že moje téměř ustavičná
přítomnost doma znamená pro děti nejméně
tolik, kolik by znamenal hrající si tatínek
po návratu z práce. Mnohokrát denně se tak
s dětmi setkávám, byť jen na chviličku, tu ořežu
tužku, tu poradím s klavírní etudou, tu rozvážu
uzel, tu se společně najíme, ale hlavně – děti mi
vidí při práci do ruky. Je to podle mě obdoba
tradičního tatínka v kvelbu za kuchyní nebo
v dílně postavené z pokoje pro hosty.
Jako krok za krokem, vytrvale, trpělivě, logicky
a s láskou buduješ své příběhy, stejně
tak buduješ i rodinu. V příbězích jsi už konečně
ve stadiu, kdy vyústění nevymýšlíš, ale necháváš
se jím překvapit. Připustil sis někdy,
že příběh nás dvou vede jinudy, než kam ho
postrkuješ?
Nevím, z čeho jsi nabyla dojmu, že tvůj život je
uskutečňování mého dramaturgického záměru.
Pokud jsem s tebou (s námi) nějaké záměry
měl, myslím, že jsem už mnohokrát dokázal,
jak ochotně se jich dovedu vzdát. Brali jsme se
v roce 1985. Co jsem tenkrát tušil z dnešního
zimního večera, abych mohl náš příběh k tomuto
stavu „postrkovat“? Ne, nevím vůbec, kam
to chci dotáhnout, nemusíš se bát, že tě tam
vleču s sebou. Vím jen, co nesmím cestou ztratit,
a jsem ochoten se kvůli tomu zdržet, zastavit
i změnit směr. Poněvadž jsou to jen tři věci
(věc z nich není ani jedna), můžu je tu snadno
vypočítat: nejdřív to dykovské „bez hanby jíti
pražskou ulicí“, dále možnost spřádat příběhy
a samozřejmě ty, miláčku, kdo jiný? Pokud je ti
se mnou někdy trochu těsno, může to být i tím,
že se podobáš té báchorečné hrdince, která se
svému nápadníkovi měnila před očima v kus ledu,
v plamenometnou saň a nevím v co ještě,
nejspíš v nesnesitelnou krávu – a po celou tu
dobu bylo třeba ji udržet v objetí, než se zase
stane krásnou dívkou. Ale za to přece já nemůžu!
(Byl bych ovšem rád, kdyby se jednou
ukázalo, že náš život měl svou logiku, jsem
však sám zvědav, jaká logika to bude; nejspíš
ženská.)
Proč ses ještě nerozvedl?
Jsou chvíle, kdy bych ti mohl popravdě odpovědět:
„protože jsem ti slíbil věrnost“. Jsou chvíle,
kdy bych ti mohl právě tak pravdivě odpovědět:
„protože tě mám rád“. Ale v každé chvíli mohu
říct: „protože to nejde“. Pout, zájmů, vzpomínek,
dětí, ale i věcí máme společných tolik, že
kdyby se to přetrhlo, určitě ne tam, kde jeden
končí a druhý začíná.
Když mi bylo osmnáct, viděla jsem film Lev
v zimě s Peterem O’Toolem a Catharine Hepburnovou.
Od té chvíle jsem věděla, že to je
74 3/2000