Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
také 1928 poprvé uviděl grotesky Walta Disneye.<br />
Pohyblivé obrázky mu učarovaly, ale velké umění<br />
mu nedávalo spát. Sekorův byt v ulici Vercingetorix<br />
byl zařízen zároveň jako ateliér, a aspoň<br />
akvarelky byly vždycky po ruce. Splnění své<br />
touhy odkládal tajný malíř jako už častokrát<br />
někdy na příště a střídal taktiku mezi ostychem<br />
a útokem. 8. prosince 1923 vyšla v Lidovkách<br />
Sekorova stránka Malíři – kolegové, věnovaná<br />
nedělním pachatelům umění a podobným mazalům<br />
z Lucemburské zahrady. Byla to poněkud<br />
krutá pointa nadaného masochisty a úspěšného<br />
novináře. Když se po druhé cestě k Seině<br />
v roce 1928 malíř nemalíř vrátil domů, začal<br />
si aspoň předplácet Cahiers d’Art. A kreslil,<br />
kreslil, kreslil. Ale s Paříží už byl konec. V Lidovkách<br />
seděl Ondřej Sekora spolu s Josefem<br />
Čapkem, Eduardem Milénem, Antonínem Pelcem<br />
a Otakarem Mrkvičkou. Učil se od nich, ale<br />
také lišil. Byl říznější, nepotrpěl si na<br />
intelektuální růžky. Nedostatek předstihu<br />
akademické výuky doháněl hravě<br />
praxí: aby ho kolegové brali vážně,<br />
musel být nejméně tak dobrý jako<br />
oni. Jako každý aktivní sportovec hbitě<br />
reagoval, rychle se díval, bezpečně<br />
třídil optický materiál a dovedl také<br />
rozkošně klamat: za svižnými, spontánními<br />
kresbami se často skrývají<br />
hromady náčrtů a skic – konstrukce<br />
svěžesti je složena z úporných škrtů,<br />
při žádné z kreseb ale nikoho ani nenapadne<br />
poloviční nadávka autodidakt:<br />
-ra- vstoupil do kreslířské arény<br />
jako profesionál. Protože nikdy nepatřil<br />
k nějaké „škole“ či esteticko-<br />
-ideologické skupině, nemusel se bát<br />
synkretismu a mohl se inspirovat tam,<br />
kde se mu právě zlíbilo, aniž by to<br />
ublížilo jeho výtvarnému charakteru.<br />
Diskuse o formální či jiné pravověrnosti<br />
nepatřily k jeho programu. Současník<br />
malířů tak různorodých jako<br />
Max Ernst, Chaim Soutine nebo Yves<br />
Tanguy, stejně starý jako Henry Moor či Jan<br />
Bauch, potloukal se Ondřej Sekora po zarostlých<br />
výtvarných chodníčcích. Sebepodceňování<br />
ho přitom provázelo častěji než vlastní hrdost.<br />
„Musím se ještě učit,“ prohlašoval, když začal<br />
jako třicetiletý hospitant na UMPRUM u prof.<br />
A. Hofbauera. Ve škole se potkal s mladičkým<br />
Zdeňkem Sklenářem, kterého se pokoušel získat<br />
pro hru ragby, a s Jiřím Trnkou, korunním<br />
princem příštích ilustrátorských generací. Sekora<br />
se tedy zase učil kreslit figuru. Nemohl tušit,<br />
že podobná „didaktická úzkost“ popadla<br />
o několik let později i Meret Oppenheimovou,<br />
když se vrátila z Paříže do Bernu. Může město<br />
světla za popálená křídla? Ondřej Sekora si<br />
nestěžoval na krize. Jako každý žurnalistický<br />
kreslíř věděl, že je hrdinou pomíjivosti: Kdo bude<br />
zítra hledat dnešní noviny a kdo si vzpomene<br />
na loňskou silvestrovskou reportáž? Papírový<br />
sokl stěží někoho unese. A tak se dílo vršilo<br />
a kupilo, ale nevyvíjelo se formálně, tedy lineárně,<br />
jak to mají umělečtí historici rádi. Nalezlo<br />
svoji skladbu a typologii, zůstávalo břitké a svěží.<br />
Překvapovalo všemožnými variacemi. Teprve<br />
v padesátých letech na ně padla únava<br />
z vlastní odvahy. Poznali to jen zasvěcení, protože<br />
očividné změny byly minimální: Ferda teď<br />
skákal do vody s otevřenýma očima. Nezasvěcení<br />
si myslili, že se mistr snaží být sdílnější<br />
a ještě milovanější. Na smutek nezbyl čas.<br />
Samozřejmě že Ondřej Sekora táhl z Brna<br />
do Paříže a zpět do Prahy v ruksaku všelijaké<br />
výtvarné penáty. Kubismus ho elektrizoval, nové<br />
věcnosti si moc nevšímal, konstruktivismus geometrických<br />
tendencí ho nechával zcela chladným,<br />
abstrakce mu byla neznámou pevninou,<br />
zatímco dadaismus se hodil nanejvýš jako materiál<br />
pro lehce patafyzické vtipy o absurdních<br />
strojcích a strojích. Expresionismus a každá<br />
nadsázka, která s ním souvisela, se začínajícímu<br />
satirikovi nezávazně líbily, a ani Mikoláše<br />
Ondřej Sekora jako zpravodaj při Tour de France, 1927<br />
Alše nepřestal mít rád, ačkoliv se pro kousavou<br />
profesi karikujícího novináře moc využít nedal.<br />
Co chybělo dobromyslnému kreslíři z Mirotic,<br />
vynahradil si Ondra u Wilhelma Busche, který<br />
patřil u Sekorů k povinné domácí četbě. Byla to<br />
výborná, i když poněkud tuhá škola. Volala po<br />
galském espritu. Než se jím žurnalistický adept<br />
mohl doslova zpít, objevil Pietra Brueghela.<br />
Tento krásný karambol se udál při vojančení ve<br />
Vídni, kde měl Ondřej Sekora čas zajít do Uměleckohistorického<br />
muzea: Babylonská věž a Roční<br />
období, vysoké, hluboké, široké umění, vážné<br />
až k popukání. Kompozice, které vznikají<br />
vyprávěním navzdory moderním teoriím o neúnosnosti<br />
narativní polohy v jakékoli malbě.<br />
Neokázalé objevy patří obvykle k těm nejzávažnějším.<br />
Když dorazil běžec za štěstím do Paříže,<br />
nebyl už zdaleka výtvarně nevinný. Spojenců,<br />
příbuzných a svůdců si tu našel habaděj. K nejbujnějším<br />
patřil Sekorův generační vrstevník<br />
Albert Dubout, ale teprve setkání s virtuózně<br />
neohrabaným dílem Henriho Rousseaua ukázalo<br />
Brňákovi, zač je toho loket. Zatímco se Čechové<br />
honili za modernismy, pochopil hostující<br />
kreslíř, co Celník myslil velkou realistikou. V českých<br />
souvislostech šlo o poznání zcela výjimečné.<br />
Proto o něm nikdo ani nehlesl.<br />
Ondřej Sekora vyrůstal do formátu domácí<br />
hvězdy. Kreslil o všem možném, o chovatelích<br />
králíků a o Všesokolském sletu, o olympiádě<br />
3/2000 87
Change language