Číslo 6 - Notářská komora České republiky

ČLÁNKY„Doporučoval bych, abyurčení, že někdo je nebo nenídědicem, bylo vždy vevýroku ještě doplněno o to,z jakého titulu má dědicképrávo sporný soudzkoumat.ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2006 podč. 12. V tomto rozhodnutí je učiněno několik zásadních závěrů,které vyplývají přímo ze zákona nebo jsou výsledkemvýkladu zákona NS:1) K podání žaloby je třeba odkázat toho z účastníků, jehoždědické právo se jeví jako méně pravděpodobné.2) K podání žaloby musí být stanovena lhůta, která může býtprodloužena, nemůže však být prominuta.3) Výrok usnesení vydaného podle § 175k odst. 2 o. s. ř. musísplňovat požadavky stanovené tímto ustanovením, zejménamusí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má nasoud odkázaný účastník podat. Tomu odpovídá žalobnípetit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli,a je-li to s ohledem na řízení potřebné, jaký je dědický titultéto osoby, nebo že není dědicem po zůstaviteli.4) Splňuje-li žaloba podaná podle § 175k odst. 2 o. s. ř. požadavkyvymezené tímto ustanovením, nejedná se o určovacížalobu podle § 80 písm. c) o. s. ř., ale o žalobu naurčení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájemvyplývá z právního předpisu.5) Nebyl-li účastník, kterému bylo uloženo podání žaloby,že je dědicem po zůstaviteli, ve věci úspěšný nebo žalobunepodal, přestává být účastníkem řízení o dědictví a v řízeníse pokračuje bez zřetele na něho. Nebyl-li účastník,kterému bylo uloženo podání žaloby, že jiná osoba nenídědicem po zůstaviteli, ve věci úspěšný, nebo žalobu nepodal,pokračuje se v řízení i s touto osobou, jejíž dědicképrávo bylo popíráno.6) Nesplňuje-li usnesení soudu podle § 175k odst. 2 o. s. ř.požadavky vymezené tímto ustanovením (nejčastěji tedyv případech, kdy nebude odkázáno na to, aby byla podánažaloba na určení, kdo je nebo není dědicem) a žalobaje podána v souladu s tímto usnesením, je na soudu, kterýo žalobě rozhoduje, aby žalobce poučil o náležitostechřádné žaloby ve smyslu tohoto ustanovení.7) Nesplňuje-li žaloba ani pak požadavky stanovené v § 175kodst. 2 o. s. ř., je třeba, aby soud, který o žalobě rozhoduje,na tuto žalobu kladl požadavky vymezené ustanovením§ 80 písm. c) o. s. ř., včetně povinnosti prokázat naléhavýprávní zájem na určení.Ad Notam 6/2011K NĚKTERÝM TĚMTO BODŮM MŮJ KOMENTÁŘ:K bodu 1)Znění zákona nedává dědickému soudu volnost v tom, komuuloží povinnost podat žalobu, což je věc vzhledem k nutnostiunést důkazní břemeno docela zásadní. Dědický soudtedy musí „prejudikovat“, u kterého z účastníků se mu jevídědické právo jako méně pravděpodobné. V řadě případůnebude mít dědický soud možnost tuto otázku kvalifikovaněrozhodnout, například bude-li sporné, zda byl zůstavitelv době sepsání závěti způsobilý k právním úkonům. Naopakvždy bych viděl pravděpodobnější dědické právo na straněúčastníka, jehož dědické právo je založeno na závěti sepsanénotářským zápisem, neboť mu svědčí veřejná listina.K bodu 3)Jedná se zřejmě o nejsložitější bod celé problematiky. JudikaturaNS až se značným časovým odstupem ovlivnila rozhodovánídědických soudů tak, že žalobní petit nelze formulovatna řešení vlastních skutkových sporností zjištěnýchdědickým soudem (např. zda existovaly důvody vyděděnínebo osoba vedla se zůstavitelem společnou domácnost),ale na určení, zda někdo je nebo není dědicem. To vyplýváz toho, že dědic má „své právo“ uplatnit žalobou. I když setedy jedná o skutkovou spornost, ve sporném soudním řízenímusí být rozhodnuto o samotném dědickém právu.Otázkou však je, jak formulovat žalobní petit. NS dává možnostpozitivního vymezení (je dědicem) i negativního vymezení(není dědicem), přičemž právě pozitivní vymezení semně jeví jako velmi problematické. Nepovažuji za správné,aby výrok rozsudku vydaného na základě žaloby podanépodle § 175k odst. 2 o. s. ř. pouze stanovil, že určitá osoba jedědicem zůstavitele. Podle mne by takový výrok soud rozhodujícío žalobě (dále v textu jen „sporný soud“) neměl vydat,neboť toto určení je věcí až konečného rozhodnutí v řízenío dědictví podle § 175q o. s. ř. (ale ani tady výrok nebude znít,že je někdo dědicem, ale že nabyl nějaký majetek). Snadnosi představit problémy vzniklé tím, že osoba, jíž svědčí rozsudeksoudu o tom, že je dědicem po zůstaviteli, se budedomáhat u jiných osob toho, aby jí byl vydán majetek zůstavitele(nebo byla zaevidována jako vlastník tohoto majetku)bez toho, aniž by bylo dokončeno řízení o dědictví. Po třetíchosobách nelze požadovat, aby byly natolik znalé dědickéhopráva, aby takový výrok soudu dokázaly správně „vyhodnotit“.Přikláněl bych se tedy spíše k tomu, aby byl odkaz nasoud formulován obsáhleji (k tomu viz příklady níže). Doporučovalbych, aby určení, že někdo je nebo není dědicem,bylo vždy ve výroku ještě doplněno o to, z jakého titulu mádědické právo sporný soud zkoumat. Jen tak se zajistí, že příslušnáspornost bude řešena jednou provždy a sporný soudse nebude muset zabývat skutečnostmi, které sporné nejsou(např. způsobilostí pořizovatele závěti k právním úkonům).K bodu 5)V řízení o dědictví musí být vhodnou formulací výroku rozhodnutípodle § 175k odst. 2 o. s. ř. zajištěno, aby v případěneúspěšné žaloby nebo v případě nepodání žaloby bylozřejmé, s kterými dědici má být v řízení pokračováno, pří-28 www.nkcr.cz