JUDIKATURAAd Notam 6/2011Judikatura k „odkázanosti“dědice „výživou“ na zůstaviteleJUDr. Jaroslav SvejkovskýVčísle 3/2011 Ad Notam byl uveřejněn rozsudekNejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 21Cdo 3233/2009, který přinesltuto právní větu: „Požadavekodkázanosti dědiceJUDr. Jaroslav Svejkovský■výživou na zůstaviteli ve smyslu ustanovení§ 474 odst. 1 a § 475 odst. 1autor je advokát(AK Svejkovský, Kabelková, v. o. s.)■obč. zák. je splněn vždy tehdy, kdyčlen Legislativní rady vlády ČR■zůstavitel, i bez zákona vyplývajícípovinnosti, buď zcela zajišťovalčlen kontrolní rady ČAKpokrytí všech potřeb výživy dědice nebo se na pokrytítěchto potřeb, alespoň významnou měrou, podílel;v druhém popsaném případě není rozhodné, jakýmzpůsobem a z jakého důvodu byly zbývající potřeby výživydědice pokryty. Otázka významnosti míry, s jakouse zůstavitel podílel na výživě dědice, je vždy otázkouposouzení konkrétních okolností případu.“Z výše uvedeného je zřejmé, že se jedná o právní posouzenía výklad pojmu tzv. spolužijící osoby, resp. právní posouzenídruhé dědické skupiny tak, jak je upravena v § 474 obč.zákoníku. Jedná se o právní posouzení pojmu „odkázanostivýživou na zůstavitele“. Tato odkázanost tvoří jednu z alternativníchpodmínek, která společně s podmínkou „péčeo společnou domácnost“ může založit, při splnění základnípodmínky života nejméně jednoho roku se zůstavitelem vespolečné domácnosti, právo dědění ve druhé dědické skupiněi pro tzv. spolužijící osoby.Dle našeho názoru se pojem odkázánivýživou na zůstavitele dle § 474 obč.zák. má vykládat restriktivně a je užšínež pojem výživa, obsažený v ustanovení§ 85 zákona o rodině. Stav odkázanostidle § 474 odst. 1. obč. zák. nutnovykládat tak, že by mělo jít o vzájemnoualimentační povinnost. Odkázaným výživou na zůstaviteleje ten, kdo nemá vlastní příjem nebo nemá nikoho, kdo byměl za povinnost přispívat na jeho výživu (cit.: Mikeš, J., Muzikář,L.: Dědické právo, 3. aktualizované vydání, Praha: Linde,2007, str. 48). Zařazení do okruhu dědiců druhé skupinymá tak čelit nikoliv snad omezením v rozsahu uspokojovánípotřeb, nýbrž přímo hmotné nouzi, která by musela být řešenasociální sítí státu. V judikovaném případě nemohli býtžalobci na zůstavitele odkázáni výživou především proto, žejejich výživu zajišťovali v dostatečné míře oba jejich biologičtírodiče.Žalobci v judikovaném případě měli a mají oba rodiče, v jejichžschopnostech a možnostech bylo uspokojování po-42 www.nkcr.cz
Ad Notam 6/2011JUDIKATURAtřeb žalobců, a jež svou vyživovací povinnost také faktickyplnili. Stav odkázanosti výživou na zůstavitele by mohl býtzachován jen tehdy, pokud by rodiče žalobců nebyli objektivněschopni výživné poskytnout. Občanský zákoníkhovoří toliko o odkázanosti, čímž nutno rozumět stav výlučnéhonapojení spolužijící osoby na výživu zůstavitele,potažmo situaci, kdy zde neexistuje jiná osoba, která byměla za povinnost přispívat na jeho výživu a tuto povinnostplnila.Na straně třinácté Komentáře k občanskému zákoníku, kterývypracoval kolektiv pracovníků Právnického ústavu ministerstvaspravedlnosti, a v roce 1957 vydalo nakladatelstvíOrbis Praha, je uveden následující zajímavý komentář: „Vzoremprávní úpravy dědického práva v občanském zákoníkubylo sovětské socialistické dědické právo.“ Sovětské dědicképrávo, které autory občanského zákoníku inspirovalo, byloupraveno výnosem prezidia Nejvyššího sovětu ze dne 14. 3.1945. Mezi zákonnými dědici třech skupin se objevují osobyneschopné práce, které zůstavitel živil alespoň po dobujednoho roku před svou smrtí. (Současná úprava ruskéhodědického práva řadí tyto dědice až do osmé dědické skupinyza nevlastní děti, otčíma a macechu, kteří dědí v sedméskupině.) Občanský zákoník z roku 1950 nejen dobovousovětskou právní úpravu dědění spolužijících osob převzal,ale jako předpoklad dědění stanovil navíc spolužití dědicea zůstavitele ve společné domácnosti a okruh spolužijícíchdědiců rozšířil o osoby, které o společnou domácnost pečovaly.Záměr zákonodárců odpovídal dobové utopistickéteorii o budoucí nové společnosti žijící v kolektivech, kdyvztahy mezi jejich členy budou stejně pevné, jako vztahymezi příbuznými. Odhlédne-li se od tehdejšího politickoideologickéhozdůvodnění zavedení této nové kategoriezákonných dědiců, musí se konstatovat, že jde o institut,který je naší právní tradici cizí a nemá obdoby, s výjimkousoučasné slovenské úpravy, ani v současném dědickém právustátů Evropské unie. Tato úprava vzbuzuje oprávněnýúdiv nejen právníků ze zemí, které nebyly postiženy deformacemipráva v období komunistického experimentu, alei těch, jejichž země se těmto deformacím ubránily, nebo jejiž legislativně napravily.Dle našeho názoru je výklad pojmu odkázanost, tak, jak jevyložil dovolací soud a posléze i odvolací soud, vázán jehoprávním názorem, rozporný a nepřípustně extenzivní.Má-li spolužijící osoba dědit ve druhé skupině, je třeba –krom žití ve společné domácnosti (základní podmínka) –aby buď o tuto společnou domácnost pečovala, nebo bylaodkázána na zůstavitele výživou. Absence základní či jednéz alternativně stanovených podmínek vylučuje možnostdědění ve druhé skupině. Je skutečností, že k výkladu podmínkyodkázanosti výživou na zůstavitele neexistuje (narozdíl od výkladu pojmu žití ve společné domácnosti) praktickyžádná relevantní judikatura vyšších soudů. Právní teoriev rámci komentářů příslušného ustanovení interpretujevýše uvedenou podmínku vesměs tak, že odkázanost nenítotožná s nárokem na výživu vůči zůstaviteli, a že odkázanýmivýživou na zůstaviteli jsou nejen ty osoby, vůči kterýmměl zůstavitel vyživovací povinnost dle zákona o rodině,nýbrž i ty osoby, které byly na zůstavitelovu výživu odkázányfakticky, neměly vlastní zdroj úhrady svých osobníchpotřeb, neměly vůči nikomu nárok na jejich úhradu a jimžzůstavitel dobrovolně a bezplatně tuto náhradu poskytoval.Klíčovým z hlediska tohoto výkladu není pojem výživy, jenžzákon blíže nespecifikuje, nýbrž skutečnost, že výživa spolužijícíosoby byla – viz dikce „byli odkázáni“ – napojena naosobu zůstavitele. Z hlediska významu a smyslu zákonnédikce není tedy důležitý pojem výživy, nýbrž skutečnost,kdo tuto výživu poskytoval, resp. to, že zde nebyl nikdo jinýnež zůstavitel, kdo výživu poskytoval.Dle našeho názoru je dále nutné dívat se i na cíl, pro který sezákonodárce rozhodl tyto osoby zařadit do druhé dědickéskupiny. Dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod má každýprávo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníkůmá stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.Je nutné si uvědomit, že tu proti sobě stojí dva zájmy, najedné straně je to právo zákonných dědiců a na druhé straněsnaha zabezpečit nebo i odměnit osobu, která žila sezůstavitelem určitou dobu ve společné domácnosti a v případěsmrti zůstavitele by se pro nedostatek jiných zdrojůnutných pro úhradu svých potřeb ocitla v situaci, kdy bynebyla schopna zajistit svou výživu, a tuto funkci by muselpřevzít např. stát.Z výše uvedeného je zřejmé, že extenzivní výklad spornéhoustanovení je naprosto neodůvodnitelný. Odvolací soud poukazovalve svém odůvodnění i na fakt, že zůstavitel uspokojovalfakticky i další (nikoliv nezbytné) potřeby žalobců,a to s ohledem na své velmi dobré hmotné zajištění na nadstandardníúrovni. Toto je pak naprosto odporující významupředmětného ustanovení. Aby tyto spolužijící osoby mělyto privilegium a mohly být zařazeny do druhé dědické skupiny,musí dle našeho názoru splnit tyto podmínky:1) společná domácnosta2) odkázanost výživou na zůstaviteli:ad 2)a) zůstavitel se významnou měrou podílel na výživětěchto osobab) tyto osoby neměly jiný zdroj k úhradě svých potřeb(nikoliv k úhradě nadstandardních potřeb, alepotřeb elementárních).Dle našeho názoru je takový výklad předmětných ustanoveníNejvyšším soudem protiústavní a určitě je nasnadě revizeÚstavním soudem. ■www.nkcr.cz43
Change language