Obsah tohoto čísla

Sauilo 2 / 2004
Keltská jména
Přišel mi takový dotaz: Jak by vypadalo moje jméno v
keltském jazyce, když se jmenuji Daniel?
Lidé jsou zvyklí jména překládat, protože vědí, že Jiří je
George, Jan je John, naproti tomu Gunther je česky Vintíř…
Tak jak je to s těmi keltskými?
Jak praví klasické úsloví, všechno je jinak. Daniel a Jan jsou
jména hebrejská, která se díky rozšíření křesťanství dostala
do celé Evropy a jejich výslovnost a pravopis se
přizpůsobily různým jazykům. Evropské národy prošly
dlouhým vývojem a díky starým Římanům píší všechny
latinkou. Ty, které jí nepíší, zase díky starým Řekům píší
alfabetou a její dceřinnou odnoží – cyrilicí. A tak mají k
vyjádření zvukomalby něco přes dvacet písmen, některé i
více. Čeština jich má díky
diakritickým značkám 39… V celé
Evropě zdomácněla jména řecká,
latinská, hebrejská a konečně
jména tzv. barbarských národů,
tedy germánská (severská – mezi
ně patří i řada slovanských jmen),
keltská, slovanská, románská… A
ještě také ugrofinská, abychom byli
spravedliví a nezapomněli na
nikoho.
Takže k těm keltským. Keltové se
pojmenovávali podle všelijakých
hrdinů, božstev, podle osobních
vlastností… U některých jmen je
znám jejich faktický význam, u
daleko větší řady již ne. Některá
keltská jména se vyskytují i v
současném kalendáři, kde dominují
v každé zemi jednak jména
křesťanských svatých, jednak
jména biblická, a samozřejmě
jména národní (například: Vojtěch,
Václav – jména zároveň křesťanská
i slovanská, Josef, Marie – biblická
jména, František – jméno světce,
Libuše – jméno pohanské a
slovanské). Uvezme jiný příklad:
Patrick – jméno keltské a křesťanské, Brigitte – jméno
keltské, podle pohanské bohyně, která byla zároveň
prohlášena i za svatou Brigitu z Kildare, Cedrick – keltské
jméno… Keltská jména se liší svou etymologií. V
současnosti používaná keltská jména jsou především
insulárního (tj. z britských ostrovů) původu. Anebo také z
Malé Británie, tedy Bretaně. Značnou část z nich najdeme i
v oficiálních kalendářích Francie, Irska, Británie… Zrovna
tak, jako v našem kalendáři nacházíme stará jména
slovanská. Avšak existují jména, která už v kalendářích
nenacházíme, a ani v zemích původně keltských se u živých
lidí již nevyskytují – ať už to jsou jména hrdinů a božstev či
jiných bytostí. S těmito jmény si pak začíná pohrávat
fantazie současných lidí, a vytváří jejich odvozováním či
připodobňováním další nová „stará keltská jména“ – tak
jsem poznala ve Francii Elanis, v Německu Gawana a
Alanona, v Belgii Govannona… a konečně i mé keltské
jméno Valenis vzniklo podobně.
Jména se vyvíjejí a tvoří, v tom nám myslím žádné matriky
ani občanské průkazy nezabrání. K tomu jenom z
jazykového hlediska: -is je koncovka ženská, -an a -on ,
nebo také –os (Cernunos, Elaios) zase signalizuje mužské
jméno. A ještě něco – oblíbená jména s koncovkou –rix
(Vercingentorixem počínaje a Asterixem s Obelixem konče)
jsou slovními složeninami. Rix znamená tolik co král,
panovník, zkrátka velký šéf. Že tyto koncovky laténských a
možná ještě starších jmen připomínají řečtinu? Ano, správný
postřeh, signalizuje to totiž indoevropský původ keltských
dialektů. Pokud vám připadá, že Govannon a Elaios k sobě
mají dost daleko, že vypadají,
jako by ta slova nepocházela z
jednoho jazyka –tak opravdu
nepocházejí. V době laténské se
sice na kontinentu spolu docela
dobře domluvili, ale už tehdy se
keltský jazyk dělil na dvě
zásadní části - kontinentální a
ostrovní. Jazyk goidelský se
používal spíše (kmen Goidelica)
ve střední Evropě, včetně
dnešního Německa, a jazyk, z
něhož posléze vznikla, gaelština,
kterou se hovořilo ještě ve
středověkém Irsku, byl
charakteristický pro Bretaň a
britské ostrovy. Galie – zhruba
dnešní Francie – brzo hovořila
galorománsky, to znamená směsí
gaelštiny a latiny. Ale to je
jenom zjednodušené podání, a
pokud má někdo ucelenější
znalosti, nechť promine a
laskavě mne doplní. Pozůstatkem
starých časů je i galicijský
dialekt (Galicie – keltská část
dnešního Španělska.
Na závěr ještě něco: Keltové v
určité době přidávali ke svému jménu i jakousi obdobu
našeho moderního příjmení. Označovali tak svou příslušnost
k rodině, rodu či klanu, anebo území. Bylo to asi důležité v
době, kdy muži často pobývali mimo domov, umírali v boji,
a jako známo – matka vždy jistá, otec vždy nejistý. A proto
bylo tak důležité, aby válečník z boje se navrátivší
slavnostně uznal za své dítě, které se za jeho nepřítomnosti
doma narodilo jeho ženě. Tak se do dneška udržela ve
Skotsku a Irsku jména jako MacLeod, McGowan, O´Brien –
tedy syn Leodův, Gowanův, Brienův… Podobné útvary
najdeme v severských příjmeních - Olafsson je syn Olafův,
Johansson syn Johanův, Leifdottir dcera Leifova… Tady
musím říci, že u těchto jmen, kde například na Islandu
příjmení pořád takto vznikají, je naprostým nesmyslem při
překladech do češtiny přechylovat ženská jména – paní
- 16 -