Obsah tohoto čísla

Sauilo 2 / 2004
tvůrci filmu, příznačný. A tak by se postavy filmu, které
odmítají vzít na vědomí fakt vlastní smrtelnosti, a snažící se
odvrátit nevyhnutelné, daly přirovnat k postavám z „6.
Smyslu“ nebo z filmu „Ti Druzí“, s tím rozdílem, že
rozuzlení zde pro ně není smířlivé, natož pak šťastné.
Ve filmu ovšem hlavní hrdinka a její syn hru se Smrtí
jakoby vyhrají, protože po sedmi dnech neumírají. To je jen
zdánlivé. Pokud přistoupíme na interpretaci, že momentem
vlastní smrti je shlédnutí videa, pak už oba mrtví jsou, jen je
jim dovoleno zůstat v hmotném světě, a to za tu cenu, že
budou dál onu videokazetu kopírovat a ukazovat ostatním.
Vlastně se oba nedobrovolně stávají posly (démony)
Samary/Hel.
Ostrov Moesko
Pátrání po původu smrtící videokazety zavede hlavní
hrdinku a její společníky až na ostrov Moesko, kde najdou
adoptivního otce Samary, a dozví se, že Samara sem přišla
se svými adoptivními rodiči a nějaký čas zde s nimi žila, ale
že její pouhá přítomnost byla pro její adoptivní matku, pro
koně na farmě, a pro obyvatele ostrova vůbec natolik
nesnesitelná, že se jí její adoptivní matka Anna rozhodla
zbavit a na pevnině ji svrhla do studny.
Hel jako malá (v uvozovkách – před tím, než se stala
vládkyní podsvětí) také přichází do Ásgardu, ale Bohové
v Ní vidí takovou hrozbu, je pro ně tolik nesnesitelná, že se
rozhodnou svrhnout Ji do podsvětí.
ukáže. Nehovoří s ním přímo, ale zjevuje se mu (a stejně tak
hlavní hrdince filmu) ve vizích a snech.
Helheim, říše Hel, je často popisován jako temné místo plné
vlhkých mlh a oparů. Sama Hel s lidmi, se kterými má co do
činění (ať už je to cokoliv), komunikuje prostřednictvím vizí
a snů, případně halucinací.
U samotné Samary pak absolutně chybí jakákoliv lidsky
pochopitelná motivace pro její jednání. Vlastně ani o žádné
jednání ve smyslu konání nebo činů nejde, Samara vyvolává
v lidech okolo sebe znepokojení a strach ne tím, co dělá
(protože nedělá prakticky nic), ale tím, čím JE. „Samaro, jak
děláš ty obrázky?“; „Já je nedělám. Já je vidím, a oni
JSOU.“ Jakoby Samara, o které nikdo neví, kde se vzala,
byla v pravém slova smyslů vtělením všech principů konce,
zániku, rozkladu, smrti, jakoby byla vtělením všeho, co lidi
znepokojuje, co je pro ně nesnesitelně neznámé, čeho se lidé
bojí.
Stejně tak Hel postrádá jakoukoliv motivaci, její vláda
v podsvětí, to, že k sobě přijímá všechno, co v hmotném
světě zemře (skončí) přirozenou smrtí, nemá pro Ní
samotnou žádný význam. Představuje to, co představuje,
protože JE tím, čím JE. Její archetyp je přirozenou součástí
běhu světa, odvrácenou stranou života, nepříjemným,
mrazení v zádech vyvolávajícím, faktem smrtelnosti všeho.
Ásgard sice není popisován jako ostrov, ale jeho keltská
obdoba Avalon ostrovem je. Ásové jsou někdy označováni
jako Bohové původních kočovných indoevropských kmenů,
u kterých hrál kůň významnou roli. Morgan, Samařin
nevlastní otec, má na ostrově Moesko koňskou farmu, jeho
žena Anna jezdí na koních. Při nejhroznější kletbě, kterou
severská tradice znala, se volala Hel a používala se při ní
koňská hlava.
Samara
Samotná Samara je ve filmu zobrazena jako dívka v bílé
košili s dlouhými černými vlasy. Jako přízrak má skloněnou
hlavu, takže jí vlasy zakrývají obličej. Když v kritický
moment filmu hlavu zvedne, odkryje se jí pouze polovina
tváře.
Hel je popisována mnoha způsoby, jako stařena, jako napůl
krásná žena, napůl stařena, jako bytost s polovinou obličeje
mladé dívky, a druhou polovinou černou, spálenou, nebo
rozkládající se. V Rokkr tradici je Hel poslední z triády Nal,
Angrboda, Hel – je zde dívkou, pannou. V mnoha případech
je popisována jako neustále hledící k zemi (se skloněnou
hlavou).
Samara sděluje Aidanovi, synovi hlavní hrdinky, že se
nachází na tmavém místě, tedy na dně studny, jak se později
Hel a současnost
Z pohledu Mýtu by se dal tento film chápat jako
podobenství o vztahu většiny dnešní moderní západní
společnosti ke Smrti. Stejně jako kdysi v mytické době
Bohové Ásgardu, stejně jako filmoví hrdinové na ostrově
Moesko, i většina dnešních lidí odmítá vzít na vědomí fakt,
že ke všemu krásnému patří něco hrůzné, ke všemu
příjemnému něco nepříjemné, k životu smrt. I dnešní lidé
svrhávají svou Samaru do studny, vytlačují pojem své
smrtelnosti do tmy nevědomí. Svým odchodem do tmavé
studny nevědomí však Samara/Hel nezmizí, protože je
přirozenou součástí běhu světa, pouze neviděná a
nereflektovaná čeká, aby se na konci vynořila jako strašlivý
přízrak bez tváře a vzala si to, co Jí po řádu věcí náleží.
Skopová hlava
- 38 -