Obsah tohoto čísla

Sauilo 2 / 2004
ohledem na jazyk a jeho vývoj). Navazuje oddíl runových
nápisů vikinské doby. Opět s mnoha ilustracemi, komentáři
a výklady.
Zajímalo mě, jak pak Enoksen objasní redukce počtu run
z původních 24 na 16. Namísto zajímavé a originální teorie
přišla suchá domněnka: hlavním důvodem zjednodušení
počtu run (a i jejich grafické podoby) bylo usnadnění práce
a zapamatování pro runové mistry (tj. rytce). Enoksen vědec
nezklamal, ale důvěru tím neztrácí – právě naopak.
Neuchyluje se k žádným riskantním spekulacím, což vlastně
vypovídá o jeho celkovému přístupu.
Navazuje kapitola o středověkých runách (27-ti runový
futhork). Autor knihy sleduje změny jednotlivých run v čase
a v závislosti na jazykových změnách. Dochází k názoru, že
každá run představuje jedno písmeno latinské abecedy,
Změnu počtu run z 24 (!) na 27 vysvětluje potřebou dalších
písmen, které by zastupovaly latinské protějšky. Navazuje
část knihy věnující se středověkým runovým nápisům. Opět
s mnoha ilustracemi a bohatými komentáři. Je zde mimo
jiné zmíněn i Codex Runicus.
Následuje pasáž o runových kalendářích s výkladem jejich
funkce a principu fungování 19-letého kalendáře.
Navazuje kapitola věnovaná runovým zaříkadlům. Zmiňuje
islandskou knihu černého umění-magie (viz Lindquist, Nat:
En isländsk Svartkostbok fraan 1500-talet, Uppsala 1921) a
stručně uvádí tři zaříkadla: aegishjalmur (zastrašení
nepřítele nebo získání lásky), härdningsstavar (získání
odvahy) a ginfaxi. Ginfaxi je runou používanou pro zajištění
vítězství při zápase glíma. Enoksen je odborníkem na tento
zápas, proto mu zde také věnuje několik řádek. Zmiňuje i
zajímavý popis použití Ginfaxi před zápasem.
Další kapitola věnovaná anglofríským (28-ti a 33-ti runový
futhorc) runám je velmi krátká. Autor pouze uvádí popis
řady tvořené 28-ti runami a odmítá se 33-ti runovou řadou
více zabývat (jako důvod uvádí spornou pravdivost a
pramálo dochovaných nápisů). Obvyklá kapitola s výklady
nápisů zde pak zcela chybí.
Kniha pokračuje velmi zajímavou a podstatnou kapitolou
odhalující dějiny runologie od 16. století po současnost. Zde
se českému čtenáři vůbec poprvé dostává informací o
mnoha průkopnících v oboru runologie a jejich
práci (např. Johannes Bureus, Ole Worm,
Sophus Bugge nebo Sigurd Agrell). Velice
čtivé a cenné.
Závěr knihy tvoří autorovy úvahy nad
nacistickým zneužitím run a New Age. Opět
píše rukou vědce a např. dílo Gvido von Lista a
tedy i všech jeho pokračovatelů odmítá a
označuje za nesolidní. Podobně i různé
současné pokusy o magické využití run
označuje za neseriózní a postavené na
smyšlených teoriích. Poukazuje na runové
mágy, kteří své vědomostní nedostatky skrývají
za islandsky znějící jména (že by snad
Gundarsson nebo Thorsson nebo Ingeborg
Norden ??).
Rád bych se ještě zmínil o bibliografii uvedené
na konci knihy. Výčet děl je veliký a jedná se o
samé seriózní a mimo Skandinávii většinou
těžko sehnatelné studie. Pro nadšence mám
ovšem jeden tip – zkuste výpůjční službu
univerzitních nebo jiných větších knihoven.
Přes skeptický postoj ke všemu neověřenému a
neověřitelnému nám Lars Magnar Enoksen ve
své knize předkládá vynikající a srozumitelný
přehled vývoje run a runových nápisů. Je to
velice seriózní práce, která zatím nemá na
českém trhu konkurenci. Věřme, že se tento
stav v blízké budoucnosti změní. Jen více
podobných knih!
:: MNGRM ::
(vlevo Codex Runicus)
- 41 -