Obsah tohoto čísla

Sauilo 2 / 2004
božstvem plodnosti (dárce deště) s jistými aspekty solárního
božstva. To již souviselo s jeho vzestupem na místo
prominentního boha panteonu, boha, který hrál výraznou
roli ve státním kultu. Na Litvě, stejně jako již dříve na Rusi,
se Perkunas stal po dobu trvání baltského pohanství jakýmsi
„státním“ božstvem, božstvem s výraznými „státotvornými“
atributy, které stálo v čele panteonu. I tento proces je pro
Indoevropany typický v jisté fázi duchovního vývoje (jistou
výjimku představuje germánský panteon, kde se do čela
dostal bůh smrti a magie Wotan). V souvislostech
středovýchodní Evropy pak vyzdvižení Hromovládce do
čela panteonu synchronizuje s ustavením raně středověkých,
byť ještě pohanských, států.
Manželkou Perkunasovou je Žemyna, nebo-li Zemes máte,
ve které snadno rozpoznáme bohyni Země, která je též
bohyní plodnosti, úrody atp.
Velnias
Velnias, známý též jako Velns, Veles, Volos, je bůh smrti a
moudrosti. Toto spojení je typické a nacházíme jej u
analogických indoevropských božstev (Šiva, Ódin ad.).
Vzhledem k jeho povaze není divu, že se toto chthonické
božstvo stalo synonymem pro Ďábla (Velnas). Zajímavé v
této souvislosti je, že Veles označoval Ďábla i ve staré
češtině.
Atributálně se Veles vztahuje ke germánskému Wotanovi,
čemuž odpovídá záznam ze 16. stol. z Malé Litvy, kde u
Velniasova pramene muži obětovali své oko, aby dosáhli
moudrosti, což je přesně akt, který učinil sám Wodan u
Mimirovy („memory“) studny.
Ženským protějškem, a pokud můžeme soudit na základě
analogií ze slovanské mytologie, pak i družkou, mu je
bohyně života a smrti a regenerace Ragana. Ragana je
chthonická bohyně odpovídající germánské Hel, slovanské
Marje Morevně, ve svém „strašlivém“ aspektu pak Babě
Jaze. Je to čarodějnice s hady místo vlasů, a po
christianizaci našla místo v lidovém folklóru, stejně jako její
druh „ďábel“ Velnias.
S Velniasem souvisí i baltská víra v posmrtný život, jehož
nositelem je veles, veli, tj. duše. Kromě duše vyšší
rozeznávali Baltové i duše jiné, především duši animální,
resp. vitální, sielu, kterážto se zapojuje do přírodního
koloběhu. I zde nacházíme paralely, ba téměř jistou identitu,
se slovanským a germánským duchovním systémem.
Baltoslovanský pojem vele-veles ostatně souvisí s
indogermánským základem vel-, vol-, val-, který se ozývá
ve slovech jako vala (vědma), valkýra, valhalla, Vali (snad i
val, válka ap.) - všechny tyto výrazy naznačují vztah ke
smrti a tedy k podsvětí, k záhrobí; staroseverské slovo valr
znamená „ti, kteří jsou pobiti v boji“.
Saule a Ménulis
U Baltů nacházíme, obdobně jako u Germánů, bohyni
Slunce Saule (gótská Sauiló, severská Sól). A stejně tak
nacházíme i boha Měsíce Ménulise (Méness), který
odpovídá takřka stejnojmennému germánskému božstvu.
Fakt existence ženského Slunce a mužského Měsíce není tak
překvapivý, jak by se snad mohlo zdát. Obě nebeská tělesa
měla u Indoevropanů simultánně několik deit, z nichž
některé představovaly mužský a jiné ženský element. Boha
Měsíce tak nacházíme kupř. i v Íránu.
V baltské mytologii nechybí ani Aušriné (Jitřenka) a Kalvis
(Kalvelis) nebeský kovář, kterého najdeme i v mýtech
ostatních evropských národů.
Ugnis szventa
Baltové sdíleli se Slovany a Indoíránci obecně kult ohně. U
Baltů hrál ovšem mnohem výraznější roli, než u okolních
indoevropských kmenů. Jde o velmi archaický kult, který
byl typický pro rané Indoevropany a který se uchoval
nejdéle právě mezi Balty a Íránci. U Baltů ovšem nacházíme
výrazný hadí kult, který může být exoterním reliktem
esoterního kultu hadí síly, jehož živoucím příkladem je
indická tantra.
Kult
Centrem kultu byly posvátné háje, obětovalo se na
kamenech, uctívaly se posvátné prameny a stromy
zasvěcené daným božstvům. Nejposvátnějším stromem byl,
stejně jako u Germánů a Slovanů, dub, který byl zasvěcen
Hromovládci - Perkunasovi.
Fenomén pohanských chrámů je pravděpodobně, obdobně
jako u okolních indoevropských kmenů, poměrně pozdního
data. Svatá místa byla pro cizince tabu, za jehož porušení se
tvrdě pykalo, o čemž měl možnost se v Romuvě přesvědčit
biskup Vojtěch.
Kněžská vrstva (krivis, vaidiluté) existovala, nicméně nic
nenasvědčuje existenci centralizovaného kultu. Dohady o
jakési ústřední funkci Romuvy v rámci baltského pohanství
jsou s největší pravděpodobností mylné a spíše vypovídají o
současné reflexi baltského pohanství než o jeho minulosti
jako takové. Kněžská vrstva zmizela spolu s christianizací
během 15. století, nicméně zprávy o obětech bohům se
vyskytují v následujících staletích dále. Je naprosto
očividné, že decentralizovaný, heterodoxní pohanský kult na
existenci kněžské vrstvy naprosto nezávisel. Ostatně zdá se,
že jde o pozdní fenomén. Kněžská hierarchie v čele s
- 28 -