Obsah tohoto čísla

Sauilo 2 / 2004
KRUH – Mýtus a moderní film
V minulém čísle tohoto sborníku se objevil článek
nahlížející film Matrix, a částečně film obecně, z hlediska
jeho vztahu k Mýtu. Téma je to bezesporu zajímavé,
mnohdy však opomíjené, a nezřídka vysmívané a
zatracované. Avšak ti, kteří mají oči otevřené a dokáží
ozvěny Mýtu vnímat všude okolo sebe (a v sobě), nezatratí
ani moderní filmové umění (v uvozovkách). Rád bych proto
v těchto úvahách pokračoval a pokusil se na konkrétním
příkladě ukázat, že Mýtus je některými filmy reflektován
víc, než by se na první pohled mohlo zdát.
Film a Mýtus
Skupina filmů, které pojednávají některou část Mýtu
prvoplánově, byla zmíněna v předešlém článku a netřeba se
k ní příliš vracet. Nakolik se snaha tvůrců těchto filmů může
zdát chvályhodná, faktem zůstává, že výsledným efektem je
v mnoha případech pokroucení a překroucení Mýtu. Autoři
totiž musí brát ohledy na politickou korektnost, finanční
hledisko, a v neposlední řadě na stav mysli moderního
člověka, který žije ve světě bez reflexe mýtů. Výsledek ani
nemůže být hodnotným zobrazením Mýtu – čest výjimkám.
Další skupinou jsou filmy, které Mýtus apriori
nepojednávají, a přesto se v nich mytické obrazy, situace a
archetypy jakoby mimoděk objevují. Můžeme se jen
dohadovat, zda se objevují nevědomě, tj. bez vědomého
záměru autorů, či zda jsou jejich skrytým poselstvím, ale
tato otázka je bezpředmětná. Fakt, že se projevuje mimoděk,
neplánovaně, dává Mýtu možnost vyhnout se sítu moderních
hledisek a ukázat se ve své pravé podobě. Několik příkladů
za všechny. Jedna z podstatných částí filmu Cela (The Cell)
věrně zobrazuje gnostický příběh o duši světa, která lapená
temným demiurgem do vězení hmoty zapomíná svůj původ
a cíl. Copolova Apokalypsa v některých momentech skrze
realitu vietnamské války popisuje iniciační cestu šamanaválečníka,
stejně tak, i když v menší míře, Kubrickova
Olověná Vesta.
Z této druhé skupiny je i film, který uvedenou
charakteristiku naplňuje měrou vrchovatou, a sice film
Kruh.
Kruh
Budeme se zabývat pouze americkou verzí tohoto příběhu,
jeho japonskou předlohu necháme stranou, protože děj,
smysl, i podrobnosti japonské verze vycházejí striktně
z japonského kulturního prostředí, a film je tudíž pro
Evropana v mnoha ohledech nepochopitelný a
neuchopitelný. Naproti tomu americká verze Kruhu
zobrazuje jeden archetyp severské a potažmo celé
indoevropské mytologie s nebývalou rasancí.
Tím archetypem je Hel, temná bohyně podsvětí, Smrt. Ač se
to na první pohled může zdát přitažené za vlasy, při bližším
pohledu zjistíme, že tomu tak skutečně je. Zda se tak stalo
jaksi samovolně, či zda autoři svůj příběh na archetypu Hel
vystavěli záměrně, je vedlejší. Kruh není inzerován jako
film o Hel, ale v mnoha ohledech takovým je. Podobnost
mezi filmovou Samarou a mytickou Hel je do očí bijící.
Studna
Jedním z ústředních motivů filmu je studna. Studna se
objevuje na záhadné videokazetě, do studny svrhne Anna
Morganová svou adoptivní dceru Samaru (jak se dozvíme
v průběhu filmu), Kruh z názvu filmu je vlastně pohled ze
dna studny vzhůru, studna hraje roli ve vyvrcholení celého
příběhu.
V německém folklóru hrála studna roli brány do podsvětí,
studnou se vcházelo k Hel (frau Holde – paní Holečce).
V ruských pohádkách projde mladá dívka studní do jiného
světa, kde pak slouží v chaloupce z lidských kostí babě Jaze.
Studna obecně tedy představuje bránu do podsvětí, nebo
zásvětí, do světa za naším hmotným světem. A tuto roli
hraje svým způsobem i v daném filmu. Dalo by se jistě
namítnout, že onu bránu do podsvětí představuje ve filmu
televizní obrazovka…, ale ta se touto branou stává, když se
na ni objeví právě studna, a ze studny také vystupuje
Samařin přízrak jdoucí si pro svou oběť.
7 dní
Poté, co postavy filmu shlédnou ono zlověstné video plné
znepokojivých, až groteskních obrazů zdánlivě bez
souvislostí, zazvoní telefon, a Samařin hlas jim vyměří lhůtu
7 dní. Přesně za týden umírají za hrozivých okolností.
Podle Stewena Flowerse a jiných kapacit v oblasti Forn
Sidhr, trvaly v indogermánském kulturním prostoru
pohřební obřady 7 dní od nebožtíkova skonu. 7 dní byla
doba, kterou nesmrtelná duše dostala na zbavení se své
midgardské identity, na opuštění tohoto světa, a pohřební
rituály jí v tom měly napomáhat, měly ji zbavit pout
s hmotným světem.
Shoda je i zde patrná. Navíc, vzhledem k oněm pohřebním
zvyklostem, by se film dal interpretovat také tak, že lidé v
něm umírají už v momentě, kdy shlédnou ono video, a
Samara/Hel jim poté dává čas na vyrovnání se s faktem
vlastní smrti, a na dobrovolný příchod do jejího království.
To, že ve filmu nikdo tento fakt nepřijme, a buď výzvu
ignoruje, nebo se svéhlavě (a marně) snaží odchodu
vyhnout, je pro dnešní moderní společnost, do které patří i
- 37 -