Obsah tohoto čísla

Sauilo 2 / 2004
Mircea Eliade: Posvátné a profánní
Česká křesťanská akademie, Praha 1994, 155 str.
Kniha, jak již z názvu vyplývá, se zabývá rozdílem mezi
posvátným a profánním. Posvátno vyniká v kontrastu se
světským, obyčejným. Posvátno umožňuje vytržení z času,
posvátný prostor nám umožňuje jiné, plnější bytí. Eliade
zdůrazňuje roli posvátna v životě náboženského člověka, ale
i nenáboženského, který, ač si to neuvědomuje, má ve svém
životě také posvátné věci, posvátná místa, ale ty nemají
takovou hloubku jako v životě náboženského člověka. Ten
je na pomyslném žebříčku o něco výše, neboť ještě neztratil
původní hodnoty. Z knihy samotné nevyplývá Eliadeho
vlastní vyznání, což hodnotím velice pozitivně. V několika
pasážích dokonce vyznívají mnohé sympatie s přírodními
náboženstvími. Eliade nevyvyšuje jedno náboženství nad
jiné, jen vyzdvihuje člověka náboženského nad
nenáboženského, jakožto tvora bližšího přírodě.
Nenáboženský člověk vznikl pádem, přesto však ještě
v sobě má pozůstatky náboženství. Eliade vyslovuje
domněnku, že je možné, že skutečný nenáboženský člověk
může žít v budoucnosti, dnes však takových lidí příliš není.
Kniha je rozdělena na čtyři části. Ve všech se stále
zdůrazňuje totéž, jen z jiného pohledu: Náboženský člověk
se snaží žít co nejblíže posvátného. Ať je to posvátný čas či
prostor. Posvátný prostor je zárukou bezpečí, člověk je zde
pod ochranou bohů.
První část se jmenuje „ Posvátný prostor a sakralizace
světa.“ To, co je v ní řečeno, se dá v podstatě shrnout do
několika vět. (Všechno se to týká náboženského člověka.)
Člověk chce být co nejblíže bohům, žít co nejblíže středu
světa. Zakládání příbytku je tedy opakováním kosmogonie.
Člověk založením obydlí zakládá kosmos, okolní svět je
cizí, nepřátelský chaos. Toto cítění svého domova jako
středu světa se přeneslo i do dnešní doby. Jen zde chybí
původní smysl. Všechno, co člověk dělá, má původ
v mýtech. Jak se vyrábí nářadí, jak se pěstuje obilí, to
všechno ukázali lidem bohové. Jde-li náboženský člověk
osévat pole, nejde jen osévat, ale jde dělat náboženský úkon.
Druhá část „ Posvátný čas a mýty“ nás uvádí do chápání
posvátného času. Člověk nemůže konat něco, kdy se mu
zamane, ale v dobu pro to určenou. Člověk chce být blízko
bohům nejen prostorem, ale i časem. Svátky nejsou jen
připomenutím nějaké mýtické události, ale jsou jejím
znovuučiněním. Člověk se znovu ocitá v onom posvátném
čase, kdy byl tvořen svět. Každoročním opakování
kosmogonie se stává současníkem bohů a tím je jim
nejblíže. Z této kapitoly nám může být zřejmé, proč se
z dnešních svátků stává více a více rutina, která spíše lidi
otravuje, než těší. Eliade také vysvětluje, proč se mýty četly
při zvláštních příležitostech. Mýty hovoří o skutcích bohů, o
počátcích světa, proto je nelze číst jen tak. Tento fakt mě
velice oslovil a pochopila jsem své pocity při čtení mýtů. Je
to jako kdyby se člověk dozvídal pravdu o sobě, jako když
se nalezenec dozví pravdu o svých rodičích. Stejný pocit
mám při čtení mýtů, ale měla jsem i při čtení této knihy,
neboť mi vysvětlovala mnohé z mého života.
Eliade vysvětluje, proč dříve lidé znali mýty, proč museli
vědět, co mají kdy dělat. Byla to součást jejich života
natolik potřebná, že kdyby zapomněli mýty, jejich život by
se znehodnotil. Ztratili by sami sebe, protože by se vzdálili
bohům. Proto se dnešní pohan při čtení mýtů znovunalézá.
Třetí část „ Posvátnost přírody a kosmické náboženství“ a
čtvrtá „ Lidská existence a posvěcený život“ dovršují celou
knihu. Zde už Eliade rozebírá jednotlivé fenomény, které se
objevují u mnoha náboženství. Nejtypičtějším jevem je
„vzdálený bůh,“ bůh stvořitel, který po dokončení svého díla
odchází do ústraní. Vládnou mladší bohové, k nimž se lidé
modlí, ale když je nejhůř, vzpomenou si na svého stvořitele.
Další témata jsou také „terra mater“ a „ kosmický strom.“
Kniha je plná porozumění a tolerance, Eliade upozorňuje na
to, že chceme-li porozumět cizímu světu, je třeba do něj
vstoupit, že stejné činy mohou vést v jednom náboženství k
zatracení, v jiném ke spáse. Kritizuje města pro odtržení od
přírody. Ve městech člověk necítí kosmos. Je zřejmé, že to
tak je, protože přes světla nelze pozorovat hvězdy a Měsíc,
a když, tak dost špatně. Přirozený les byl nahrazen
lesoparky. Na vesnicích se mnohem více slaví svátky,
protože lidé si tam ještě uvědomují roční cyklus.
Posvátno je absolutní skutečnost. Lidé chtějí žít v blízkosti
bohů a chtějí je napodobovat. Mýtus představuje určitý
precedens. Pochopila jsem to tak, že tam, kde mají křesťané
přikázání, máme my mýtus. S tím rozdílem, že je zde větší
dobrovolnost. Lidé chtějí žít plnohodnotně, s bohy, proto
napodobují mýty. Eliade se také věnuje rituálům přechodu,
hlavně iniciaci. Srovnává ji s psychoanalýzou, která podle
něj může nenáboženskému člověku zčásti nahradit
náboženství. Aby dospívající prošel iniciací, musí se znovu
narodit, sestoupit do podsvětí. Psychoanalýza jde také do
hlubin lidské duše, a proto zde Eliade vidí podobnost.
Zajímavě také vysvětluje samozřejmost chápání posmrtného
života či převtělování. Ukazuje to na příkladu Měsíce. Ten
prý byl pro lidi důkazem. Smrt není definitivní, následuje po
ní nové zrození, neboť Měsíc se také vždy znovu zrodí.
Autor se v některých věcech příliš opakuje, ale to je možná
záměr. Možná je v tom naléhavost potřeby posvátna. Čtenář,
který znovu a znovu čte totéž, jen trochu jinak formulované,
možná začne zamýšlet nad vlastním životem a vírou.
Problém je ale v tom, že člověk, který tuto knihu vezme do
ruky, se zřejmě tímto problémem už někdy zabýval.
Eliade zdůrazňuje důležitost sepjetí s přírodou a moderní
civilizace pro něj není něco, na co bychom měli být pyšní.
Právě naopak. Člověk se odtrhl od přírody, od cítění kosmu,
žije daleko od posvátna. Život už nemá takovou hloubku.
Tato kniha jako by chtěla probudit čtenáře zpět
k náboženství. Je však jedno ke kterému. Důležité je
posvátno a to v sobě mají všechna náboženství.
Zmiu
- 39 -