Ortopedická protetika Praha sro - Společnost pro pojivové tkáně

dílech. Stvoření světa je podle Platóna
výsledkem dění přírody a bytí ideí.
Termín anamnesis převzala současná
medicina, kdy termín anamnéza je
označováno předchorobí, popis historie
pacienta a jiných projevů předcházejích
samotnému vzniku choroby (viz termíny
osobní a rodinná anamnéza).
Tzv. křesťanská filozofie vychází především
z Aristotela: Tomáš Akvinský (1225–
1274) definuje duši jako formu těla, tj.
utvářející princip organismu. U živých
organismů rozlišuje tři hierarchické stupně
uspořádání – tzv. trojí formu – jsou to
jednak rostliny nadané organickou silou
vegetační, živočichové s duší vnímající,
pamatující a reagující a člověk, jehož duše
se vyznačuje funkcemi vegetačními i senzitivními
a navíc ještě rozumem a svobodnou
vůlí. Analogické myšlenky nacházíme
mnohem později u Goetha, který se snažil
vystihnout rozdílnost živé a neživé přírody
následujícím aforismem: „Nerosty rostou,
rostliny rostou a žijí, živočichové rostou,
žijí a cítí.“ O Goethovi a jeho přínosu pro
přírodní vědy bude pojednáno dále.
Z uvedeného příkladu vyplývá, že počet
základních filozoficko-biologických názorů
není nevyčerpatelný, jednotlivé základní
myšlenky a teorie, hypotéze, ideje se v průběhu
historického poznání lidstva opakují.
Je to např. vitalistické pojetí biologie,
které původně předpokládalo existenci
nehmotné síly, tzv. vis vitalis, životní síly.
Vitalistické pojetí biologie doznalo rozvoje
v 19. století. Vis vitalis byla zde pojímána
jako tzv. entelechie (Aristotelův termín).
Živé organismy nemohou zde být pojímány
jako stroje, neboť kromě mechanických
faktorů v nich působí ještě jiné, vitáýlní,
specifické a zvláštní právě pro jiné bytosti.
Dalším základním směrem je tzv. racionalistický
dualismus. Za jeho zaklada-
222
tele můžeme považovat René Descarta
(1596–1650), V jeho dualistickém pojetí
organismu, těla a duše, lze hovořit o jakémsi
paralelismu těla a ducha (duše),
navzájem nezávislém, podvěsek mozkový
(hypofýza) pak umožňuje jejich vzájemné
působení. Mechanistický pohled na
svět zahrnuje i oblast biologie v celé šíři.
Zvířata pokládá (necitelně, pozn. autora)
za pouhé stroje, protože prý nemají duši.
Descartes je objevitelem reflexů – bezděčných
pohybových reakcí organismů na
popud. Ovlivnil řadu pozdějších filozofických
směrů, zejména pak vitalismus Henri
Bergsona.
K racionalistickém dualismu lze řadit
i opozdější příbuzný směr tzv. psychofyzický
paralelismus německého fyzika Fechnera
(žijícího v 19. století), který si jako prvý
všiml logaritmické závislosti vjemu a počitku
u smyslového vnímání (zrak, chuť, čich,
sluch apod.)
Závislost vjemu na počitku není
přímo úměrná, ale lze ji vyjádřit v logaritmické
škále přirozených logaritmů
(Napierových).
Ze zkušenosti vychází filozofický směr
empirismus, reprezentovaný především
Francisem Baconem (1561 – 1626), který je
zakladatelem metody induktivní. Tato se
dnes běžně uplatňuje v přírodních vědách.
Jde vlastně o aplikaci opakovaných analogií.
Např. pozorování jevu nepřítomnosti
chlorofylu v houbách, což nás opravňuje
při dostatečném počtu pozorování k tvrzení,
že v houbách se chlorofyl nevyskytuje.
Opakovaná pozorování na statisticky
postačujících vzorcích tak umožňují z analogií
vyvodit zobecnění, abstrakci, závěr.
Baconova metoda a jeho zájem o experimentální
zkoumání přírody znamenaly
dosti převratný přínos pro rozvoj přírodních
věd. Analogie se dodnes ukazuje jako
LOCOMOTOR SYSTEM vol. 14, 2007, No. 3+4