Ortopedická protetika Praha sro - Společnost pro pojivové tkáně

ji druhů podle okolností větví a vytváří
takové organické formy života, které sice
nejsou nutné, ale možné v daných podmínkách.
Za každých podmínek je několik
možných řešení dané úlohy života. Elan
vital se projevuje jako instinkt a intelekt,
který dosahuje vrcholu v člověku.
Dalším představitelem vitalismu je
Hans Driesch, jako německý biolog 19. století,
který prováděl početné experimenty
na mořských ježovkách. Stal se objeivtelem
tzv. regulačních vajíček, byl proto považován
za význačného vitalistu, žil v letech
1897 – 1941. Ve svých úvahách převzal termín
entelechie – používaný Aristotelem.
Byl neuspokojen darwinismem a mechanistickými
výklady života, obrátil se proto
proti strojovému pojetí organismu.
Založil moderní vitalismus, který
se opírá o celkovost a účelnost objevovanou
některými biology v živé přírodě.
Organismus se projevuje jako by byl
homogenní – z části vajíčka se vyvine celý
organismus a část mozku některých zvířat
může vykonávat tytéž úkony jako mozek
celý. V organismu vládne jednota – aktivní
celkovost, která působí v čase a prostoru
– síla vitální.
Doplnil přírodovědeckou (lineární)
kauzalitu pojmem účelovosti /entelechie/,
tedy principem teleologickým (účelovým).
Život se vždy vztahuje k určitému cíli, je
určen plánem, který je obsažen v zárodku
každého organického celku,v podobě
informace.
Infomace je hybnou silou vývoje, principem
života.
5.1.2 Biologové 19. a 20. století
Nastínili vývojovou teorii. Patří sem
především Charles Darwin – který vyslovil
teorii o vzniku druhu přírodním výbě-
rem, ale již před ním se začalo ve filozofii
objevovat nové a nebezpečné slovo vývoj.
Učenci z jiných oborů, jako Kant a Laplace,
se domnívali, že naše sluneční soustava
se vyvinula z jakési mlhoviny. Kant
sám mluví o tzv.prapůvodní organizaci, což
nepřipouští postupný vývoj druhů podle
mechanistických principů.
Známý polyhistor Goethe hovořil
o proměňování neboli metamorfóze rostlin,
podle níž k tvarovým rozmanitostem
rostlin dochází postupnou úpravou jednoho
a téhož základního orgánu, tj. listu.
Dnešní botanika mu v tomto ohledu dala
v mnohém za pravdu. První přišel na myšlenku,
že lebka se vyvinula z obratlů, skelet
lbi je derivátem obratlů. I tato myšlenka je
přijata anatomií. S pojmem vývoje operuje
také filozof Hegel.
Erasmus Darwin (1731–1802), děd
známějšího Charlese Darwina, lékař a přírodovědec
první užil asociační teorie k vysvětlení
vývoje v biologii. Zastával mylné
učení, že zmechanizované činnosti organismů
se mohou dědit a přeměnit se tak
v tzv. instinkty. Byl přívržencem přírodního
léčení, přišel na myšlenku ochranného
zbarvení (mimikry) a pohlavního výběru.
Z jeho učení vycházel francouzský přírodovědec
Jean Baptist de Lamarck (viz výše)
1744–1829 – vysvětloval všechnu rozmanitost
neustálým svárem vnějších podmínek
s vnitřními podmínkami organismů. Nové
formy, které se tímto bojem vytvářejí – se
pak upevňují „zvykem a dědičností“, a tak
se přenášejí na další generace.
Charles Darwin, vnuk Erasma Darwina
(1809–1882) vycházel z učení Roberta
Malthuse, který tvrdil že pokrok ve vědě
a v lidském poznání není úměrný rozmnožování
lidstva. Toto učení přenesl do biologie
a do přírody. V přírodě zůstává naživu
jen malé procento „zplozenců“, tj. zygot
POHYBOVÉ ÚSTROJÍ, ročník 14, 2007, č. 3+4 225