Chudoba, nezaměstnanost a další témata Pražské školy alternativ

Jak se změnil trh práce v reakci na hluboké zlomy 70. let? Práce ztratila ve srovnání s kapitálem
svou důležitost, pracovně úsporné technologie jsou tedy jednou z odpovědí na otázku,
proč od 70. let oslabuje sociální stát a nastupuje neoliberální doktrína pod vedením USA (Reagan)
a Velké Británie (Thatcherová).
„Řešení“ problému strukturální nezaměstnanosti, která se právě poprvé objevuje v 70. letech
i jako reakce na další ekonomické skutečnosti (ropné krize atd.), spočívá ve flexibilizaci trhu
práce. Jde tedy o to, že faktor práce (lidé postupně z ekonomiky mizí) by se měl přizpůsobovat
faktoru kapitálu. Navzdory všem flexibilizačním opatřením, ve kterých jistě prim hrají
Spojené státy, má strukturální nezaměstnanost dlouhodobou podobu. Flexibilizace se týká
jak pracovní doby (být firmě k dispozici neustále, na telefonu, víkendy, svátky, do noci), tak
i pozice ve firmě (na smlouvu, není práce, jsi okamžitě propuštěn – v USA pod heslem „hire
and fire“), stěhování za prací (v rekordních USA i 12x (!) za život, tj. bez pevného vztahu
k jakémukoliv místu jako novodobý nomád), kompletní rekvalifikace (střídání mnoha různých
profesí za život).
Vyústěním těchto politik je prekarizace práce, která se projevuje právě ve službách. Službový
sektor nemůže fungovat sám o sobě (jak nyní zjišťují USA), protože ekonomika nemůže být
založena na tom, že si navzájem prodáváme limonády a stříháme trávník. Mimo strukturálních
slabostí spojených se sektorem služeb (např. obtížná odborová organizovanost) se nutně
nabízí otázka: jaký další sektor? V 70. letech došlo k výše zmíněnému přesunu pracovní síly
(a také podílu na HDP) právě do terciárního sektoru. A kam dále? Kam se dále bude přesouvat
přebytečná pracovní síla?
Není pak překvapivé, že politiky flexibilizace práce (odstranění všech „zastaralých“ pravidel
jako třeba zákoník práce) vedly k nárůstu pracující chudoby, což je fenomén jinak spojený
jen s rozvojovými zeměmi. I zde se prvenstvím mohou „pyšnit“ Spojené státy, ale s politikou
Hartz IV a mzdovou deflací posledních 10 let jim Německo zdárně šlape na paty. Ne nadarmo
se v Německu říká, že jestli tam něco v posledních deseti letech rostlo, byl to export
a nízko-výdělečný sektor.
Nákladový tlak spojený s poklesem růstu (západní ekonomiky se k růstu 50. a 60. let už nikdy
nevrátily) vedl také k rozmachu nadnárodních firem a jejich přemisťování především pracovně
náročných výrob do levnějších zemí. Tento trend nabral např. ve Spojených státech
tak silnou dynamiku, že posledních 30 let hovoříme de facto o de-industrializaci USA. Tímto
způsobem se dále prohlubuje nezaměstnanost a hospodářská slabost tzv. vyspělých zemí.
Kombinace všech těchto tlaků se nutně musela projevit i na mikroekonomické úrovni. Hlavní
identifikace již není pracující (tj. zaměstnání), ale spotřebitel (značka). Nikoliv řekni mi,
co děláš (protože to bude každou chvíli něco jiného, pokud vůbec něco), ale co nosíš, jaké
cigarety kouříš atd. Umělá identifikace se značkou, která dává jednotlivci „image“ a téměř
i smysl života (protože v práci již dávno není), dále prohlubuje rozpojení kupní síly a odráží
se v nárůstu zadlužování domácností.
Rozpor mezi kapitálem a prací reflektovaný v kontinuálním poklesu „wage share“ se nutně
musel projevit v nárůstu polarizace uvnitř zemí. Skupina ovládající kapitál je schopna ovládat
politickou moc a nechávat si tvořit zákony „na míru“ – ovšem s oficiálním neoliberálním zdůvodněním
a pohádkami o „stejných šancích pro všechny“ či o tzv. trickle down ekonomice. Tu
podporoval např. G. Bush jr., přičemž její konkrétní podoba daňových výhod pro bohaté měla
ekonomikou protéci i k těm dole. Stačí se podívat na následující obrázek, abychom zjistili, že
se tak opravdu nestalo.
24
Pražská škola alternativ – Chudoba, nezaměstnanost a další témata