Chudoba, nezaměstnanost a další témata Pražské školy alternativ

yla zavedena, totálně selhala. Masa nezaměstnaných se pouze „přelila“ do kategorie pracující
chudoba. Stejně scestné je se domnívat, že „pracovní místa budou, když obnovíme růst“.
Tato úvaha ukazuje, že dotyčný si neuvědomuje technologickou podmíněnost ekonomik Západu
a to, že tyto ekonomiky jsou schopné takříkajíc „jet na plný plyn“ a zároveň k tomu potřebují
stále méně pracovních míst. S tím souvisí i v ČR podobný argument o dalším „lákání“
přímých zahraničních investic. Ten v delším horizontu vede jen k silnému tlaku na jakoukoliv
vládu, aby nezhoršovala podmínky pro zahraniční investory (daně, sociální podmínky atd.),
a k odlivu zisků z ekonomiky. Reformistická řešení zde nemohou pomoci (s výjimkou zkrácení
pracovního týdne např. na 4 dny), protože současná krize ukazuje, že je potřeba mnohem
hlubších, systémových změn. A ty se musejí týkat práce – otázka práce je v jádru každé alternativy
k současnému neoliberálnímu kapitalismu.
Nejde o žádné blouznění, utopie či kavárenské představy změn společnosti. Pro systémovou
změnu existuje řada zcela jasných objektivních důvodů:
• Pracovně-úsporné technologie podporují sdílení. Dohoda ACTA není nic jiného než snahou
zachovat si (za protichůdných technologických podmínek) dominanci principu soukromého
vlastnictví. Moderní technologie ale fungují na jiném modu – sdílení, spolupráce
– který jde přímo proti soukromému vlastnictví. Řečeno jinak, systém vlastnických vztahů
již není v souladu s technologickým vývojem, což je i jeden z mnoha důvodů „pnutí“
v systému.
• Západní populace stárne. S tím souvisí vyšší potřeba zdravotních a sociálních služeb. Ty
jsou ovšem ze své podstaty veřejnými statky. Ale opět se neoliberálové nevzdávají tak
lehce. Vymýšlejí různé cesty, jak tyto typické veřejné statky zexkluzivnit, tj. vyčlenit je
pro trh a pro soukromé subjekty. Oslabování veřejné zdravotní péče, doplatky za léky, výběr
vlastního lékaře, ale i zavedení penzijní „reformy“ jsou kroky tímto směrem. Jedná se
o defenzívu sektoru soukromého vlastnictví, silně napojeného na (doposud) vládnoucí
finanční oligarchii.
• Rostoucí ceny energií a zemědělských plodin. Rostoucí ceny energií jsou často zanedbávaným
faktorem, technooptimisty odmítaným s tím, že „ono se něco jiného za ropu najde“,
příp. že si nějak poradíme. Podceňují ovšem to, že moderní ekonomika stojí stále
na ropě – od hnojiv po plasty, nemluvě o dopravě. Rostoucí ceny ropy se nutně odrazí
v dopravě a mohou globalizaci zvrhnout v její pravý opak.
• Ekologická neudržitelnost současného socio-ekonomického uspořádání. Není jistě třeba
opakovat, že pokud by Číňané či Indové (a těžko jim to nějak morálně odpírat) chtěli mít
stejný životní standard jako např. Američan, naše planeta by na to se zdroji prostě nestačila.
Je třeba znovu zdůraznit, že jádro jakékoliv humánní alternativy vůči současnému systému
musí vyřešit otázku práce, resp. rozpor práce kontra zaměstnání. Jak si ukážeme, práce je
přímo nekonečné množství, jedná se ale o práci, kterou současný systém neuznává.
Mezi reformistické návrhy patří již výše uvedený 4-denní pracovní týden, který u nás propagoval
již bohužel zesnulý Miloš Pick. Vzhledem ke spotřebě pak reformisté zmiňují lepší
redistribuci bohatství, protože několik miliardářů prostě ekonomiku nerozjede a to ani tehdy,
budou-li poptávat každý týden jednu jachtu. S redistribucí nutně souvisí i opětovné podřízení
si finančního sektoru reálné ekonomice, protože právě finanční sektor se chová jako pijavice,
která z reálné ekonomiky vysává zbytky zdrojů, aby je pak roztočila v neoliberálním kasinu
(spekulace všeho druhu).
26
Pražská škola alternativ – Chudoba, nezaměstnanost a další témata