Chudoba, nezaměstnanost a další témata Pražské školy alternativ

Mezi reformistické či velmi radikální (dle formy) návrhy je možno počítat také tzv. koncept
care economy (pečující ekonomika, i když vzhledem k hodnotovému zakotvení by bylo správnější
hovořit o společnosti péče).
Ekonomiku péče můžeme definovat jako takovou, v níž je péče o člověka a přírodu prioritou
před ziskem. Takováto ekonomika (a společnost) může být spjata jak se smíšenou ekonomikou
především skandinávského typu, tak i s radikálně odlišným systémem.
Hluboko pod povrchem konceptu najdeme dichotomii mužských hodnot: dravost, honba za
ziskem, individualismus, které jsou typické pro dnešní systém. Naproti tomu ekonomika péče
je charakterizována ženskými hodnotami (někdo by mohl říci lidskými, humánními hodnotami):
spoluprací, solidaritou, vztahy a potřebností.
Ekonomika péče navíc reaguje na demografický vývoj západní společnosti (viz výše) i na
rozpor mezi placenou a neplacenou (typicky ženskou) prací. Právě v oblasti výchovy, péče
o staré, nemocné, postižené, ale i o naše životní prostředí či ve vědě a výzkumu je přímo nekonečné
množství pracovních míst. Pečující společnost by nutně byla inkluzivní, vytvářela by
nové instituce, jinou politickou i společenskou kulturu (kooperativní, založenou na vztazích,
nikoliv konkurenční založenou na boji). Hloubka změny by opravdu mohla být radikální. Přesto
jsou s ekonomikou péče spojeny některé otazníky.
To, že dnes i v zemích charakteristických jako státy blahobytu (welfare states), typicky Skandinávie,
dochází k zhoršování sociálních standardů a pronikání soukromého sektoru, je známý
fakt.
Ve světle systémové změny by nicméně bylo třeba osvětlit způsob financování veřejného sektoru.
Je nabíledni, že cesta asi nepovede přes tradiční systémy sociálního pojistného, příp.
nárůstu daní z příjmu fyzických osob. Jako alternativy se jeví např. daň z finančních transakcí
či bankovní daň. Ta by ale zároveň předpokládala, že finanční sektor zůstane v podobné formě
jako dnes, což je se systémovou změnou poněkud v rozporu.
Čistým systémovým řešením by bylo zavedení základního (tzv. nepodmíněného) příjmu na
úrovni, který by zavedení společnosti péče umožňoval. Je třeba uvést, že v podhoubí evropských
občanských iniciativ již vznikly dokumenty požadující zavedení základního příjmu na
úrovni EU.
Všechny činnosti péče (o lidi i krajinu) mají ale neziskový charakter (pokud je dodržena podmínka
inkluzivity). Jsou tedy těžko slučitelné s dominancí soukromého vlastnictví. I tak se
ale objevuje otázka, kdo by byl ve společnosti péče poskytovatelem. Příznivci státu nutně čelí
obvinění z paternalismu, který se neukázal být příliš šťastným řešením, protože mimo jiné
vedl k pasivitě občanů. Komunita (v současné době např. neziskové organizace) jako hlavní
poskytovatel zase může vzbuzovat obavy z konkurence několika systémů péče a velkých
rozdílů mezi lokalitami. Je možná kombinace: stát jako garant úrovně péče v širokém smyslu
slova a aktivní zapojení občanů do jejího poskytování.
Vzhledem k již také zmíněným rostoucím cenám energií je nutné uvést i lokalizaci ekonomiky
jako významnou alternativu. Lokální cyklus od zemědělské výroby po zpracování potravin,
odbyt, zpracování odpadu až k výrobě energií se stále silněji prosazuje. Mezi jeho proponenty
patří např. americké hnutí New economy movement, které je rovněž charakteristické podporou
družstevní a veřejné formy vlastnictví.
Budoucnost práce a její smysl
27