Chudoba, nezaměstnanost a další témata Pražské školy alternativ

y se nedotkla jen ženy ale i muže. Protože degradace člověka na pracovní sílu a vyloučení
všech aspektů jeho existence, které nepřispívají k regeneraci jeho pracovní síly a nejsou monetarizovatelné,
se týká byť různou formou obou pohlaví. Mimo jiné by tato změna hodnotových
měřítek ovšem znamenala také ztrátu lukrativní možnosti využíváním neplacené práce
v oblasti reprodukce snižovat výrobní náklady v určitých výrobních sektorech. Ohrozila by
kapitalistický systém v jeho dnešní podobě, v jehož základech je nedokončená emancipace
ženy pevně zabudována. Ženskému hnutí, které vystoupilo proti znehodnocení oblasti reprodukce
vůči sféře produkce šlo o víc než o rovné příležitosti na pracovišti, na něž se dnes řešení
ženské otázky často redukuje, ale o člověka a jeho hodnotu jako takového, o jeho celistvost
a o novou rovnováhu všech jeho životních funkcí jak v oblasti vytváření statků, tak v oblasti
reprodukce. A o tuto změnu se lze stále znovu pokoušet.
(Jestliže ovšem marxistický model osvobození ženy je také poplatný smithovskému dělení na produktivní a neproduktivní
práci, přičemž práce v domácím hospodářství je definována jako neproduktivní, je třeba si položit
otázku, zda v rámci socialistického modelu osvobození ženy, v marxistické teorii definovaného jako součást
emancipace člověka a conditio sine qua non jeho osvobození socialistickou revolucí, by dovršení emancipace
ženy možné bylo. Jisté je, že překonání rozporu mezi prací a kapitálem, sociální politika a rovnostářský charakter
socialistické společnosti do značné části realizovaný i v státně socialistických diktaturách východního
bloku, méně dominantní funkce kapitálu a peněz vůbec, odbourání ekonomické moci mužů znárodněním a tím
i oslabení normativnosti mužských vzorů chování a jednání tyto šance alespoň do určité míry zvyšovalo. Státně
socialistické společnosti byly jistě sociálnější než současné společnosti kapitalistické, i když řada vymožeností
tu byla negována třídním bojem a jeho nehumánními důsledky. Nedemokratický charakter těchto společností
a jejich funkcionářská mocenská struktura představovaly ovšem pro dovršení zde jistě do značné míry uskutečněné
emancipace ženy značnou zábranu.)
II.
Tomuto úsilí po změně hodnotových měřítek, která je v našem případě nutnou podmínkou
dovršení emancipace ženy, se kapitalistický systém ovšem snaží čelit, protože se obává, že
by tato změna paradigmatu ohrozila jeho stabilitu a především by jeho mocenské struktury
ztratily výhody, které jim tento systém přináší. Před tímto problémem stojí ovšem dřív
či později každý společenský systém, a proto se také vytvořily strategie, jak šíření systému
nebezpečných myšlenek a idejí čelit. S prvky těchto strategií se setkáváme v celé evropské
historii.
Nejprostší strategie je samozřejmě ta, kterou používají totalitní systémy. Represivními metodami,
jako je trestní postih, nucená emigrace a různé formy násilí, se snaží inovativní hnutí
už v zárodku potlačit, jak je to dostatečně známo z historie Sovětského svazu i socialistických
zemí. Účinná a úspěšná je tato strategie, jak ukazují i naše české zkušenosti s obdobím normalizace,
ovšem jen do určité míry a skutečně silná inovační hnutí se jí potlačit nepodařilo.
Daleko rafinovanější je strategie, kterou v naší současnosti používá systém kapitalistický
a která jako cíl nesleduje potlačení inovativních hnutí a myšlenek, ale jejich integraci do stávajícího
systému a jejich institucionalizaci, při níž ovšem ztratí svůj subverzivní, pro systém
nebezpečný charakter. Systém tak využívá nových podnětů pro svou vlastní obnovu a zachování
dynamiky svého vývoje, aniž tím ohrožuje svou stabilitu. Svým způsobem tu můžeme
mluvit o instrumentalizaci nových společenských konceptů pro udržení stávajícího systému.
Tento proces probíhá prakticky ve třech plynule v sebe přecházejících fázích.
56
Pražská škola alternativ – Chudoba, nezaměstnanost a další témata