Chudoba, nezaměstnanost a další témata Pražské školy alternativ

Čísla z VŠPS za 1. čtvrtletí 2012 ovšem ukazují, že 160,3 tis. osob zůstávalo bez zaměstnání
déle než 1 rok. To představuje 43% podíl ze všech nezaměstnaných, velmi vysoké číslo v mezinárodním
srovnání, a dokazuje tak, že český trh práce zdravý příliš není.
Důležitá je také vnitřní struktura nezaměstnanosti z hlediska kvalifikace osob bez zaměstnání
a (ne)shoda s požadavky zaměstnavatelů – toto bylo již zmíněno v předchozí kapitole pod
názvem strukturální nezaměstnanost. Právě disproporce mezi nabídkou a poptávkou po pracovní
síle může vést ke stavu, kdy na jedné straně jsou sice podniky vytvářena pracovní místa,
ale přetrvává vysoká a dlouhodobá nezaměstnanost, neboť skladba této volné pracovní síly
neodpovídá požadavkům na kvalifikaci.
Na závěr se krátce věnujme faktorům, které pokřivují trh práce a ovlivňují tak nezaměstnanost
a cenu práce. Adam Smith ve svém Bohatství národů napsal: „Lidé z jedné živnosti se
scházejí málokdy, ale jejich debata končí spiknutím proti veřejnosti nebo manévrem, aby
mohli zvýšit ceny.“ Věru, monopoly jsou klíčovým problémem tržního hospodářství, a to se
týká trhu práce ve vrchovaté míře. Jako monopol můžeme lidově označit hospodářský subjekt,
který o zisk nebojuje v tržní konkurenci, ale naplánuje si ho a pak vybere. V takové situaci
monopol sice může zkrachovat (viz Sazka), ovšem jen pokud ho řídí zcela neschopní
manažeři nebo „tuneláři“.
Společnost s monopolizací ekonomiky bojuje – ať již úspěšně či nikoli, to posoudí laskavý čtenář
sám – prostřednictvím státních orgánů (v českých podmínkách např. ERÚ a ÚOHS). Stát je
ovšem také největším zaměstnavatelem a sám má monopol na některé oblasti: veřejné služby
včetně části školství a zdravotnictví, ozbrojené složky. Stát také určuje minimální mzdy (v ČR
důležité především kvůli boji se mzdami načerno), a tím ovlivňuje kolektivní vyjednávání
a ceny na trhu práce i mimo rozsah svých vlastních zaměstnanců.
Oficiální statistika proto sleduje veřejnou sféru odděleně od podnikatelské sféry a to jak v oblasti
zaměstnanosti, tak mezd či platů (pozn. plat je termín používaný právě pro nepodnikatelskou sféru,
kde cena práce není určována čistě tržně, na základě vyjednávání, ale určuje ji stát, přestože
i ve státních organizacích k jistému kolektivnímu vyjednávání o platech dochází).
Kolektivní vyjednávání o mzdách je způsob, jak je v podnikatelské sféře ustavována cena práce;
při neexistenci odborové organizace je vyjednávání na čistě individuální bázi a statistické výsledky
ukazují, že průměrné výdělky zaměstnanců jsou v takovém případě nižší.
Pokud vyjednávání o mzdách neprobíhá racionálně a zaměstnavatelé se odmítají přizpůsobit
vývoji na trhu, dochází k odlivu pracovní síly a v uzavřených segmentech ekonomiky ke stávkám
nebo k nátlakovým akcím typu „Děkujeme, odcházíme!“. Je třeba poznamenat, že termíny
„vydírání“ nebo „braní rukojmích“ nepatří do tržního hospodářství, tam je cena práce
určována tržním principem nabídky a poptávky, nikoli morálními apely.
Pokud se vrátíme ke schématu trhu práce, vyvstane disproporce mezi zastoupením zúčastněných
skupin: zaměstnavatelé jsou organizováni do komor a svazů, zaměstnanci do odborových
organizací, ale nezaměstnaní jaksi nemají zastání. Je tedy nutné, aby jejich zájmy hájil
stát. Vůbec úlohu státu na trhu práce můžeme přirovnat k rozhodčímu ve fotbale, nesmí být
nespravedlivý a podplacený, jinak lze spolu se Smithem hovořit o „spiknutí proti veřejnosti“.
Z mezinárodního srovnání v EU vyplývá jistý obrázek o českém trhu práce: nezaměstnanost tu
sice je nižší než evropský průměr, ale její struktura je nezdravá, což dokládá vysoký podíl osob
bez zaměstnání déle než 1 rok.
Nezaměstnanost jako součást trhu práce
35