Čísla z VŠPS za 1. čtvrtletí 2012 ovšem ukazují, že 160,3 tis. osob zůstávalo bez zaměstnání déle než 1 rok. To představuje 43% podíl ze všech nezaměstnaných, velmi vysoké číslo v mezinárodním srovnání, a dokazuje tak, že český trh práce zdravý příliš není. Důležitá je také vnitřní struktura nezaměstnanosti z hlediska kvalifikace osob bez zaměstnání a (ne)shoda s požadavky zaměstnavatelů – toto bylo již zmíněno v předchozí kapitole pod názvem strukturální nezaměstnanost. Právě disproporce mezi nabídkou a poptávkou po pracovní síle může vést ke stavu, kdy na jedné straně jsou sice podniky vytvářena pracovní místa, ale přetrvává vysoká a dlouhodobá nezaměstnanost, neboť skladba této volné pracovní síly neodpovídá požadavkům na kvalifikaci. Na závěr se krátce věnujme faktorům, které pokřivují trh práce a ovlivňují tak nezaměstnanost a cenu práce. Adam Smith ve svém Bohatství národů napsal: „Lidé z jedné živnosti se scházejí málokdy, ale jejich debata končí spiknutím proti veřejnosti nebo manévrem, aby mohli zvýšit ceny.“ Věru, monopoly jsou klíčovým problémem tržního hospodářství, a to se týká trhu práce ve vrchovaté míře. Jako monopol můžeme lidově označit hospodářský subjekt, který o zisk nebojuje v tržní konkurenci, ale naplánuje si ho a pak vybere. V takové situaci monopol sice může zkrachovat (viz Sazka), ovšem jen pokud ho řídí zcela neschopní manažeři nebo „tuneláři“. Společnost s monopolizací ekonomiky bojuje – ať již úspěšně či nikoli, to posoudí laskavý čtenář sám – prostřednictvím státních orgánů (v českých podmínkách např. ERÚ a ÚOHS). Stát je ovšem také největším zaměstnavatelem a sám má monopol na některé oblasti: veřejné služby včetně části školství a zdravotnictví, ozbrojené složky. Stát také určuje minimální mzdy (v ČR důležité především kvůli boji se mzdami načerno), a tím ovlivňuje kolektivní vyjednávání a ceny na trhu práce i mimo rozsah svých vlastních zaměstnanců. Oficiální statistika proto sleduje veřejnou sféru odděleně od podnikatelské sféry a to jak v oblasti zaměstnanosti, tak mezd či platů (pozn. plat je termín používaný právě pro nepodnikatelskou sféru, kde cena práce není určována čistě tržně, na základě vyjednávání, ale určuje ji stát, přestože i ve státních organizacích k jistému kolektivnímu vyjednávání o platech dochází). Kolektivní vyjednávání o mzdách je způsob, jak je v podnikatelské sféře ustavována cena práce; při neexistenci odborové organizace je vyjednávání na čistě individuální bázi a statistické výsledky ukazují, že průměrné výdělky zaměstnanců jsou v takovém případě nižší. Pokud vyjednávání o mzdách neprobíhá racionálně a zaměstnavatelé se odmítají přizpůsobit vývoji na trhu, dochází k odlivu pracovní síly a v uzavřených segmentech ekonomiky ke stávkám nebo k nátlakovým akcím typu „Děkujeme, odcházíme!“. Je třeba poznamenat, že termíny „vydírání“ nebo „braní rukojmích“ nepatří do tržního hospodářství, tam je cena práce určována tržním principem nabídky a poptávky, nikoli morálními apely. Pokud se vrátíme ke schématu trhu práce, vyvstane disproporce mezi zastoupením zúčastněných skupin: zaměstnavatelé jsou organizováni do komor a svazů, zaměstnanci do odborových organizací, ale nezaměstnaní jaksi nemají zastání. Je tedy nutné, aby jejich zájmy hájil stát. Vůbec úlohu státu na trhu práce můžeme přirovnat k rozhodčímu ve fotbale, nesmí být nespravedlivý a podplacený, jinak lze spolu se Smithem hovořit o „spiknutí proti veřejnosti“. Z mezinárodního srovnání v EU vyplývá jistý obrázek o českém trhu práce: nezaměstnanost tu sice je nižší než evropský průměr, ale její struktura je nezdravá, což dokládá vysoký podíl osob bez zaměstnání déle než 1 rok. Nezaměstnanost jako součást trhu práce 35
36 Pražská škola <strong>alternativ</strong> – <strong>Chudoba</strong>, nezaměstnanost a další témata