MIGRACE Z VIETNAMU DO ČESKÉ REPUBLIKY V KONTEXTU ...

ka, pracovní povolení a podnikatelské povolení. Mnoho Vietnamců tedy musí uzavřít své stánky a budou
si hledat jiné možnosti obživy, pravděpodobně jako dělníci. Většina z nich nemá dostatečné zázemí — bydlí
většinou na ubytovnách, v hostelech (Mazirin, 2004, s. 176) — což je zajímavý rozdíl od „českých“ Vietnamců,
kteří v současnosti v drtivé většině bydlí v pronajatých bytech, případně domech; Vietnamci žijící na
ubytovnách jsou u nás předrevoluční historií.
Vietnamci v Rusku, stejně jako další Asiaté, se často stávají v zemi obětí rasových útoků, a to zejména
v metropoli. Pouze mezi roky 2004—2006 zemřelo v Rusku při rasistických a neo-nacistických útocích
14 cizinců původem z Vietnamu, Číny či Mongolska a 123 z těchto zemí jich bylo zraněno 10 . Celkově nelze
situaci Vietnamců v Rusku nazvat stabilní a přehlednou a jejich vyhlídky do budoucna nejsou popisovány
příliš optimisticky. Dle výpovědí z terénu se mnozí Vietnamci stále snaží z Ruska přemístit dále na západ
do Evropy, včetně České republiky. O tom, jak vypadal život Vietnamců v Rusku v devadesátých letech, si
můžeme utvořit představu z následujícího příběhu:
Pan T., je mu 40 let, pracoval v Rusku od roku 1982 v jedné továrně. Pracoval v Rusku v rámci mezinárodní dohody mezi
Ruskem a Vietnamem do roku 1990. Měl se vrátit do Vietnamu, ale nechtěl. Začal proto podnikat v Rusku. Zůstal tam bez
jakéhokoliv osobního dokladu, neměl ani pas a ani řidičský průkaz. Způsob obchodování byl horší než v Čechách. Neměl ani
tzv. stánek jako v Čechách, ale musel zboží držet v ruce, přenášet je v batohu a nabízet tam, kde se obvykle nachází hodně
lidí, jako například v metru. Tam mu nikdo nekontroloval doklady, ale musel čelit nejen zlodějům, ale i policistům. Ruské
policejní hlídky nekontrolují pas ani jiné osobní doklady, ale chtějí hned peníze. Pokud řeknete, že nemáte, tak vás hned
zkontrolují, provedou osobní prohlídku vašich kapes. Jediným způsobem úniku je útěk. (Trung Ta Minh 2002, s. 22)
Přes Rusko putovala do Evropy v devadesátých letech nejvýznamnější část nelegálních vietnamských migrantů
a Moskva byla jejich prvním „rozmísťovacím“ centrem. Sem dorazili legální cestou, setkali se s někým
z ruské mafie, kdo je umístil do některého z bytů v Moskvě nebo jejím sousedství, a tam migranti čekali na
další fáze své cesty. Když jich bylo pohromadě větší množství, byli přemístěni do dalšího města — nejčastěji
Minsku — a dále do Polska a dalších zemí.
V Okolskeho zprávě (1999, s. 81) popisují dva vietnamští migranti svoji cestu přes Rusko do Polska:
Otázka » Říkal jste, že jste do Moskvy přiletěli letadlem.
Respondent 1 » Ano, Respondent 2 » Cestovali jsme jako turisté.
Otázka » A potom?
Respondent 2 » Pak to bylo na nás.
Otázka » Nikdo vám nepomáhal?
Respondent 1 » V Moskvě nás jeden známý posadil do vlaku.
Otázka » A co doklady?
Respondent 1 » Dali jsme mu je. Říkal, že to bude tak bezpečnější.
Otázka » Byl to ruský nebo vietnamský známý?
Respondent 1 » Vietnamský.
Respondent 2 » Vlastně ne vietnamský, protože žije v Moskvě už dlouho a má ruskou manželku a děti.
Otázka » Zaplatili jste mu za to něco?
Respondent 2 » Ne, vlastně nás jen posadil do vlaku, Respondent 1 » Každý z nás byl v jiném vagónu.
Otázka » On vás tam jen tak posadil?
Respondent 2 » Ano, šli jsme večer na vedlejší kolej a on nám řekl, abychom vlezli dovnitř.
Respondent 1 » Já jsem byl pod nějakými pytli s brambory a cibulí. Bylo to tvrdé.
10 Galina Kozhevnikova. Autumn — 2006: Under the Kondopoga Banner, [online]
Sova center for information and analysis. [cit. 2007—8—13].
(Dostupný z http://xeno.sova-center.ru/6BA2468/6BB4208/884A3C7)
13