MIGRACE Z VIETNAMU DO ČESKÉ REPUBLIKY V KONTEXTU ...

a následném zobchodování byla pouze 14letá, byly její rozhodovací schopnosti nesporně ovlivněny věkem.
Věk ostatních klientek se pohyboval mezi 20—30 lety. V momentě, kdy se ženy dostaly do péče pomáhajících
organizací, byly ve velmi špatném psychickém i fyzickém stavu (gynekologické problémy různého stupně
závažnosti, byly vyčerpané, hubené, depresivní, s psychosomatickými potížemi — příznaky posttraumatické
stresové poruchy, která je reakcí na prožité trauma). U žádné z klientek se nevyskytlo užívání návykových
látek, nevykazovaly žádné abstinenční příznaky. Všechny klientky hovořily velice špatně česky,
některé znaly jen pár slov. Kromě základní konsolidace jejich života po stránce zdravotní, bezpečnostní
a materiální bylo přáním většiny klientek získat perspektivu dlouhodobého pobytu na našem území.
8.2. Jazyková bariéra
Pro všechny sociální pracovníky a pracovnice byla jednoznačně největší komplikací v práci s vietnamskými
klienty a klientkami jazyková bariéra a zajištění kvalitního tlumočení. Projevilo se, že všechny (i drobné)
úkony a veškerá domluva s klientelou zabere velice mnoho času a energie, protože musí být tlumočena.
Pokud organizace nemá tlumočníka či tlumočnici na plný úvazek, znamená to v praxi sehnat tlumočení
kvůli každému dotazu, každé zaslané zprávě či každému termínu schůzky. Tato starost je například eliminována
při práci s ruskojazyčnou klientelou, kdy je základní komunikace možná bez prostředníka či prostřednice.
Zároveň tato skutečnost ztěžovala navázání důvěryhodného vztahu mezi pomáhající organizací
a klientelou a obrovská část odpovědnosti v tomto bodě ležela právě na tlumočníkovi či tlumočnici.
Přestože pracovníci a pracovnice obou organizací jsou zvyklí běžně pracovat s tlumočníkem či tlumočnicí,
ukázalo se, že také komunikace se samotným vietnamským tlumočníkem či tlumočnicí, jejichž překlad
je ze strany sociálního pracovníka či pracovnice zároveň mimo veškerou kontrolu (zvláště při důležitých
a zásadních krocích je také nutné stále si ověřovat, že dobře rozumí i tlumočník či tlumočnice), byla
někdy velice složitá. Důvodem mohla být tradičně odlišně vnímaná role tlumočníka — vietnamský tlumočník
či tlumočnice ji mohli někdy chápat jako úlohu poradní (například během obchodních jednání
nese tlumočník či tlumočnice ve Vietnamu mnohem větší odpovědnost za výsledek jednání a má větší
kompetence než je běžné v ČR), a ne jako komunikaci zprostředkovávající. V případě, že se tlumočník či
tlumočnice snažili ovlivňovat průběh konzultace (například překládali pouze to, co považovali za vhodné,
a ne vše), nastával někdy problém sehnat jinou osobu na tlumočení, která bude splňovat bezpečnostní
a jazykové požadavky. V citlivých situacích, například u lékaře, hrál svoji roli také věk a pohlaví tlumočníků.
Stejně jako u ostatní klientely je u vietnamských žen, které byly nuceny k prostituci, vhodnější mít
k dispozici tlumočnici — ženu.
Jazyková bariéra není překážkou pouze u problematiky obchodu s lidmi a vykořisťování, ale i ostatních
oblastí sociálních služeb. Zhruba desítka českých neziskových organizací poskytuje kvalitní služby
cizincům, avšak nabídka jejich služeb v drtivé většině není ve vietnamštině. Některé organizace mají
možnost případně sehnat tlumočníka či tlumočnici, avšak v momentě, kdy je žádost o pomoc akutní nebo
například telefonní operátor nebo operátorka nepozná, jakým jazykem klient či klientka hovoří, je tato
možnost absolutně irelevantní.
Organizace La Strada ČR nabídla vždy svým klientkám intenzivní kurz českého jazyka, kdy organizace
využila možnosti zapojit lektorku ovládající vietnamštinu. Kurzy lze hodnotit jako úspěšné — klientky
jednoznačně výrazně pokročily ve znalosti českého jazyka. Nebylo však naplněno očekávání, že jejich vědomosti
budou postačující k nastoupení do rekvalifikačního kurzu v češtině nebo k jinému doplnění vzdělání
— zásadní roli zde sehrála nedostatečná motivace klientek, která je bohužel u vietnamské komunity častá.
Velká část komunity necítí potřebu začleňovat se do české společnosti, protože dokáže všechny své akutní
a aktuální potřeby uspokojit v rámci komunity, necítí tedy nutnost učit se český jazyk. Svoji roli zde sehrává
také již zmiňovaný pocit provizoria; většina z nich věří, že se v blízké budoucnosti navrátí do Vietnamu,
a svůj úkol v aktuální přítomnosti spatřují v zlepšení ekonomické situace a ušetření finančních prostředků
pro návrat do vlasti. Investice (ekonomická, časová, …) do studia se často jeví jako nevratná.
53