MIGRACE Z VIETNAMU DO ČESKÉ REPUBLIKY V KONTEXTU ...

Do služby, kterou vietnamští migranti a migrantky před odletem do ČR zaplatí, se nejčastěji počítá zajištění
víza, někdy letenka a předběžná registrace na živnostenském úřadě. Zajištění práce není většinou
součástí služby neoficiálních zprostředkovatelů. Zajištění víza stojí nejběžněji 6 000—7 000 USD, přičemž
záleží na zprostředkovateli, zda je přímou částí sítě firmy nebo je pouze známým někoho z rodiny,
která víza vyřizuje. Čím je zájemce o práci blíže k samotné zprostředkovatelské firmě, tím je vyřízení
víza levnější. Dále je cena vázána na období, kdy je cesta plánována. Vhodnost a nevhodnost období pro
zajištění víza je dané politikou Velvyslanectví České republiky ve Vietnamu, fungováním kontaktů firmy
ve Vietnamu i v ČR apod. Vietnamští informátoři uvedli, že výsledná cena zprostředkování záleží také
na informovanosti samotného zájemce o vycestování, tj. zná-li poměry, nenechá firmu tolik vydělat a má
například již letenku započítanou v částce 6 000 USD. Naopak, je-li ga (naivní, neznalý poměrů), zaplatí
za vyřízení 7 000 USD a navíc ještě kolem 800 USD za letenku.
Cena zprostředkování obsahuje údajně i úplatek (běžně 1 000 USD za jedno vízum) úředníkům na velvyslanectví
v Hanoji a na cizinecké policii. Některé zdroje tvrdí, že tento úplatek je fiktivní a slouží pouze
zprostředkovatelským agenturám, aby mohly svým zákazníkům navyšovat částky za vyřízení dokladů.
Pro náš stát je tato situace ostudná a je dokladem mezer celého systému žádostí o vízum.
Dle zdrojů z terénu musí zájemce o cestu do zahraničí uhradit částku za zajištění cesty do ČR předem,
firmy nepřistupují na možnost splácení částky z platu po příletu do ČR. Naopak ženám, u kterých se
počítá, že budou pracovat v prostituci, se vše zařizuje bezplatně s tím, že si svůj závazek za zprostředkování
odpracují následně.
U klientek organizace La Strada ČR, které byly na našem území nuceny k prostituci, opakovaně dosahovaly
tyto dluhy částky 12 000 USD, přičemž tyto ženy byly před odjezdem ze země informovány pouze o částce okolo
5 000 USD — další dluh jim byl neopodstatněně navýšen až po příjezdu do ČR. Před odjezdem z Vietnamu byly
těmto ženám (z nichž jedna byla pouze 14letá) přislíbeny následující pracovní pozice: účetní, pracovnice bistra
a servírka. Žena, která měla pracovat jako účetní, dokonce před odletem podepsala pracovní smlouvu na tuto
pozici s platem 700—1 000 USD měsíčně. (Zdroj: archiv organizace La Strada ČR)
To znamená, že velmi podezřele by vietnamským ženám měla znít nabídka zprostředkování cesty a práce
v ČR, kdy tato služba bude splácena až z výdělků po příjezdu do ČR! Vyjma budoucích pracovnic v sex businessu
si lidé ve Vietnamu peníze nepůjčují přímo od zprostředkovatelské firmy, ale zadluží dům, půjčí si od
příbuzných, známých, celá vesnice se zadluží nebo jdou za lichvářem apod. Praktiky zprostředkovatelských
firem nevyřizovat na dluh jsou velice chytré, protože sice dostávají neuvěřitelně přemrštěnými cenami migranta
do velmi složité a zranitelné situace, ale už jsou většinou nenapadnutelné ve smyslu dlužního otroctví,
při kterém si pracovník odpracovává u firmy svůj fiktivní dluh. Výstižnější by bylo nazvat tyto služby „uvádění
do podmínek podobných dlužnímu otroctví“.
Doba, než Vietnamec zaplatí své dluhy ve Vietnamu, může být, pokud hned nalezne práci a nemá žádné problémy
a nepředpokládané výdaje, 2—3 roky, ale často se jedná o delší dobu. Muž, 35 let, při rozhovoru o situaci
těchto lidí tvrdí: „I přes děsnou situaci jsou lidé z venkova rádi, že jsou zde … “ Někteří naopak hluboce litují,
že uvěřili slibům zprostředkovatelů o snadné návratnosti svého dluhu, avšak stejně jim nezbývá nic jiného,
než zůstat v ČR, vydělávat na své dluhy, na úroky z dluhů, na letenku zpět a na alespoň minimální peníze,
které od nich očekává jejich rodina ve Vietnamu. Po příjezdu do ČR nabízejí zprostředkovatelské agentury
migrantům zařízení dalších administrativních záležitosti nutných k podnikání a k pobytu na území ČR.
Pan XX, který v této oblasti (zprostředkovatelských služeb) pracuje, také uvádí, že řada Vietnamců bývá k dokladům
jakéhokoli druhu jemně řečeno laxní, takže si mnohdy na nutnost prodloužení pobytu nevzpomenou včas.
„Prostě si zvykli, že dich vu za ně všechno zařídí.“ Potom jim ovšem nezbývá, než ještě zaplatit navíc osobu, která
jim sežene potvrzení od lékaře, že v době, kdy si dotyčný měl o prodloužení zažádat, to nemohl udělat ze zdravotních
důvodů (např. nutné hospitalizace). (Martínková, 2007 (a), v tisku)
28